HTSAL - 10. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

„Běžte do klubu,“ řekne hvězda mých nemravných fantazií. Sleduju jeho rty, zatímco si usrkává kávy jako by odtamtud měla vyskočit tajemství vesmíru. Tohle už začíná být nezdravé. „Pořád ti zapomínám říkat, že jsem to zařídil.“

Sním o něm. Necudné, nevhodné sny. Jsem teď ta holka – ta, která sní o svém šéfovi. Poslední chlap, o kterém se mi zdálo, byl Brad Pitt, když mi bylo sedmnáct. A teď jsme tady. U mě neexistuje žádná střední cesta.

Jordan si znovu ukousne fritáty, kterou jsem udělala pro Maisie, teda přesněji jejího zbytku. Na internetu jsem hledala nové nápady na jídla a myslím, že s tímhle jsem se trefila.

„Do jakého klubu?“

Položí vidličku na prázdný talíř. „Do soukromého, kde jsem členem. Tohle je dobré,“ řekne.

„Jen dobré?“ Jordan se stal tak trochu pokusným králíkem, vždycky ochotně zkusí všechno, co uvařím. Ďábelsky se usměje a pomalu si vloží vidličku do úst, žvýká své jídlo. „Velmi dobré.“

To škádlení. Další materiál pro můj noční zvyk. Prakticky to cítím mezi nohama, což je zázrak sám o sobě, protože jsem si jistá, že jsem tam dole byla úplně mrtvá. Nepamatuju si, kdy se to stalo naposledy a určitě to nebylo v poslední době.

Vezme teď už prázdný talíř do dřezu, opláchne ho a vloží do myčky.

„Aby se ti ze vší té chvály nesrolovaly hlasivky.“

Podívá se na mě přes rameno. „Příště mi udělej ještě a já to ocením.“

Tentokrát se musím usmát já. „Kde je ten soukromý klub, kam patříš?“

„Na Madisonské. Několik bloků odtud.“ Dívá se na mě a položí si ruce na bílý mramorový pult. „Dal jsem jim tvé údaje. Dej si cokoli na můj účet.“

„Co se v tom klubu dá dělat?“

„Spousta věcí. Mají tam dětskou herničku. Divadlo. Lázně. Fitko. Můžeš se tam naobědvat… poslal jsem ti info ve zprávě.“

Zkontroluju svůj telefon. Samozřejmě že poslal.

Když Jordan odejde do práce, připravím Maisie a vydáme se do ulic města. Ukáže se, že musíte být někdo, abyste se mohli přidat do Toho Klubu, takže mě až tak nepřekvapí, když vidím známou newyorskou herečku, jak odtamtud vychází se sportovním kočárkem. Musím říct, že bohatí lidé žijí velmi neskutečný život.

Strávíme ráno v herničce, která je větší než skoro celé první patro mého domku. Pak spatřím bazén na střeše.

Nebyla jsem se koupat – v bazénu ani na pláži – tak dobrých deset let. To nepřeháním. Nemáte volné dny, když řídíte svou vlastní firmu. Každou minutu k dobru věnujete rostoucímu byznysu. Každou penny navíc neutratíte za blbost, ale investujete znovu. Dovolené, oblečení, zábava: všechno to ztrácí hodnotu. Můj cíl byl celé roky udržet svou malou firmu solventní. A i s mým stupněm disciplíny to bylo těžké.

Míjíme nějaký obchod v klubu a já ve výloze spatřím červené bikiny. Nastane u mě zvláštní reakce – chci je. Chci je způsobem, jakým chce Veronica poslední lak na nehty od Chanela. Což znamená, že je musím mít.

Nikdy jsem si pro sebe nic nekoupila, a i když bych vážně neměla, už vůbec ne teď, protože si to nemůžu dovolit, stejně si je koupím. Taky není správné, že to připíšou na účet Jordanovi, jelikož je to osobní položka. Pak pro Maisie vyberu roztomilé jednodílné růžové plavečky a zamíříme k bazénu.

„Bazén,“ vykřikne, což zní trochu jako pasé.

Malá dlouho nevydrží. Veškerá aktivita v herně ji doslova skolí. Opravdu je unavená. Takže po tom, co strávíme trochu času čvachtáním v plytké části bazénu, převleču ji z mokrých plavek a strčím zpátky do sporťáku. Usne do deseti minut.

Což nás vede sem. Je to skoro jako bych podváděla, dělala něco špatného, když si lehnu na lehátko u bazénu. Strčím si do uší sluchátka a vytáhnu audioknihu, kterou jsem si zadarmo stáhla na telefonu. Zvykla jsem si je poslouchat v práci, když jsem dělala sama, a to mi zůstalo.

Zhluboka povzdechnu, opřu se a zavřu oči, nechám slunce, aby dělalo zázraky, hřálo mou kůži a osušilo mi plavky. Na tohle bych si zvykla… ale raději ne.

„Co to děláš?“ uslyším o pět minut později. Přímo v místě v audioknize, kdy se potkají hlavní hrdina a hrdinka.

Ignoruj to, řeknu si pro sebe.

Zní to podezřele jako Jordan, ale nemůže to být Jordan, protože ten je v práci. Pak uslyším, „Riley,“ a to už definitivně zní jako Jordan.

Otevřu oči a zamžourám do slunce. Před jasnou modrou oblohou se objeví temná silueta, zakryje mé lehátko v černé košili, kalhotách, a slunečních brýlích, jako by si přišel pro mou duši. Až na to že soudě podle jeho tónu a postavení rtů, není moc rád, že mě vidí. Vidím to V mezi jeho obočím, i když má na očích ty brýle.

„Děsivý jako padouch z Bonda. Jako co to vypadá?“

Sundá si sluneční brýle a zavěsí si je za límec košile. Pomalu mrkne a zamračí se. „Ukazuješ až příliš mnoho kůže v soukromém klubu.“

Och.

Cuknu s sebou, okamžitě na celém těle zčervenám tam, jak by nikdy nikdo neměl. Ne pokud nebyl obětován.

„Co tu děláš?“ posadím se, vytáhnu sluchátka a vypnu audioknihu, pokouším se hodit si přes plavky staré tričko, protože on mě nutí cítit se jako dítě přistižené při překročení pravidel. Nemyslím si, že ukazuju moc kůže. Bikiny mají vysoký pas, jsou vkusné. Upřímně nevidím, kde je problém. Rozhlédnu se kolem a jo, je tu plno žen, které jsou oděné mnohem hůř.

Tvrdé linie jeho tváře povolí. Oči mu zjemní, dívá se střídavě na mě a pryč. „Mám později ve městě schůzku… tak jsem si myslel, že bychom si dali oběd.“

Možná byste mi mohli stejně tak pustit na hlavu tvárnici. Oběd? Chce jít na oběd? Je mi dovoleno vyjádřit z toho radost? Nebo mám reagovat ležérně, předstírat, že se to nestalo? Jaká jsou pravidla mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem? Šéfem a chůvou.

„Ještě jsem nejedla,“ prohlásím, což je neutrální. Radši být v bezpečí než litovat. I když jsme už pár chvil sdíleli, Jordan je prakticky želva v lidské podobě. Pokud cítí nějakou náhlou pohnutku, vrátí se zpátky do svého krunýře a dalších sto let nevyleze.

Usměje se, když se podívá na Maisie. Tohle je jeho jediná slabina, kterou přede mnou neskryje. „Spí opravdu tvrdě.“

Spí tak tvrdě, že se ani jednou nepohnula. „Herna a bazén. V té plytké části a s rukávky,“ řeknu rychle, než si začne stěžovat na má bezpečnostní opatření. Konečně jsem ho přiměla, aby jí sundal tu helmu. Nemůžeme se k tomu už vrátit. Ty divné pohledy, které jsme vídali, by ji mohly vyděsit na zbytek života.

Přikývne. Vstanu a jsme tak blízko, že cítím jeho mýdlo. „Odkud máš ty plavky?“

Ta otázka mě zastihne nepřipravenou. Hledá v mé tváři, když zvažuju, proč na tom záleží. Ale co hledá? Nevím. Ale není to obvinění. Zní opravdu zvědavě. Je to malicherné, i když je to muž, který mi podepisuje šeky, cítím se stále sebevědoměji. Možná to nebyl tak dobrý nápad.

„Koupila jsem si je tady v obchodě. Chci říct, zaplatila jsem je--“

„Tak jsem to nemyslel. A řekl jsem, že máš psát všechno na můj účet.“

„Můžu se jít převléct. Mrzí mě, jestli jsem tě ztrapnila.“

„Neztrapnila,“ rychle vysvětlí. „Jen… jsem nečekal, že tě uvidím v plavkách.“ Vypadá, že mu tahle diskuze není příjemná, má trochu růžovou barvu. Cítím se aspoň o trochu líp.

Znovu se mi podívá do očí, má v nich jemný úsměv. „Jsou hezké,“ řekne, pročistí to napětí. „Tak pojď, najdeme stůl.“

***

„Už jsi našel Eliho?“ zeptám se, když kousnu do toho nejlepšího cheeseburgeru z hovězího masa z volného výběhu na zemi.

Jordan zavrtí hlavou, obavy se mu zrcadlí mezi svraštělým obočím.

Po tom debaklu s alergií na jídlo zdvojnásobil snahu najít Maisiina otce. Nejen že potřebujeme znát důležité informace ohledně jejího zdravotního stavu, ale taky mám podezření, že se Jordan bojí o Eliho duševní zdraví. Navíc už je to nějaká doba. Kdy hodlá zapojit Eliho rodinu?

„Myslela jsem, že jsi prohnaný, super-slídivý technický génius. Není něco ilegálního, jak ho vystopovat?“

Ten velký úsměv mnou otřese. Je to pro něj tak netypické, že se musím ujistit, jestli nemá mozkovou mrtvici. Navíc má v očích lehkovážnost jasnou jako den.

„Snažil jsem se, věř mi. Doteď bez úspěchu.“ Ponořený zpátky do reality, jeho úsměv zmizí.

„Věřím,“ řeknu mu. Protože je to pravda. Být důvěryhodný je pro něj princip vytesaný do kamene. „Jak ses dostal ke svému oboru? Vždycky se ti líbil?“

Podívá se na svůj grilovaný tuňákový salát, samozřejmě organický, a prohrábne ho. „Vždycky jsem to miloval. Miloval jsem řešit problémy, hledat dveře tam, kde si ostatní mysleli, že je slepá kolej.“

„Husté.“

„Když jsem byl dítě, strávil jsem hodně času sám. Počítačové kódy bylo snadné rozluštit. Lidi ne.“

S takovou matkou si dokážu představit, jaké jeho dětství bylo. Prakticky to cítím – ta osamělost, kterou musel cítit. Možná protože jsem ji cítila taky. Vlna sympatie, kterou k němu chovám, je hlubší a širší, bublá na povrch a rozleje se.

„Jsi vždycky tím nejchytřejším mužem v místnosti, Jordane?“ Intenzita jeho pohledu by do mě mohla vyvrtat díru. „Musí to být osamělé.“

„Na něco jsi zapomněla,“ řekne tichým hlasem, oči má přilepené k mým rtům.

„Co?“ zeptám se, bez dechu, srdce mi rychle buší.

„Na lásku.“

Zamrkám. Zmateně. Vyvedeně z míry. „Prosím?“

„Tvé tetování… ten citát. Je to láska a štěstí přejí připraveným.“

Ten den, kdy jsem začala s firmou, jsem si to nechala zvěčnit na tělo. Štěstí přeje připraveným pod linií podprsenky. Abych si připomněla, že se nikdy nemám vzdávat.

Polknu. Něco se tu děje a já nejsem připravená se s tím popasovat. „Ráda si chráním své sázky.“

„Weste! Jak se máš, chlape,“ zakřičí velký blonďatý chlap. Jeho hlas je silný a rezonuje způsobem, jakým to hlasy dělají, když je člověk takhle blízko tomu být totálně ožralý. Ten blonďák má brunátný komplex někoho, kdo strávil celý den na golfových trávnících, a naopak zářivě blond vlasy to všechno ještě zhoršují.

Teď se na mě podívá. „Čau, jak to jde, holka.“ Hlasitě a odporně. Připomene mi několik zákazníků, které jsem obsluhovala v restauraci.

Aniž by se zeptal, přisune k sobě naši židli a posadí se. Jordan je zrovna teď jako cihla, jeho řeč těla samotná by měla stačit, aby ten chlap vycouval. Ale takové štěstí nemáme. Místo toho mi očima přejede přes prsa bez kouska studu.

„Obědváme, Woodsone. Co chceš?“ Jordan zní už teď na hraně, všechna ta snadná, uvolněná atmosféra, kterou jsme měli ještě před minutou, zmizí. Není po ní ani stopa. Konečně mluvil. Konečně jsme se někam dostávali a pak přijde tenhle Woodson. Nejradši bych ho zabila.

„Chci vědět, o co jde s tou smlouvou s Winstarem a taky bych rád věděl, kdo je tvoje kamarádka?“

Ten debil na mě mrkne.

„Říká se tomu obchod pro zasvěcené. Kup si slovník. A s kým obědvám není tvoje starost.“

Woodson ignoruje všechny náznaky, které říkají, že Jordan tuhle hru hrát nebude, a vrátí se k zírání na mě. „Ahoj, krásko. Kdo bys tak mohla být?“

To je ale chlípník.

„Jsem chůva tohohle dítěte,“ řeknu a ukážu na malou holčičku spící v kočárku. „Takže se prosím ztište.“

„Chůva?“ řekne tím nejchlípnějším způsobem. „Jste k pronajmutí?“

„Dobře, Woodsone. Vstaň a odejdi.“

Je opilý, ale ještě dost příčetný na to, aby věděl, že to bude mít důsledky. Jen doufám, že to nezahrnuje to, že do toho budu muset vstoupit. Obušek i sprej na medvědy mám ve své tašce. Nikdy bez nich neopouštím dům.

Jordan se nahne k Woodsonovi a zašeptá, „Vstaň a odejdi. Mám tu malé dítě. Nebudu ti to říkat znovu.“

„Weste, ty jsi ale--“

Přiletí pěst, rychlostí světla. Woodsonova čelist odskočí a na tváři se mu objeví krev. Stane se to tak rychle, že jsem to vůbec nečekala.

Ani Woodson.

Zatímco si zakrývá krvácející, pravděpodobně zlomený nos, Jordan se zvedne, otře si ústa ubrouskem a ten hodí na stůl.

„Jdeme, Riley. Vezmi si věci.“

Vyštrachám se na nohy, hodím si přes rameno svou tašku, zatímco Jordan vezme klidně kočár. A s tím zamíříme domů. Klub je oficiálně mimo limit.

***

„Oh, jste doma!“

Zrovna jsme odešli od fyzické hádky. Tohle je ta poslední věc, co chcete slyšet, když vejdete do dveří. Ani jeden z nás nechce vidět společnost – tím méně Joan. Jak se dostala dovnitř, to je další věc.

„Změním všechny kódy,“ řekne její syn, zatímco jde do kuchyně a najde ji u stolu, v ruce má sklenku vína a roluje v telefonu.

No, to mluví za vše.

„Budeš velmi šťastný. Někoho jsem ti přivedla. Claro!“ zakřičí. „Můžeš přijít sem, prosím?“

Od prádelny přijde velmi vysoká, kostnatá žena s úzkými rty a velmi blond vlasy. Má na sobě oblečení sestřičky a výraz někoho, kdo pracuje na úplně novém levelu emocionální distance.

„Našla jsem ti chůvu.“ Joan se usměje, jako by právě vyhrála volby.

Jordan se neusměje. Ani trochu. Ve skutečnosti udělá opak.

„Clara tu bude bydlet,“ začne znovu. „Skvěle se postará o Maisie, a Riley se může vrátit k tomu, co dělá.“ Její pozornost se obrátí ke mně. „Co děláš, drahoušku?“

„Claro,“ řekne Jordan, otočí se k ženě, která zatím neřekla ani slovo. „Omlouvám se, že tě sem má matka pod falešnou záminkou dotáhla, ale nebudeme tvé služby potřebovat.“

Otevře lednici a vytáhne pivo. Skoro nikdy nepije, takže poznám, že má špatnou náladu. Ze šuplíku s příbory vytáhne otvírák, sundá víčko a napije se přímo z lahve. Jo, dneska toho má dost.

Jediná část, kterou jsem slyšela, byla ta, která pro mě je důležité, že mi nevezme péči o dítě, protože to opravdu miluju. A za to jsem vděčná. Projede mnou obrovská úleva. Starost o Maisie je stejná zábava a stejně naplňující jako renovování domů. Což je opravdu nečekané. Možná nemám doporučení – dobře, nemám – ale moc ráda se o ni starám. Nepočítá se to?

„Jordane, doporučení té ženy jsou kilometr dlouhé. Pracovala pro Obamovy, prokrista!“

Joanina agitace mě potěší. Nepochybuju, že kdyby tu Jordan nebyl – kdybych tu byla sama s Maisie – sbalila by mi věci, vyprovodila chodbou a vyměnila zámky.

„Děkuji, Claro. Rád proplatím tvé náklady.“

Jordane--“

„Riley se o Maisie výtečně stará,“ řekne, utne ji. Už bylo na čase, aby to někdo udělal. „Máme určitý řád a nebudu to měnit. Není to dobré pro Maisie ani pro nás. Navíc Riley už tu žije a víš, že nesnáším v domě lidi.“

Mám dojem, že poslední část byla mířená na Joan. Zúží na něj své zelené oči, takže to vypadá, že to Joan pochopila.

„Ještě něco?“

„Vždycky to s tebou bylo těžké. Tvůj bratr,“ odfrkne si, „s ním to bylo snadné. Ale ty… nebyl jsi šťastný, pokud jsi mi minimálně několikrát do roka nezlomil srdce.“

„Omlouvám se,“ řekne, vypadá lehce uštvaně a víc odhodlaně.

„Teď pokud by ti to nevadilo, máme tu dítě, o které je třeba se postarat.“

***

„Kač, kač, kač,“ prozpěvuje si Maisie, když mačká život z chudáka pana Kachničky.

Zrovna Maisie chystám koupání, než půjde do postele. Byl to dlouhý den poznamenaný spoustou dramat. A drama není nic pro mě.

Nutí mě to myslet na Jordana a na to, kolik toho musí sám unést. Kamaráda, který opustí své problémy, a dítě, bez varování, další kamarádka mrtvá, matka, která se s ním stále snaží manipulovat a řídit mu život. Firmu, kterou musí řídit. Teď chápu, proč se zdál na víc než třicet tři. A on si nikdy nestěžuje, nikdy o tom nemluví. Mé sympatie k němu exponenciálně rostou. Stejně jako můj respekt.

„Můžu pomoct?“ Stojí ve dveřích koupelny s rukama v kapsách, rukávy košile má vyhrnuté, takže odhalují svaly na předloktí.

Vypadá unaveně. A pohledně, víc, než by chlap měl. Taky vypadá spokojeně, a spokojeně hodně znamená, obrovský krok správným směrem. Každý den se o maličko změní, upustí kousek svého těžkého brnění.

„Těžký den, co?“

Ptal se ho někdy, jak se má? Jaký byl den? Nemyslím si. Musí být osamělý.

Pomalu kývne, myšlenkami daleko. Jako by si přehrával dnešní události a shledal je stejně odpudivými jako poprvé. Když Joan odešla a hrozba Clary byla zneškodněna, vrátil se zpátky do kanceláře.

„Už jsi hotová?“

„Teprve jsem začala.“

Vejde a posadí se na kraj vany, zatímco já sedím na zemi, paže mám ve vodě, tričko se mi lepí k hrudi, protože jsem mokrá z toho, jak to stříká.

„Máš to promočené,“ řekne, v očích má šťastnou jiskru.

Neví toho ani polovinu. Moje noční opocené seance neustoupily.

„Jo, no, ona má ráda, když se koupu s ní… Jordane…“

„Mmm.“

„Mohli bychom si promluvit o nočníku? Jak dlouho s námi bude.“

Unaveně vydechne. „Nevím. Dej mi pár týdnů a vymyslíme plán.“

„Podržíš ji, zatímco zajdu pro další mýdlo. Tohle došlo.“ Zatřesu lahví a hodím ji do koše vedle umyvadla.

Až na to… no, místo aby si vzal ode mě dítě, jak jsem čekala, začne si rozepínat košili.

Proč si kruci rozepíná košili?

Ale on to opravdu dělá. Pomalu, metodicky. Prakticky tu metr ode mě předvádí striptýz, a bůh se smiluj nad mou duší, ale nemůžu se nedívat. Je to ta nejvíc sexy věc, co jsem kdy tak zblízka a od skutečného člověka viděla. A ano, můžu bezpečně říct, že se mi nikdy žádná sexy věc nestala. Pokud nepočítám, když si Fat Jesus zvedl tričko, aby si poškrábal chlupy na hrudi.

Nemám slov, jsem chycená vlastními impulzy mužem, ke kterému bych neměla nic cítit – tělesně ani jinak.

Sundá si košili a odhodí ji na zem.

Zamrznu – to je moje reakce. Nevím, co říct nebo dělat. Kam se mám kruci dívat! Protože oči se mi samy vrací k té dokonalé nahé hrudi, i když mozek má námitky.

Pokoutně těkám k jeho tmavým napjatým bradavkám, chloupkům na hrudi, linii chloupků, která začíná pod pupíkem a mizí pod světlými vlněnými boxerkami. Je to umělecké dílo. Opravdu je úžasný všude… všude, kam vidím.

Pak si pomyslím, jestli to dělá schválně? Provokuje mě?

Ale ne, jeho plná pozornost je u Maisie. Hraje si s ní a tím zatraceným kačerem. To já jsem tu ta jediná, co zažívá krizi mentálního soustředění. To já jsem tady ta rozhozená. Velmi rozhozená. Ne rozhozená ve smyslu ohrožení dítěte, ale možná rozhozená ve smyslu ohrožení sebe samé.

Při pokusu dát se dohromady, naleju sprchový gel do rukou a začnu umývat malé růžové tělíčko, zatímco Jordan pokračuje s malou kachničkou.

„Tento víkend něco mám,“ řekne tiše, dívá se na Maisie. „Je to charitativní věc v Hamptons.“

To je dobře. Přesně tohle potřebujeme, aby se náš vztah vrátil do starých kolejí. Trochu odstupu. Protože pravda je, že jsem v dost reálném nebezpečí, že se do toho muže zamiluju.

„Takže budeš pryč celý víkend nebo jen jeden den?“

„Chci, abyste šly s Maisie se mnou.“

Tohle není dobře. Vůbec ne. Vlastně je to naprostá rána pod pás.

„Já? Proč já?“ jsem opravdu zvědavá. Proč by chtěl chůvu a dítě na nějaké nóbl párty v Hamptons?

„Protože vás tam chci.“

Nevím, co na to říct, tak to ani nezkouším. Jsem vyčerpaná ze všeho toho mentálního cvičení, z odrážení urážek jeho matky, ze života obecně.

Zatímco vezme Maisie za ruce, posadím se zpátky na podlahu, odhrnu si z obličeje vlasy, co mi vypadly z uzlu. „Jsem vyčerpaná. Nevadí, když tu dnes zůstanu?“

„Můžeš tu zůstat každou noc,“ zamumlá.

„Káč! Lulu! Rie. Lulu,“ zakřičí Maisie a zachichotá se.

Maisie se konečně naučila moje jméno. A i když jsem unavená, nemůžu se přestat usmívat. Poslední dobou ho hodně používá a mě to něžně zabíjí pokaždé, když to slyším.

Jordan ji začne vytahovat z vany.

„Dávej pozor,“ řeknu mu. Očividně mu utekla ta část s lulu. „Zrovna tě varovala.“

Nedbá na mě a moc brzy ji vytáhne z vody. Maisie ještě nedočůrala, takže mu počůrá hrudník. Pohled na jeho čirý šok mě donutí vybuchnout smíchy.

„Varovala tě!“

Maisie zakope nožičkama a zachichotá se, hrdá na svou odvedenou práci, zatímco já popadnu nejbližší ručník a začnu ho utírat.

Je to reflex, žádné gesto, dokud si neuvědomím, že mou ruku a jeho břišáky odděluje jen tenký kousek egyptského froté hadru, který držím. V té samé chvíli si oba uvědomíme, co se děje, a vzduch se najednou změní, je tu vážné ticho. Nemůžu být sama, kdo to cítí.

Maisie visí ve vzduchu v bezpečí jeho paží, zatímco já ho osuším. Jestli teď přestanu, bude to pro mě jen trapnější a dneska večer už můžu unést jen určité množství.

Jakmile skončím, podívám se mu do tváře, snažím se předstírat, že mě to vůbec neovlivnilo, že mě to k němu šíleně nepřitahuje. Ale problém je, že vzhledem k tomu, co tu vidím, není ani jeden z nás neovlivněn.

V jeho očích je tolik horka a touhy a dychtivosti, že jsem překvapená, že ještě nehořím. Tohle je muž, kterému většinu času nenahmatáte puls, a přesto je ta úroveň intenzity, kterou vidím, skoro děsivá.

V tu chvíli mi to dojde – co to dělám? Fantazie jsou zábavné a tak, ale realita má důsledky. Tady jsem mimo svou ligu. Nemyslím, že bych přežila mít s tímhle chlapem sex. Zničil by mě.

„Hotovo,“ zamumlám.

„Hotovo!“ zopakuje Maisie. Jordan jako první přeruší oční kontakt.

Definitivně hotovo.