HTSAL - 3. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

„Mluvila jsi o mně s Veronicou?“ zavolá Tommy zdola.

Odloží podnos s taškami na podlahu vedle místa, kde pracuju na zadní verandě domku paní Donnellyové. Dneska tu děláme novou střechu – já, Tommy a Fat Jesus. Frankie měl pracovat taky, ale jeho posttraumatická stresová porucha ho dnes nepustila z domu. Je opravdu dobrý tesař, proto mu to volno dopřávám. Navíc je to opravdu hodný chlap.

Fat Jesus se ve skutečnosti jmenuje Ray, ale všichni mu říkají buď Fat Jesus nebo Fats. Dlouhé vlasy, vousy, nekonečná trpělivost a laskavost vysvětlují to jméno Jesus. Velký pupek vysvětluje ten zbytek. Nic proti velkým pupkům. Nejsem v pozici někoho soudit. Naposledy co jsem se dívala, jsem zdědila mámina stehna a mezeru mezi nimi byste těžko hledali.

Zamžikám do slunce, Tommy si dá ruce v bok a zírá na mě, jako by po jedné várce přinesených tašek potřeboval odpočinek. Mám ho ráda jako bratra – je tím nejbližším k rodině, kterou mám kromě své mámy – ale je to lenoch. Donutit Tommyho Marsdena k opravdové práci je skoro nemožné.

Staten Island představují nejčastěji samostatné řadové domky nebo malé solné domky, domky ve stylu Cape Cod postavené dohromady. Žádná naše práce nemá širokou škálu, ale čas je vždy vzácný, když se snažíte během sezony získat co nejvíce prací. Od jara do podzimu pracujete od nevidím do nevidím, abyste přežili neproduktivní zimní měsíce.

„Ne,“ řeknu mu, aniž bych odvrátila zrak od zatloukání nového šindelu. Tak jsem si už jednou zlomila prostředníček. Už nikdy více.

„Ta holka je kus…,“ pokračuje, naprosto nevyvedený z míry. Koutkem oka sleduju, jak si vezme spodní lem vybledlého trička Jets a otře si zpocené čelo, odhalí dokonalé břišní svaly a řezané véčko, které mu mizí pod nízko posazenými kraťasy.

Ten chlap vyhrál DNA loterii ve všech možných směrech. Vysoký, svalnatý, na hlavě má pískově hnědé vlnité vlasy a tmavě hnědé oči, které by pokoušely i Pannu Marii. Kdyby měl špetku pracovní morálky, mohl by vydělat pěkné peníze z modelingu, ale už jsme si řekli, že to se nestane.

„S někým se vídá,“ řeknu, doufám, že už to téma opustí. Veronica má nákladné chutě v oblečení i co se týče mužů. Nezáleží na tom, jestli je pohledný, Tommy to nikdy nebude.

„Stejně jí řekni, že jsem se na ni ptal.“

„Vrať se zpátky do práce,“ je moje jediná odpověď na tohle neustálé harašení.

„Za minutku… musíme něco probrat…“ Když použije velká slova jako probrat, je to znamení, že se budeme hádat. „Vyslechni mě--“

„Ne.“ Přestanu zatloukat a sundám si rukavice, zkontroluju nehty. Když servírujete stodolarová jídla, musíte si být stoprocentně jistí, že jsou vaše ruce čisté, kůže neporušená a nehty pěstěné. Nikdo nechce donést jídlo od číšnice se sukovitými nehty.

„No tak, Rie.“

V tuto chvíli mu věnuju svou výhradní pozornost. „Podívej se na tuhle tvář, Tommy,“ ukážu na ni, „Tohle je výraz pro NE.“

„Můžeš mi ukázat výraz budu poslouchat?“

„Ne.“

Pot mi steče pod sportovní podprsenkou a mezi prsa. I tak je můj modrý nátělník mokrý – ani nemluvím o spodním prádle. Proto vždycky do práce nosím džínové kraťasy. Ty nebudou nikdy průhledné. Z toho jsem dostala tvrdou lekci.

Ze zadní kapsy kraťas vytáhnu tátův vybledlý červený šátek a otřu si s ním tvář, pak si ho omotám kolem hlavy, abych zkrotila vlasy, které mi vypadly z drdolu na vršku hlavy. Bonnie má řecko-libanonský původ a táta byl bílý Ir. Po mámě mám tmavě hnědé vlasy a nohy. Každopádně jsem měla štěstí, že se umím opálit a mám tátovy modré oči, takže si nemůžu stěžovat.

„Je to snadná práce,“ tlačí. „Ten dům je prázdný. Ten hlídač tráví většinu času v Miami a má sbírku baseballových kartiček, který prý jsou--“

„Ne.“

Tommy je gambler. Šméčka, karty. Kohoutí zápasy – dokud jsem to nestopla – to bylo jedinkrát, kdy poslechl mou radu. Tohle je hádka pokaždé, když mu dochází prachy.

„Už jsem s tou garáží hotov,“ zakřičí z druhé strany domu Fat Jesus.

Zamračím se na Tommyho. „Co mám říct? Co ti říkám vždycky?“

„Dokončit včas a v rozpočtu je jediný způsob, jak přežít opravy a renovace domů. Marže jsou malé a konkurence velká,“ odpapouškuje Tommy, snaží se znít jako já.

„Fat Jesus je hotový a ty jsi ještě ani nezačal. Odpověď je ne. Nic můj názor nezmění. Už toho mám dost. Nevím, kolikrát ti to ještě budu muset říkat.“

V mém promrhaném mládí byla chvíle, kdy jsem na Tommyho plány nedokázala říct ne a jeho kumpáni ušili boudu. Drobné přestupky eskalovaly do krádeží aut. Já jsem buď hlídala nebo odváděla pozornost. Ale to bylo dávno a ta skupina se stoprocentně už dohromady nedá. Snažila jsem se všemi způsoby ho motivovat k legálním věcem, ale myslím, že v osmadvaceti ta loď už odplula.

„Fats, můžeš začít u vikýřů?“

„Jo, jasně,“ řekne mi. Pak přesune pozornost k Tommymu. „Pohni, krasavče, nebo si vezmu tvůj podíl na zisku.“

Fat Jesus je můj nejlepší zaměstnanec – ten nejpracovitější chlap, jakého znám. Tommy, nejlínější chlap, mu ukáže prostředník.

„Potřebujeme další podložky,“ řeknu Tommymu. „Nechala jsem roli vepředu na chodníku. Můžeš pro ni zajít?“ Zamžourá na mě a pomalu odejde. A tím myslím opravdu pomalu. Jestli bude pokračovat tímto tempem, budu potřebovat botox, až se vrátí.

Když jsme byli malí, prakticky mě přiměl udělat cokoli. Pak mě chytil polda jménem Dominic Vega, jak jsem chtěla v obchodě ukrást plechovku Dr. Pepper a sáček koblih a všechno se změnilo. Dom mě toho dne neodepsal. Vzal mě pod své křídlo a představil mě své rodině. Do dneška je jeho dcera Veronica má nejlepší kamarádka.

A to není všechno, co udělal. Naučil mě, jak se opravují věci, jak se renovují, jak z nich zase udělám pěkné. Jak vzít něco opuštěného a zničeného a udělat z toho něco, co má zase hodnotu. Naučil se to od svého otce, který byl mistr tesař. Ale Dom neměl nikoho, kdo by mu předal nějaké umění, žádné syny nebo dcery s jakýmkoli zájmem. Veronica by nevzala kladivo do ruky, pokud by nebylo od Gucciho, a Selma, jeho druhá dcera, byla zaneprázdněná cestováním s fotbalovým týmem.

Tak to učil mě. A mně se to okamžitě líbilo. Milovala jsem vidět plody své práce – udělat z něčeho zlomeného něco úspěšného.

„… chlap jménem Riley James mladší?“ slyším říct Tommyho. Okamžitě nastražím uši. „Ne, kámo, neznám nikoho s tím jménem.“

Protočím oči. Ale teď už jsem zvědavá.

Z místa na střeše nevidím na přední trávník, tak slezu dolů a vydám se před dům. Nevím, co má zas Tommy za lubem a musím to zjistit. Tommy je trochu horká hlava a někdy je ochranářský. Ve skutečnosti až moc.

Jednou skolil na zem jednoho starého kamaráda mého táty, protože mě objal a Tommy, který to viděl zpovzdálí, nevěděl, kdo to je. Chudák chlap nevěděl, co se děje. Půl hodiny jsem se omlouvala, zatímco jsme čekali na záchranku. Tommy se jmenoval mým ochráncem, když mu bylo patnáct a mi dvanáct a od té doby se nic nezměnilo. Jen doufám, že je to někdo ze sousedství, kdo viděl mou práci a potřebuje služby H&D Construction.

Ale jakmile zajdu za roh, okamžitě jsem vyvedená z omylu. Mé Timberlandy se na fleku zastaví. Jo, tohle určitě není nikdo ze sousedství. To je ten chodící bankomat – ten chlap z toho divného večera před týdnem.

Pozornost toho lidského bankomatu přeskočí přes Tommyho ramena a on zvedne své sluneční brýle, šoupne si je nahoru do vlasů. Svým jako skalpel ostrým pohledem mě sjede od hlavy k patě. Já jsem mezitím jako zamrzlá… sice se potím, ale jinak nejsem schopná se hnout.

Nevím, co si myslet. Chce své peníze zpátky? Protože to by byla velká nepříjemnost. Ty peníze už jsem utratila za reklamu na Facebooku, a nemám po ruce žádné úspory navíc.

Když se pomalu blížím, lehce zvedne bradu. To je veškeré uznání, co dostanu, že už jsme se dřív potkali. Já si ho taky prohlédnu. Vím, že je to týden a byla tma, ale něco na něm nesedí – něco je špatně. Zaprvé není tak upravený jako byl v restauraci. Má na černém tričku s nápisem skvrnu, která vypadá jako po zvracení. Jeho krátké tmavé vlasy vypadají… rozčepýřeně? Rozcuchaně. A ne v dobrém slova smyslu. Určitě nevypadá tak dokonale vystajlovaně jako onehdy večer. Jasně, je sobota, ale myslela jsem, že tihle lidé mají vždycky džíny od návrháře a dokonalé vlasy. Ne špinavá trička a vlasy jako by zrovna vstali z postele.

„Ty ho znáš?“ přijde zprava.

Úplně jsem na Tommyho zapomněla. „Jo,“ přiznám. A to je vše, co ze mě dostane. Asi to ale nestačilo, protože Tommy pořád zírá. Bez pochyby čeká na vysvětlení, na které nemá právo. „Díky, Tommy. Už si to vyřídím.“ Můj tón je trochu moc veselý, s podtextem zmizni.

To ale taky nezabere. Podezíravě se na mě podívá. Pak, „Proč se na mě díváš, jako bych si prdnul na veřejnosti?“

Skvělé. Tváře mi tak zrudnou, že to nezakryje ani hluboké opálení. „Běž.“

Ví, kde jsou mé hranice, a právě je překročil.

„Už jdu.“

Jak se vydá pryč, má pozornost se vrátí k nečekanému návštěvníkovi. „Čaaau…,“ řeknu, protože co jiného říct pro začátek?

West se podívá za Tommym, sleduje ho bedlivě, když zmizí za rohem červeného cihlového domu. Jeho tvář se už skoro uzdravila, až na mírné modřiny kolem rtů a oka… očí, které jsou tmavě zelené a ne hnědé, jak jsem si předtím myslela. Na prchavý moment ty oči padnou na mé modré tílko – to tílko nasáklé potem, které se mi lepí k tělu – a zastaví se.

Jo, trapné. Pokaždé, když na toho chlapa narazím, vypadám jako upocená najatá mula. Když uvážím, jak dlouho jsem se nestarala o to, jak vypadám, současný pocit, který mě přepadne, je divný a nepříjemný. Veronica bude nadšená, až to uslyší.

„Jak jsi mě našel?“ zeptám se, sundám si šátek a nacpu ho do zadní kapsy. Je divné, když mám s tímhle mužem mluvit vážně a mám to na hlavě.

Vytáhne z kapsy mou vizitku a zvedne ji. „Riley James mladší. Majitel H&D Home Improvements. Stavební firma s licencí,“ čte nahlas. „Chtěl jsem volat Uber, ale pak jsem v Bentley našel toto… vystopoval jsem adresu. Myslel jsem, že pro něj možná pracuješ.“

Řekne to tak nenuceně, že mi skoro uteče skutečnost, že přiznal trestný čin. „To je určitě nelegální.“

„Jsou určité způsoby…“ Rozhlédne se. Se stejným nezájmem jako vždycky. „Tvoje sousedka mi řekla, kde tě najít.“

Super. Ještě lepší. Dá mé kontaktní údaje naprostému cizinci. Udělám si v hlavě poznámku, abych paní Argentové zvýšila nájem.

„Takže… umm, máš zájem o nějaké úpravy?“ Překřížím prsty, aby nechtěl zpátky svoje peníze, protože to by bylo super nepříjemné.

„Ne.“ Podívá se na vizitku mezi dvěma svými prsty. Mám pro ruce slabost a on je má pěkné. „Nejmenuješ se Imelda Marcusová.“

„Ne.“

„Taky jsem tomu nevěřil.“

„Rie,“ zařve Tommy odněkud za mnou. „Čas jsou peníze.“

Jako by si někdy Tommy lámal hlavu se ztraceným časem. Nebo něčím jiným když na to přijde. „Běž dokončit střechu!“ zařvu na oplátku. „Hned přijdu.“

Když neodpoví, podívám se za sebe a najdu ho, jak zírá na Westa. Očůrávací soutěž není nic nového, ale tohle je obchod a on si potřebuje dát odchod. Zvednu na něj obočí. Díky bohu konečně pochopí a odejde.

Zpátky k chlápkovi stojícímu přede mnou. „Já jsem Riley Jamesová.“

„Kdo je ten chlap?“ naznačí k místu, kde stál ještě před chvílí Tommy.

„Nikdo. Zaměstnanec.“ Nebudu cizímu šťouralovi odpovídat na nevhodné otázky. Dost bylo tanečků. „Jordan, že? Podívej, jestli sis přišel pro své peníze--“

„Proto tu nejsem.“

To je úleva, protože Facebook prachy nevrací. „Tak proč jsi tady?“

West přikývne, pohled zaměřený za mě. „Jak jsi na tom s dětmi?“

Dětmi? Cože? Zase je opilý? Co s tím mají společného děti? Ta otázka je tak absurdní, že jsem zapomněla být naštvaná a vyhrknu první, co mě napadne. „Zrovna jsme se potkali. Zpomal.“

Jo, nepřipadá mu to legrační. Jeho tvář zůstává naprosto kamenná, a i zbytek zábavy, co jsem si před chvílí užívala, okamžitě zmizí. No co už. Odkašlu si. Zpátky k obchodu.

„Mám děti ráda. Kdo taky ne?“ Neřekla bych, že je zrovna on táta. Rozhodně tak nepůsobí a ani jeho byt. Když tak nad tím přemýšlím, v apartmánu nebylo po dětech ani stopy. „Takžeee, tak nějak se potřebuju vrátit do práce…“

„Přišel jsem ti nabídnout práci.“

Další šok. „Řekl jsi práci?“

„Ano.“

„Já… uh, nepotřebuju práci.“

„Jako osobní asistentka.“

Už tak mám dvě práce, které mě dost vytěžují. Samozřejmě nemám čas na další. „Nehledám práci.“

Založí si ruce na hrudi a přimhouří oči. Skoro se rozhlédnu kolem, jestli mi něco neuniká. Vypadá velmi odhodlaně ohledně… té věci s prací. O co tu kruci jde?

„Neposlechla sis mou nabídku.“

„Už mám--“

„Řekni si cenu.“

Začínám mít pocit, že tu na mě někdo hraje habaďůru. Chci říct, kdo je ten chlap – Pat Sajak? „Nemám svou cenu.“

Mezi obočím se mu objeví malé legrační véčko, jako by byl opravdu u vytržení z toho, že jsem nepadla na kolena a nepolíbila jeho – podívám se dolů – boty Asics.

„Každý má svou cenu. Pojď do toho, střílej.“

„Podívej, Jordane--“

„Tři tisíce za týden plus přesčasy.“

Dobře… Dobře, stojí mě něco snahy, aby mi čelist nespadla na zem. Tři tácy týdně. Dvanáct za měsíc. Za práci osobní asistentky? U čeho přesně mu mám asistovat – u bankovního přepadení? U nepřátelského převzetí malého jihoamerického státu?

„Přidám k tomu ještě špičkové pojištění,“ dodá, pokračuje hlasem, jaký nepřipouští, že jsem ho odmítla. Je vytrvalý – to mu musím nechat. Což mě přirozeně přiměje přemýšlet…

„Proč já?“

Znovu vypadá zvláštně, jeho výraz je na hraně znepokojení. Tenhle chlap musí být opravdu skvostný zaměstnavatel. Začínám chápat, proč platí tak dobře.

„Jsem zvyklý být na lidi tvrdý.“ Podívá se mi do očí, posuzuje mě, pozoruje. „Mám pocit, že bys to mohla zvládnout.“

Huh. Tak nějak podivně to beru jako kompliment. A z neznámého důvodu myslím, že to tak opravdu myslel. Bez ohledu na to začnu vrtět hlavou, než vůbec něco řeknu.

H&D je všechno, co jsem kdy chtěla. Příjem je velmi nestálý – proto dělám čtyři dny v týdnu číšnici. A reinvestuji spoustu svého zisku do svého rodícího se byznysu. Ale konečně dostávám ústní doporučení, která potřebuju, a kdybych si teď dala pauzu, ve chvilce bych o všechno přišla.

„Mezi prací a restaurací – to je všechno, co zvládnu.“

Pusa se mu napne a trošku zavrtí hlavou. „Fajn. Čtyři tisíce.“

„Ne, ne. To není… já tě nechci obrat. Je to štědrá nabídka, vážně. Jen prostě… nemůžu.“

„Odmítneš čtyři tisíce týdně?“ Jeho hlas vyzařuje všechnu tu nevíru, kterou já cítím. Jo… jsou to čtyři tisíce dolarů.

Kousnu se zevnitř do tváře, donutím se říct ta slova, jedno po druhém. A je to bolestivé. Bože, to je bolestivé. Nechat být peníze je pro mě vždy bolestivé. „Jo… jo, odmítnu. Ale hej, s takovými částkami někoho brzo najdeš.“

Brzo.

Přikývne. Zaváhá, věnuje mi zvláštní pohled. Netuším, co to znamená; tenhle chlap umí samé dlouhé tisíci-yardové pohledy, takže mi to nedává smysl. Jsem celkem přímá osoba. Smutek rovná se zamračení. Radost rovná se úsměv. A naštvání znamená, že dostanete pohlavek. Proč skrývat emoce, když je život už tak dost komplikovaný.

Na chvíli mám dojem, že promluví znovu, ale pak se otočí a zamíří k tmavě šedému Audi Q8 s tónovanými skly, které parkuje u obrubníku. Když dojde ke dveřím, naposledy se na mě podívá.

Depresivní Bruce Wayne je dramatický chlapík.

„Měj se hezky, Riley Jamesová mladší,“ nese se přes trávník.

„Jo… ty taky,“ nabídnu na oplátku. Ale na rozloučení už je trochu pozdě. V době, kdy se k němu dostanu, už Audi odjíždí od obrubníku po cestě pryč.