CP - 1. kapitola

Překlad: Lenny
Kor.: Lucianna

Dylan

 

Dylan,

Doufám, že jsi měla dobrý let. Strýček Wayne a já bychom se měli zítra ráno vrátit z Paříže. V ledničce je jídlo a tvoje ložnice je připravena k nastěhování. Oakley ti ukáže kde všechno najdeš. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím.

Miluji tě a líbám,

Teta Crystal

PS: Nechám ti vyrobit klíč, ale dokud to neudělám, můžeš použít náhradní klíč pod rohožkou.

Když zírám na růžový lístek nalepen na předních dveřích, dostaví se mrzutost. Jednoduchá textová zpráva uvádějící, kde byl rezervní klíč skryt, by byla v pořádku.

A mnohem bezpečnější.

Ne že by Royal Manor bylo nebezpečné město, zdaleka ne.

Nízká kriminalita a dobré školy v okolí byly ve skutečnosti hlavními důvody, proč mě tady rodiče chtěli vychovat.

A kdyby moje maminka nezemřela, když mi bylo osm, a můj otec si nenašel novou ženu, která se chtěla přestěhovat do ještě víc nóbl města na západním pobřeží, když mi bylo čtrnáct ...

Ne, dnes se tímhle zabývat nebudu. Přemýšlet o tom, jaký by byl můj život, kdyby moje máma byla stále naživu a přát si, aby se věci vyvinuly jinak, minulost nezmění.

S těžkým povzdechem přesunu zavazadla na verandě a vylovím klíč zpod rohožky, než vstoupím do mého nového domova pro příští rok.

Jsem sotva nohou na podlaze z třešňového dřeva, když mi zazvoní telefon.

Měla bych nám oběma poskytnout laskavost a nechat to spadnout do hlasové schránky, ale stejně zmáčknu zelené tlačítko.

Jsem zraněná, naštvaná ... a stále nejsem připravená s ním mluvit.

Ale nejsem proti, být malicherná.

"Máte hovor na účet volaného od Briana Taylora z nápravného střediska v Oak Creeku. Chcete-li tento hovor přijmout, stiskněte pětku. Pokud si nepřejete tento hovor přijmout, stiskněte nulu.“

Rychle zmáčknu nulu a zavěsím.

Seru na tebe, tati.

***

Díky dalšímu vzkazu od tety Crystal jsem mohla zjistit, který pokoj pro mě vyklidila.

Ačkoli vyklizeno je trochu slabé slovo. Kromě královské postele pokryté fialovým přehozem, prázdného psacího stolu a další poznámky slibující, že mě vezmu nakupovat někdy tento týden ... je místnost prázdna.

Ne, že by mi to vadilo. Celý svůj život se mi podařilo nacpat do jedné sportovní tašky a středního kufru. Žádné parádičky mi vyhovují.

Méně sraček, ke kterým můžete přilnout.

Otevřu dveře skříně, abych si pověsila některé ze svých šatů, ale místo toho upoutají mou pozornost tři kostkované sukně, tři nažehlené, bílé košile s knoflíky a tři námořnicky modré blejzry.

Znak Royal Hearts Academy nad levými náprsními kapsami se mi prakticky vysmívá.

Nebyla jsem v pozici, abych mohla vznést jakékoli žádosti, vzhledem k tomu, že moje teta a její manžel byli natolik milí, že mě vzali k sobě – ale na jediné věci, na které jsem trvala, bylo navštěvovat místní veřejnou školu místo Royal Hearts Academy. Můj otec mě přinutil chodit na základní i střední soukromou školu a byla to jedna z nejhorších zkušeností v mém životě.

Mé srdce maličko poskočí. Možná tam bude Jace.

Jediná věc, kterou jsem samozřejmě chtěla, byla ta, o které manžel Crystal nebyl ochoten vyjednávat, protože je to seniorský rok mého bratrance – technicky nevlastního bratrance – a on navštěvuje RHA.

Wayne si myslí, že by pro mě bylo prospěšné chodit do školy s jeho synem Oakleym, abych měla někoho, kdo by mi ukázal, jak to tam chodí.

Je však jasné, že dobrý strýček Wayne není příliš všímavý. Před čtyřmi lety jsem se s ním krátce setkala na svatbě mé tety a rychlé prolistovaní Oakleyho Instagramu mi naznačilo, že je asi tak užitečný jako zlatá rybka na koncertě Boba Marleyho.

A užitečný? Myslím, úplně sjetý.

Což pravděpodobně vysvětluje, proč mě nevyzvedl z letiště tak, jak měl, nebo proč jsem po něm stále neviděla žádné známky ... navzdory tomu, že jsem tu celé odpoledne a většinu večera.

Posílám mu další zprávu, ale stejně jako na prvních deset, které jsem dnes poslala, neodpovídá.

Ovládne mě zvědavost, vyklouznu ze svého nového pokoje a vydám se po dlouhé chodbě. Moje teta řekla, že v domě je šest ložnic – ale po zaklepání na několik dveří je zřejmé, že Oakley v žádném z nich není.

Potlačím zasténání, sejdu dolů po schodech a vejdu do kuchyně. Stejně jako zbytek domu je kuchyně prostorná a všechno vypadá draze, avšak kromě ceny je to docela standardní. Nerezové spotřebiče, skleněný stůl, uprostřed velký žulový ostrůvek.

A žádný Oakley.

Po kontrole obývacího pokoje, kanceláře mého strýce Waynea a koupelny v prvním patře se vydávám po schodech dolů do suterénu.

Vůně marihuany infiltruje mé nosní dírky téměř okamžitě.

Nejsem suchar, nemám problémy s lidmi, kteří ji kouří – to, s čím mám problém, jsou lidé, kteří si dopřávají tolik, že zapomínají na důležité věci.

Jako odpovídání na textové zprávy nebo vyzvednutí nevlastní sestřenice na letišti.

Televize s velkou obrazovkou – která v současné době vysílá dvě nahé holky otírající se o sebe za zvuku nesrozumitelného rapu – osvětluje suterén natolik, že jsem schopná vidět zadní část koženého gauče. Kouř, který se valí ke stropnímu ventilátoru, mi říká, že je velká šance, že na druhé straně najdu Oakleyho.

Nevím, jestli se mám smát nebo zavrtět hlavou, když se ocitnu za rohem a uvidím ho vytuhlého s jednou rukou v kalhotách a druhou, která drží něco, co vypadá jako částečně vykouřená tráva.

Kšiltovka, kterou má na sobě, skrývá většinu jeho tváře, ale rozhodně vypadá, jako by už nějakou dobu spal. Jak dům ještě nevyhořel, můžu jen hádat.

Chystám se zlikvidovat stále zapáleného jointa a vrátit se nahoru ... ale pak promluví.

"Ahoj zlato."

Hm. Trocha podivné, ale vzhledem k tomu, že mě cizí lidé označili za horší, rozhodla jsem se přes to přenést.

"Ahoj."

"Zajímalo mě, kdy sem přijdeš," zamumlá a jeho hlas je ospalý.

Potlačila jsem nutkání říct mu, že bych tu byla dříve, kdyby mě vyzvedl z toho zatraceného letiště, jak měl.

Na příští rok jsme spolu zasekli a nadávat mu není dobrý způsob, jak navázat vztah.

Otevřu pusu a zeptám se, jestli si chce dát později něco k snědku, ale pak znovu promluví.

"Jsi tak zatraceně žhavá."

Dobře, tento vlak oficiálně dosáhl trapné stanice.

"Hm. Díky-"

Než můžu dokončit větu, stáhne si tepláky dolů a ...

Ach. Můj. Bože.

Žluč se mi dostane do krku, jakmile si omotá ruku kolem svého odhaleného ptáka.

"No tak, krásko," zasténá. "Přestaň mě škádlit a sedni si na něj."

Jsem si jistá, že musí být sjetý, protože to je jediný způsob, jak vysvětlit, proč mě můj podělaný nevlastní bratranec volá, abych se posadila na jeho penis.

"Nechutné. Co je to s tebou?"

Rukou si zakryji oči a ustoupím. Bohužel zakopnu o konferenční stolek tak silně, že vidím hvězdy.

"Sakra," zakřičím a popadnu se za udeřené lýtko.

"Nejsi Hayley."

Tomu se říká konstatování zjevného.

"Neříkej, Sherlocku." Udělám obrovskou chybu, když vzhlédnu. "Bože můj, kámo. Můžeš si prosím uklidit svého pinďoura?“

"Jasně," řekne zvrhlík a vstane z pohovky. "Jakmile mi řekneš, kdo sakra jsi a proč jsi v mém domě."

Musí si ze mě dělat srandu.

"Vážně?" Ukazuji na sebe. "Jsem Dylan."

Nakloní hlavu na stranu, jako by měl potíže s pochopením, proč by moje jméno pro něj mělo nějaký význam.

"Tvoje sestřenice," zatnu zuby a on zbledne.

Heuréka.

Když si natáhne kalhoty, vydechnu úlevou.

"Měla jsi tu být až v sobotu."

"Je sobota," informuji ho a jeho oči se rozšíří.

"No, do prdele." Vloží si jointa mezi rty a nadechne se. "Tahle věc je lepší, než jsem si myslel." Zakašle a podá mi to. "Dáš si?"

Cynicky se na něj usměji. "Oceňuji nabídku míru a tak, ale nechám si to ujít."

Ani trochu nevypadá uraženě. "To je hustý." Jeho výraz zvážní, když uhasí jointa o plechovku sody. "Podívej, ocenil bych, kdybys neřekla rodičům, že jsem se tě pokusil opíchat, ano? V poslední době mi jdou dost po krku.“

Oakley se nemusí obávat. Neřeknu nikomu, že se mě pokusil opíchat.

Přikývnu.

Přikývne.

A pak to není nic jiného než nepříjemné ticho.

Docela strhující obrat, který tu máme.

"Je sobota večer," prohlásí nečekaně, zatímco si protahuje paže nad hlavou a zívne. "Christian pořádá svou velkou, závěrečnou letní party před začátkem školy."

Nevím, kdo je Christian, ale nevadilo by mi jít na večírek. Ve skutečnosti mi setkání s několika lidmi a opětovné spojení s některými starými přáteli před začátkem školy pravděpodobně v pondělí usnadní věci.

Moje srdce udělá salto. Možná tam bude Jace.

Je tolik věcí, které mu chci říct.

A ještě více věcí, na které se ho chci zeptat.

Jako proč si zablokoval moje číslo. Nebo proč nikdy neodepsal na žádnou z desítek zpráv, které jsem mu poslala na sociální média, když jsem odešla.

"Večírek zní jako zábava. Můžu být přip… “

"Nečekám," řekne Oakley a projede kolem mě.

No, tak tím je to vyřešeno. Můj bratranec je větší ocas než ten, kterého má v kalhotách.

"Mimochodem," zavolá ze schodů. "Správci školy jsou kreténi. Pochybuji, že ti dovolí nechat si tu modrou sračku ve vlasech.“

Melír. Říká se tomu melír.

Úsměv se dotkne mých rtů. Doufám, že budou nenávidět mé modré vlasy natolik, že mě odmítnou přijmout, a nezbude mi než místo toho nastoupit na Royal Manor High.