DB#1 - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

„Měla by ses obléct.“

Emma nedala najevo, že by zaslechla, jak na ni Calisto z druhé strany velkého obývacího pokoje promluvil. Stále zůstávala sedět na velké lenošce, pohrávala si se svými prsty na rukou a přitom se dívala z obrovského okna svého bytu, které sahalo od země až ke stropu, ven.

Nepromluvila celé hodiny.

Nepohnula se.

Calisto si nebyl jistý, co dělat, ale věděl, že se by se měl přestat o Emmu Sorrento bát. Věděl, že čím víc by o ní přemýšlel a čím víc mu záleželo na jejím emocionálním stavu, tím horší to bylo pro něj samotného.

Poprvé to ucítil při aukci. Zasáhlo ho, když vešel do „předváděcích místností“, jak to ti lidé nazývali. Viděl ji za sklem, kde tam rovně stála, se zavázanýma očima a spíše odhalena, než zahalena v bílém. Při svém vystavení vypadala povolně, nicméně za zaťatými pěstmi a pevně sevřenými rty byl její vzdor.

Viděl to.

A cítil to.

Náklonnost.

Zabořilo se to hluboko do Calistovy hrudi jako tisíc malých špendlíků, které ho bodaly do plic, rozhodnuté ublížit mu. Držel se zpátky, sledoval ji skrz sklo, aby nedával svůj zájem najevo až příliš zřejmě, ale aby to tak učinil, musel sebrat každou unci vůle, kterou v sobě měl.

Protože ji nemohl přehlížet.

Něco, co chtěl, bylo prostě mimo dosah. Něco, o co se obával, bylo v nebezpečí. Něco, na čem mu záleželo, bylo zraněné.

Někdo, ne něco.

Emma.

Calisto byl opřený o vchod mezi kuchyní a obývacím pokojem. Ruce měl založené na hrudi, ignoroval bolest, která byla usazená v jeho kostech. Bylo zatraceně těžké dělat to.

Začalo to v jeho prstech, v těch, které použil ke zkoumání, dotyku Emmy, a pak to rychle cestovalo paží dál, až do hrudi. Snažil se - Bože, zatraceně se snažil - zapomenout na její drobné zvuky plné potřeby a na to, jak byla cítit její ústa, když je svíral prsty, zatímco ji svou druhou rukou šukal.

Tohle nebylo dobré.

Tohle bylo příšerné.

Byla to jen žena. To je to, co chtěl Calisto říkat sám sobě; to je to, čemu chtěl věřit. Emma nebyla nic víc než žena. Byly další ženy, které ho chtěly. Posedlost.

Nemohla to být Emma Sorrento.

Ne pro Calista.

Byla vzata.

Byla nárokována.

Nebyla jeho.

Za pár dní ji Calisto předá a bude to. Přemýšlel, proč nebylo tak snadné nechat ji jít.

Co dobrého přineslo zachránit ji?

Prostě ji vzal jednomu netvorovi, aby ji dal druhému.

Calisto se nosem pomalu nadechl a pak vydechl. Byl to jen další pokus, jak potlačit své nutkání, zapomenout na své potřeby a soustředit se na dokončení práce.

Až na to, že ona nebyla jen práce.

Emma nebyla věc. Byla člověk. Calisto nevěděl, jak ji nevidět jako ženu, aby mohl prostě jen udělat to, co musel udělat. Tím, co udělala, co se stalo a co ještě mělo přijít, bojovala. Mohl vidět tíhu, která spočívala na jejích ramenou, která ji každou další vteřinou vtlačovala do jejího místa ještě hlouběji.

„Kolik času mám?“ zeptala se Emma tiše.

Calista její chraplavý, unavený hlas, překvapil. Nepromluvila tak dlouho, že si nebyl jistý, zda na něj vůbec znovu promluví.

„Před čím?“ zeptal se.

„Večeře s mými rodiči, Cale.“

Calisto střelil pohledem po hodinách na protější zdi. „Hodinu a půl, mia dolcezza.“

Emmina ramena při tom neformálním mazlivého oslovení ztuhla. Moje srdíčko, řekl jí. Calisto si nebyl jistý, proč by ji to mělo trápit. Nebylo to poprvé, kdy v jejich hovoru tohle oslovení použil.

Ale tohle je poprvé, kdy jsi ji nazval svou, pomyslel si.

Calisto ve snaze umlčet svůj vnitřní hlas zaťal zuby. Ta zatracená věc mu v poslední době příliš nepomáhala, takže jí teď nehodlal naslouchat.

„Než se budu muset jít připravit, mám ještě trochu času,“ řekla Emma.

„Myslel jsem, že bys tam chtěla dorazit brzy a strávit s matkou a otcem, případně dokonce i se strýcem, před dnešním odletem, trochu času navíc.“

Emma jemně zavrtěla hlavou. „Ne. Před svatbou v New Yorku je uvidím ještě dost.“

„Jsou to tvoji rodiče, Emmo.“

„Jsou to jen lidé, kteří mě sem přivedli. DNA neznamená lásku, Calisto.“

Měla pravdu.

Calisto toho byl živým důkazem.

Když se otočila, aby se na něj podívala, s povzdechem zavrtěl hlavou. „Hodláš tam prostě jen stále sedět a nic nedělat?“

„Možná,“ zamumlala Emma. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jistě.“

„Kolik dalších jsi tam včera viděl?“

Calisto na místě ztuhl a přebíral si její otázku. „Co myslíš?“

„Dívky. V aukci. Kolik?“

„Hodně.“

Emmy kamenné rysy popraskaly, otevřeně zamračila. „Kolik je to hodně?“

„Asi deset.“

Možná, že deset nebylo tak vysoké číslo, ale podle ceny, za kterou si ti muži dívky koupili, deset by stačilo na to, aby kvůli tomu člověk zabíjel.

Doslova.

Calista to znechucovalo, ale zachránil tu jedinou, kterou mohl. Nic víc dělat nemohl.

„Kdo byly? Myslím ty dívky,“ řekla.

Calisto pomyslel na označení, které v aukci slýchával. „Cenné sběratelské předměty.“

Emma sebou trhla. „Ach můj bože.“

„Otroci, Emmo. Nebudou mít žádnou minulost, žádnou budoucnost ani skutečnou přítomnost, protože už dál nebudou existovat jako běžní lidé. Ale dívky jako ty, dívky jako ty, které měli shromážděné včera v noci, jsou pro ty lidi považované za sběratelské předměty. Ať už jsou kýmkoli. Je to velmi soukromá událost a jediný důvod, proč jsem se tam dokázal dostat tak, jak jsem se tam dostal, bylo díky metodám, které jsem použil, a penězům, které jsem při tom úsilí byl schopný ukázat.“

„Takže mají víc než jednu.“

„Pravděpodobně,“ potvrdil tiše.

„Nebojíš se, že po tobě půjdou, protože jsi mě neskryl tak, jak řekli?“ zeptala se Emma.

„Myslíš dostat tě ven ze státu?“

„Jo.“

Calisto pokrčil rameny. „Ne. Za pár dní Emma Sorrento přestane existovat. Bude -“

„Emma Donati,“ přerušila ho chladně.

Calisto podél boků zaťal ruce v pěst, nehty zarýval do dlaní, aby zklidnil ten záchvěv majetnictví, který ho naplnil, když uslyšel její budoucí změněné příjmení. Líbilo se mu – ale nenáviděl toho, díky komu by se změnilo.

„Ano,“ podařilo se mu říct. „A pokud patříš někomu jinému, na tom, čí se staneš, jim jen pramálo záleží. Jejich starostí bylo pouze to, abys zmizela dřív, než si tvá rodina uvědomí, kdo tě vzal. Při aukci jsi jim za to stála, ale čím déle tě měli, tím větší bylo riziko toho, že se zapojí někdo z venku, nebo že dojde k odplatě. Je to tak prosté.“

Emma si jazykem navlhčila rty, oči měla sklopené do svého klína. „Hezky to zní, že?“

„Prosím?“

„Emma Donati. Má to pěkný zvuk.“

Calisto těžce polkl. „Ano.“

„Je to opravdu až moc škoda.“

„Co, bella?“

„Moje jméno. Líbí se mi, ale nesnáším muže, který mi ho poskytne.“

Calisto musel souhlasit, ale rozhodl se to nahlas nevyjádřit.

Emma se pokřiveně usmála, a když dodala další slova, znovu se na Calista podívala. „No, myslím, že záleží na tom, na kterého muže se díváme. Konec konců, nenávidím jen jednoho.“

„Muže, za kterého si vdáš?“

„Ano. Ale nenávidím i toho, který mi ho dává.“

Ach.

Takže.

Sakra.

„Měla by ses obléknout,“ řekl Calisto chabě. „Tvůj zásnubní prsten a ostatní šperky jsou tam, kde jsi je nechala.“

Emma na něj zírala, nehybná a zdánlivě nezahanbená svou smělostí. Dřívější prázdnotu v jejích očích nahradil oheň. Na sobě měla stále to bílé prádlo z aukce, jen proto, že když se vrátili, odmítla cokoli dělat.

Vypadala skoro nevinně, ale bylo těžké zapomenout na její smyslnost.

Stále hříšná.

Calisto si byl vědom jejích hříchů.

I svých vlastních.

„Co?“ zeptal se, rozčilený jejím zíráním.

„Možná tě požádám, abys to udělal znovu.“

Calisto na krátkou vteřinu zavřel oči, chtěl ze sebe ta slova setřást. Zkoušela ho? Tyhle hry nechtěl hrát.

„Možná,“ zopakovala Emma. „A vsadím se, že ty neřekneš ne.“

Calisto znovu otevřel oči a zjistil, že Emma ho svým pohledem stále propichuje. Věděl, že se na něj stále dívá. Ještě dřív, než oči znovu otevřel, cítil, že ho stále sledovala.

Cítil ji.

Na sobě. V sobě.

Celým svým tělem.

„Neřekneš ne,“ zopakovala opět, sebejistě a jistě.

Měl by ji odmítnout.

A selhal.

*******

„Otče na nebesích, děkuji ti za toto jídlo a za naše zdraví, rodinu a mnoho našich požehnání.“

Začátek modlitby Minnie Sorrento vytáhl Calista z jeho myšlenek zpátky k večeři, která se konala. Když přejel pohledem po ostatních lidech, kteří seděli u dlouhého stolu, všiml si, že všichni měli sklopené hlavy, oči zavřené a ruce spojené s člověkem vedle sebe, pokud byl dost blízko.

Calisto seděl vedle Emmy, ale její ruka zůstala položena pevně na stole, daleko od jeho. Vůbec si nestěžoval.

„Děkuji, Minnie,“ řekl Maximo z čela stolu. „Pojďme jíst.“

Jídlo bylo naservírováno, plné talíře a ústa byla krmena.

Calisto poslouchal rozhovory, které se nesly jídelnou, ale neobtěžoval se s tím, aby se do nich zapojil, pokud nebyla otázka položena přímo jemu. Emma po jeho boku zůstávala v tichosti, s hlavou skloněnou ke svému talíři, kde si pohrávala s kousky kuřecího pesta.

Calistovi trvalo dobré dvě minuty, než si uvědomil, že dělal tu zatracenou stejnou věc.

„Jak to, že nevědí, co jsem udělala?“ zeptala se tiše.

Hlasité rozhovory kolem, neustálý smích a víno, vše, co lidé u stolu sdíleli, umožnilo Calistovi a Emmě vést převážně soukromý rozhovor. S ohledem na hlasitost hluku se nebál toho, že by jejich hovor mohl být vyslechnutý někým dalším.

„Protože jsem věděl, co by se stalo, kdyby to zjistili,“ řekl Calisto.

Emma po něm střelila pohledem, ve kterém bylo milion otázek. „Měla bych ti poděkovat?“

„To už jsi to udělala.“

„Za svou záchranu, ne za ochranu.“

V tom byl rozdíl. Poukázala na odlišnost, kterou si nikdy dřív úplně neuvědomil.

„Neobtěžuj se s tím,“ řekl Calisto s úsměvem.

„Ale -“

„Emmo,“ řekl George z druhé strany stolu. „Prokážeš nám laskavost a zahraješ něco?“

Calistovi neuniklo zamračení, které Emma rychle skryla tak, že si do úst vložila sousto jídla.

„Ach, ano,“ řekl Maximo. „Zrovna minulý týden byl klavír naladěný.“

„Nehrála jsem celé roky,“ odpověděla Emma konečně. „Nemám potřebnou jistotu a bude to znít hrozně.“

Calisto netušil, že Emma uměla hrát na klavír, nicméně ta novinka ho nijak nepřekvapovala. Většina dcer z bohatých rodin měla spoustu mimoškolních aktivit, aby vyplnily svůj čas a utratily peníze. Vysoká společnost si přála, aby byly jejich dívky kultivované, zdvořilé a ve všech věcech dobře vycvičené.

Když byla Emma požádána o hru na klavír, nevypadala nijak zvlášť potěšeně.

„O tom pochybuji,“ řekl jí Calisto. „Jsem si jistý, že to bude znít skvěle.“

Emma na něj zírala, ale mlčela.

Vypadalo to, že si nikdo jiný jeho poznámky nevšiml. Byl za to vděčný. Zakládal si na tom, že ho tihle lidé znali pro jeho chladné požadavky a odtažité chování.

„Zahraj, Emmo, prosím,“ řekla Minnie.

Emma si povzdechla. „Mami, nemám na to náladu.“

Dřív, než mohl někdo na Emmu začít tlačit dál, se postavil Calisto a odložil svůj ubrousek na stůl. „Já zahraju.“

Emma zvedla hlavu, vyhledala jeho oči a zkoumala je. „Ty hraješ na klavír?“

„Docela dobře,“ připustil, žádné další vysvětlení jí neposkytl. Calisto se otočil se k muži v čele stolu a mávl rukou směrem, kde byl v rohu malý klavír.

„Mohu, Maximo?“

Maximo přikývl. „Rozhodně.“

Calisto prošel jídelnou a přitom ignoroval zvědavé pohledy hostů. Usadil se na bílou koženou lavici a otevřel horní část klavíru, která zakrývala slonovinově zbarvené klávesy. V hrudi se mu usadila bolest, která bodala a pálila, ale ovládl ji.

Calisto sevřel ruce v pěsti a ucítil, jak mu zapraskaly klouby. Když položil ruce na správné místo, aby mohl začít, trocha přetrvávajícího napětí zmizela. Cítil, jak ho slonovina na konečcích prstů hladila. Byla v ní vzpomínka, která ho škádlila a současně i bolela.

Když začal hrát, viděl ji znovu.

Mladší.

Její mladší já.

Hrál tu první píseň, kterou ho naučila.

„Je to nádherný zvuk, že?“ zeptala se Camilla.

Calisto stiskl čtyři klávesy, přesně tak, jak mu to jeho matka ukázala. Z klavíru vyšel zvuk. „Sì, Mama.“

„A teď,“ řekla jeho matka a zakryla jeho ruce svými, „... uděláme takhle.“

Jeho matka stiskla jeho prsty další čtyři klávesy.

Více zvuku.

Více hudby.

Nazvala to rytmem.

„Můžeš to teď zkusit ty, zlato?“ zeptala se Camilla. „Myslíš si, že si pamatuješ ty první čtyři noty a teď i tyhle?“

Calisto přikývl. „Si.“

„Ukaž mi to.“

Udělal to, o co ho jeho máma požádala, pouhými dvěma tenkými prsty stiskl první čtyři noty a pak následovala druhá sada čtyř not.

Začalo to znít jako píseň.

Calistovi se ten zvuk líbil.

„Kdo tohle udělal?“ zeptal se.

„Hmm?“

„Píseň, Mamma. Říkáš, že je píšou lidé. Kdo udělal tuhle?“

Když se její syn otočil a čekal na odpověď, Camilla naklonila hlavu. „Hm, to je prostě jen něco, co jsem se naučila před chvilkou.“

„Ale někdo to udělal.“

„Složil, zlato. Ale ano, někdo to napsal. Udělali to.“

„Kdo?“ zeptal se znovu.

„Tvůj táta,“ řekla Camilla rychle. „Můžeš mi ty noty ukázat znovu?“

Tvůj táta.

Calisto v celé své pětileté slávě věděl moc dobře, že po těchto dvou slovech se neměl ptát dál. Jeho táta jeho mámu rozbrečel. To bylo to jediné, co pochopil. Kdykoli byl zmíněný jeho táta, jeho matka se rozesmutnila.

Nenáviděl, když viděl svou mámu smutnou.

Když se Calisto otočil zpět klavíru, znovu stiskl klávesy dvěma prsty, napodruhé zahrál noty rychleji. Nevynechal ani jedinou.

„Výborně,“ řekla Camilla. „Jsi přirozený talent, Cale.“

„Je velice talentovaný, ale nebude pro něj dobré mít křehké ruce, Cam.“

Camilla z nové přítomnosti ztuhla. Calisto se při zvuku hlasu svého strýce na lavičce narovnal. Otočil se na svém místě tak rychle, že velké knihy, které jeho máma používala, aby seděl výš, skoro shodil.

„Zio!“ zakřičel Calisto.

Ve vstupu do místnosti stál se širokým úsměvem Affonso. „Calisto, můj chlapče. Pojď sem a přestaň si hrát. Jsme velice zaneprázdnění muži, máme co dělat.“

Calisto cítil, jak jeho matka na kratičký okamžik ztuhla. Skoro jako by ho nechtěla nechat jít. Pak, stejně rychle, ho políbila na vršek hlavy.

„Budeme cvičit později,“ řekla Calistovi.

Calisto už seskočil z lavičky, vymanil se z mámina objetí a zamířil ke svému strýci. Affonso na něj čekal, s nataženou rukou. Calisto ji vzal a když pevně sevřel jeho prst, cítil na strýcově malíčku zlatý rubínový prsten.

„Cam?“ zavolal Affonso.

Calistova máma zavřela klavír, ale ani se neotočila. „Jo?

„Chceš -“

„Ne,“ přerušila ho jeho máma dřív, než mohl Affonso svou otázku vyslovit.

Calista až příliš zajímalo, co se s ním jeho strýc chystal dneska dělat, takže nepřemýšlel o tom, proč jeho máma znovu vypadala smutně.

„No tak, zio,“ dožadoval se Calisto a tahal Affonsa za ruku.

„Dobře. Půjdeme. Uvidíme se později, Cam.“

„Jistě, později,“ zopakovala jeho matka.

„Je mi líto, že jsem ti přerušil tvou lekci,“ řekl Affonso, když se otočil k odchodu.

Camilla se unaveně zasmála. „Přerušuješ je celý jeho život, Affonso. Proč s tím teď přestat?“

Calisto dokončil ten kousek, v prstech i v kloubech cítil hluboce usazenou bolest. Bylo to už docela dávno, co hrál něco tak obtížného jako jedno z děl jeho otce. Nicméně nebylo to tak dlouho, aby si při hře zranil ruce.

Nebyla to fyzická bolest.

Byla emocionální.

V jeho vnitřnostech, zapuštěná do jeho kostí a vetkaná do jeho samotné osoby.

Nikdy neodejde.

Calisto na to mohl na krátký okamžik zapomenout. Mohl předstírat, že tam žádná bolest nebyla a použít svůj odstup a nezájem jako způsob, jak ji udržet na uzdě, ale i tak se vždycky vrátila.

Ty vzpomínky na jeho mámu, které byly svázány s jeho otcem, byly těmi, které se Calisto snažil držet od sebe co nejdále, jak jen bylo možné. Jeho dětství bylo z většiny šťastné, a to navzdory tomu, že jeho otec zemřel, ale stále měl část svých vzpomínek poskvrněné temnou, černou barvou.

Calista z omámení, ve kterém byl, vytáhl zvonivý potlesk. Prsty opatrně sklouzl ze slonovinově bílých kláves a přitiskl ruku na lesklé dřevo.

Svým způsobem jako dík.

Hlavně jako omluvu.

Doufal, že to jeho máma věděla.

Calisto se postavil a nabídl rodině Sorrento a jejich hostům úsměv. „To bylo pro vás.“

„Jsi velice dobrý,“ řekla Minnie.

„Děkuji.“

„Kdo tě naučil hrát?“ zeptala se Emma.

Calisto ji vyhledal pohledem a přemýšlel, zda by měl odpovědět podle pravdy. „Moje máma. Hru na klavír zbožňovala a chtěla, abych ji miloval i já.“

Dřív, než se Calista mohl začít vyptávat někdo další, vymluvil se, že si potřebuje odskočit. Opravdu, potřeboval pár vteřin, aby se mohl nadechnout.

Teď byl vždycky sám.

Calisto si představoval, že to muselo být přesně tak, jak se cítila i jeho máma. Dokonce i když ona držela jeho.