TWWB - 23. kapitola

 Překlad: Lucianna

23 – Noah

Nemůžu dostat obraz tančící Simone z hlavy. Nemluvil jsem s Poppy dva dny, hlavně kvůli Simone. Ona je tou nejtěžší částí, s jakou se musím vyrovnat. Je částí ženy, kterou miluji, ale tou částí, která zraňuje. Ona je těmi drápy a zuby lásky, ostrou hranou a špičatým podpatkem. Je tou částí, která může muže roztrhat na kousky a pak se mu nad tím smát přímo do tváře.

Děsí mě.

Ale také mě fascinuje.

Můj mozek prostě těžko spojuje tuhle ženu se ženou, kterou miluji.

Tahle je stvořená pro touhu, lži, faleš, potěšení a bolest. Ne pro lásku. Nic tak jemného, tak… slabého. Je to typ, který se nikdy nenechá zkrotit, nikdy se nezlomí. Nikdy se nebude omlouvat za své divoké způsoby a navždy bude šťastná, když bude moc běhat nahá ve větru.

Nebo ať je její verze jakákoliv.

Myslím, že každý má v sobě malý kousek z ní, včetně mě, ale většina z nás ji dokáže udržet pod pokličkou, udržet ji od toho, aby ublížila nám, nebo někomu jinému.

Ale pro někoho, se Simone nedá kontrolovat. Přebírá velení. A jakmile je volná…

A já Simone chápu.

Možná to je to, co mě děsí nejvíc.

Po setmění, jedu autem k Poppyině budově. Obvykle si beru taxi, nebo jednoduše jdu pěšky, protože hledat půlku času místo na zaparkování, je osina v zadku, ale to, do čeho se nyní pouštím, je delikátní práce. Potřebuji vlastní způsob, vlastní místo, kde můžu zaparkovat a hlídat vchodové dveře, až odejde.

Svůj vlastní anonymní způsob, jak ji sledovat.

Simone opustí budovu v jednu čtyřicet devět ráno. Má na sobě drzou, červenou paruku a přiléhavé, jednodílné šaty se šňůrkami na obou stranách. Je to sexy takovým tím kýčovitým způsobem, ale já si začínám myslet, že to dělá spíš naschvál než jako módní styl.

Jen prostě nemůžu přijít na to proč, přijít na to, co touhle hrou sleduje.

Sleduji ji, dokud nezahne za roh a odhaduji, že půjde trochu dál, aby chytla taxík, jako to dělala. Dám jí pár minut náskok a pak vyjedu a mířím jejím směrem. Právě zahnu za roh, když ji uvidím nasednout do žlutého taxíku.

Jak jsem předpokládal.

Sleduji ji v bezpečné vzdálenosti, držím se zpátky, když vystoupí z taxíku, jen aby si chytla další, o dva bloky dál.

Projde další složitou cestou, aby se dostala k dalšímu levnému motelu, tentokrát vyzvedne malé, černé auto. Přejede k jinému klubu, který se jmenuje The Pink, zaparkuje tentokrát v jejich uličce a čeká, přesně jako to dělala tu první noc. Není tam žádná možnost parkování na ulici, takže objíždím blok, v naději, že ji nepropásnu, až odjede.

Ačkoliv se to málem stane. Právě jsem na červené, když ji vidím opustit uličku. Dostane se přede mě, ale ne tak daleko, abych ji nemohl sledovat k dalšímu motelu, kde vyzvedne další auto.

Když zastaví, všimnu znovu toho, že má jiné oblečení, a, znovu, je velmi nepopsatelné. A má znovu spolujezdce.

Její rutina začíná být předvídatelná, ale jen ve způsobech, které jsem vypozoroval minulou noc. Chystá se zůstat v motelu číslo dvě. Světla se nerozsvítí a ven vyjde později jen ona. Sleduji ji, jak znovu opakuje své kroky a pak jede zpátky domů, přesně jako to udělala tu první noc.

Dnes večer, nejsem blíž odhalení toho, co má za lubem. A pokud nezvýším své úsilí, pochybuji, že budu. Aspoň ne včas, abych jí byl nějak nápomocný.

Zpátky u sebe, vytáhnu notebook a zaútočím na celou věc čerstvým pohledem a s novým odhodláním. Připojím se a proklouznu zadními vrátky na Simoninu stránku, jak mi poradil Winston. Proplétat se tudy, je jako prohrabovat se zásuvkami v její ložnici, probírat se její myslí, jejími osobními prostory. A představuji se všem jejím démonům.

Ale dělám to.

Protože musím.

Projdu všechny klienty, všechny transakce, prohlížím všechny strany a odkazy, kterými se zabývá. Jediná věc, kterou jsem schopný rozluštit je, že vypíná určitě dopravní kamery, a dokonce i soukromé bezpečnostní kamery, a dělá to v ty noci a doby, kdy je v těchto oblastech. Vím to, protože mohu vidět, kde je odpojila dnes v noci, a to po celé délce cesty, kterou jela, přímo k těm různým motelům a klubu.

Když vidím její pracovní schopnosti, musím obdivovat její bystrou mysl. Není jen krásná a ohromující, ale je ďábelsky inteligentní. Nabourává se na stránky, které by i profesionálové, které znám v FBI, měli problém nabourat.

Oči mě pálí a škrábou, když vyjde slunce. Vím, že nebudu moc dlouho efektivní, když jsem takhle unavený, takže to prohlásím za noc a zamířím do postele.

Probudí mě šest zpráv od Poppy.

Kdy ksakru Simone/Poppy spí?

*****

Po pár hodinách uvažování odpočatým mozkem, si uvědomuji, že se musím k téhle věci dostat blíž. Potřebuji víc informací o pasažérech, které vyzvedává a potřebuji víc informaci o tom, co dělají v hotelovém pokoji, po tmě, těch pár minut.

Jak přemýšlím, přijde mi zpráva. Je to Poppy. Chce mě vidět.

Já ji chci taky vidět, ale je to moudré?

Mohlo by být.

Nemuselo by být.

Pokud jsem s ní, Simone není venku a nedělá paseku. Ale pokud jsem s ní, protože Simone není venku a nezpůsobuje spoušť, nemůžu přijít na to, co se sakra děje.

Ale potřebuji ji vidět – Poppy, ne Simone.

Potřebuji ji vidět. Takže možná na chvíli…

Máš chuť na projížďku, dneska večer?

Tři bubliny okamžitě vyskočí a já můžu skoro vidět její úsměv, když čtu odpověď.

Ano! Ano, ano, ano! To zní skvěle!

Cítím svůj vlastní malý úsměv, rozprostřít se mi po tváři.

Ani se nezeptáš, co budeme dělat, nebo kam jedeme?

Krátká pauza.

K čertu ne. Jsem pro.

Pošlu palec nahoru a můj úsměv pomalu zmizí. Vím, že kdybych mohl vidět svůj obličej, viděl bych tu obavu, rozptýlení a tu hrůzu, která se skrývá pod úsměvem.