DB#2 - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

Emma seděla na sedadle spolujezdce tiše a v klidu. Bradu si opírala o ruku a sledovala, jak se kolem nich míhaly budovy, zatímco se Calisto prodíral silným ranním provozem. Neřekla mu víc než pár slov.

Ne, že by ji za to obviňoval.

Po minulé noci měla všechny důvody, proč se mu chtít vyhýbat. Byl hlupák, pitomý opilec a pak se k ní choval naprosto stupidně.

Calisto se uměl chovat daleko lépe.

„Hej, Emmy?“ zeptal se.

Neodlepila oči od výhledu z okénka. „Hmm?“

„Ohledně poslední noci.“

„Nezáleží na tom, Calisto. Nech to být. Jsem v pohodě.“

„Jo, to jsem usoudil. To, co jsem řekl, stále platí. Jen jsem ti to chtěl zopakovat.“

Emma se na sedadle pomalu otočila, až se dívala přímo na něj. „Co z toho? Část, kdy jsi mě úmyslně obvinil, že před tebou něco tajím, či tu část, kdy jsi mě obvinil, že se ti nesnažím vůbec nic říct, nebo omluvu?“

Calisto sevřel volant tvrději.

Dobří muži, když se mýlili, se omluvili.

Prostě jednoduše tak.

„Omlouvám se,“ řekl tiše.

„Děkuji. Můžeš to teď prosím nechat být? Nechci o tom mluvit.“

„Chápu. Já jen…“

„Co?“ zeptala se Emma a ztěžka vydechla.

„Proč jsi tak podrážděná?“ zeptal se Calisto. „Jen se snažím vést drobný hovor. Ty tu na mě štěkáš.“

Emma se se zavrtěním hlavy otočila zpátky k okénku. „Ty to nechápeš, Calisto. Nechci o tom mluvit. O těhotenství, o dítěti, ani o tom, co se stalo. Bolí to.“ Ukázala na svou hruď, čímž na okamžik přitáhla Calistovu pozornost z cesty na sebe. „Tady mě to všechno bolí. Nechci o tom mluvit, dobře? Nech to být.“

„Dobře.“

„Skvěle,“ zamumlala.

„Je mi líto, že jsi tím musela projít sama,“ dodal rychle.

Calisto koutkem oka sledoval, jak Emma zaťala ruce v klíně tak silně, až jí pod tím tlakem zbělaly klouby prstů. Pomalu vydechla, její hezká ústa se zamračila.

„Nebyla jsem úplně sama,“ řekla. „Na chvíli tam byl Affonso.“

„Na chvíli?“

„Poté, co mě dostal do nemocnice, odešel.“

Calisto svraštil obočí, autem pomalu zahnul do ostré zatáčky. „Ale on se musel vrátit, že?“

„O den později, když jsem byla propuštěna, poslal Cartera, aby mě přijel vyzvednout a odvezl mě zpátky domů.“

Carter byl jedním z Affonsových mužů a působil na plný úvazek jako Emmin strážce. Při představě, že zatímco Emma procházela svým utrpením, byla v nemocnici sama a pravděpodobně osamělá, v břiše se mu vařil hněv.

„Je mi to líto,“ zopakoval Calisto.

Emma pokrčila rameny. „Nemusí.“

„Nemohu si pomoct. Včera v noci to nebylo úplně o tobě. Byl jsem naštvaný sám na sebe, protože jsem tě dostal do takové pozice a byl jsem zkurvený idiot. Měl jsem se o tebe ve Vegas mnohem víc starat. Místo toho jsem udělal bordel a nechal tě, abys ho uklidila sama.“

Calisto očima sledoval silnici, nechtěl, aby náhodou narazil do jiného auta, pokud by se před ně někdo rozhodl nacpat. To poslední, co potřeboval, bylo Emmě v jejím aktuálním stavu ublížit. Affonso by nebyl potěšený.

Emma se rukou jemně dotkla Calistovy paže. Měkkost její dlaně se okamžitě vsákla do jeho kůže a připomněla mu, jaké to je cítit každý centimetr jejího těla, rukama zkoumat všechny její hedvábné křivky a záhyby.

Stejně rychle, jako se ho její ruka dotkla, byla pryč.

Ale pořád ji cítil.

Přesto byl vděčný, že ho tak rychle pustila.

„K tomu jsou potřeba dva lidé,“ slyšel ji slabě říct.

„Máš pravdu, ale jen jeden z těch lidí musí být kreténem.“

Emma se tiše zasmála. „V trestání sám sebe si musíš libovat. Je to tak?“

Možná.

Calisto už nevěděl.

„Jak probíhá tohle těhotenství?“ zeptal se.

„Zatím je vše v pořádku.“

Způsobem, který nedokázal vysvětlit, ho trápilo, že Emma nosila Affonsovo dítě. Na to, aby vypadala těhotně, bylo ještě příliš brzy, ale Calisto to věděl a stačilo to k tomu, aby v jeho krvi plál oheň.

V hrudi ho bodala žárlivost. Srdce ho bolelo. Prsty ho svěděly potřebou setřít všechny ty nesmysly pryč. Nedokázal to vysvětlit, ale cítil se příšerně.

Dokonce strašně.

A co bylo ještě horší, byla skutečnost, že se na Emmu stále nemohl podívat, aniž by neviděl toho, kým věděl, že pod svým novým příjmením a postavením byla. Nebyla jen hezkou mladou manželkou Affonse Donatiho, která by neměla žádný názor a ve tváři měla jen nalepený falešný úsměv. Měla v sobě oheň. Měla v sobě vášeň.

Calisto zjistil, že byl k této ženě stále směšně přitahovaný, a to nebylo v pořádku. V noci, když byl sám, byla stále příčinou, proč měl tvrdý penis. Jeho vzpomínky na ni k ní nebyly vůbec fér.

Ve skutečnosti byla mnohem lepší.

Calisto spolkl knedlík v krku a ignoroval náhlé nepohodlí ve svých kalhotách. Na tohle nebyl čas. Nikdy na to nebyl správný čas.

Ne znovu.

Pak se podíval na Emmu na sedadle spolujezdce. Svým vlastním způsobem ho zpod dlouhých řas sledovala. Tiše, nehybně a sladce.

Věděla, že si to pamatoval.

Musela to vědět.

„Držet se dál moc nepomohlo, co?“ zeptala se Emma.

Calisto si odkašlal. „Prosím?“

„Slyšel jsi, co jsem řekla.“

Ano.

„Ne, nepomohlo to,“ připustil Calisto.

„Škoda. Doufala jsem, že bychom mohli být přátelé.“

Calisto nevěděl, zda to bylo možné. „Pomohlo ti, když jsem se držel dál?“

Emma se zasmála, ale ten smích byl napjatý a mělký. „Pomohlo s čím? Rozdíl mezi tebou a mnou, Cale, je v tom, že ty jsi měl na konci na výběr. Byl jsi schopný odejít. Já byla jednoduše bez jediného slova předána z jedné ruky do jiné. Nebylo mi pomoci. Takže neklam sám sebe něčím jiným.“

„Máš pravdu.“

A to ho zabíjelo.

Emma se v sedadle opřela a dvěma prsty si stiskla spánky. „Nevím proč, ale jsem vyčerpaná.“

„Slyšel jsem, že to těhotenství dělává.“

„Předpokládám. Ale cítím se jako v pekle a asi tak i vypadám.“

Calisto po ní střelil drobným úsměvem. „Na to, jak říkáš, že vypadáš pekelně, si myslím, že vypadáš nádherně.“

Emma otevřela oči a okamžitě se pohledem střetla s Calistem. „Nedělej to.“

„Nedělej co?“

„Tohle, Cale. Po téhle cestě dokonce ani nechci jít.“

„Neřekl jsem nic, co by nebylo pravda.“

Emma se zamračila. „To je přesně to, kam mířím.“

*********

„Proč tu musíš být dneska znovu?“ zeptal se Calisto.

„Krevní testy.“ Emma se posadila na okraj lékařského lůžka. Stáhla si ze sebe svetr a odložila ho stranou. „Dneska nic příliš invazivního.“

„Jehla do žíly mi přijde trochu invazivní.“

Emma se ušklíbla. „Bojíš se jehel?“

„Ne.“

„Jistě,“ škádlila ho.

Calisto nikdy nebyl příznivcem bolesti, ale zjistil, že poskytovala jistou úlevu.

Byla tak vysoká, že nemohla konkurovat ničemu jinému, co kdy zažil. To proto bojoval bez ochrany prstů, proto jezdil rychle, přestože věděl, že by mohl havarovat, a proto se stále rád díval na Emmu Donati - bez ohledu na její současné postavení.

Bolest byla cítit tak dobře.

Možná, že byl hlupák, že to dělal, ale pokud z toho dostal to, co chtěl, bylo mu to jedno.

Když bojoval, dosahoval úlevy. Když jezdil, získával svobodu. Když se díval na Emmu, dostával vzpomínky.

Všechno z toho mu přinášelo určitou úroveň bolesti. Všechny tři věci ho možná jednoho dne zabijí.

Calisto se podíval na Emmu a znovu, když nevěděla, že se díval, si ji prohlížel a vtiskoval do vzpomínek.

Pak si uvědomil, že ona byla tou jedinou, kvůli které by možná skutečně stálo za to zemřít.

Šílenost, řekl sám sobě. Znovu jsi šílený.

Calisto si přál, aby dostat Emmu ze své mysli, bylo tak snadné, ale rychle zjistil, že tomu tak není. Tak či onak tam vždycky byla. Vina za to, že ji doručil svému strýci, aby se za něj provdala, ho pořád sžírala za živa. Calisto se stále obával, že nebyla šťastná, nebo že se s ní nezacházelo tak, jak si zasloužila.

Že o ni nebylo pečováno, že nepatřila...

Že nebyla milována.

„Ach, paní Donati,“ ozval se hlas ze dveří.

Calisto uviděl staršího lékaře, kterého okamžitě poznal. Ten muž z jistých důvodů patřil na Affonsovu výplatní listinu. Curtis Lea byl dobrý člověk, i když možná s trochu pokřiveným způsobem. Nevadilo mu brát peníze za to, aby někoho zašil, vyndal mu kulku nebo napsal několik předpisů a přitom odvrátil tvář na druhou stranu.

„A Calisto,“ řekl doktor Curtis s úsměvem. „Neviděl jsem tě dobrých... pár let. Jak se máš?“

„Jsem unavený,“ řekl Calisto upřímně.

Doktor se zasmál. „Takovými nás život dělá. Co tě sem přivádí?“

„Carter dostal na starosti něco jiného, takže mě přivezl Calisto,“ vysvětlila Emma.

„To vidím,“ řekl doktor. „Můžeš počkat venku, Calisto. Není potřeba, abys byl přímo tady.“ To Calistovi nemusel říkat dvakrát. Využil výmluvu, kterou mu lékař nabídl a z místnosti prakticky utekl.

Potřeboval prostor.

Možná i čas.

Pokud jeho skryté vnitřní myšlenky byly náznakem, co se týče Emmy, Calisto stále kráčel po tenké hranici mezi hloupostí a šílenstvím. Měl by být sám sebou znechucený.

Ta žena byla těhotná, vdaná a zcela nedostupná.

Přesto ji stále chtěl.

Trochu.

Bože, byl blázen.

*******

„Jak probíhala schůzka u lékaře?“ zeptal se Affonso.

Calisto na automatu zadával kód limonády, kterou chtěl ze stroje dostat, telefon měl zapřený mezi uchem a ramenem. „Pokud vím, dobře. Lékař mě donutil odejít.“

Affonso se uchechtl. „Ano, Curtis je tak zvláštní. Když má pacienta, nemá rád v místnosti přítomnosti ostatních lidí. Naštěstí však všechnu péči o Emmu zvládá. Dávám tomu přednost.“

Kdo se staral o to, že měl Affonso potřebu ovládat každičký sebemenší detail života lidí kolem sebe? Calisto určitě ne.

„Co si myslíš o tom bordelu z dnešního rána?“ zeptal se, chtěl odvést strýcovu pozornost k jinému tématu.

Affonso se nadechl. „Šel jsem dolů a podíval se na tělo. Policie do této doby nic nenašla. Dobrá věc.“

Dneska ráno v šest Calista probudil telefonický hovor jednoho z capos Donati. Jeden z jeho vojáků očividně v pět ráno nedorazil do skladiště. Měl tam být, aby udělal práci, kterou dostal. Capo věděl, kde měl jeho muž předešlou noc pracovat, takže se šel po sedmnáctiletém chlapci z ulice podívat.

Capo ho našel v uličce za pizzerií, kterou vlastnil.

Mezi oči dítěte byla vstřelena kulka.

Na tváři byl krví nakreslen trojlístek.

Byla to velice jasná zpráva rodiny O'Neil. Stále se snažili pracovat na území Donati a každý, kdo se jim postavil do cesty, si vysloužil kulku do hlavy.

Calisto věděl, že se jeho strýc bude muset sejít s bossem rodiny O'Neil a vymyslet, jakým způsobem by mohly bojující rodiny spolupracovat. Buď to, nebo bude muset Affonso toho muže úplně dostat pryč.

Něco.

Cokoli jiného, než nedělat nic.

Nedělat nic by umožnilo rodině O'Neil věřit, že Donati Cosa Nostra byla v ochraně svého území slabá. To by nevedlo k ničemu dobrému.

„Budeš to muset zvládnout,“ řekl Calisto.

„Toho jsem si vědom,“ odpověděl Affonso suše. „Prozatím pošlu svou vlastní zprávu. Pokud ji nepochopí, pak to vyřídím jinak. Je to jen voják, Cale. Jeden kluk, nic víc. Jednoho mrtvého muže, který nebyl ani mafiánem, můžu přehlédnout.“

Calisto zaťal čelist. „Pro někoho něco znamenal, zio. Pro svou matku nebo otce. Možná měl sourozence. Vím, že capo, pod kterým pracoval, se o něj hodně staral, protože byl jedním z jeho nejlepších mužů. A mimochodem to z něj tak dělalo jednoho z tvých mužů.“

„Možná, ale já nezačnu pouliční válku s Iry jednoduše jen proto, že se jeden voják setkal se svým stvořitelem. To mi přijde jako extrémní řešení.“

Calisto to neviděl stejně, ale on nebyl bossem.

Neměl do toho co mluvit.

„Jak chceš, zio,“ rozhodl se Calisto říct.

„Ty víš, co chci, Cale. Že vynecháš ty nesmysly se zio.“

Calisto v hlase svého strýce slyšel úsměv. To ho znechucovalo a zároveň rozzuřovalo. „A jsme znovu u toho?“

Affonso zabručel. „Ne s tímhle postojem.“

„Dobře.“

Bez rozloučení hovor zavěsil.

******

O týden později seděl Calisto ve známé lavici a nechával se uklidňovat prostorem kostela, který ho obklopoval. Nic nenahradilo Boží dům, kde mohl uklidnit svou mysl a řádně přemýšlet.

Dobře, dům Boží a jeho kněz.

Calisto nepředstíral, že je dobrý člověk, nebo dokonce člověk se skvělou morálkou, ale měl svůj kostel a svého kněze. To stačilo.

„Calisto, můj synu, co tě přivedlo do těchto dveří uprostřed týdne, za krásného letního dne?“

Hlas Otce Daye dokázal uklidnit Calista způsobem, který nedokázal vysvětlit. Ten muž provázel Calista životem od doby, kdy byl mladým mužem, přímo do jeho dospělosti. Když se objevil osobní problém, jeho kněz byl tím nejlepším, s kým si mohl promluvit. Otec Day nesoudil.

„Stres,“ zamumlal Calisto a sledoval paprsky slunečního světla, které tančily v barevném skle oken. „Co jiného?“

Otec Day se posadil do přední lavice, hned vedle Calista. „U tebe je to vždycky o nějakém druhu stresu. Říkám ti už roky -“

„Nech ty maličkosti být.“

„Přesně tak. Všechno to jsou maličkosti, které se ti hromadí přímo na bedrech a skládají se do jedné obrovské tíhy, kterou musíš nosit.“

Kněz mlčky vtiskl Calistovi do ruky svůj oblíbený předmět. Jednalo se o provazec z černých růžencových korálků, který byl připevněný ke zdobenému zlatému kříži. V době, kdy byl ještě dítě a potuloval se kolem svého strýce, Calisto sledoval, jak Affonso chodil pravidelně do kostela ke zpovědi. Aby se během toho martýria nenudil, Otec Day nechával Calista pod podmínkou, že mu ho nezničí a pak mu ho vrátí, hrát si s jeho vlastím růžencem.

Calisto ho nikdy nezničil. Vždy ho vrátil.

Teď už jako dospělému muži, mu šňůra korálků občas pomáhala s uklidněním nervů, když mluvil. Ty maličkosti, které mu jeho kněz připomínal, ho nikdy nepřestaly udivovat.

„Řekni mi, co tě trápí,“ dožadoval se kněz. „Dovol mi z tebe ty maličkosti sejmout, Cale.“

„Tenhle týden jsem se dozvěděl jistou věc a nereagoval jsem na to moc dobře. Vlastně jsem se choval příšerně. Moje matka by se za mě styděla.“

„Hanba se těžko nese.“

„Šokovalo mě to; to je vše.“

Kněz se zasmál. „Teď své chování omlouváš?“

„Ne,“ řekl Calisto zamračeně. „Ale něco jsem ztratil a zasáhlo mě stejnou silou, jako by na mne spadla tuna cihel.“

Otec Day se v lavici trochu narovnal. „Co dalšího?“

„Nechcete vědět, co jsem ztratil, Otče?“

„Jen pokud mi to chceš říct.“

Calisto nechtěl mluvit o ztraceném dítěti, které nikdy nedostalo šanci spatřit tento svět a stát se člověkem. Přišlo mu nespravedlivé tím zatěžovat kněze.

Ale ten Emmin potrat Calista od minulého týdne trápil. Od okamžiku, kdy se o něm dozvěděl, ho neustále bodal do zad a jeho nervy byly napnuté k prasknutí.

Bolelo ho to.

Měl pocit, jako by mu něco chybělo.

Kdykoli na to vše pomyslel, rychle následovala vina. Calisto si nebyl jistý, zda měl vůbec nějaké právo trápit se kvůli potratu, který dokonce ani nezažil. Nešlo o jeho tělo, nebyla to jeho krev, která by vytékala z jeho těla.

Bylo to jeho dítě.

To nemohl nechat být.

„Myslím, že jde mnohem víc o myšlenku na něco, co jsem ztratil víc, než o skutečnost toho samého,“ zamumlal Calisto ztěžka. „Nevím, jak truchlit při představě něčeho, když to nikdy nedostalo šanci být skutečně něčím. Dává to, co říkám nějaký smysl?“

„Vždycky to dává smysl, Calisto. Dokonce i ve tvých hádankách.“

„Lidé by se měli ze svých chyb poučit.“

„To ano,“ potvrdil kněz.

„Tak proč jsem se já z těch svých nic nenaučil?“

Otec Day si tiše povzdechl. „Občas jsou to muži, kdo se musí nejdřív několikrát vydat po špatné cestě, aby nakonec našli tu správnou, která je dovede dál. Pokud jde o tohle... truchlení... co jsi zmínil.“

„Hmm?“ zeptal se Calisto. „Co s tím?“

„Jen ty sám se musíš rozhodnout, jak po něčem truchlit, ať už je to imaginární nebo skutečné. Pokud máš pocit, že jsi něco ztratil, pak možná ano. S tím, aby sis dal šanci na uzdravení a na to, aby ses od toho mohl pohnout dál, není nic špatného.“

„Na prvním místě to nebylo moje,“ řekl Calisto.

Úsměv Otce Daye se vytratil. „I tak si můžeš dovolit truchlit.“

„Ano?“

„Samozřejmě že ano, můj synu.“

Otec Day se zvedl z lavice a než se plně narovnal, poplácal rukou Calista po koleni. Calisto si stále mezi prsty hrál s růžovými korálky, teď byl klidnější než předtím. V mysli se už cítil o něco lépe.

„Můžeš tu zůstat a být sám se sebou tak dlouho, jak potřebuješ,“ řekl mu Otec Day.

Calisto pokrčil rameny. „Jsem v pohodě. Mám práci, kterou musím udělat.“

Po incidentu z minulého týdne, kdy Irové zanechali jednoho z mužů Affonsova capa mrtvého v zapadlé uličce, byla situace v ulicích tak napjatá, jako nikdy dřív. Calisto měl nějakou práci s vybíráním peněz. Irům nevěřil, ale Affonso svou famiglia ujistil s tím, že se rodina z Jersey stáhla trochu do ústraní.

Dost na to, aby byly ulice bezpečné.

Kecy.

Tenhle život nebyl nikdy bezpečný.

Calisto zíral na malý kříž, který držel v ruce. Jediné bezpečné místo bylo přesně tam, kde teď seděl. I tak měl stále práci.

„Nech si ho na chvíli,“ řekl kněz a vytrhl tak Calista z jeho myšlenek.

Calisto zvedl pohled. „Růženec?“

„Mmhmm. Nech si ho. Pomůže ti.“

„Je váš.“

„Ber to jako půjčku.“

Calisto se temně zasmál. „V mém byznysu půjčky nikdy neskončí dobře.“

Kněz se usmál. „Pak je dobře, že tahle věc je můj byznys, hmm?“

Kdo by se s tímhle mohl hádat?