Reckless - 27. kapitola

 Překlad: Peťa

TORI

Cody mě zatahá za tričko a skoro vypadnu ze svých žabek. Nevím, proč jsem tak nervózní. Já nejsem ta, kdo se dnes rozvádí.

Chudák Ethan byl dnes ráno katastrofa. Rozlil si kávu po celých kalhotách a musel se převléct. Hádám, že se jeho nervy přenáší na mě.

Od našeho rozhovoru nedělního rána, jsme už žádné další důvěrné rozhovory neměli, nic mimo jemný úsměv nad večeří nebo objetí, když jsem mu donesla oběd. Většinu času se dřel ve stáji, aby nahradil čas, kdy si s Loganem museli vzít volno, aby dnes jeli k soudu.

Nemůžu lhát – chybí mi ta intimita, kterou jsme si začali budovat, než s sebou nedělní ráno přineslo to, že se všechno pokazilo. Odtahuje se, a i když vysvětlil, proč to musí udělat, je těžké necítit se trochu zraněně.

„Chceš sendvič?“ zeptám se Codyho, když mu sčísnu blonďaté vlásky z čela. Kdybych to nakrájela na malé čtverečky, možná by to tentokrát snědl místo toho, aby to jen rozdělával a polykal krájené maso.

Mrká na mě modrýma očima svého táty a věnuje mi velký bezzubý úsměv. „Sedič.“

„Je to tak, kámo.“ Popadnu chleba a několik talířů. „Milo, máš hlad?“

„Jo.“

Když neříká nic dalšího, otočím se, abych se koukala, jak si u kuchyňského stolu maluje. Poslední dobou si maluje hodně, od té doby co slyšela rodiče se v nedělní ráno hádat.

Včera večer se Ethan zmínil, že jí vysvětlí, co se dnes bude dít, takže vím, že se možná bude cítit emocionálně.

Poté, co dětem udělám oběd a usadím Codyho do jeho vysoké židličky, se nakloním, abych viděla, co Mila maluje.

„To je moc pěkné. Je to pro tátu?“ Kreslí koně a obrovského motýla.

„Joo.“

„Bude se mu to líbit.“

Nic neříká a sendviče se sotva dotkne.

„Zlato, jsi smutná kvůli dnešku? Je v pořádku, pokud to tak je.“

Po tvářích jí začnou padat slzy a já si ji přitáhnu na klín. „Jo, jsem smutná. Vá-vá-váááážně smutná.“

Srdce se mi rozpadá na milion kousků, když ji jemně houpu. „Je v pořádku kvůli tomu plakat, přede mnou nebo před taťkou. Před mamkou taky. Všichni tě milujeme a je dobré s lidmi, kteří tě milují, mluvit o tom, jak se cítíš.“

Když si včera večer Mila s Ethanem promluvili, říkal mi, že to nechtěla probírat. Jen pořád přikyvovala a chovala se, jako by rozvod nebyl velká věc.

Očividně je.

Mila škytá a drží se mě pevněji. „Mamka říká, že u-u-už nechce, abych bydlela s taťkou.“

I když hrozně bojuju s tím, abych nevyjádřila nahlas veškerou pohrdavost vůči Allison, nemyslím si, že je zdravé obracet děti proti jejich rodičům.

„Zlatíčko, je jen rozhozená, okay? Jsem si jistá, že se s taťkou domluví.“

Přikývne. „Chci zů-zů-zůstat tady. S tebou a s taťkou.“

„A on tě chce tady. Jsem si jistá, že jakmile si to všechno sedne, bude to v pořádku. Taťka tě moc miluje. Pohl by horami, aby byl s tebou.“

„Přála bych si, aby to bylo tak jako dřív. Jako na našich fotkách.“ Popotáhne a já vezmu ubrousek a pomůžu jí vysmrkat se. „Až na to, že tady chci i tebe.“

Sesbírám úsměv a otřu si několik vlastních slz, které mi unikají. „Kdyby tu byla tvoje mamka, nepotřebovali byste mě, abych pomáhala, ale chápu, jak to myslíš.“

Uvažuju nad rodinnými fotografiemi na římse v obýváku a nemůžu si pomoct, ale zajímalo by mě, co se Ethanovi a Allison stalo, že je to přivedlo až sem.

I když se zdálo, že Allison hrozně chce rozvod, jistě mým směrem namířila pořádnou dávku rozhořčení, když mě našla s Ethanem. Křičela na mě, jako bych byla druhá žena. Jako bych byla zodpovědná za zničení její rodiny.

Což mě nutí přemýšlet, jestli Ethana pořád miluje.

Nebo jestli je tu část Ethana, která pořád miluje ji.

Po několika minutách držení Mily ji posadím na její židli. „Víš, co mi vždycky zvedne náladu? Zdobení sušenek. Myslíš, že bys mi chtěla pomoct nějaké udělat? Můžeš mi pomoct míchat.“ Vážně bych neměla tyto děti krmit takovým množstvím cukru, ale jsem ztracená, jak ji dostat z tohoto strachu. Udělám si v duchu poznámku, abych vymyslela víc ručních projektů.

„Můžeme udělat různé barevné polevy?“

„Joo. A můžeme udělat i různé tvary.“

„Můžeme udělat nějaké i pro taťku?“ Popotáhne a usměje se, odmlčí se, aby si rukou otřela nos. Okay, příšerné.

„Jasně, že můžeme.“ Sáhnu po vlhčeném ubrousku, abych setřela sopel.

Poté, co si připravíme všechny ingredience na sušenky, přidělám magnetem na lednici její kresbu.

Když se obrátím zpátky k Mile, kývne na mě, abych šla blíž. Nakloní se blízko ke mně, ukáže na svůj obrázek a pošeptá mi do ucha: „Ty jsi ten motýl.“

„Jo?“

Přikývne. „Motýli jsou mí nejoblíbenější.“

Aww. „Díky, zlato. Ty a Cody jste moji nejoblíbenější.“

Zašeptá vážně: „Co můj taťka? Je taky tvůj oblíbenec?“

Na to je snadná odpověď: „Absolutně.“

Pravděpodobně větší, než bych byla ochotná přiznat.

 

O hodinu později si sepisuju pokyny tak rychle, jak je jen možné, ale Beverly sviští receptem rychleji, než dokážu psát.

Ramenem si posunu telefon výš a zahučím do sluchátka. „Počkat, používáte ledovou vodu?“

„Oh, ano. Čím studenější jsou ingredience, než to zaroluješ, tím lépe. Jinak to bude lepivé. Taky zaroluju kouli těsta mezi dva velké pláty fólie, abys ho nemusela odlepovat z pultu. Mnohem jednodušší.“

„Jste génius. Moje krusta nikdy nevyjde dobře, ale zkusím tohle. Pečení je pro mě těžší, takže tipy oceňuju.“

„Určitě mi pošli fotku.“

Nakrčím nos. „Mojí kůrky?“

„Sakra, ano, holka. Zkontroluju tvou práci.“

Pochechtává se do telefonu a já vrtím hlavou. „Takový tlak!“ zavtipkuju. Otevřou se přední dveře a mně se zrychlí puls. „Hej, myslím, že Ethan je doma.“

Když vstoupí do kuchyně, moje pozornost se zasekne na tom, jak krásně vypadá v obleku. Sakra, sluší mu to. Až na to že když uzavřeme oční kontakt, jeho ponurý výraz způsobí, že se mi sevře žaludek.

„To je tvoje máma.“ Kývnu na telefon a srdce mi poklesne, když zavrtí hlavou, protože její telefony vždycky bere.

Logan vejde za ním, poplácá ho po zádech a řekne mi, že budou vzadu v kanceláři.

Přikývnu a sleduju, jak bratři mizí v chodbě.

„Um, Beverly, může ti zavolat později?“

Ztichne. „Teď máš moje číslo. Zavolej mi, pokud budete ty nebo můj syn cokoli potřebovat.“

„Ano, madam. Určitě zavolám. Mohli bychom si tento týden zavolat s kamerou, pokud budete chtít, abyste viděla děti. Chybíte jim.“

Logan zařídil mámě iPhone, než odjela, ale ještě neměli šanci dát si videohovor.

„Díky, Tori. Vážím si toho. A děkuju, že se staráš o mého syna. Řekl mi, jak skvělou práci tam odvádíš, jak se staráš o děti. Jak se staráš o něj.“

„Je to pro mě radost.“ A je.

Když položíme, dělám maximum, abych se udržela zaměstnaná v kuchyni, i když umírám touhou dozvědět se, co se dnes dělo.

Je rozrušený, protože jeho manželství skončilo? Nezdálo se, že by se upínal na Allison, ale není to, jako bych je znala jako pár. Možná se hádali vždycky.

To není tvoje věc, Tori. Kdyby ti to Ethan chtěl říct, udělal by to.

Nad touto perspektivou mě bolí srdce. Je to pravda. Nemám právo vědět nic. Jsem jen chůva. Ne jeho přítelkyně. Určitě ne někdo, komu se potřebuje svěřovat.

Krájím zeleninu na dušené maso, když ticho rozetne jeho hlas.

„Ahoj.“

Stisknu si hruď. „Sakra, vyděsils mě.“

Ethan popadne hrnek kávy a vytáhne si židli. „Omlouvám se.“

Když se posadí vedle mě, zachytím náznak alkoholu, který mu vychází z dechu. Možná tequila.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se jemně.

„Ne.“ Tře si krví podlité oči, když se k nám přidá jeho bratr.

Logan posune přes stůl k bratrovi blok. „Sepiš všechno. Kolik toho investovala. Kolik jsi jí už zaplatil. Bilanci. Jak můžeme dorovnat ty peníze a tu mrchu vyplatit.“

„Přestaň jí tak říkat.“ Ethan popadne pero a začne škrábat na papír. „Co když tě uslyší Mila?“

„Jen prostě nemůžu uvěřit těm jejím sračkám.“ Loganovo bručení se vytratí.

Dívám se mezi bratry, nejsem si jistá co říct.

Logan musí vidět otázku v mých očích. „Allison po nás chce, abychom vrátili dvě stě tisíc dolarovou investici, kterou do ranče dali její rodiče.“

„Okay.“ Hádám, že to se děje, když se lidi rozvádějí, ne? Dělí si majetek?

„V jediné paušální částce.“

„Sakra.“ Jo, to je na hovno.

„Ale bude to horší. Prohlašuje, že je to proto, aby mohla být dostatečně finančně stabilní před soudem pro péči o děti kvůli střídavé péči, což“- ztiší hlas – „všichni víme, že je kravina, protože je sotva zvládá čtyři dny v měsíci. Náš právník nechtěl, abychom ji kvůli tomu zdůvodnění napadli, protože kdybychom to udělali, mohlo by to způsobit, že bychom v očích soudce vypadali zle. Říkal, že protože Allison už souhlasila, že Ethanovi děti prozatím nechá, nemá smysl provokovat.“

Logan vysvětluje, jak Ethan během posledního roku poskytoval manželce alimenty, jako platbu za tu investici od jejích rodičů jako projev dobrého úmyslu. Technicky jí výživné nedlužil, protože nebyli manželé deset let, což je v Texasu jeden z požadavků na alimenty. „Ale protože Ethan je Ethan, chtěl jí pomoct, protože je to dobrý chlap.“ Logan zasténá a strčí si ruce do vlasů. „Máme tři týdny, než se budeme muset vrátit k soudu a vyřešit to.“

Ethan se zdá být ztracený v myšlenkách. „Byla to správná věc. Je matka mých dětí. Nemohl bych ji nechat hladovět. Není to tak, jako by Allison měla šanci vybudovat si nějakou kariéru, zatímco žila tady.“ Najednou vstane, jeho židle zaskřípe o podlahu. „Vím, že její rodina má peníze, ale nejsou to její peníze.“

Pěsti pevné, ramena napjatá, zavrtí hlavou, kráčí kuchyní, než sáhne do lednice pro pivo a s bouchnutím ji zavře.

Všechno to sklo zarachotí.

Whoa. Jeho zuřivý tón ani vztek, který z něj teď vyzařuje, nečekám, zvlášť po tom jak s ním Allison v neděli mluvila.

S hlasitým třísk krku lahve piva o okraj pultu Ethan oddělá kovové víčko, které se kutálí po podlaze.

I když barmanka ve mně je ohromená, uštvaný výraz, který mu probleskuje na tváři, než se podívá z kuchyňského okna, mi trhá srdce.

Odkašlu si. „Potřebujete, uh, potřebujete, kluci, trochu soukromí? Můžu zajet k sestře domů, pokud chcete.“

Logan se podívá na bratra, který si dá dlouhý lok, než zavrtí hlavou.

„To je v pohodě, Tori. Nemusíš odcházet.“ Ethan si se sužovaným povzdechem sedne naproti.

Nemusíš odcházet.

Ne chci, abys zůstala.

Dalších několik minut ta slova analyzuju. Uspořádávám si je v hlavě, rozebírám je a přeuspořádávám, ale nezáleží na tom, jak se dívám na to, co právě řekl, jeho apatie byla hlasitě a jasně zřetelná.

Ráda bych si myslela, že nejsem ten typ holky, která dělá z komára velblouda, ale část mě přemýšlí, jestli mezi Ethanem a mnou je konec. Jestli jakákoli daň, kterou si na něm dnešek vybral, zadusila jeho zájem o mě.

Kluci se tiše baví a probírají svoje finance, a jak Allison zaplatí, zatímco já sedím a zírám na malé škrábance na kuchyňském stole. V duchu si nadávám za smutek, který se ve mně zvedá. Chápu, že je to jen poblázněnost, že není šance, že to, co se děje s Ethanem, by mohlo být v tuto chvíli něčím víc, ale byla jsem tak připravená přivítat víc a on se k tomu pravděpodobně zdaleka neblíží.

S hlubokým nádechem a výdechem se obrním a vrátím se k dušenému masu bublajícímu na sporáku. Jsem tak ponořená ve své hlavě, že si nevšimnu, že kluci vstali, dokud na mě Ethanův hlas, hluboký a drsný, nezavolá.

Otočím se, abych ho našla krok ode mě.

Po rychlém pohledu po místnosti si uvědomím, že jsme sami.

Zaregistruju jeho uvolněnou kravatu, a jak mu široká ramena vyplňují košili s knoflíčky. Od té doby, co se dostal domů, sundal si sako a teď má rukávy vyrolované k loktům a odhaluje tak opálená předloktí a hladkou kůži se svaly.

„Sluší ti to,“ zašeptám, potřebuju přerušit ticho.

„Pojď sem.“

Jsou to dvě jednoduchá slova, ale postoj, který jsem tak hrozně potřebovala slyšet.

Za sekundu jsem v jeho náruči, zavřu oči a vdechuju jeho čistou vůni, když mi vtiskne polibek na čelo. Úleva v mé hrudi je zřetelná, jako vzduch vypuštěný z balónu.

„Omlouvám se, že jsem byl kretén,“ řekne mi do vlasů. „Neměl jsem v úmyslu si to na tobě vybíjet. Ty jsi jen sladká a úžasná.“

Zuřivě mrkáním odháním žár, který mě pálí v očích, a na uklidněnou se nadechnu, protože mu nechci brečet na rameni. On je ten, kdo měl pekelný den a chci pro něj být silná.

Je to tak dobrý pocit mít ho v náručí. Statného a hřejivého.

Nemám tušení, kdy se tento muž prokopal obranami, jejichž budováním jsem strávila poslední rok, ale je ve mně teď zanořený a předpokládám, že nic menšího než operace srdce ho nemůže odstranit. I když to může být bláznivé mít tak intenzivní emoce vůči někomu, koho jsem potkala jen toto léto, nemůžu se přimět, abych ho k sobě nevpustila.

Jakmile jsou moje slzy pod zámkem, odtáhnu se, abych se mu mohla podívat do krásného obličeje. „Je mi moc líto, že si tímto procházíš. Přála bych si, abych mohla tu bolest sejmout.“ Reflexivně mu položím hlavu na hruď, jako by ho můj dotek mohl nějak vyléčit. Protože procházet si rozvodem musí být na nic. Protože i když Ethana zbožňuju a doufám, že jednoho dne bude moct být můj, nenávidím, že mu Allison musela zlomit srdce.

Než může něco říct, posunu ruku, abych ho pohladila po čelisti se strništěm. Vím, že řekl, že potřebuje čas, aby se vypořádal s rozvodem, ale nemůžu si pomoct, abych se ho nedotýkala. „Potřebuješ trochu zmrzlinové terapie?“

Usměje se a uvelebí si mě zpátky k tělu. „Potřebuju trochu Tori terapie.“

To nejlepší, co jsem za celý den slyšela.