HTSAL - 9. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

„Vyjdeme si večer?“ zeptá se moje nejlepší kamarádka. Podívám se na obrazovku svého iPhonu. Čas ukazuje 20:30.

Konečně jsem vypilovala umění dát Maisie do postele každý večer ve stejnou dobu. Obrovské vítězství. A učím se dělat malá jídla a plánuju dopředu, takže nemusím pořád přemýšlet, co jí dám. Je to menší vítězství, ale stejně tak důležité.

Maisie spinká v kolébce, zatímco já jsem zaparkovaná na pohovce v obýváku. Mám popcorn, studeného Dr. Peppera, a na velké ploché obrazovce velké jako domácí kino hraje Home Town. Je mi tu fajn.

„Nemůžu. Jordan má pracovní večeři, takže zůstávám přes noc. Navíc sleduju Home Town a Ben a Erin zrovna renovují dům zničený tornádem a starší majitel začal brečet, když viděl ty škody. Je tak milé, že mu pomáhají.“

„Páni, žiješ svůj sen,“ řekne ironicky. „Doufám, že se Jordan neotráví jídlem. Jak se jmenuje restaurace, kde je?“

„Vern…“

„Nejsem připravená mu odpustit. Nežádej mě o to.“

„Fajn. Dám ti další týden.“

„Měla bys vzít jeho zmrzlinu z mrazáku a schovat ji do trouby.“

Moje nejlepší kamarádka, dámy a pánové. „Barbare.“

„Zaslouží si horší.“

Odplata je Vernina specialita. Miluje ji ve svých fiktivních novelách a v reálném životě. Raději ten oheň nepřiživovat. Raději změním téma. Nebudu se obtěžovat jí vysvětlovat, že poslední dva týdny, kdy nemám padáka, se opravdu snažil. Třeba v lednici je pořád Dr. Pepper. A jídlo, které mám ráda. Nebo se vždycky přesvědčí, jestli něco nepotřebuju. A někdy se na mě dokonce usměje. Tohle je opravdový pokrok na muže, který se na mě před pár týdny nemohl podívat, aniž by jeho obličej nebyl úplně bez výrazu.

„Co se stalo s tím právníkem, se kterým jsi šla na to nouzové rande?“

„Brandon? Je pryč, puštěn k vodě kvůli nadměrnému pocení.“

Odfrknu si. „Cože? Co to znamená?“

Ani si nejsem jistá, že to chci vědět. Pokaždé, když mi Veronica říká o svých randících nočních můrách, přijde jeden anděl o křídla. Pokud nedokáže najít někoho, koho by milovala, pak já nemám šanci.

„To znamená, že se během sexu tak potil, že – a já jsem se s tím nesmířila. Chci říct, přeju si, aby ano, ale nestalo se – jeho pot mu kapal z tváře na mou.“

„Ne,“ řeknu zděšeně.

„Ano. Přistálo mi to i na puse.“

Skoro se udusím Dr. Pepperem, který upíjím. „To je ta nejstrašnější věc, co jsem kdy v životě slyšela.“

„Hodil mi na tvář ručník a pokračoval.“

Proto nerandím. Tohle mi stačí, abych držela po zbytek svého dlouhého života celibát.

„A co Jordan?“ řekne, skočí na téma, kterému se snažím vyhnout.

„Co s ním?“

„Co on?“ pokračuje. „Chodí s někým?“

Dobrá otázka. Přemýšlím nad tím od doby, co jsem před pár dny vešla… směřovala… úmyslně – vlastně smysluplně – do jeho ložnice. Chvíli mi trvalo, než jsem posbírala kuráž. To bylo potom, co jsem zjistila, že má v apartmánu místnost, která je vždycky zamčená. Vždycky. Zkouším vzít za kliku pokaždé, co jsem tady.

„Říkala jsem ti, že jsem našla zamčenou místnost? Vždycky zamčenou.“

„To si ze mě děláš srandu?“

„Ne. Vážně.“

„Je to jasné. Je to plnohodnotný Christian Grey.“

„Pochybuju. Mluvíme tu o Jordanovi. Asi je to kumbál, kde si nechává kápě a srpy.“

„Radši doufej, že to není kumbál plný sudů s kusy lidských těl.“

Jeho ložnice je ale předvídatelná. Vypadá přesně tak, jak jsem si představovala. Neslaná, nemastná a nudná. Tmavě šedé povlečení, nábytek z javoru. Současný styl – jako zbytek jeho domova. Bez čehokoli příliš osobního kromě oblečení samozřejmě.

Jediná zajímavá věc byly knihy na jeho nočním stolku: biografie Winstona Churchilla a kniha o výživě – něco o košér jídle nebo co. A černobílá fotka v jednoduchém stříbrném rámečku.

Fotka? Tři lidé okolo dvaceti na jachtě. Vpravo je vysoký, opravdu vysoký muž s postavou jako Viking a odpovídající bradkou. Je pohledný a široce se usmívá, a mám z něj pocit hrdosti. Mám paži kolem krásné mladé ženy uprostřed. Je to Asiatka, možná napůl, s dlouhými vlasy vlajícími ve větru. Je překrásná, taky se zeširoka usmívá, její tvář je lehce nakloněná směrem k Vikingovi.

Nalevo je Jordan.

Jeho úsměv není tak široký. Ani tak zářivý. A i když je pohledný, to oslnivé světlo, které vychází z těch dvou vedle, na něj hází stín.

Předpokládám, že ta žena je Maisiina matka a možná je ten vysoký chlap Eli. Z mé strany je to čirá spekulace, protože je snadnější dostat odpověď od agenta CIA než od Jordana.

„Je to můj šéf. Nic víc. Neptám se na osobní otázky.“

„Jo, správně, a já jsem J-Lo. Tohle je úplně jako Miliardář a chůva.“

Odfrknu si. „No to teda fakt není.“

„Kolik mu vlastně je? Už trochu starý na to, aby byl single-možná-gay,“ řekne v jedné plynulé větě.

„Myslím, že tak třicet pět? Možná třicet sedm?“

„Třicet tři,“ ozve se za mnou hluboký mužský hlas. Žaludek mi klesne. Otočím se a uvidím ho stát na prahu.

Chycená.

Kůže mi hoří, jako bych se ponořila do sopky. Jsem si naprosto jistá, že je má tvář neonově rudá.

„Jak dlouho tu stojíš?“

„Od třiceti pěti.“

Posadí se vedle mě na pohovku, a ačkoli se na tohle nadměrné monstrum vejde deset lidí, dělí nás jen jedna nevinná miska popcornu.

Jordan si nabere plnou hrst a nacpe si ji do pusy, pozorně mě sleduje. V očích má úsměv. Přemýšlím, co by to stálo, aby se usmál, opravdu usmál, aby odhodil všechnu tu zátěž, kterou s sebou vláčí a pro jednou se jen bavil. Aspoň na chvilku. Viděla jsem jeho hněv, lhostejnost, strach… co tak opačný konec spektra?

„Myslíš, že vypadám na třicet sedm?“

Stisknu rty, abych zastavila úsměv, který se snaží prodrat na povrch. „Chováš se tak na osmdesát, takže proto ten rozdíl.“ Udělá obličej a obrátí pozornost k televizi. „V, musím jít. Šéf se vrátil.“

Užuž chce vypálit další otázku, když hovor ukončím.

„Třicet sedm, opravdu?“

Naberu plnou dlaň popcornu a strčím si to do pusy, abych skryla pobavení. Jordan je málomluvný a nikdy ne hravý. Tohle je pro nás nové teritorium. „Lovíš tu kompliment?“

Přemýšlí o tom. „Ano.“

„Tak jo – ale jen proto, že mi platíš. Jsi připraven?“

„Zkus to.“

„Jsi ten nejvíc mladě vypadající třiatřicetiletý muž na světě… potěšilo tě to?“

„Mohla jsi říct něco v tom smyslu, že jsem extrémně pohledný.“

„Extrémně? To by tě stálo zvýšení platu. Ale zdarma můžu říct velmi.“

„Beru velmi.“

To nás přivede k velice trapné chvíli, kdy se směju jako bych měla na snídani vločky a on zírá na mé rty.

„Jak si dneska vedla Maisie?“

Ptá se mě na to každý večer, když s ní nemůže být u večeře. Trošku jsem kvůli tomu pookřála, tenhle muž se skořápkou tlustou tisíc mil má svou slabost, dvouletou holčičku, která se ráda směje.

„Snědla večeři jako hodná holka.“ Padne na nás pohodlné ticho, když sledujeme televizi. Takové to jako sdílí staří přátelé. Ale my nejsme staří přátelé. Nejsme ani noví přátelé. Jsme dva lidí spojení dohromady okolnostmi, podivným konáním osudu.

„Jordane…,“ řeknu, chopím se šance, když teď odložil brnění u dveří.

„Hmm…“ Zamračí se na televizi. Pan Warren, starší majitel domu, brečí, když vidí, jak mu zrenovovali dům.

„Proč Maisie bydlí s tebou? Kde je Eli? Co se stalo její matce?“

Otočí se na mě, stoický jako vždycky.

„Lainey zemřela před sedmi měsíci… Eli se ukázal v mé kanceláři pár dní po tom, co jsme se potkali a nechal ji tam.“

„Nechal ji tam?“

„Byl ve špatném rozpoložení. Vypadal, jako by se celé týdny nesprchoval. Mluvil o minulosti a… ještě o nějakých nesmyslech.

Na minutu jsem odešel – abych vyřešil něco pracovního – a když jsem se vrátil do své kanceláře, dítě bylo tam, spící v autosedačce, a Eli byl pryč.“

Bolest pod mou hrudní kostí je známá. Hořkosladká bolest. Jako starý přítel, se kterým jste se rozhádali. Vím, jaké je ztratit rodiče, když jste dítě. Vím, co to člověku udělá a nepřála bych to nikomu, natož Maisie.

„Nevím, co říct. Je mi líto nestačí… chudák Maisie…“ Ztuhnu, svá další slova volím pečlivě. „Vím, že jste si byli všichni velmi blízcí. Je mi líto tvých kamarádů, Jordane.“

Podívá se na mě. Pak řekne tím nejtišším možným hlasem, „Jo, mně taky.“ Zvedne se z gauče. Na vteřinu se zarazí, podívá se na mě. Pak ho uslyším zamumlat, „Dobrou noc, Immi.“

Trvá mi minutku, než to rozšifruju. Pak si vzpomenu na večer, kdy jsme se potkali. Nové přátelství musí někde začít. Možná to naše začalo dneska.

***

Tommy se rozhlédne po baru, jako by na někoho čekal. Je nervózní, prostředníčkem postrkuje podtácek po baru sem a tam. Ten šustivý zvuk mi leze na nervy.

Stejně jako tohle místo. Je to díra. Je tu tmavo a smrdí to tu po zvětralém pivu a plísni. Chlap a starší žena, kteří hrají na opačné straně baru kulečník vypadají podobně vágně. Proč vybral Tommy tohle místo k setkání na Staten Islandu, je nad moje chápání.

„Gary, můžu dostat další pivo?“ zakřičí na barmana. Jsou teprve čtyři odpoledne a on už měl tři. Už s ním ztrácím trpělivost.

Měla jsem si u Jordana vzít den dovolené. Zkontrolovat Bonnie, hodit na svůj starý pick-up značku Na prodej, postarat se o okapy paní Argentové. A dát Tommymu peníze pro Ivana.

„Neviděla jsem tě tři týdny. Můžeš mi věnovat minutu pozornosti?“

„Jo, jasně.“ Usměje se úsměvem, který by stál milion dolarů, kdyby nebyl tím, kým je.

Obálka plná peněz je uložená v mé tašce a propaluje do ní díru. Vytáhnu ji a posunu ji na baru směrem k němu. „Tady je další platba.“

Prohlédne si ji a strčí za pas svých džínů, přehodí si přes to tričko. „Ivan začíná být napružený.“

„Napružený? Proč? Splácíš poctivě.“

„On říká, že to nestačí.“

Žaludek okamžitě reaguje – začne mi být špatně. A to jsem si myslela, že tahle noční můra nemůže být horší. „Pod tričkem máš dva tisíce dolarů v hotovosti. Nemůžu mu dát víc,“ zasyčím.

„Musím platit daně.“

„A co ten chlap, pro kterého pracuješ? Je prachatý ne? Nemá něco, co může postrádat?“

Z hlavy mi vyprchá veškerá krev. „Ne. A už o tom nezačínej.“

Tommy se podívá dolů, svěsí ramena studem a rozpaky. Palcem otře ze své sklenice s pivem vlhkost. „Ivan říkal, že potřebuje víc… znovu s ním promluvím.“

Můj žaludek už je v rebelujícím módu. Nemůžu utratit ani desetník. Neměla bych dost na daně, kdybych mu dala víc. Takže co pak? Budu švorc a budu dlužit státu? Ne.

„Dělám, co můžu, T. Pracuješ? Co děláš?“

Na tváři se mu objeví vina. Vypadá tak pateticky, že mě mrzí, že jsem se vůbec zeptala.

„Trochu pracuju pro Ivana.“

To si ze mě dělá prdel.

Položím si lokty na bar a zabořím tvář do dlaní. „Co pro něj děláš?“

„Chodím zmáčknout lidi, kteří mu dluží prachy.“

„Myslíš jako my?“

Polkne, jeho výraz mi říká, že si to nepromyslel. „Nic špatného. Jen… se ukážu u nich a připomenu jim, že mají zaplatit.“

Jestli jsem měla naději, že se tentokrát poučí a zmoudří, ta naděje právě umřela. Nadobro ji dnes zabil. V očích mě pálí slzy frustrace. Sledovat, jak si Tommy ničí život je jako sledovat mého tátu pomalu umírat. Vím, co přijde. Vím, jak příběh skončí. A nemám sílu udělat nic, abych to zastavila.

Otřu je a zhluboka se nadechnu. „Dostaneš se do potíží. Skončíš v base a tentokrát budu příliš zlomená, abych ti pomohla. Řekni Ivanovi, že se pokusím získat víc.“

Vstanu, hodím na bar dvacku Garymu, protože vím, že Tommy je bez peněz a odejdu.

***

Toho dne chytím trajekt zpátky na Manhattan. Po schůzce s Tommym nemůžu zůstat na Staten Islandu. Potřebuju se dostat daleko od svých problémů, jak to půjde. Abych mohla předstírat, že můj nejstarší a nejdražší kamarád nejde cestou totální sebedestrukce, že moje matka mě nenutí dělat si o ni starost po zbytek mého života. Někdy se cítím na tisíc let. Sním o tom, že si koupím lístek na autobus a už se nikdy nevrátím, tak, jako spousta lidí fantazíruje o filmových hvězdách. Nikdy se to nestane, ale sním o tom, ty dvě minuty úlevy, kterou mi to poskytne, za to stojí.

Je devět večer, když vejdu hlavními dveřmi. Všechna světla jsou zhasnutá, dům je naprosto tichý. Zuju si botasky a po špičkách projdu chodbou. Malá musela rychle usnout. Jordan už je asi v posteli. Je to skřivan, pokud nemusí na obchodní večeři.

Vydám se do bytu, kde je jeho ložnice a ložnice pro hosty, kde spím a uslyším divné zvuky. Zastavím, abych poslouchala, možná si se mnou hraje moje vlastní hlava, ale ne. Znovu to uslyším. Je to jako pleskání doprovázené mručením. Vyprchá ze mě veškerá krev a začnou se mi třást ruce.

Do pytle, asi tu má hosta na noc a mají sex. Jordan má s někým sex… ve vlastním domě.

Tohle by pro mě neměl být problém. A přesto je. Vlastně mám hned několik reakcí, cítím ztrátu tak velkou, jako bych přistihla svého milence, jak mě podvádí. Až na to, že nejsme milenci a nikdy nebudeme. Tohle je šílené. Nepatří mi. Na tom ale nezáleží – zaplaví mě žárlivost a bolest.

Mozek se mi rozdělí na dvě části. Racionální část vidí celou tuhle absurditu. A ta druhá chce vtrhnout do dveří, popadnout tu couru za vlasy a vyvléct ji ven.

Mručení ustane. Asi už skončili. Takže v tom tichu slyším sama sebe, jak těžce dýchám. Už se chci vydat do své ložnice, abych se vybrečela do polštáře, když se jeho dveře najednou rozletí.

Jordan nemá tričko. Ale nejen to, taky je boso, černé hedvábné šortky mu visí nízko na bocích. Ukazují břišní svaly, které nemá žádný normální člověk. Takové svaly patří spíš profesionálním bojovníkům MMA a měly by být obdivovány. Nepatří mému emocionálně vyprahlému šéfovi, který stojí dost blízko, aby se mě mohl dotknout.

Po dobře tvarované hrudi mu stéká pot, mezi prsními svaly jemně poprášenými chloupky. Už nemusím spekulovat o tom, co pod tím oblekem skrývá.

Jordan má na hrudi chloupky.

To mi exploduje v hlavě jako bomba se třpytky. Pak si vzpomenu, že zrovna souložil s někým jiným a párty končí.

Sundá si z ramene ručník a otře si tvář, vypadá překvapeně, že mě vidí asi stejně, jako já.

„Čau, vrátila ses.“

Ale říká to jako něco pozitivního. Jako… čau, vrátila ses. Paráda! Ne jako že jsem ho právě přerušila při sexu. Ne ve stylu čau, Immo, chtěl jsem se prošukat celým domem a tys tu být neměla.

„Čau,“ odpovím, nahnu se trochu doprava, abych se mu podívala přes rameno, kde má kámošku. Jsem tak vedle, že mi srdce buší až v krku. Je to tak hlasité, že se divím, že to neslyší.

Představuju si v hlavě zpocená těla. „Jo… já uh… já jsem nemohla… já, uh…“

„Riley?“ vypadá ustaraně. „Jsi v pořádku?“

„Jo, jsem… jsem v pořádku. Já jen… jsi hodně zpocený.“

Nechtěla jsem to říct. Ta poslední část mi neměla vypadnout z pusy. Tohle byla tichá část a já ji řekla nahlas.

„Nemohl jsem spát--“

Jo, to se vsadím.

„—tak jsem se pustil do pytle.“

Cože? Odkdy se sexu říká pustit se do pytle? S kým to tu žiju? Nikdy jsem ho nepovažovala za misogyna. To je těžké probuzení. Zklamání, které teď cítím, je těžké.

„Páni. Dobře. Tak se asi uvidíme zítra ráno. A nepouštěj se do pytle moc tvrdě. Jde tě slyšet až sem.“

Nakrčí obličej, jako by neměl tušení, o čem mluvím. „Co je to s tebou dneska? Chováš se divně.“

Jeho přístup roznítí oheň. Nejdřív se musím vyrovnávat s Tommyho sračkami a teď s jeho? Ne.

„Já? Já se chovám divně. Zrovna jsi řekl holce, že máš…“ Přistihnu se, jak mluvím hlasitěji, takže ztiším hlas do šepotu. „Sex s – pytlem. Ale já jsem mimo? Jsem ráda, že jsme si to vysvětlili. Už si nebudu myslet, že jsi milý chlap nebo tak.“

Zamrká. A zamrká znovu. Pak si zakryje rukou pusu a začnou se mu třást ramena. A třesou se. A teď se cítím trochu nejistě.

Co je tak směšného? Chci říct, co je tak zatraceně zábavného na tom, že tak poníží člověka. A on se nesměje, přímo sípá, snaží se neprobudit dítě na konci chodby. Tohle je chlap, kterého jsem technicky nikdy neviděla se naplno smát a snaží se se nesmát tak moc, až to zní, jako by se dusil.

„O co tu kruci jde?“ dožaduju se vysvětlení.

Předkloní si, dá si ruce na kolena a zhluboka se nadechne.

„Pojď se mnou.“

Než ho můžu zastavit, popadne mě za zápěstí a táhne mě do pokoje. Nejdřív nechci vidět jeho nahou přítelkyni. Ale pak vidím, že je postel prázdná. Ano, přikrývky jsou rozházené. Někdo v té posteli byl. Ale momentálně je prázdná. Nikdo tu není.

Znovu mě vezme za zápěstí a vede mě do pokoje Christiana Greye, do dveří, které jsou vždycky zavřené.

Až na to… že teď jsou otevřené. Nakouknu dovnitř, děsím se, co tam možná najdu. Ostýchavě. Opatrně. Aaaa je to domácí posilovna.

To si musí dělat srandu. „Posilovna?“ Možná to říkám moc nahlas. „Tohle je to, co si nepřetržitě zamykáš?“ V té posilovně je boxovací pytel, běžící pás, žíněnky a další věci.

Usměje se, a to myslím že se usměje naplno – někdo by z toho mohl mít infarkt – vejde a dvakrát udeří do pytle. Plesk, plesk.

No, tak tohle je trapas.

„Nechávám zamčeno, aby se tu Maisie nezranila.“

Samozřejmě. To dává dokonalý smysl.

„Vy jste čmuchala, slečno Jamesová?“

Jeho úsměv se změní na ďábelský. Skoro nevěřím, čeho jsem dneska byla svědkem.

„Tohle je trapné.“

„Myslela sis, že mám sex?“ Zatímco jeho úsměv pomalu mizí, očima mě pořád sleduje. Tohle je výzva, kterou jsem tam předtím neviděla, hravost, která ho dělá desetkrát víc atraktivního, než je v obleku.

Nemůžu odpovědět. Jsem momentálně tak rozhozená, že to já se potím. „Ty boxuješ?“

„Smíšená bojová.“

Smíšená bojová… jako umění? Jakože kopy a údery? Vsadila bych se, že většina lidí, která dělá tyhle věci ví, jak se ubránit.

„Abys zůstal fit?“ něco mi tu nehraje.

„Mimo jiné.“

Počkat…

„Tak proč sis nechal nakopat prdel tehdy na Broome Street?“

To je otázka hodná odpovědi.

Otočí se ke mně, ramena mu klesnou. Veškeré stopy pobavení zmizí. Až své otázky lituju. Chci zpátky hravého Jordana.

„Proč, Jordane? Pravdu.“

Hruď se mu zvedá a klesá. Je tak pěkný, že skoro bolí se na něj dívat. Přidejte všechnu tu úzkost a má přímo turbo sex-appeal.

„Cítila jsi někdy tak moc, že bys udělala cokoli, aby to tak nebylo?“

Jako když se koušete tak moc do tváří, až krvácí, když povolíte, protože jste se udeřili do prstu kladivem?

Jako ublížit si, abyste zastavili bolest?

„Ano,“ zašeptám.

Pořád mu to vidím ve tváři, tu bolest, kterou si nese. Cítím, jak chodí ve vlnách. „Mrzí mě to s Lainey. Vím, jaké to je ztratit někoho, koho miluješ… Přišla jsem o tátu, když mi bylo dvanáct.“

Jeho výraz se změní, spíše na obavy než na pozorovací. „Jak… jak jsi ho ztratila?“

„Byl hasič. Přežil jedenácté září, ale pracoval v záchranném týmu… o pár let později ho zabila rakovina.“

Přistihnu ho, jak si prohlíží mé tetování uvnitř na zápěstí, to datum.

Kurzívou psané Nikdy nezapomenu II.

Dojde ke mně, tak blízko, až mi zase začne bušit srdce a vezme mou ruku, otočí ji. Zírá na mé zápěstí a přejede prstem přes tetování. Na kůži ucítím jiskry, které mi vystřelí po zádech.

„Nevěděl jsem,“ řekne jemně, „Je mi to líto.“ Pak mi na čelo dá ten nejjemnější polibek a odejde.