HTSAL - PROLOG

 Překlad: Lenuszka

Jordan

„Jordane…“

Ten hlas mě dostihne jako v mlze. Něco z ní způsobila Tequila. Něco žal. Všechno je to mimo mou kontrolu. Zní to jako můj otec, ale nemůže to být on. Táta jel s Beauem do Keys rybařit, takže to musí být další zamlžená iluze. Posledních několik týdnů jich mám hodně.

„Jordane,“ slyším znovu. S větší silou a tentokrát jasně, ozývá se to z prahu mých dveří do ložnice. Vznese se to nade mě a pak dolehne.

„Jordane?“ ozve se znovu. Je to asi tak vítané jako písek mezi zuby.

„Kdo tě pustil dovnitř?“ řeknu polštáři, můj hlas je chraplavý, jak ho skoro nepoužívám.

Jak dlouho jsem v tomhle stavu? Možná několik dní. Možná víc. Ztratil jsem pojem o čase. Teď je to stejně nepodstatné, slouží to jen jako připomínka toho, co se stalo. Toho dne se mě zmocnila netečnost a život, jaký znám, se zastavil. Nepřestal existovat. Jen se v jedné zasrané chvíli zastavil a já jsem v ní zůstal viset.

„Dal jsi mi kód.“

Ten starouš byl vždycky přímočarý a upřímný. Míval jsem to na něm rád.

„Připomeň mi, abych ho změnil, až odejdeš.“

Šoupá nohama po koberci, to tření je pro mé už tak zjitřené nervy jako zvuk smirku. Zabořím hlavu hlouběji do polštáře, ale je to k ničemu. Nejde utéct, nejde se skrýt. Knoflík, který ovládá zatemnění oken, zapípá a do mé ložnice vnikne denní světlo. Zasáhne mou holou kůži na zádech a přinutí mě ucuknout. Všechno mě bolí. I existovat bolí. Zhluboka se nadechnout bolí.

„Tvůj bratr ti zkoušel volat.“

Jo, já vím. Po dvacátém pátém telefonátu jsem ho zablokoval.

„Jak dlouho ještě plánuješ tohle dělat?“ pokračuje po těžkém povzdechu.

Jak dlouho… dobrá otázka.

Jak dlouho trvá, aby život skončil, když to chci? Jak dlouho, než odpadnu? Tiše. Bez dramatu. Chci mu říct, aby mě přestali hledat. Aby se mě přestali snažit zachránit. Ale ta slova nevyjdou. Něco je zastaví. Nějaký neuchopitelný pocit.

Zavřu oči a jsem na mlhavé pláži, volá na mě nějaká dívka. Možná Lainey. Nejsem si jistý. Nevidím její tvář. Ale ona pořád volá mé jméno. A zní šťastně. Zní tak zatraceně šťastně, že k ní chci jít. Je to vše, co chci.

„Neměl jsi být v Keys?“ řeknu a mžourám do slunce, naštěstí ho z velké části zakrývá tátova široká postava.

„Tvá matka se bojí. Řekla, že jestli si nepořídíš asistenta, najde ti ho sama.“

Moje máma – kontrolou posedlá osoba. Není šance, že se změní. Říkával jsem Beauovi, aby se s tím naučil žít. Ta slova mě zrovna uhodila zpátky do tváře. Život to dělá velmi zábavně. Pokud to někdy přežiju, potřebuju těm jejím kravinám učinit přítrž.

„Jsi rozvedený. Začni se tak chovat.“ Zabořím prsty do očních jamek. Hlava mi třeští kocovinou a pomstou zářivého slunečního dne na sklonku zimy.

„Je to moje nejlepší kamarádka. Rozvedli jsme se, aby to tak mohlo zůstat.“

Zmínka o nejlepší kamarádce do mě udeří, žaludek se mi znovu a znovu kroutí.

Moje nejlepší kamarádka je pryč.

Už o ní nikdy neuslyším, ani ji neuvidím. Jen v mlze. Ta mlha je můj spojenec, berlička, kterou potřebuju, abych přežil ze dne na den. Jediná věc, která brání bolesti, aby mě převálcovala.

„Vím, že jsi raněný, ale tohle…“ – rozhlédne se kolem—„nemůžeš dopustit, aby tě to zničilo. To nikdy nikomu nepomohlo.“

John West, cvokař profesionál, velmi zřídka radí vlastní rodině. Tohle je způsob, jak mi říct, že má obavy.

„Jsem v pohodě, tati. Můžeš se vrátit na loď,“ zvládnu říct s polouvěřitelným přesvědčením.

Ten starouš odpoví dlouhým povzdechem a strčí si do kapes ruce plné mozolů zapříčiněných roky bojů s tuňáky a marlíny.

„Vyhrál jsi,“ řeknu, posadím se, rezignovaný, že neodejde, dokud neukážu snahu ho uchlácholit.

Přejedu si po čelisti, kde ucítím vousy. Asi už uběhlo víc než pár dní. Podlahu v ložnici pokrývají lahve, což vysvětluje, jak jsem ten čas strávil. O tom nikdy nebylo pochyb. Jediný způsob, jak teď zvládám žít je ve stavu hluboké intoxikace. Utopený v bezvědomí. Přeju si, aby už odešel, abych se k tomu mohl vrátit.

„Jsem naživu. Řekni kongresmance Westové, aby odvolala skupinu hledačů.“

„Obleč se,“ řekne táta a zamíří ke dveřím. „Vezmu tě na oběd.“

Obrázek jeho zad pokrytých flanelem a pomačkaných khaki kalhot je tak zatraceně známý a uklidňující, že se žal na chvilku stáhne. Ale jen na chvilku.

„Tati…“ zavolám, když se zvolna mizérie vrátí a oddělí vzduch od mých plic.

Otočí se a dívá se, jak bojuju o sebekontrolu. „Neznal jsem Lainey dobře, ale vím, že jí na tobě záleželo. Vím, že by to pro tebe chtěla… má rada – co za to stojí – začni se soustředit na to, co by chtěla.“

Okamžitě se v mysli vrátím k Elimu. Ale to už vzal čert.