PAtoZ - 4. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Štěpánka

Zach

ANGELO se do našeho pokoje úplně zamiloval. Nikdy nebyl na tak luxusním místě a zdá se, že se trochu bojí na cokoli sáhnout, aby to nerozbil. V obývacím pokoji je sedačka, několik křesel a stůl. Stropy jsou vysoko. Všude jsou sametové, drahé a rudé závěsy, nejen u oken, ale taky oddělují jednotlivé místnosti a jsou přehozené přes postel.

V ložnici je postel královské velikosti, nad níž visí zlatý lustr. Tak nějak se to víc než cokoli jiného zdá absurdní: lustr v ložnici. Plazmová televize se sem nehodí.

Angelo stojí u okna a dívá se ven. „Nemůžu uvěřit, že jsme tady,“ pronese hlasem naplněným úžasem. „Když půjdeme touto ulicí, dostaneme se až do Tuilerieských zahrad. Od A do Z říká, že jsou podstatou města. Velké, odvážné, elegantní a úchvatné.“ Podívá se na mě velkýma očima naplněnýma úžasem. „Tak je to v ní napsáno.“

„Je zima.“

Tento holý fakt neubere nic na jeho nadšení. „Nemůžu se dočkat, až je uvidíme,“ otočí se, aby se mohl znovu dívat z okna.

Moc mě nezajímá nějaká návštěva zahrad, ale rád ho vidím tak šťastného. Přejdu k němu a postavím se za něj. Opře se o mě. Můžeme vidět většinu náměstí, které je vydlážděné kostkami. Budovy jsou stejné, ploché, šedé, s pravidelnými rozestupy a identickými okny. Většina oken má truhlíky s květinami, ale v tomto ročním období v nich nic neroste. Uprostřed náměstí se tyčí obrovský pomník se sochou na vršku.

Ze svých cest po Americe mám zkušenost, že všechna města vypadají podobně. Ale tohle rozhodně není západní USA.

„Co je to za památník?“ zeptám se ho.

„Napoleon ho dal postavit po bitvě u Slavkova na památku svého vítězství. Vzali děla ostatních armád, roztavili je a vytvořili z nich ty bronzové pilíře.“

„Takže je to jeho socha?“

„Jo, ačkoli myslím, že to není původní socha. Tu strhli, myslím, i když nevím proč, ale později ji vyměnili.“ Otočí hlavu a s úšklebkem se na mě podívá. „Pokud se od doby, co byla moje kniha publikována, něco nezměnilo.“

„Chytrolíne. Připomeň mi, ať se na tyhle věci zeptám Colea,“ řeknu a on se zasměje. „Co ti řekl?“

„Kdy?“

„V hale.“ Políbím ho na krk a on se zachvěje. „Zašeptal ti něco do ucha.“ Zatáhnu za límeček na tričku a odhalím tak víc z jeho ramene. Miluju to měkké místečko v ohybu krku. Přejedu po něm jazykem a on zalapá po dechu, než mi začne odpovídat.

„Řekl, že je rád, že nevyšiluješ, protože on dokáže zvládnout jen jednoho žárlivého partnera v jednu chvíli.“

Zasměju se a dál ho líbám, zatímco sklouznu rukou po jeho břiše a začnu mu rozepínat kalhoty.

„Už ho víc nechceš.“

Zavrtí hlavou. „Ne.“ Jeho dech se změní. Dám si na čas a nechám zvyšovat jeho očekávání. Stáhnu zip a vklouznu rukou dovnitř, třu ho přes látku boxerek.

Jakmile je tvrdý, stáhnu mu je. Odhalím tak jeho ptáka, ale nedotýkám se ho. Sjedu rukou kolem něj a stisknu místečko, kde se noha spojuje s pánví.

„Zachu,“ zasyčí na mě. „Okno!“

„Co je s ním?“ Kousnu ho tvrději do krku. Třu hebkou kůži za koulema až k jeho vstupu. Z tohoto úhlu k nim nedosáhnu, ale dostanu se tak daleko, jak jen můžu. Slyším, jak se mu dech zasekne v hrdle. Ptáka mám tvrdého a zezadu se o něj opírám.

„Někdo nás může vidět,“ hlesne bez dechu.

„Ano.“ Přesunu se výš, vezmu do ruky jeho koule a lehce je zmáčknu. „Doufám v to.“ Jeho dech je teď rychlejší při zvyšování tlaku. „Doufám, že uvidí všechno.“ Přesunu ruku nahoru, aniž bych se ho dotknul, ale dovolím dlani, aby se letmo otřela o jeho hlavičku. Znovu zalapá po dechu a vypustí tichý zvuk, který by se dal považovat za zaskuhrání, kdyby byl hlasitější. „Doufám, že se jim to líbí.“

„Prosím, Zachu,“ zašeptá.

Přiložím prsty ke špičce jeho hřídele a začnu roztírat malou kapku rozkoše, která se objevila na hlavičce. „Dnes večer,“ zašeptám, zatímco ho dráždím, „poté, co se osprchujeme, tě zatlačím do postele.“ Kloužu prsty po celé jeho délce. „Roztáhnu ti nohy.“ Znovu pohnu rukou dolů, tak nízko, jak jen dosáhnu, masíruju ho a tlačím proti jeho vstupu. „Chytám se lízat tvoji dírku a budu tě sát, dokud mě nebudeš prosit, abych přestal.“ Přejedu rukou zpět nahoru. Přiložím dlaň k jeho ptákovi a přitlačím se k němu zezadu, třu se mu o zadek a tlačím mu erekci do své ruky.

Je mu zatěžko promluvit, když je takto napjatý, ale zalapá po dechu. „To je všechno?“

„Ne,“ konečně ho chytnu do ruky a začnu pumpovat. „Pak ti vyšukám mozek z hlavy.“

Zasměje se bez dechu, opře se o mě a zvrátí hlavu na moje rameno. Vím, že kdybych mu pohlédl do tváře, zjistil bych, že má zavřené oči a pootevřená ústa. Podívám se dolů přes jeho rameno na svoji ruku, která ho hladí. Lehce pohybuje boky, přiráží do mé pěsti. Představuju si, jaké by to bylo, podívat se dolů a vidět jiného chlapa, jak před námi klečí. Představuju si, jak Angelův pták mizí v jeho ústech. Přestavuju si, jak chytnu mužovu hlavu a tlačím mu Angela hluboko do krku, zatímco do něj vjedu svým ptákem. Zasténám.

Možná se to někdy stane, ale ne tady. Tento výlet je jen pro nás dva.

„Víc, Zachu.“

„Cokoli,“ přesunu se před něj a kleknu si. Nasaju ho do úst a začnu se hýbat, dopředu a dozadu. Záměrně se pohybuju rychleji, než vím, že má rád, a o chvíli později sevře ruku v mých vlasech, aby mě zpomalil, jako by to věděl. A pak se sám začne pohybovat pomalu.

To je způsob, jakým má kouření rád, tedy alespoň na chvíli; až trýznivě pomalu. Využívá ruku v mých vlasech, aby mě vedl tam a zpět, proti výpadům svých boků. Normálně mám problémy s hlubokým orálem – zvláště když je o něco delší než průměr – ale když na to jde pomalu, je to lehčí. Dokonce ani nemusím ovinout ruku kolem jeho délky, aby se netlačil příliš daleko, zvláště zatímco vrcholí. Když se takto pohybuje, může proniknout hlouběji než s rychlými přírazy, a zdá se, že je schopný vycítit, kdy už by neměl jít dál. Jednou jsem se ho zeptal, jak to pozná – jestli se napnu nebo jestli to nějak cítí na penisu – ale on na mě jen překvapeně pohlédl. Ani si neuvědomil, že to dělá. Nicméně to fungovalo, vždy je to stejné. Zatlačí se tak hluboko, jak ho dokážu pojmout, a pak se skoro celý vytáhne, dokud nemá hlavičku proti mým rtům, a já kolem něj zpevním ústa a tvrdě ho saju, aby neměl možnost úniku. Tuhle část má nejraději.

Rozepnu si kalhoty, odhalím tak vlastní bolavou erekci a rukou se začnu sám hladit. Nepohybuju jí v tandemu s jeho dlouhými, pomalými výpady, ale s rytmem jeho dechu, na který se vždy naladím. Je teď rychlejší, ale ne moc rychlý. Ještě těžce neoddechuje. Někdy to má rád rychle až dokonce, ale ne dnes. Alespoň právě v tuto chvíli. Teď se zdá, že si chce dát načas.

Stále pokračuje v pomalých, dlouhých průnicích. Sám se hladím. Otevřu oči a podívám se na něj.

Druhou ruku má opřenou o parapet. Hlavu má zvrácenou dozadu, takže mu nevidím do tváře, ale vím, že má zavřené oči. Jinak by se díval dolů na mě.

Je tak krásný. Jen před pár měsíci mu bylo třicet, ale vypadá mladší. Pořád se musí často prokazovat při nákupu alkoholu. Obklopuje ho světlo z okna a stíny z okenních tabulek vytváří na jeho hrudi kříž, přál bych si, abych mu sundal tričko, abych to světlo mohl pozorovat na jeho kůži. Chci vidět tetování na jeho břiše a měkké, zvlněné chloupky, které tam rostou, světlo proti jeho snědému tělu.

Najednou se na mě podívá a já nikoli poprvé přemýšlím, jestli může vycítit, že ho pozoruju. Ztuhne na půl cesty do mých úst. Usměje se a vytáhne se ze mě úplně. Chytne mě za ruku, vytáhne nahoru a tlačí mě směrem k posteli.

„Máme jen čtyřicet minut, než se budeme muset setkat s ostatními v hale,“ namítnu.

Ušklíbne se na mě svým typickým pozvednutím jednoho koutku. „Máš v Paříži nějakou supersílu, kterou nemáš v Coloradu? Protože doma by to bylo víc než dost času.“

Zasměju se a pak je všude. Je to šílené a zábavné, líbáme se a smějeme společně, zatímco se ze sebe snažíme strhat oblečení. Jako vždy nám v tom zabrání jeho boty, ale už jsem zběhlý v jejich rozvazování, zatímco mu saju ptáka. Poslední na řadě je moje košile, kterou ze mě strhne předtím, než mě strčí do postele.

Opřu se o čelo postele, které je pohodlně vypolstrované a potažené červeným sametem. On se ke mně plazí po rukou a kolenou s mojí košilí stále v ruce. Nejdříve mě políbí, hebkou rukou hladí můj penis, ale když se po něm natáhnu, odtáhne se a škádlivě se na mě zašklebí. Lehne si na břicho mezi mé nohy a strčí si moji košili pod svůj klín, jako to dělá vždycky.

„Nechceš se udělat na přehoz, ale na moji košili klidně jo?“ zeptám se a on se ušklíbne.

„Ty máš spousty košil, ale cítil bych se jako debil, kdybych žádal o nový přehoz.“

„Máme být dole za třicet minut.“

„Děláš si srandu? Stále mám dost času se osprchovat, až skončíme.“

„Říkáš, že už nemám takovou výdrž?“

Zasměje se. „Říkám, že jsme efektivní.“ A pak mě jeho ústa obklopí. On vůbec nemá problémy s hlubokým orálem. Vsaje mě celého, dokud nemám jeho nos zabořený v ochlupení a nezačne se pohybovat nahoru a dolů.

Okamžitě vím, že s těmi třiceti minutami má pravdu. S tím, jak jsem ho sál a sám se hladil, jsem věděl, že nevydržím dlouho, ale teď, když se naše pozice obrátily, vydržím maximálně čtyři minuty, než se udělám. Na moment zavřu oči a jednoduše si užívám pocitu jeho horkých úst na sobě. Poslouchám jeho dech, který se zrychluje. Odolávám touze položit mu ruce na hlavu. Někdy to udělám a on říká, že mu to nevadí, ale vždycky se bojím, že ztratím kontrolu a budu ho držet déle, než bych měl. Což je u něj dost možné. Jestli někdo na světě kouří líp než on, jsem si zatraceně jistý, že to není nikdo, s kým jsem měl to potěšení být.

Otevřu oči a podívám se dolů na něj. Je natažený na břiše přede mnou. Má to tak rád a já si rozhodně nestěžuju. Má jednu ruku na mém břiše a jednu pod sebou, pravděpodobně na svém penisu. Vypadá úžasně – eroticky a sexy jako samotné peklo. Hvězdné tetování mezi rameny je jako značka nebo cejch, jako by ho označilo samotné nebe, než ho seslalo na zem. Jeho snědá kůže vypadá tak exoticky proti sytě červenému přehozu. Štíhlým zadkem pohybuje nahoru a dolů, zatímco si ho honí a přiráží proti posteli. To je jedna z mých oblíbených věcí, na které se rád dívám, způsob, jakým se pohybuje a jak šuká do postele. Nemůžu si pomoct a představuju si, jaké by to bylo ho pozorovat, jak takhle šuká s jiným mužem.

Rukou mu odhrnu vlasy z tváře, abych na něj viděl. Teď se pohybuje rychleji – jak jeho ústa na mém ptáku, tak jeho boky. Sleduju, jak můj penis mizí v jeho nádherných ústech. Vidím, jak přiráží hlouběji do postele. Slyším zoufalství v jeho těžkém dechu. A pak…

Udělá ten zvuk.

Je pro něj stále tak vzácné vydávat vůbec nějaký zvuk a vždy mě překvapí. Je nízký, tlumený a hrdelní.

Možná se dá považovat za sten. Ale natolik jsem ho neslyšel, spíš jsem cítil vibrace na svém ptákovi. A v tu chvíli ucítím orgasmus, udělám se, aniž bych si uvědomil, že přichází.

 Jakmile začnu vrcholit, Angelo se odtáhne. Není to tak, že by nemohl nebo mě nenechal vyvrcholit do své pusy. Je to tak, že nemůže polykat, když zadržuje dech. Zaboří mi hlavu do klína, zatímco ztuhne, zadrží dech a já se dál hladím sám, přičemž se mi mezi nohama chvěje.

Oba tak na chvíli zůstaneme, oba popadáme dech. Nakonec zvedne hlavu a s úsměvem na mě pohlédne. Jeho dech se skoro vrátil k normálu.

„Vystříkal jsem se ti na vlasy,“ řeknu.

„To je v pohodě. Říkal jsem ti, že budu mít čas na sprchu.“

 

KDYŽ s Angelem, Jaredem a Mattem dorazíme do haly, čeká na nás jen Jon. Nesnáším se za to, jak mi srdce vyskočí až do krku při pouhém pohledu na něj. Nechci s ním mluvit. Nechci se usmívat a gratulovat mu. Nechci nic víc, než se otočit a vrátit se do našeho pokoje. Ale ostatní jdou k němu, aby mu potřásli rukou a pozdravili ho. Nemůžu se mu vyhýbat navždy.

Matt s Jaredem jdou jako první a potřesou si s ním rukama. Mattův pozdrav je odměřený a stěží přátelský, ale Jaredův je opravdu veselý. Angelo je další na řadě. „Gratuluju, chlape.“

Můžu vidět, že Jon musí vynaložit trochu úsilí, aby se vůči Angelovi choval normálně – pořád ho znám dost dobře, abych si všiml ztuhlých ramen a úsměvu, ale poděkuje mu. A teď je řada na mně. Rád bych si myslel, že to mezi námi nebude trapné, ale jak by nemohlo být po tom, co jsem mu udělal?

„Zachu,“ pronese.

Tázavě se na mě dívá a snaží se odhadnout, jak se v jeho přítomnosti budu chovat. Naše poslední setkání nebylo zrovna přátelské, v každém případě alespoň z mé strany. Promluvit mi dalo trochu zabrat. „Ahoj, Jone.“

Trochu se usměje, přistoupí ke mně a natáhne ruku. Chystá se mě obejmout. Není to ani tak, že bych proti tomu něco namítal, ale pomyslím na Angela a na žárlivost v jeho tváři téměř před dvěma lety ve Vegas. Nechci, aby se to stalo znovu, takže zvednu ruku a Jona zastavím.

Povzdechne si, znovu ustoupí a místo toho mi potřese rukou. „Jsem rád, že jsi dorazil,“ řekne, ale podle výrazu v jeho očích vím, že jsem ho zranil. Znovu. Nesnáším pomyšlení, jak často během našeho posledního společného roku jsem tento pohled viděl. Vždycky byl způsobený něčím, co jsem udělal. A i tentokrát jsem udělal to, co jsem dělal vždycky: předstírám, že je mi to jedno.

Cole dorazí za minutu, následujeme ho ven ze dveří a pak po ulici. Zamíříme pryč z náměstí Vendôme. Všechny ty domy jsou pro mě úplně stejné: pětipodlažní, šedé nebo krémové barvy, z kamene. Spodek je tvořen oblouky a nad nimi jsou jednotlivá patra, každých pár stop jsou pravoúhlá okna, jedno nad druhým. Ulice se zdají neuvěřitelně úzké a zaplněné zvláštními malými auty. Po Coloradu, kde všichni řídí SUVéčka, cítím, jako bych procházel kolem krabiček od zápalek.

Ať už to bylo díky naší konverzaci nebo Angelovým nadšením, Cole si vzal jako svoji osobní povinnost ukázat Angelovi tolik z Paříže, kolik jen zvládne. Kráčí před námi. Někdy Cole zahákne paži o Angelovu, někdy ho dokonce vezme za ruku, když ho táhne z jednoho místa na druhé. Pohybují se tak rychle, do obchodu, z obchodu a dívají se do výloh, zatímco my ostatní je pomalu následujeme. Jsou jako kolibříci a my těžkopádní holubi.

„Je takový pořád?“ zeptám se Jona a okamžitě toho lituju. Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, že urážím jeho muže.

Jonovi to, zdá se, nevadí. Je mezi Jaredem a mnou, Matt jde za námi. Podívá se dopředu, kde se Cole snaží strčit Angelovi do ruky nějakou šálu a Angelo ji se smíchem odstrčí. Jon se laskavě usměje. „Ano. Vždycky je takový. Vážně je rád, že jste všichni dorazili. Měl bych ti teď říct, že se za vás bude snažit všechno zaplatit. A tím myslím všechno. Máme zřízený účet v hotelu, několika restauracích a obchodech v okolí. Dám ti seznam. Můžete jít do jakéhokoli z nich a jen jim řekněte, ať to připíšou na účet Davenporta.“

„Myslel jsem, že dává přednost Fentonovi,“ podotkne Jared a Jon se na něj zašklebí.

„To ano.“

Je to stejné, jako když ho Cole nazval Jonnym, a to mě nutí uvažovat, jaký druh vztahu přesně mají, že se tak záměrně popichují. „Chystá se za vás utrácet peníze celý víkend. Zaplatí za všechno, co se rozhodnete dělat – Louver, Eiffelovka, prohlídka vinic.“ Podívá se na mě, když vysloví to poslední. Je to bolestná připomínka svatební cesty, kterou jsme plánovali, ale nikdy se neuskutečnila.

„Nejsem si jistý, jestli mi to vyhovuje,“ ozve se Matt.

„Já vím. Řekl jsem mu, že se to může stát, ale…“ nechá větu vyznít do ztracena.

„Nemůžeš si s ním o tom promluvit?“

Jon s Jaredem vybuchnou smíchy a Jon zavrtí hlavou.

„Matte, jestli přijdeš na to, jak ho přimět změnit názor ohledně čehokoli, určitě mi dej vědět.“

„Jo, s tím hodně štěstí,“ přidá se Jared.

„Upřímně,“ pokračuje Jon. „Má spoustu peněz. A to nepřeháním. Jen říkám, že tenhle výlet pro vás všechny je pro něj jen kapka v moři. Dokonce ani netuší, kolik co stojí, a stejně je mu to jedno. Rád utrácí peníze za lidi, které miluje.“

„Sotva většinu z nás zná,“ namítnu.

Jon pokrčí rameny. „Hádám, že vás stejně tak kvalifikuje. Vím, že je to pro ty z nás, kteří mají normální bankovní účty, divné, ale upřímně, radím vám, prostě si to užívejte, zatímco jste tady, a nechte ho, aby platil účty.“ Vím, že můžu vypadat jako sobecký debil, ale hádat se nebudu.

Cole nás nakonec zavede do restaurace, kde se usadíme kolem stolu. Cole objedná pro celý stůl – ve francouzštině – po čemž s Jonem začnou debatovat o víně. O většině z nich jsem v životě neslyšel. Nakonec se zdá, že Jon vyhrál nebo se Cole jednoduše rozhodl, že to nestojí za hádku, a Jon objedná láhev Pinot Grigio.

„Přijde ještě někdo?“ zeptá se Jared.

„Jo, ale ne dnes večer. Zítra ráno dorazí George. Stále je naštvaný, že přijde o Super Bowl –“

„Nepovídej,“ prohlásí suše Matt, ale zdá se, že Cole si toho nevšiml.

„Zachu, zlato, George znáš, že? Jsem si zatraceně jistý, že bude rád, že tu má někoho, koho zná!“

„No,“ řeknu a podívám se na Jona. „Nebyl jsem zrovna jeho oblíbenec. Protože Jon chodil právě se mnou, když řekl své rodině, že je gay, a vždycky jsem cítil, že jsem byl obsazen do role ďábelského svůdce. Carol byla přátelská, ale pokaždé, když se na mě podívala, měla slzy na krajíčku, a George toleroval moji přítomnost s chladnou zdvořilostí.“

„Jen s ním mluv o fotbale a budeš jeho nový nejlepší kamarád,“ prohlásí Cole a já si všimnu, jak se Mattovi po jeho prohlášení zvedne nálada.

„Změnil se,“ pronese tiše Jon, abych ho mohl slyšet jen já. „Od chvíle, kdy zemřela máma.“

Přemýšlel jsem, proč Carol nikdo nezmínil. „To jsem nevěděl.“

„Měla rakovinu. Nezjistili to, dokud nebylo příliš pozdě.“

„Kdy?“

„Rok poté, co jsme se ty a já…“ Znovu nedokončí větu.

„To je mi líto,“ řeknu a uvažuju, jestli jsem tím myslel jeho mámu, nebo že jsem tam pro něj nebyl, když mě potřeboval.

Pokrčí rameny a rychle se vzpamatuje. „Byl bys překvapený, Zachu. Teď už to přijímá lépe než předtím.“

Předtím. Tehdy, když jsme s Jonem stáli ruku v ruce a oznámili jeho rodičům, že jsme zamilovaní. Při té vzpomínce mi ztěžkne hrudník ještě víc. Podívám se na druhou stranu, kde sedí Angelo. Sleduje mě a Jona obezřetným pohledem. Bylo v něm obvinění, nebo jsem si do něj promítal jen vlastní vinu? Nejsem si jistý.

Napiju se vína a snažím se nemyslet na bolest, kterou jsem způsobil muži, jehož jsem miloval, a na bolest, kterou bych mohl způsobit muži, jehož miluji teď. Uvažuju, kolik pití budu potřebovat, aby mi to začalo být jedno.

„Taky zůstáváte v hotelu?“ zeptá se Jared Colea. „Nemáš tu byt?“

„Mám, cukříku, ale zdálo se to tak jednodušší, abychom byli všichni na jednom místě. A řeknu ti, že je téměř nemožné najít vhodný hotel.“

„Jen proto, že jsi příliš vybíravý,“ opáčí Jon. Cole na něj rychle pohlédne, hravě na Jona zamrká a odpoví: „To jsem, ale i tak mě miluješ.“ Je to odporně roztomilé a Jona to rozesměje. Trvá to jen vteřinu, než se Cole obrátí zpět k Jaredovi.

„Nechtěl jsem jen nějaký starý hotel. Chtěl jsem, abyste cítili Francii. Bylo by to pro vás zklamání, kdybyste přijeli takovou dálku až sem a bydleli v Holliday Inn. A chtěl jsem, aby se tam mohl konat obřad. Dívali jsme se na nějaké starší hotely, ale pokoje tam byly strašně malé. Prostě nemůžu vystát být napěchovaný v tak malém prostoru.“ Dramaticky se otřese. „Samozřejmě že jsme se dívali i na Four Seasons, ale byl strašně okázalý.“

„A ty víš, že je to hodně špatné, když si to myslí i on,“ podotkne Jon směrem k Jaredovi a ten se zasměje.

„Kdyby to bylo na Jonovi, byli bychom ve Phoenixu v Motelu 6.“

„Navrhoval jsem Marriot. To není to samé jako Motel 6,“ odpoví Jon. Můžu říct, že tuhle konverzaci vedli již několikrát, a přesto po sobě ještě neštěkali. Zdá se, že se tím dost baví.

Cole se na Jona podívá s vykulenýma očima, které jsou nevinné a zároveň výsměšné. „Musím tě vzít za slovo, lásko.“ Celé jeho chování je bezstarostné a víc než cokoli se zdá, že to dělá proto, aby nás pobavil. Je zábavný a můžu vidět, jak to k němu Jona, který sotva zná význam toho slova, přitahuje. Cole se rychle otočí zpět k Jaredovi. „Vzpomínáš si na ten pokoj v Matlazánu?“

„Jak bych mohl zapomenout?“ odvětí Jared s úsměvem.

„Zlatíčko, jsem si jistý, že opravy ve Vendôme budou stát mnohem víc než v Mexiku, takže se snaž nerozbít žádné další koupelnové pultíky.“

„Budu se snažit,“ odpoví Jared. Podívá se na Matta a pomalu se mu vkrádá červeň do tváří.

Angelo si toho nevšiml nebo mu to je jedno, protože se zeptá: „Co jsi sakra dělal?“

Při pohledu na Jaredovu tvář je mi jasné, že si nepřeje v tomto tématu nadále pokračovat. Tak odpoví Cole: „No, nebyla to jeho chyba, vážně,“ řekne a zašklebí se na Angela. „Nebo ne jen jeho chyba, ale bylo trochu trapné pokoušet se to vysvětlovat vedení. Hádám, že ty koupelnové pulty prostě nejsou stavěné proto, aby udrželi lidi. Určitě ne dva. Pořád si myslím, že byl nestabilní už předtím, než jsme vůbec –“

Přeruší ho hlasité zaskřípění židle, když ji Matt odsune od stolu. „Och můj Bože!“ řekne a podívá se na Jareda. „Nemám tušení, jak tohle zvládnout!“

„Zvládnout co?“ zeptá se nevinně Cole.

„Tebe!“ odsekne podrážděně Matt.

Cole se otočí k Jaredovi, upřímně zmatený. Jared vypadá trochu pobaveně, ale odvrátí se od Colea. Natáhne se a položí ruku na Mattovu paži. Na chvilku mu pohlédne do očí, co přesně ten pohled znamená, netuším, ale vidím, jak se Matt uklidnil. Ve skutečnosti trochu rudne a ďábelsky se na Jareda zašklebí.

Rozhodně se v hotelu nehádali.

„Cukříku,“ vezme si slovo zase Cole, „měli bychom předstírat, že se neznáme už skoro patnáct let?“

„Ne,“ odpoví Jared a otočí se zpět k němu. „Ale možná by bylo lepší, kdybychom nemluvili o Matlazánu.“

„Nebylo to tehdy, když jsme –“ Jon se najednou zavrtí na židli a Cole nadskočí. Otočí se na Jona, který ho zřejmě kopl, aby přestal mluvit. Na chvíli jen na Jona zírá, ale pak se otočí zpět k Mattovi a jeho tvář se mrknutím oka změní z mrzuté na znepokojenou.

„Pryskyřníku, řekni mi, jak bych se měl chovat.“

Matt si přitáhne židli zpět ke stolu. Ať už mezi Jaredem a Mattem proběhlo cokoli, Jared vše změnil. Už není nasraný. Možná frustrovaný a rozpačitý. Ale ne naštvaný. „Já nevím. Upřímně. Všichni u tohoto stolu spali s příliš mnoha lidmi u tohoto stolu, a přesto se zdá, že já jsem jediný, kdo tu myšlenku nedokáže vystát.“

„Myslíš, že je divné, že jsme měli sex a stále můžeme být kamarády?“

„Jo, myslím si, že je to divné. Podle mé zkušenosti, jakmile s někým přestanete spát, přestanete se s ním vídat. Vy to…“ Máchne rukou kolem stolu. „Neděláte!“

Angelo vypadá zmateně. Jared pobaveně. Jon vypadá, že mu dává zapravdu. Mám takový pocit, že se snažil varovat Colea předem, že by k tomu mohlo dojít.

„Od tebe to zní, jako by každý z nás spal se všemi ostatními,“ prohodí Angelo.

„Skoro,“ přisvědčí Matt, pozvedne jedno obočí a ukáže Jaredovým směrem.

„Přeháníš. Spal jsem jen se dvěma: s tebou a Colem.“

„Jo, a já taky se dvěma,“ ozve se Angelo a podívá se na mě. „A Zach taky se dvěma.“

„A já taky se dvěma,“ přidá se Jon a koukne na Colea. „A dva pro tebe?“

Jared zakašle. Cole nechá spadnout vlasy do očí a zamrká řasami na Jona.

„Dva. Tři. Je v tom rozdíl? Dobrou zprávou je,“ řekne a podívá se na Matta, „že pokud Matt jen s jedním, stále máme průměr po dvou. Nevypadá to dokonale?“

Jona to trochu ohromí. Podívá se na Jareda, na mě a pak pohledem sklouzne k Angelovi. Angelo neochvějně přijímá jeho pohled a Jon si povzdechne, pohlédne dolů na stůl a zavrtí hlavou. „Mělo mi to dojít.“

„Och Jonny, bylo to dokonce ještě předtím, než jsme se poznali!“ mávne Cole rukou k Jonovi.

„Teď víš, jak se cítím.“ řekne Matt Jonovi. Jon přikývne a mám podezření, že teď k Mattovi cítí trochu víc sympatií.

„Nejedná se o nic velkého,“ poznamená Angelo.

„Přesně! Co je trocha sexu mezi přáteli, že, miláčku?“

„Sex mezi přáteli?“ ohradí se Matt. „Měl jsi sex s více jak polovinou lidí u tohoto stolu!“

Cole na něj chvíli mrká, přemýšlí o tom, pak si těžce povzdechne a vyhodí ruce do vzduchu v gestu kapitulace. „Máš úplnou pravdu, pryskyřníku. Je to strašně nevhodné. Ve skutečnosti si myslím, že bude nejlepší, když všichni strávíme zbytek týdne jen s lidmi, se kterými jsme nespali. Angelo, ty budeš s Jonem a Jaredem.“ Zlověstně se na Angela zašklebí přes stůl. „Nedělej nic, co bych neudělal já, panáčku.“

 Angelo se zasměje a Jared se zeptá: „Je něco, co bys neudělal?“

„Cukříku, dobře víš, že existuje alespoň jedna věc.“ Otočí se k Mattovi. „A ty, pryskyřníku, věřím, že jsi zůstal na mě a Zacha. Bude pěkné se lépe poznat, nemyslíš?“ Nevinně na Matta zamrká.

Matt zavrtí hlavou, očividně rozpolcený mezi pobavením a rozpaky. Zdráhavě se uchechtne.

Angelo hravě šťouchne Matta do žeber. „Možná to není o tom, že měl Cole příliš partnerů. Možná je to o tom, že ty jsi jich měl moc málo.“

„To dává smysl. Konec konců, pokud v průměru spadají na každého dva…“

„Skvělá připomínka. Je tu jen jedno další řešení. Někdo u tohoto stolu se musí vyspat s Mattem.“

Jared vybuchne smíchy a všichni od okolních stolů pohlédnou naším směrem.

Angelo přikývne a zlomyslně se na Matta zašklebí. „To dává smysl.“

„Jarede,“ pokračuje Cole. „Ty jsi ze zjevných důvodů vyřazen. A předpokládám, že já taky, od chvíle, kdy nás hlavně moje promiskuita přivedla do této situace,“ pronese s teatrální vážností, díky které mám co dělat, abych udržel vážnou tvář. „Navrhuji, abyste vy ostatní tahali slámky. Ten, kdo bude mít nejkratší…“

Matt vypadá bezradně, zmatený tím, že se najednou stal nějakým druhem pouťové ceny. Tváře mu pomalu rudnou. Jared se velmi snaží potlačit smích. Jon má pozvednuté obočí Coleovým směrem.

Angelo zvedne ruce a směje se. „Nechám si to ujít,“ otočí se na Matta. „Bez urážky, ale nejsi můj typ.“

Matt zrudne ještě víc. Cole se podívá na Angela s naprosto vážnou tváří. „A co když vyhraje Zach?“

Angelo se prohnaně ušklíbne. „Myslím, že se s Jaredem můžeme pobavit, zatímco budou zaneprázdněni.“

„Počkej chvíli!“ zavrčí Matt na Angela.

„Je to jen spravedlivé.“ prohlásí Cole.

„Každopádně,“ řekne Angelo Mattovi. „Děláme to pro tebe. Měl bys nám být vděčný, že Jarede?“

„Rozhodně,“ odpoví Jared. Matt se otočí k Jaredovi s výrazem, kterým by ho spálil na místě na popel. To jen způsobí, že Jared znovu vybuchne smíchy.

Angelo se zase otočí ke Coleovi. „Ale v tvém plánu je trhlina, Cole, předpokládám, že tvým cílem bylo, abychom se všichni vyrovnali.“

Rostoucí neplecha v Angelových očích se odráží v jiskřičkách těch Coleových. Jsou na cestě královsky se spolu bavit. „Máš pravdu, panáčku! Očividně se musíš i ty vyspat s Mattem.“

„Přesně,“ přizvukuje Angelo.

„A to proč?“ zeptá se Jon. Není pobavený konverzací stejně jako Jared, Cole a Angelo, ale ani ho neobtěžuje.

„Je to jediné řešení, lásko.“

„Správně,“ přisvědčí Angelo. „Pak budou mít všichni tři.“ Otočí se k Mattovi, který vedle něj zrudlý tiše sedí. „Budeš se cítit líp, jakmile budou počty vyrovnány?“

Teď už je Jared kompletně odrovnaný, drží se za břicho a směje se tak moc, že mu po tvářích tečou slzy. Matt se k němu otočí a vyštěkne: „To není vtipné!“ Což přiměje Jareda smát se ještě víc.

„Chlapi, dodržuje někdo z vás pravidlo být nahoře nebo dole?“ zeptá se Angelo. „Protože pokud jo, tak se tím všechno posere –“

„Doslova,“ dodá Cole.

„A budeme muset začít od začátku.“ Angelo se otočí na Matta. „Jestli máš nějaké zvláštní preference, tak bys je měl říct teď.“

„Vylož to všechno,“ vybídne ho Cole.

„Na stůl,“ doplní Angelo.

„Ať to všichni víme.“

„Zach se rád dívá,“ prohlásí Angelo a mrkne na mě. Ulevilo se mi, jakým směrem se konverzace začala ubírat, nikdo ho nebere vážně.

„Pak máme vyřešeno,“ řekne Cole, „kdo bude kde a s kým. Zachu, myslím, že ty jsi nahoře.“ Mrkne na mě. „Nebo brzy budeš.“

„Och Pane Bože,“ zasténá Matt a svěsí hlavu. „Věděl jsem, že nemám jezdit.“

„Neměj strach. Jsem si jistý, že Zachovi nebude vadit, když se k vám ještě jeden přidá.“

Jared se směje tak moc, že jsem překvapený, že se mu ještě daří sedět na židli.

 

OBĚD trvá asi tři hodiny, což mě Jon ujistil, že je v Paříži normální. Když vyjdeme na ulici, je chladněji než předtím. Náš dech tvoří obláčky. Nebe je nízko a je bílé. Zdá se, jako by vzduch jiskřil způsobem, který znám z Colorada – hrozí, že bude sněžit.

Cole nás vede do jedné ze stanic metra. „Myslel jsem, že bychom zašli k Vítězném oblouku, to nezabere tolik času jako Eiffelovka. Všichni jste určitě po dlouhé cestě vyčerpaní. Po večeři budete pravděpodobně zralí do postele.“

Po tak velkém jídle a trochu více vína (ztratil jsem přehled o tom, kolikrát mi Jon dolil), bych byl rád, kdybychom se vrátili do hotelu a hned vlezli do postele, ale Cole nás ujistil, že nejlepší, co můžeme udělat, je vydržet odpoledne, brzy se navečeřet (měl na mysli jídlo v obvyklý čas pro Američany, na rozdíl od Francouzů, kteří jedí v osm, devět hodin), a pak jít brzy do postele.

Jsem vděčný, že Cole ví, kam jít a co dělat. Mapa na zdi metra mě šokovala, i kdybych neměl jet-leg a nebyl lehce přiopilý. Angelo má vykulené oči stejně, jako když jsme byli ve Vegas, jak se snažil pochytit toho co nejvíc najednou. V metru se zastaví u jedné pouliční umělkyně, která zpívá a hraje na kytaru. Má špinavé oblečení a modřiny na očích, ale její hlas je tichý, svůdný, sexy a hrubý. Angelo před ní stojí uchvácený.

„O čem zpívá?“ zeptá se Colea.

Cole se na okamžik zaposlouchá do francouzských slov. „Zdá se, že o prázdné kleci.“ Zní zmateně. „O ptáčkovi, který je pryč.“

Angelo vypadá podivně vystrašeně. „Je smutná?“

Cole poslouchá dalších pár veršů. „Ne tak úplně. Zdá se, že jde víc o to být volný.“

Angelo se otočí a podívá se na mě, jako by mi to mělo něco říct, ale neříká. Pokrčím rameny. Znovu se otočí pryč, sáhne do kapsy, vytáhne několik francouzských bankovek a hodí je do otevřeného futrálu od kytary.

„Nenechám ho utrácet jeho peníze,“ slyším Colea šeptat Jonovi. Už se natahuje pro svoji peněženku, ale Jon ho zastaví a zavrtí hlavou. To Colea zmátne, ale jsem rád, že to Jon pochopil. Pro Angela by to neznamenalo tolik, kdyby to neplatil ze svého. Ostatní už se vzdálili, ale Angelo dál poslouchá píseň, které nemůže rozumět, dokud nepřijede metro a já ho musím zatahat za ruku, aby nastoupil.

Jakmile dorazíme k Oblouku, chvíli stojíme pod ním a díváme se na malby, pak jdeme do návštěvnického centra a začneme stoupat nahoru. Točité schodiště je strmé a úzké, ale výhled shora za to stojí.

Smráká se a rozsvěcují se pouliční lampy. Od Oblouku vede dvanáct ulic, které vypadají jako paprsky. Všech tucet vede ke kruhovému objezdu, v jehož středu je Oblouk.

„Provoz vypadá šíleně,“ poznamenám. „Není divu, že jezdí metrem.“

Angelo na mě nevěřícně pohlédne. „Jsme v Paříži a ty se díváš na dopravu?“ Zavrtí hlavou. „Jsi divný.“

„Na co bych se měl dívat?“

„Na všechno.“ Ukáže na krajinu kolem nás. „A až Z říká, že pohled odtud je ještě lepší než z Eiffelovky.“

„Opravdu?“

„Možná ji uvidíš,“ řekne a ukáže jihovýchodně k Eliffelově věži. Je osvětlená a majestátně září nad městem.

Stoupnu si za něj a obejmu ho rukou kolem krku. „Je to docela hezké.“

Zasměje se, pravděpodobně si myslí, že je to směšné podhodnocení. Opře se o mě a uvolní se, je to pro mě tak známé. „Díky, Zachu.“

„Nevím, za co mi děkuješ. Cole je ten, kdo nás sem přivedl.“

„Já vím, ale taky vím, že bys sem nejel, kdyby nebylo mě.“

Políbím ho do vlasů. „Na světě není nic, co bych pro tebe neudělal, anděli.“ A být týden v Paříži a muset za to čelit svému ex, není z mé strany zase taková oběť.

„Je smůla, že nikde nic neroste.“ prohlásí Cole a přeruší tak náš tichý okamžik. S Jonem stojí o několik desítek centimetrů dál ve stejné pozici jako já a Angelo. Cole je před Jonem, i když se nedotýkají.

„Na jaře je to tu mnohem hezčí,“ dodá Cole.

„Proč jsi vybral únor?“ zeptá se Jared.

Cole se podívá přes rameno na Jona a pak od nás odvrátí pohled, jako by byl v rozpacích.

Jon se usměje, obejme ho a políbí na krk. „Hádám, že jsme byli jen netrpěliví,“ řekne a pak se zasměje, když ho Cole hravě odstrčí.

Poté opustíme Vítězný oblouk a vydáme se po ChampsElysées a občas se zastavíme u nějakého obchodu nebo galerie. Zdá se, že Cole s Angelem nikdy nezpomalí, i když já s Jaredem a Mattem ano. Jon si toho nakonec všimne a zašeptá Coleovi něco do ucha. Překvapeně se na nás podívá, jako by zapomněl, že jsme tady. Poté jdeme zpět na metro. Uděláme ještě poslední zastávku v kavárně na rychlou večeři před návratem do pohodlí našeho pokoje.

Angelo se rozhodl, že se osprchuje až ráno, ale já ne. Dlouho stojím pod horkou vodou a skoro usnu, než se dobelhám do postele. „Budeš mi muset dát odklad na to vyšukání mozku z hlavy,“ oznámím Angelovi.

Už mě ani neslyší, protože spí.

 

NÁSLEDUJÍCÍ ráno mě probudí brzy a milujeme se, jako to děláme často.

Kdykoli jindy může být náš sex drsný, rychlý nebo hrubý, ale ráno bývá vždy pomalý a něžný. Líbám ho na krku a na ramenou, na zápěstích a dlaních.

Jeho snědá kůže mě stále fascinuje. Dokonce i po dvou a půl letech ve mně vyvolává zbožnou úctu a bere mi dech. Doufám, že se to nikdy nezmění.

Normálně poté, co se domilujeme, vyleze z postele a já spím další hodinu nebo dvě, ale tahle cesta v nás obou změnila vnímání času, takže vstaneme současně. Oblečeme se a vydáme se dolů, abychom našli zbytek naší skupiny v restauraci.

„Spal jsi dlouho,“ řekne Matt Angelovi a Angelo se na něj zašklebí. „To si myslíš ty.“ Mattovi trvá půl vteřiny, než pohlédne na mě, a pak rychle odvrátí pohled a zrudne. Jared a Cole se zasmějí, ale všimnu si, že Jon vypadá velmi nepohodlně. Aspoň nejsem sám.

Angelo se posadí vedle Matta a já se znovu octnu vedle Jona.

„Pořád běháš?“ zeptá se mě, zatímco mi nalévá kávu.

„Většinu rán ano.“

„Já taky. Měl by ses ke mně připojit.“

Nejsem si jistý, jak se ohledně toho cítit. Kdysi dávno bylo běhání naší rutinou.

Po Jonovi jsem neměl partnera na běhání, a to až do doby, kdy jsme se přestěhovali do Cody, kde se ke mně přidává jednou či dvakrát do týdne Matt. Ale pořád většinu času běhám sám. Podívám se na Angela, který Jona pozorně sleduje. Jsem si jistý, že chce, abych odmítl.

„Och zlato, Zach určitě nechce běhat, zatímco je na dovolené!“ přispěchá Cole na moji záchranu. „A pokud bude mít nějaké cukání, že by ano, Angelo ho ráno stejně zaneprázdní.“ Ušklíbne se na Angela, který se zašklebí nazpět. Opravdu jsou si příliš podobní.

„Půjdu s tebou,“ nabídne mu Matt a překvapení, jež cítím, se odráží i v Jonově tváři, ale také vypadá, že ho to potěšilo.

„Skvělé! Je to méně jako povinnost, když mám společnost.“

Máme napůl dojedenou snídani, když dorazí George. Byl jsem skoro stejně nervózní, že ho uvidím, jako že uvidím Jona. Odtáhne si židli mezi Angelem a Mattem, zatímco Cole přivolává číšníka. Téměř George nepoznám, a přesto, když se na něj zadívám, zase tak se nezměnil. V pase je trochu větší a vlasy má víc šedivé, ale to jsou jen povrchní věci.

Je na něm něco velmi jiného, ale nemůžu specifikovat co. A pak se na mě otočí.

„Zachu!“ Usmívá se na mě. „Co tady sakra děláš?“

A pak mi to dojde. Usmívá se, nevím, jestli jsem ho někdy viděl se usmívat.

„Abych pravdu řekl, tak netuším,“ odpovím a on se zasměje.

„Zach s Jaredem jsou přátelé,“ vysvětluje Jon. „A Cole s Jaredem se znají už od vysoké, tak jsme se s Colem seznámili.“

George vypadá, že se v tom snaží zorientovat, když promluví Matt. „Georgi, jsi fanouškem Cardinals?“ George se na něj překvapeně otočí. Zajímalo by mě, jak to Matt ví. Chvíli mi trvá, než si všimnu loga na Georgově polo tričku, kde je červená ptačí hlava. „To jsem!“

„Tuto sezonu měli smůlu v play off.“

„Každý ví, že Rams podváděli.“ Je rád, že má někoho, komu si může postěžovat. „Teď jsou ti bastardi v zatraceném Super Bowlu.“ Pozvedne jedno obočí na Matta. „Nejsi fanouškem Rams, že ne?“

„Ne, jsem fanouškem Chiefs.“

„Stejně jako já, aspoň tento týden,“ ušklíbne se.

Pak do jejich konverzace vstoupí Jared a povídá něco o průchodu a přejdou do fotbalové hatmatilky, takže jsem úplně mimo.

„No,“ zamumlá si Jon, „aspoň se nemusím bát, že se nebude mít s kým bavit.“

Ten den navštívíme Baziliku Sacré Coeur, která se nachází na Montmartru, nejvyšším místě města. Je to velká bílá budova, hrozně přeplácaná. Má jednu obří kopuli, která je příliš dlouhá, aby se dalo říct, že je cibulovitá, ale je příliš zakřivená, aby se dala označit za kuželovitou, a dvě menší kopule na každé straně. Okolo několik malých věžiček a klenutá okna naprosto všude. Uvnitř je víc oblouků, než dokážu spočítat, a složitě malovaný strop zobrazuje Krista obklopeného hromadou andělů.

„Chlápkovi, co napsal Od A do Z se tohle místo nelíbilo. Jediné, co se mu líbilo, je výhled z terasy,“ řekne Angelo.

„A co si myslíš ty?“

Otočí se na mě s očima naplněnýma vzrušením. „Myslím, že je úžasné.“

„Osobně to tu považuju za příliš křiklavé,“ namítne Cole. „Zítra tě vezmu do Sainte-Chapelle.“

„Opravdu?“ pronese Angelo s očima obvykle vytřeštěnýma nadšením. „Je to jedno z míst, které jsem si v knize označil. Říkají tam, že v Sainte-Chapelle mají nejkrásnější barevná okna v Paříži. Možná v celé Evropě.“

„To je pravda, panáčku. Když vejdeš dovnitř, divíš se, že vůbec stojí.“

Poté se chvíli potulujeme po Montmartreru. Viděli jsme Moulin Rouge a Chat Noire a navštívili jsme malou vinici na Rue Saint Vincent. Angelo byl vším ohromený, ale podle mě všechno vypadá stejně. Rovné, bílé budovy, chodníky z šedých kostek a úzké uličky. Je to jako bludiště. Nikdy jsem nepoznal, kterým směrem se otočit, a připadá mi to strašně znepokojující.

Cole nás vezme do další skvělé restaurace na oběd, který zase trvá tři hodiny, a zanechá mě s příjemným rozrušením.

„Cole?“ ozve se Matt, jakmile dojíme. „Je nějaká šance, že bychom tu našli místo, kde by se dal sledovat zápas Super Bowlu v neděli večer?“

S Jaredem a Georgem o této možnosti očividně diskutovali celé ráno, protože se naklánějí nad stolem a s očekáváním hledí na Colea.

„Netuším, pryskyřníku.“

Mattův úsměv je příliš strojený na to, aby byl opravdový. „Možná aspoň víš, kam jít, což je víc, než víme my, Vanderbilte.“

„Tak se nejmenuju.“

Mattův úsměv se stává více domýšlivým. „Já vím, ale když odmítáš kohokoli z nás nazývat naším jménem –“

„To vůbec není pravda. Georgovi říkám jeho jménem.“

„A Zachovi,“ dodá Angelo.

Každá osoba u stolu se na něj otočí. Najednou vypadá nesvůj, že se stal středem pozornosti. „Co? Je to pravda.“

Teď se pohledy všech stočí zpět na Colea. Cole se na Angela usmívá, jako by odhalil nějaké hluboko ukryté, temné tajemství. Ani jsem nepostřehl, že mi říká mým jménem, zatímco pro všechny ostatní má přezdívky. Ani Jona to zjevně nenapadlo.

„Angelo má pravdu,“ přisvědčí Jon. „Polovinu času ani mně neříkáš jménem. Tak čím je Zach tak speciální?“

Cole se otočí na Jona s vykulenýma očima, naplněnýma falešnou nevinností. „Nevím, lásko. Trápí tě to?“

Jonovi trvá vteřinu, než to zpracuje. Nejdřív si myslím, že se naštve, ale pak jen podrážděně zavrtí hlavou.

Jared se na Jona dívá se sympatiemi. „Jsi buď svatý, nebo tě to vzrušuje.“

Jon se zasměje. „Někdy je mezi tím tenká hranice.“

Cole neodpoví vůbec, ale poté se všichni vrátí ke svým jídlům a pokračují v konverzaci tam, kde předtím přestali. Vidím ho, jak se dívá na Jona. Položí ruku na Jonovo stehno a s úsměvem na něj skrze ofinu hledí.

Jon prakticky roztaje. Položí svoji ruku na Coleovu a usměje se na něj. Nakloní se, aby ho políbil, i když Cole se na poslední chvíli odvrátí a Jon ho políbí na spánek. Zdá se, že to Jonovi ani trochu nevadí.

Namlouvám si, že ta bodavá bolest nemá nic společného s žárlivostí.

Jakmile dojíme, vezme nás Cole na Eiffelovku. Strávili jsme několik hodin chozením po vyhlídkách a obchodech ve druhém patře, než zamíříme na vrchol. Dole na zemi bylo lehké si pamatovat, kde jsme, zvlášť když jsme byli ve staré části města, ale takhle z výšky je to kouzlo pryč. Zvláště když pohlédnete k jihu, kde se snáší smog a moderní mrakodrapy zde rostou jako houby po dešti.

„Není to úžasné?“ zeptá se Angelo.

„Mně to přijde jako každé jiné město.“

„No tak, Zachu! Děláš si srandu? Přemýšlej, jak dlouho tu už některé budovy stojí. Déle než cokoli v Americe. Uvědom si, kde právě teď stojíme. Tahle věž byla postavena před více jak sto lety. Kolik dalších lidí tu stálo. Rodiče a děti, další páry, co byli zamilovaní.“ Vezme mě za ruku a podívá se na mě s nadšením v očích. „Nedává ti to pocit, že jsi součástí něčeho? Něčeho velkého a magického, co sahá zpátky v čase? Jako bys byl součástí historie?“

„Já se cítím jen jako další turista.“

Je to pravda, ale lituju, že jsem to řekl v okamžiku, kdy to dopovím, protože jeho úsměv je teď méně zářivý.

Zavrtí hlavou. „Nemáš žádný smysl pro romantiku.“

Po téměř hodině na vrcholku věže sejdeme zpět dolů a stojíme na Champ-de-Mars, abychom viděli věž zcela osvětlenou. Je to docela hezké, ale v mé hlavě se ani Eiffelovka nemůže rovnat s krásou a úžasem vepsaným na Angelově tváři, když se na ni dívá.

 

COLE dorazí do našeho pokoje brzo ráno, aby vzal Angela do Sainte-Chapelle, poté mají v plánu prohlídku několika uměleckých muzeí (menšího významu, než je Louver). Byl jsem samozřejmě taky pozvaný, ale já se rozhodl místo toho radši déle spát.

Vydám se dolů a najdu v jídelně George. „Zachu!“ zamává na mě. „Přidej se ke mně. Nenech mě jíst samotného.“

Přestože jsem byl zezačátku nervózní, že George znovu uvidím, včera jsem zjistil, že je snadné s ním vyjít, a jsem rád, že mám někoho, s kým můžu posedět.

„Neuvědomil jsem si, že jste celou tu dobu zůstali s Jonem ve spojení,“ řekne poté, co si objednáme.

„Nezůstali, ale před dvěma lety jsme byli s Angelem, Jaredem a Mattem ve Vegas a narazili jsme tam na něj. Tehdy se s ním Jared seznámil a dal mu Coleovo telefonní číslo.“ Nebo možná dal Coleovi Jonovo číslo. Na tom nezáleží.

George o mých slovech chvíli přemýšlí a odvrátí ode mě zrak, když vzpomíná, pak se mu po tváři rozšíří úsměv. „Pamatuju si na tu cestu. Kdo ho praštil?“

„Angelo.“

Přikývne a uchechtne se. „Měl jsem to vědět.“

„Proč to říkáš?“

„Vsadím se, že se tě Jon pokusil získat nazpět.“

Zdá se, že nevyžaduje odpověď. Netoužím s ním mluvit o tom výletu, proto změním téma: „Jsi rád, že se berou?“

„Moc, jsem za Jona šťastný.“

„Máš Colea rád?“

„Jsem rád, že ho Jon našel. Nechápej mě špatně – kluk a taková křehotinka – ale mám ho vážně rád.“ Usměje se na mě. „Ale neopovažuj mu prozradit, že jsem to řekl. Zapřu to.“

„Neřeknu,“ zasměju se. „Tvé tajemství je u mě v bezpečí.“

„Jde o to Zachu, že je pro Jonnyho dobrý. A dělá ho šťastným.“

Myslím, že je vtipné, že George mu taky říká Jonny. „Pokud je šťastný on, tak já taky.“ Obezřetně na mě pohlédne. „Omlouvám se, že jsem si to nemyslel, když jsi to byl ty.“

Pokrčím rameny a snažím se ignorovat tu tíhu na hrudi. A snažím se nemyslet na skutečnost, že kdyby byl jeho otec tehdy více akceptující, Jon by možná necítil potřebu mu něco dokazovat. Možná by necítil potřebu na mě tlačit, abych udělal něco se svým životem, a možná jsme mohli skončit tak, že bychom byli spolu šťastní až do konce života. „Na tom teď už nezáleží.“ Říkám to sobě stejně jako Georgovi. Naštěstí dorazí naše jídlo, což mě zachrání od toho, abych musel říct víc.

„Víš, že Jon měl mezi tebou a Colem několik vážných vztahů?“

Co mu mám na to sakra odpovědět? „To jsem nevěděl,“ řeknu, i když jsem to předpokládal. Konec konců je to už deset let.

„Nikdo z nich se ti nemohl vyrovnat.“

To jsem rozhodně nečekal.

„Jak by se se mnou nemohli měřit? Nebyl jsem dost dobrý. To je důvod, proč mě opustil.“

„To je ono, Zachu. Nebyl jsi dost dobrý, a přesto s tebou každého srovnával a nemohli se ti vyrovnat.“

„To nedává smysl.“

„Když se nad tím zamyslíš, tak dává. Až do Colea jeho vztahy vždy skončili z toho samého důvodu: protože je doopravdy nechtěl pro to, kým byli. Chtěl je pro to, kým si myslel, že by mohli být.“ O těch ostatních jsem samozřejmě nevěděl, ale za mě to je v pohodě.

„A co Cole?“

„Cole byl jiný. Cole byl tak nestálý a rozmarný a Jon ho vůbec nebral vážně. Nepohlížel na to, co měli, jako na vážný vztah, ale Cole ho zastihl nepřipraveného, a když to mezi nimi začalo být vážnější, Jon udělal to, co vždycky, začal očekávat, že se Cole změní. A Cole mu dal zcela jasně najevo, kam si může svá očekávání strčit.“

Nemůžu si pomoct a zasměju se. „To si dokážu představit.“

„Vůbec poprvé Jon přestal chtít měnit svého partnera v lepšího muže a začal se dívat na sebe. Uvědomil si, že nejlepší způsob, jak být šťastný, je učinit v první řadě šťastného Colea. To proto je pro něj Cole dobrý.“ Podívá se na mě tázavým pohledem. „Hádám, že to je důvod, proč je Angelo dobrý pro tebe.“

Jsem překvapený, kolik toho vypozoroval. „Myslím, že máš pravdu.“

„Řekl jsem to i Jonnymu, ale on to nepochopil. Nikdy není ohromený mojí brilantností tak, jak by měl být.“ Podívá se za mě ke dveřím. „Mluvíme o vlku.“

„Mluvíte o mě, tati?“ zeptá se a posadí se vedle mě. Jeho hlas je protkaný pobavením, ale oči má vážné.

„Jo, ale přestaneme, teď, když jsi tady,“ prohlásí George bez rozpaků. „Co všichni dneska dělají?“

„Cole a Angelo už odešli,“ oznámím mu.

„Stejně tak Matt a Jared,“ dodá Jon.

„Vážně?“ Jsem překvapený a trochu vystrašený. Dobře mi tak, když spím tak dlouho.

„S Mattem jsme si dnes ráno šli zaběhat a řekl mi, že podniknou celodenní výlet do Versailles.“

„Och.“ Doufám, že mé nepohodlí, že celý den budu s Jonem sám, není moc očividné. „Co budeš dělat, Georgi?“

„Ještě nevím, ale jsem tu na tři týdny, takže se o mě neboj. Možná prostě budu celý den dohánět spánek.“

Zvažuju své možnosti: vyrazit po Paříži na vlastní pěst, sedět celý den v pokoji sám, nebo trávit čas s Jonem. Možná bych mohl sedět na baru a neuvěřitelně se ožrat, ale jak se ukáže, volba byla učiněna za mě.

„Zachu, zamluvil jsem nám prohlídku vinic,“ oznámí mi Jon a já uvažuju, jestli ten pocit v mé hrudi je radost či strach. „Vím, že je to trochu troufalé, ale spal jsi a nebylo moc času. Jedná se o soukromou prohlídku tří provensálských vinic. Odjíždíme za hodinu a budeme zpět přesně na večeři.“

Snídaně mi najednou nedělá dobře, ale dělám, co můžu, abych vykouzlil svůj nejlepší úsměv. „To zní skvěle.“ Aspoň mám skvělou výmluvu pro opití.

 

PROHLÍDKA s Jonem byla současně lepší a horší, než jsem očekával. S Jonem se vždycky snadno mluvilo, a jakmile se mi podařilo trochu uvolnit, konverzace plynule ubíhala. Ptal se mě na moji rodinu a na Codu. Mluvil o smrti své mámy a jak se změnil jeho vztah s Georgem.

Nikdy jsme nemluvili o Angelovi ani Coleovi.

Zhruba v polovině první vinice cítím, jako bychom se vrátili téměř do normálu.

Ať už 'normál' znamená cokoli. Bylo překvapivě snadné zapadnout do starých kolejí, a přesto jsou tu nepatrné změny, které zdůrazňují, jak se vše změnilo. Pořád pro mě otevírá každé dveře, ale nikdy necítím jeho ruku na zádech, když vstoupí za mnou. Stále se ke mně naklání, zatímco mluvíme, ale přesto stojí trochu dál. A stále se po mě natahuje, když si chce získat moji pozornost, ale vždycky se zastaví předtím, než se mě dotkne.

Nejhorší je, že zjišťuju, že mi to chybí. Vždycky se mi líbilo, jak se mě dotýkal na veřejnosti, tak nějak přirozeně. Líbilo se mi, když se ke mně nakláněl, zatímco mluvil. A každá konverzace se tak stala intimnější.

Během prohlídky druhé vinice jsme si dali lehký oběd, ale nestačilo to, abychom nepociťovali následky vypití tolika vín. Alkohol způsobil, že hranice zmizely. Rozostřily se linie mezi minulostí a současností. Zjišťuji, že chci překlenout tu propast, která se mezi námi utvořila.  Chci přistoupit blíž. Přichytím se, že se po něm chci natáhnout. Musím bojovat s nutkáním dělat věci, které jsem dělal, když jsme byli spolu, jako položit mu ruku na zápěstí, které spočívá na stole mezi námi, nebo ho úmyslně šťouchnout kolenem, zatímco sedí vedle mě na baru.

A v boji proti těmto nutkáním občas selžu. U třetí vinice cítím, jako bych si koledoval o katastrofu.

Stojíme v degustační místnosti. Jsme tu sami, když nepočítám mladou ženu, která nám nalévá vzorky. Venku je chladno, šero a deštivo, ale uvnitř pociťuju teplo a pohodlí. Místnost je malá a intimní. V koutě je krb, ve kterém hoří plameny, tak si svlékneme kabáty a sundáme šály.

Jon se opře o bar vedle mě. „Myslím, že Chardonnay je přeceňované. Co myslíš?“

Vím, že stojím příliš blízko a moc se na něj dívám. Část mě ví, že je to špatné, ale líbí se mi skutečnost, že v jeho očích vidím porozumění. Po všech těch letech chci jeho uznání. Chci ho znovu učinit šťastným. „Myslím, že jsem příliš opilý, abych poznal rozdíl.“

Zasměje se. Podívám se na něj a zjistím, že mě pozoruje, výraz v jeho očích je intenzivní. A pak přistoupí blíž. Položí mi ruku na záda a nakloní se nebezpečně blízko. „Děkuju, že jsi dneska se mnou jel, Zachu.“

Srdce mi najednou uhání a cítím trochu závrať. „Byl to dobrý nápad.“

„Vždycky jsme se to chystali udělat.“ A jeho ruka se přesune výš po mých zádech. Naklonil jsem se k němu blíž, nebo on ke mně? Nebo to bylo jen tím vínem?

„Hodně jsme mluvili o prohlídce vinic v Kalifornii,“ řekne.

„Přeju si, abychom to udělali.“ A v tuto chvíli to myslím vážně. Není to tak, že bych si přál, abychom byli pořád spolu, jen si přeju, abych měl víc dobrých vzpomínek než těch špatných.

Sleduje mě, dívá se mi do očí. Bylo by tak snadné ho políbit. Bylo by tak snadné se v něm znovu ztratit. Ne, protože ho stále miluju, ale protože si najednou zcela jasně vybavuji, jak dobře jsem se cítil.

A pak pomyslím na Angela a okamžitě se cítím provinile. Miluju Angela celou svou bytostí. Poslední věc, co bych chtěl, je ho zranit. A když se podívám na Jona, vidím, jak se moje vina zrcadlí v jeho očích. Nepochybuju, že myslí na Colea.

Oba sklopíme pohled na zem, jako bychom tam viděli zející propast tvořenou všemi těmi roky. A pak oba ustoupíme.