HTSAL - 5. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

„Dáš to… žádný strach… tohle je hračka ve srovnání s námahou, kterou sis dala s novou garáží paní Torranové…“ Mumlám svému odrazu v zrcadle.

Mám nervy jako špagáty. Žaludek se mi kroutí a jitří. Čelit dvěma smažkám při zločinu mému žaludku nic neudělalo, ale pracovní pohovor s chladným miliardářem mě přiměje sáhnout po prášku na uklidnění. Veronica má pravdu, něco je se mnou špatně.

Ale teď není čas na psychické zhodnocení. Musím se dát do kupy, nebo je tu dobrá šance, že mě můj žaludek po cestě do Westova apartmánu zradí, a to si nemůžu dovolit.

„Možná ten pohovor zkazíš“ – zaklokotá mi v žaludku – „nebo možná ne.“ Určitě si dám ještě jeden prášek.

Minimálně jsem dobře oblečená. Díky Vern sotva poznávám osobu zírající do zrcadla. Jak slíbila, stavila se u mě, než šla do práce a udělala mi vlasy (drdol, ne moc těsný) a make-up (přiměřeně pracovní). Taky mi půjčila svou tmavě modrou halenku Dolce & Gabbana s oranžovým límečkem a její černé kalhoty, které na mě vypadají trochu krátce, jelikož jsem o několik centimetrů vyšší než tahle portorikánská princezna.

Vypadám jako úspěšná osobní asistentka technického génia, ale pak co? Co když mě o něco požádá, a já nebudu mít tušení, jak to splnit? Jako třeba… zorganizovat video konferenci? V tom případě jsem v prde—

„S kým tu mluvíš?“ řekne moje máma, vejde do mého pokoje. Pořád má svůj župan, což znamená, že na dnešek nemá nic na práci.

Bonnie byla roky knihovnicí ve známé newyorské veřejné knihovně, ale po smrti otce musela skončit. Těch dní, kdy jí bylo špatně, bylo příliš. Příliš absencí. Od té doby pracuje příležitostně.

„S nikým.“ Popadnu svou tašku a vydám se ke dveřím.

Zadívá se na mě a zastrčí si po bradu dlouhé mikádo za uši. Založí si ruce na hrudi. Bonnie ví, že se něco chystá.

„Pořád nechápu, proč bys měla vzít práci v kanceláři? Nikdy jsi v tom nebyla dobrá…“

Moje matka – věčná optimistka. Vždycky se můžu spolehnout, že mou náladu ještě víc ušlape. Není to tak, že by byla zlomyslná. Prostě je to ta s poloprázdnou sklenicí.

„… a máš svůj vlastní byznys.“

Nemůžu jí říct, kolik mi West zaplatí, protože jinak si bude mylně myslet, že všechny ty peníze půjdou do rodinné pokladny. Ne, že by mi zasahovala do financí; vydělávám si sama od doby, co jsem byla teenager, takže tady nepochodí. Ale pořád je to moje matka. Navíc lhaní stojí úsilí a energii, které nemám na rozdávání. Taky v tom nejsem moc dobrá. Takže se obecně snažím držet od toho dál. Není toho moc, co jí tajím… až na, vy víte, ty velké věci.

Povzdechnu. Žongluju tu s mnoha míčky.

„Jak jsem řekla, je to jistý šek během zimy a… a budu mít skvělé zdravotní pojištění.“

V hnědých očích se jí objeví podezření. Nevypadá přesvědčeně. Oh, dobře, zatím to stačí.

„Musím jít,“ řeknu, nakloním se, abych ji políbila na tvář, zatímco jdu ke dveřím. „Miluju tě. Potřebujeme jídlo.“

„Pokusím se zajít nakoupit, jestli se na to budu cítit,“ odpoví přes rameno.

Pokud se na to bude cítit… jen kdyby se cítila na to znovu navštívit doktora.

A s tím zamířím na trajekt. Držte mi palce, ve městě mě čeká práce.

***

Manthattan je jako jiný svět pro ty z nás, kteří vyrůstali v Burroughs. Berte ho jako hlavní město v Hunger Games – všichni tam chtějí žít, ale jen někdo má tu výsadu.

Ale dneska není tak okouzlující. Metro je jako sauna. Nebo jak o tom ráda přemýšlím, jako ďábelský pisoár. S horkem a vlhkem v rekordních výškách, je to se zápachem moči těžký den.

Díky Bohu není tak narváno, protože je sobota. Přišla jsem na to, že největší šance chytit Westa doma bude o víkendu. Je to jediné, s čím můžu počítat, protože netuším, kde je jeho kancelář. Navíc by bylo trošku stalkerské se ukázat v jeho práci, i kdybych ji najít uměla. Každopádně plán je takový – přepadnout ho ze zálohy doma a přesvědčit ho, aby mi dal práci, kterou už pravděpodobně dal někomu jinému.

Je to střelba naslepo, ale je to jediné, co mám.

Dveře metra se zavřou a lidi se hýbou, udělají si pohodlí na jízdu. Jeden starší muž ustoupí, čímž mi nabídne přímý výhled na dveře. Někdo přepsal bezpečnostní znamení, které říká „Neopírejte se o dveře“ na „Nezamilujte se.“

Jsem o kus před tebou, kámo.

To se nestane. Nikdy předtím jsem zamilovaná nebyla a nemám potřebu s tím teď začínat. Moje matka milovala tátu zoufale a vidíte, kam ji to dostalo? Správně, navždycky zlomená. Prochází životem, aniž by ho žila.

Jednou jsem četla, že láska vyžaduje oběti. Jestli to znamená obětovat svou důstojnost a kapacitu fungovat jako normální lidský tvor, pak jsou náklady na lásku něco, co si nemůžu dovolit. Přemýšlím, že jestli jsem mohla odolat pokušení zamilovat se do Tommyho, mého zachránce, když jsme byli děti, asi jsem lásce odolná.

V době, kdy dojdu k Westově budově na 5. Avenue, vypadám, jako bych sem běžela. Moje pěšinka ve vlasech se leskne potem, vlasy mám nabobtnané, a Veroničina hedvábná halenka se mi lepí k tělu dost nehezkým způsobem. Rozhodně nevhodně do práce. Ale co už, jsem tady. Je to teď nebo nikdy. Odlepím si ji od hrudi, opatrně dojdu k recepci a odkašlu si.

„Ahoj, jdu za Jordanem Westem.“

Snobský vrátný mě nepozná, protože mi věnuje skutečný úsměv. „Očekává vás, slečno?“

„Dneska ne,“ je moje dobře nacvičená odpověď. Což je technicky pravda.

Zvedne telefon a zavolá. Někdo to zvedne. „Je tu nějaká mladá dáma a chce vás vidět, pane Weste. Eh…“

„Riley Jamesová,“ řeknu donutím se promluvit. Mám ten samý pocit jako jsem měla, když jsem poprvé políbila svého jednoho a jediného přítele, Jimmyho Gatese. Je to pocit možná to bude v pořádku nebo toho po zbytek života budu litovat. Ten polibek byl dobrý. Což znamená, že tentokrát mé šance nevypadají dobře. Nízký průměr a tak.

„Slečna Riley Jamesová… hmm.“

Po chvíli ticha vrátný zavěsí. „Střešní apartmá. Výtah už jede dolů.“

Získat přístup: hotovo. Krok číslo jedna splněn.

Výtah přesný jako hodinky přijede a odveze mě do nejvyššího patra. Cestou nahoru mě zase začne zlobit žaludek a já vyšlu tichou modlitbu vděčnosti za to, že jsem si vzala druhý prášek. Protože nic neřekne vezměte mě jako to, že se vám udělá blbě v domě potenciálního nového šéfa.

Než mám šanci zazvonit na zvonek, jsem zrovna uprostřed toho se dát dohromady, odlepím si halenku z prsou, hlavní dveře se najednou rozletí.

Jak popsat tu scénu…

Na prahu stojí muž… rozcuchaný muž v džínech a černém tričku, držící holčičku… asijskou holčičku, která má malou… dětskou přilbu. Rozčepýřený muž držící holčičku – kolem dvou let bych řekla – která si může oči vyplakat, zatímco má tu dětskou přilbu.

Uf.

Následují dobré dvě vteřiny zírání, zatímco West houpá tu holčičku na boku. Je nemožné nezírat. West má jednu z těch šokujícně krásných mužských tváří, které dělají z většiny lidí blbce. Pak otevře pusu a fascinace zemře náhlou smrtí.

Ale zpátky k věci. Právě teď má výraz čirého podráždění a jeho tvář mi říká všechno, co potřebuju vědět – ten chlap v tom absolutně tápe. Vnitřně se potěšeně usměju. To je skvělý balzám na mé vyčerpané nervy a nestálý žaludek.

„Pojď dál,“ řekne a odejde.

Ani nevypadá překvapeně, že mě vidí. Což je zvláštní. Pak si ale vzpomenu, že zvláštní to je mezi námi od začátku. Předpokládám, že ho mám následovat, takže to udělám, jdu chodbou, velké kroky, abych s ním udržela tempo.

Za denního světla je jeho domov ještě velkolepější, než byl v noci. Stropy jsou velmi vysoké, dávají prostor skoro jako v kostele, člověk raději mluví potichu. Prostý soudobý nábytek v odstínech šedé a hnědé vypadá už na pohled draze. Mám depresi, jen tudy procházím.

Cestou slyším několik ženských hlasů, které zesilují, ozývají se chodbou, čím blíž jsme obývacímu pokoji.

„O tomhle nebudu diskutovat, Joan…,“ řekne žena s karibským přízvukem.

„Gabby, žádám tě…“

Jdu za Westem do obývacího pokoje, ze kterého je vidět na Central Park a první věc, které si všimnu, je ten výhled. Určitě je vytvořený účelově, ale je to něco hodné zapamatování. Kdyby nebylo těch dvou starších žen uprostřed žhavé diskuse, byla bych okouzlená.

„Chápu, že máš problém, ale dohodli jsme se na dvou týdnech.“ Ta s karibským přízvukem je černoška s krátkými bílými vlasy, má na rtech broskvovou rtěnku a světle fialovou sesterskou uniformu, její výraz je víc než znepokojený. „Ty jsi byla v bryndě, snažila jsem se ti pomoct. Johnsonovi se zařídili ve chvíli, kdy zjistili, že čekají dítě, a já hodlám své závazky dodržet.“

„Nemůžeš nás jen tak opustit. Jsi jediná, které věříme--“ odpoví ta druhá, bílá žena kolem šedesátky s krátkými stříbrnými vlasy a ostře vypočítavým pohledem v zelených očích. Není pochyb, že ty zelené oči vypadají hodně jako Westovy.

„Zavolej agentuře, jejíž číslo jsem ti poslala mailem,“ řekne Gabby, zatímco si vezme z gauče kabelku a hodí si ji přes rameno. „Možná vám pomohou.“

„Nikdo nemá zdaleka tvoji kvalifikaci,“ je pronikavá odpověď té zelenooké – pravděpodobně je to Westova matka.

„Bude to v pořádku, Joan. Slibuju.“

Gabby stiskne Joaně paži a projde kolem ní.

„Sbohem, Gabby. Díky,“ dodá klidně West, jak se za ní dívá.

Jsem překvapená, když zjistím, že West mluví s někým vřelým tónem. Nemyslela jsem, že je toho fyzicky schopný. Ten chlap má osobnost kamene. Vřelost tam není zrovna na skladě. Další celkem šokující objev… když drží to dítě, vypadá celkem normálně.

„Ahoj, zlato. Hodně štěstí,“ odpoví s jemným úsměvem směrem k Westovi. Pak odejde chodbou.

Žena, která je nejspíš jeho matka, sleduje rozmrzele Gabby, jak odchází. Jakmile je pryč, ostré zelené oči se znovu soustředí. Pomalu otáčí hlavou a ještě, dokud její zelený pohled nepřistane na mě. Každý chlup na těle se mi postaví.

„Kdo to je?“

„Riley Jamesová mladší,“ odpoví West blazeovaným tónem.

Jeho matka udělá obličej. „Jak zvláštní.“

Vnitřně sebou cuknu, po krku mi stoupá horko. Lidi to mate, když slyší to mladší a je příliš problematické vysvětlovat, že můj otec byl naprosto přesvědčen, že budu kluk a nikdy se z toho nevzpamatoval, když zjistil, že jsem holka.

„Prostě, um, stačí Riley Jamesová.“

„Ráda tě poznávám, stačí Riley Jamesová. Jsem kongresmanka Westová.“

Jaj.

„Moje matka,“ dodá West. Jako bych potřebovala vysvětlení. Můj brzy-nový-šéf se přiblíží, houpe pořád to dítě. Je opravdu roztomilá a v očividném stresu, ačkoli její pláč se změnil na jemné vzlyky.

„Ráda Vás poznávám, madam.“

Tohle je falešná přihrávka, kterou jsem nečekala. Jeho matka vypadá jako podezřelý šťoura, bezpochyby politička. Mé naděje, že ho přesvědčím, aby mi dal práci, teď znatelně klesla. Jsem v pytli a ramena mi klesnou s odpovídajícím smutkem.

„Proč jste tady?“

„Je to moje nová asistentka,“ odpoví West jakoby nic.

Naopak já nedokážu skrýt své překvapení. „Jsem?“

„Je?“ zeptá se jeho matka zároveň.

„Chtěla jsi, abych si najal asistentku. Tady je.“

Paní Westová udělá další bolestný obličej. „Je trochu mladá ne?“

„Je stará dost.“ Jeho pozornost se obrátí ke mně. „Proto jsi tady, že?“

Chci říct… jo, ale to ani neuděláme pohovor? „Jo, ale… neměli bychom udělat pohovor?“

„Záchrana mého života stačí. A ano. Jo je neprofesionální.“

Celý můj obličej je jako rajče. „Ano.“

„Zachránila tě? Před čím?“ zeptá se jeho matka.

Zachránit život je trochu nadnesené. Nanejvýš by dostal ještě pár ran do té pěkné tváře, kdybych nezasáhla, ale nebudu se hádat. Mám tu práci. Dostala jsem ji s minimální snahou a bez prošení, takže nebudu říkat ani dělat nic, co by to ohrozilo. Jedna věc, kterou mě Tommy naučil, je ta, že tajemství úspěchu v životě si polovinu času nejde vlastní cestou.

Ignoruje otázku své matky, přijde blíž a natáhne ruce s dítětem. „Vezmi ji.“

„Oh, já ne--“ Pozdě. Strčí mi dítě do náruče bez jakéhokoli varování. Ještě že jsem zvyklá zvedat těžké věci.

Dítě mi okamžitě omotá tenké nožky kolem pasu jako malá chobotnička – má překvapivě silný stisk – a položí mi hlavu na rameno, přilbou mě praští do brady.

West unaveně vydechne. Sleduje mě s nečitelným výrazem.

„Jak se jmenuje?“

Maisie.“

„Gratuluji. Je nádherná.“ Je to opravdu velmi roztomilé dítě.

„Není moje,“ řekne.

Ach. Protože to není divné.

„Není?“ Pravděpodobně není dobrý nápad obvinit svého nového šéfa, že je to zloděj dětí, ale čí je to dítě? „Čí je teda to dítě?“

„Eliho.“

„A Eli je…“

„Není tu.“

Ten muž je lidská Rubikova kostka, hodně práce a nestojí to za tu námahu. „S dětmi to moc neumím,“ cítím potřebu vysvětlit. Jen pro případ, že by ho něco napadlo.

„Pravděpodobně ne, ale opravdu teď nemáme na vybranou že?“ řekne jeho matka, znovu skočí do rozhovoru. Velmi nepříjemná žena. Což hodně vysvětluje. Trochu jejího syna lituju.

A proč tu mluví o výběru? Protože jsem se neucházela o místo hlídačky dětí. Měla jsem organizovat meetingy, ne mrňata.

„Takže… ta chůva se nevrátí?“

Zatímco West jde nenuceně k oknu s výhledem na Central Park, jeho matka se na mě podívá s čirým opovržením.

„Gabby Waltersová je ta nejlepší profesionálka v péči o děti ve městě.“

Není tajemstvím, kde West získal svůj přístup.

„Pardon. Vrátí se ta nejlepší profesionálka v péči o dítě?“

Ramena jí klesnou a na tváři se objeví beznadějný výraz. Zásah. Tohle pro mě nevypadá dobře. „Ne. Nevrátí.“

„Ale někdo jiný ano, že?“ Nervózně se dívám na matku a pak na syna.

Ona se zamračí – nebo si myslím, že je to zamračení pod tím množstvím botoxu ve tváři. „Snažit se na poslední chvíli najít kvalifikovanou hlídačku“ – odfrkne si – „je v tomhle městě nemožné.“

Už se chci zeptat na nějakou nekvalifikovanou, protože jaká je alternativa? Já? Ne. Absolutně ne.

Jeho matka se na tiché dítě v mém náručí podívá, malá se mě pevně drží, hlavu má položenou na mém rameni, na jemném hedvábí halenky mám mokrou skvrnu od jejich slz. Poprvé vidím, jak se pevné linie tváře paní Westové zjemní. „Prozatím to uděláte Vy.“

Jak jsem se do toho kruci dostala? „Ne, madam. Já na to opravdu nejsem kvalifikovaná. Ani nevím, jak na ni.“

Paní Westová ukáže na Maisinu pusu. „Tudy se krmí.“ Nehtem s francouzskou manikúrou ukáže na Maisiin zadek. „Tudy kadí. Oba otvory očistíte v tomhle pořadí.“

Načež si sundá smítko ze své bílé bavlněné košile, upraví si náramky, které jí cinkají na zápěstí, a vezme z křesla vedle sebe svou kabelku. „No… musím se vrátit zpátky do DC.“ Dá si ji pod paži a vydá se k východu.

„Odcházíš?“

„Moje práce tady skončila. Zavolám, jestli najdu někoho vhodnějšího, Jordane.“ Podívá se přímo na mě, a dodá, „V mezičase se ji nesnaž zlomit.“

Pak už se neohlédne, odejde, a za sebou nechá vůni drahého parfému a spoustu zmatení. Mého zmatení samozřejmě.