DB#1 - 19. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

Když si Calisto zapálil cigaretu, silně z ní potáhl a nechal kouř uklidnit jeho podrážděné nervy. Ne, že by byl tak nervózní či úzkostlivý. Nevěděl, jak se vypořádat s náporem zmatku, který vířil v jeho mysli.

Stereo v jeho Mercedesu vyhrávalo na plné pecky rock. Calisto zavřel oči, opíral se v sedadle a prsty bubnoval v rytmu do volantu auta. Nepodobalo se to ničemu, co by jeho máma měla ráda. Ona dávala přednost blues nebo jazzu. Něčemu, z čehož z každé noty i slova byly slyšet emoce. Něco, na co by mohla tančit.

Calisto potřeboval vzpomínky dostat ven z hlavy.

Calisto otevřel oči a zkoumal dům, který byl jen o čtyři domy dál. Na večeři dorazil trochu pozdě a na příjezdové cestě rodiny Sorrento na něj nezůstalo žádné parkovací místo. Zaparkoval proto na ulici o kousek dál.

Uplynulo už dvacet minut, co odešel z domu, na večeři se už nevrátil. Calisto doufal, že si jeho nepřítomnosti nikdo nevšiml a nepřijde ho hledat.

Víno ani jídlo ho nezajímalo.

Ne dneska večer.

Calisto sklonil hlavu, naposledy z cigarety popotáhl, nedopalek vyhodil z okénka ven a pak si prsty masíroval spánky. Alespoň mohl říci, že své kuřáctví znovu omezil jen na jednu cigaretu za čas.

To bylo něco.

Správně?

Na okénko spolujezdce se ozvalo zaklepání a Calisto na svém místě nadskočil. Skrz tmavě zbarvené sklo uviděl Emmu, s kamenným výrazem ve tváři. Ruce měla založené na hrudi a čekala.

Calisto s povzdechem odemkl dvířka. Emma beze slova nastoupila dovnitř.

„Party skončila?“ zeptal se.

„Ne.“

„Co tady tedy děláš?“

Emma po něm okamžitě přejela pohledem a Calisto cítil, jak se jím prakticky zařezávala přímo do jeho duše. Její obavy mu byly jasně vidět. Možná si poté, co zahrál na piano, všimla si jeho touhy opustit party.

Calisto nechtěl, aby si dělala obavy.

Ne kvůli němu.

Mohlo by se mu to až příliš zalíbit.

„Mohla bych se tě zeptat na to samé,“ řekla Emma.

„Chtěl jsem si zakouřit.“

„Před dvaceti minutami jsi říkal, že míříš na toaletu.“

„Nemáš se starat o své vlastní věci?“ zeptal se Calisto ostřeji, než měl v úmyslu.

Emma při jeho postoji ani nemrkla. „Je to kvůli mně?“

„Co?“

„Cokoli, co se právě teď s tebou děje, Calisto. Tvoje znechucení a podráždění. Je to kvůli mně a tomu, co se stalo?“

Calisto se zamračil. „Ne.“

Emma zvedla obočí, ale mlčela. Samotný její pohled stačil k tomu, aby své prohlášení opravil.

„Ne úplně,“ řekl. „I tak nic z toho není tvá věc, Emmy.“

„Měl bys mi začít říkat Emmo. Tak by sis na to možná mohl zvyknout dřív, než se dostaneme do New Yorku.“

Calisto se ušklíbl. „Proč?“

„Protože Affonso nemá oslovení Emmy rád.“

„Už jsem ti řekl, že pokud si myslíš, že mi nějak zatraceně záleží na tom, co má ten muž rád, tak se příšerně pleteš, Emmy.“

Emma se chabě usmála, ale odvrátila hlavu, takže Calisto už dál její tvář neviděl. „Poté, co se party přemístila z jídelny do obývacího pokoje, s ještě větším množstvím vína, se stala mnohem hlasitější. Dneska večer nemám náladu poslouchat opilé lidi. Ani si nemyslím, že si někdo všiml, že jsem vyklouzla ven, když se na mě nikdo nedíval.“

Calisto se uchechtl. „Ošklivá holka.“

„Mimochodem, děkuji.“

„Za co?“

„Za hraní na klavír a za to, že jsi ode mě odvedl pozornost. Mohla jsem hrát, ale vůbec to nemám ráda. Když jsem byla mladší, cvičila jsem a měla recitály, protože to tak po mně chtěl můj táta. Neužívala jsem si to.“

„To je v pořádku. Nemusíš se o tom zmiňovat.“

Doslova, ubránil se dodat.

Emma to nenechala být. „Vypadalo to, že ani to nemáš až tak extra rád.“

„Já -“

„Ale hraješ jako profesionál,“ dokončila a střelila po něm dalším ze svých pohledů.

„Jak jsem řekl uvnitř, hrát mě naučila moje máma, když jsem byl ještě kluk.“

„Na někoho, kdo hrál jen jako dítě, jsi velice dobrý.“

„To jsem nikdy neřekl.“

Emma se na něj podívala. „Kdy jsi hrál naposledy?“

„Krátce předtím, než jsem přijel sem. Ladil jsem klavír svého kamaráda a trochu jsem si při tom zahrál, abych se ujistil, že bylo všechno dokonalé.“

„A před tím?“

„Co se snažíš vykopat?“ zeptal se.

Emma pokrčila rameny. „Zvědavost.“

„No, tak s tím přestaň. Není co najít.“

Nic, o co by se chtěl podělit.

„Tu skladbu jsem nikdy dřív neslyšela,“ poznamenala Emma tiše. „Myslím tu, kterou jsi tu hrál. Složil jsi ji?“

Calisto se zasmál. „Ne. Tak talentovaný nejsem. Možná vím, jak hrát a jsem schopný dost snadno vyzvednout melodii, ale psát hudbu neumím.“

„Ale tohle je nepublikovaný, nenahraný kousek.“ Emma se na svém sedadle otočila a sledovala ho zelenýma očima, ve kterých hořel záblesk zvědavosti. „Možná nenávidím hraní na klavír, ale ráda jeho hudbu poslouchám. A jak jsem řekla, tohle jsem nikdy dřív neslyšela. Byla jsem zvědavá, od koho je.“

„Od mého táty,“ řekl Calisto a přál si, aby na hrudi necítil takové sevření, jaké cítil. „To on tenhle kousek složil.“

„A tvoje máma tě ho naučila.“

„Ano. Co na tom záleží?“

„Zvědavost,“ zopakovala Emma. „Nikdy ses o nich nezmínil. A pak tě uvidím u klavíru, jak s ním laskavě zacházíš, a musela jsem o tom všem přemýšlet. Pomohlo to, že se Maximo zmínil, že tvůj táta před svou smrtí na klavír hrál. Proto jsem mohla dospět k pár závěrům.“

Calisto pod kůží cítil podráždění. „Takže jsi předpokládala, že tenhle kousek pochází od mé rodiny, vyšla jsi sem ven, abys mě ohledně toho vyslýchala, a ošálila mě pár otázkami, abys mě přiměla přiznat to? Co to má za smysl?“

Emmin úsměv povadl. „Jen jsem chtěla vědět víc. Nechtěla jsem tě rozrušit.“

„Není víc, co dodat. Táta hrál, učil mou matku a ona učila mě.“

„Připomíná ti to je?“

„Nech to být, Emmo. Prosím.“

Emma přikývla a pak se s lehkým výdechem znovu opřela do svého sedadla. „Když jsem byla mladší, tancovala jsem. Potom ještě v době, kdy jsem byla teenagerem. Ve skutečnosti balet. Moje babička byla balerína. Tátova máma, ne mámina.“

„Takže?“

„Vyrůstala jsem tak, že jsem jí seděla na kolenou, učila se o baletu a viděla jsem její fotky v kostýmech a všechno ostatní. Když mi bylo sedmnáct, přestala jsem tančit.“

Calisto se na Emmu podíval a všiml si, že měla koutky rtů svěšené dolů, ruce pevně svírala v klíně. „Proč v sedmnácti?“

„Můj otec mi oznámil, že pro mě balet není důležitý. Nikdy jsem opravdu nepochopila, proč se tak rozhodnul. Teprve v době, kdy přišla celá ta věc s manželstvím. Jsem to pochopila.“

„To nevysvětluje, proč jsi skončila.“

„Moje babička zemřela,“ řekla Emma. „Nevím, jestli sis toho všiml, ale moje rodina je velice materialistická. Být bohatý a významný je pro ně mnohem důležitější než cokoli jiného. Bylo to pro ně důležitější, než aby mi v době, kdy jsem vyrůstala, věnovali čas a pozornost.“

„Místo toho ti to dala tvoje babička.“

„Jo. Balet mi už pak nepřišel stejný. Ráda jsem skončila. Můj otec byl šťastný, že jsem se vzdala snu, který on nepodporoval.“

„Win-win,“ zamumlal Calisto.

„Očividně.“ Emma pokrčila rameny, jako by to nic neměnilo. Calistovi bylo podle vlhkosti na jejích řasách jasné, že to pro ni znamenalo všechno. „Tak jako tak, myslím, že je hezké, že sis byl schopný udržet něco, co ti připomíná rodiče, aniž by tě to bolelo. Kéž bych měla to samé i se svou babičkou.“

„Bolí mě to,“ řekl Calisto dřív, než se mohl zastavit.

Okamžitě chtěl vzít ta slova zpět.

Emma na sedadle spolujezdce ztuhla. „Tak proč hraješ?“

Aby si pamatoval.

Aby sám sebe trestal.

Aby se omluvil.

„Z mnoha různých důvodů,“ rozhodl se Calisto odpovědět. „Ale dneska večer jsem hrál, abys to nemusela udělat ty. Nevypadala jsi s tou myšlenkou v pohodě. Nemyslel jsem si, že bys chtěla, aby se na tebe poté, co se to stalo, všichni dívali. Byla to jen malá oběť.“

„Ale teď tě to bolí,“ řekla a vypadala zmateně. „Ne?“

„Ale nemusela jsi to udělat ty.“

To bylo to jediné, na čem Calistovi záleželo.

Calisto otočil hlavu a zadíval se ven z okénka u řidiče. Přemýšlel, zda si někdo všiml toho, že on i Emma opustili večerní party bez rozloučení. Nepředpokládal, že by v tom byl nějaký rozdíl.

Calistovi nevadilo ani to, že Emmina přítomnost narušovala jeho mír.

„Calisto?“ zeptala se Emma tiše.

„Hmm?“

Rukou spočívala na jeho stehně a Calisto sebou při tom nevinném dotyku škubl. Problém byl, že její dotek vůbec nemohl být nevinný. Ne při tom, jak se v současné době cítil, jaké věci musel udělat nebo hranice, které už se svým možným „ošukej mě“ překročil. Neočekával to a dokonce ani neslyšel, jak se Emma na svém místě pohnula.

Calisto měl stěží možnost otočit se a znovu Emmě čelit. Když svá ústa přitiskla na jeho. Zpočátku byly její plné rty měkké a jemné, a pak se prsty zabořila do jeho nohy, jako by od něj něco požadovala.

Nevěděl, co to bylo.

Calisto ji instinktivně chtěl odstrčit a zároveň jí polibek opětovat. Bláznivá stránka jeho mozku vyhrála, ta strana, která poslouchala jeho sobecká přání a ne jeho potřeby. Nebo to možná potřeboval i on.

Calisto to nevěděl.

Ale popadl Emmu za šaty. Prsty svíral látku, klouby prstů měl napjaté, a přitáhl si ji trochu blíž. Jazykem přejel přes okraj jejích rtů, chtěl víc, potřeboval být hlouběji, cítit její teplo a chuť.

Trochu by přece neublížilo, že?

Jen trochu víc.

Emma si povzdechla sladkým zvukem a jeho nevyslovené žádosti dala rozdělením rtů zelenou.

Calisto vzal to, co mu bylo nabízeno, políbil ji tvrději a válčil s ní svým jazykem až do okamžiku, než začala lapat po dechu. Emma se odtáhla dost na to, aby popadla dech, naklonila hlavu vzhůru a cosi zamumlala.

Calisto si nemohl pomoct, musel se předklonit a políbit ji na bradu.

Byl kurva hloupý.

Proč ho dělala tak hloupým?

„Měla bych jít dovnitř a rozloučit se,“ zaslechl Emmu.

Calisto byl až příliš rozptylovaný slabou látkou jejích šatů, kterou svíral ve svých rukou. Stačilo by drobné zatáhnutí s dostatečnou silou a věděl, že by se šaty roztrhly. Byla tak blízko a jemu stačilo popadnout ji kolem pasu a už by jí stáhl na zadní sedadlo.

Okna auta byla tónovaná.

Nikdo by je neviděl.

Trochu víc by neublížilo.

„Calisto,“ řekla Emma.

Jeho jméno z jejích úst znělo božsky. Vsadil by svůj poslední dolar na to, že kdyby byla ohnutá přes něco tvrdého, plně vyplněná jeho penisem a křičela až do nebes jeho jméno, znělo by ještě lépe.

„Calisto.“

Setkal se s jejím pohledem, neklidným a nejistým.

„Jo?“ zeptal se.

„Měla bych jít dovnitř a rozloučit se.“

„Uvidíš se s nimi v New Yorku.“

Emma si navlhčila rty, čímž přitáhla jeho pozornost k jejich našpulení. „Myslela jsem pro dnešní večer.“

Ah.

Calisto ji pustil.

Emma se se zachvěním vrátila zpátky na své sedadlo. „Děláním těchto věcí se dostaneme do problémů.“

„Problémy“ nebylo dost dobré slovo pro to, co by se s nimi stalo, kdyby někdo byť jen zašeptal něco o tom, co se již stalo. Calisto se rozhodl Emmu neopravit.

„Musíš vědět, že tohle za to stálo,“ zamumlal Calisto.

A možná, kdyby nepojmenovali to, ať už to bylo cokoli, neexistovalo by to.

Jistě, bylo to směšné.

Calista to nezajímalo. Stále se snažil pochopit smysl toho bordelu, který teď našel sám v sobě, bordelu, který dobrovolně způsobil. Na chytrého muže, který dodržoval pravidla a věděl, co bylo správné a co ne, Calisto rozhodně teď viděl, jak všechno dokázal podělat.

Nebo spíš, jak v prdeli opravdu byl.

Možná zlomený. Calisto věděl, co ho tímto - bezcitným, bezohledným a sobeckým - udělalo.

Už jako mladý muž se naučil, že si lehne přesně tak, jak si sám ustele.

Emma znovu zachytila jeho pohled a silně ho držela. „Tohle bychom neměli dělat, Cale.“

„Ne, to bychom rozhodně neměli,“ souhlasil Calisto.

Calisto věděl, že i tak to pravděpodobně ještě dělat budou.

Nevedlo by to k ničemu dobrému.

Nemohlo by.

**********

Neuvěřitelné.

Nic nebude v pořádku. Jeho strýc neměl ani ponětí. Calisto zíral na zprávu, která zářila na displeji jeho telefonu.

Let USAir B-2473 do New Yorku byl kvůli povětrnostním podmínkám v New Yorku zrušený. Všechny lety budou přeplánovány a budou vám poskytnuty nové aktualizace. Omlouváme se za nepříjemnosti a doufáme, že brzy budeme mít více informací.

Obloha nad Las Vegas byla tak jasná, jako byla vždy. To samé však očividně nešlo říci o New Yorku. Vánice, u které bylo očekáváno, že daný stát bude míjet, změnila směr právě včas na to, aby všechno pokryla dobrým metrem sněhu. Díky tomu byly přerušeny všechny lety směřujícího do nebo z New Yorku.

Sakra.

S tímhle Calisto nepočítal. Tašky měl zabalené, spolu s Emminou sadou čtyři zavazadel, které čekaly v jejím bytě. Tohle nebylo vůbec dobré. Počítal s tím, že do dvou hodin budou ve vzduchu. Potřeboval odstup, který mu New York poskytne, aby si vyčistil jeho zkurvenou hlavu od Emmy Sorrento a nesmyslů, ve kterých Calisto pokračoval.

Teď nic z toho nemohl. Jeho zkurvený byt, ten, který používal, byl vystěhovaný a už v něm byli noví hosté. Takže Calistovi zbývalo buď zůstat v bytě Emmy, nebo by je mohl přestěhovat do nějakého hotelu blíž k letišti.

Na Calistova ramena dopadl tlak, který ho svou tíhou tlačil k zemi. Bylo to, jako by se proti němu spikl celý svět. Těžký pocit setřásl z ramen, vytočil známé číslo a přiložil si telefon k uchu. O tři zvonění později Affonso hovor přijal.

„Slyšel jsem,“ řekl Affonso v okamžiku, kdy se ozval. „Očekávají, že bouře bude trvat celý den, a letecké spojení obnoví do dvou dnů.“

„Ušetřili mi čas vysvětlování,“ zamumlal Calisto.

„Jsem si jistý, že až se sem dostanete, všechno bude probíhat naprosto hladce a včas. Šaty, které si Emma koupila, dorazily dnes, takže jí to dej za mě vědět.“

Skvěle.

„Vyřídím, zio.“

„A měl bych dodat, že je oceňuji. Za to ti děkuji, Cale.“

Calisto svraštil obočí. „Ty ses na její šaty podíval?“

„Proč by ne?“

„Protože jsou to její svatební šaty, Affonso.“

„Jsou to jen šaty, můj chlapče. Nemohl bych dovolit, aby si ta dívka oblékla jen tak něco. Musel jsem se ujistit, že byly v pořádku.“

„Tak proč jsi mě sakra poslal s ní, když ses na ně hodlal podívat sám?“ dožadoval se Calisto odpovědi.

„Tvůj postoj je dnes nějaký pichlavý. Bláznivě nedůtklivý, že?“

Calisto zavřel ústa. „Vůbec ne.“

Calista zezadu z bytu upoutal zvuk tekoucí vody. Byt byl z většiny prázdný a už to tak nějakou dobu bylo. Emma mu řekla, že dřív, než odjedou, aby chytili let, si chce dát rychlou sprchu. Vědomí toho, že byla jen o pár krátkých kroků dál, celá nahá a mokrá, Calistovu malému problému s udržováním odstupu a čisté hlavy rozhodně nepomáhalo.

Nepomáhalo to ani jeho polotvrdému penisu. Nemohl se uvolnit. Ne od okamžiku, kdy cítil její tělo, donutil ji vyvrcholit a on byl ponechán svému osudu, kdy sám chtěl stále víc.

„Ohledně šatů Emmě vzkaz vyřídím.“

„Ten bordel s lety tě stresuje. Slyším to v tvém hlase. Nedělej si s tím starosti, Cale. Všechno bude v pořádku.“

Affonso se mýlil.

Nic nebude v pořádku.

Jeho strýc neměl ani ponětí.

*******

„Dej mi jen pár minut na oblečení a můžeme jít,“ řekla Emma za Calistem.

„Nemusíš spěchat,“ odpověděl Calisto, aniž by se otočil od okna směrem k ní. „Pro dnešek a možná i zítřek jsou lety do New Yorku zrušeny. Přišla vánice a stát prakticky odřízla.“

„Ach.“

„Jo. Získáš ještě jednu noc ve své posteli. Lehnu si na gauč. “

Emma neodpověděla. Calisto se podíval přes rameno a sledoval, jak se Emma otočila a zamířila zpátky ke koupelně. Kolem těla měla omotanou osušku, vlhké vlasy jí visely ve vlnách dolů po zádech. Pohledem sjel ke křivce jejího pasu, která byla díky pevně utažené osušce zvýrazněna. Obliny zadečku se jí při chůzi vlnily.

Byla naprosto přirozená. Celá. Calistovy prsty se kroutily, chtěly cítit její teplo, její hladké tělo. Chtěl svými polibky a jazykem ochutnat její čistou pokožku.

Proč to musela být ona?

Proč Emma - ta jediná žena, která byla mimo jeho hranice – musela být tou, která ho konečně přiměla všimnout si jí a něco chtít?

Tohle neuděláš, říkal sám sobě.

Ne s ní.

„Calisto?“

Emmino sladké zavolání jeho jména ve vší nevinnosti a tichosti, vytrhlo Calista z jeho omámení. Zvedl pohled z jejího pozadí zpátky k jejím očím. Zastavila se a dívala se přímo na něj.

Calisto se dokonce ani nedokázal stydět za to, že ho přichytila při tom, jak na ni zíral.

Krásné věci si zasloužily pozornost.

Emma byla neuvěřitelně krásná.

„Nemusíš si brát gauč, Cale,“ řekla.

Calisto těžce polkl. „Nedělej to, Emmy.“

„Možná bychom prostě mohli... pustit to ven. Mohlo by to fungovat. Jedna noc, Calisto. A pak zapomeneme na to, že se to kdy stalo. Získáš, co chceš, a já můžu na jednu noc předstírat, že by věci mohly být jinak. Čemu to ublíží?“

Všemu.

Calisto nevěděl, jak to Emmě vysvětlit. Když Emma nechala osušku sklouznout, aby předvedla své nahé boky a stále vlhkou kůži, jeho myšlenky byly umlčeny. Sledovala ho zpod hustých řas.

Byla tu nabídka.

Nabídky by měly být přijaty.

Jednou možná nebude dost.

Jeho sebeovládání bylo pryč.

„Nedělej to,“ řekl Calisto znovu, naposledy.

Emma nechala osušku klesnout ještě níž. „Právě jsem to udělala.“

Kurva.

Byli tak neuvěřitelně v prdeli.

Calistova zdrženlivost se zachvěla. Udělal krok vpřed.

Blíž k hříchu.

Blíž ke své další chybě.

Bylo to špatné, ale zároveň to bylo tak nádherné.

Věděl, že je to špatně.

I tak to bylo cítit správně.