CC - 21. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

D´stroyer a Voxovu loď Shifter opustili před čtyřmi týdny. Její břicho bylo každým dnem větší a trénink musela trochu omezit. Teď dělala víc protahovacích cvičení a podnikala dlouhé procházky po lodi namísto zneškodňování Cree a Calo.

Oba dostali rozkaz nehnout se od ní ani na krok, protože začala „rozkvétat,“ jak tomu Kreon říkal. Neustále se ji snažil přimět k tomu, aby si lehla a odpočívala. Cree a Calo byli úplně stejní. Domnívala se, že už jim jejich práce coby chův musela jít pěkně na nervy a ona už toho měla dost, že ji neustále všude doprovázeli.

„Myslím, že dnes bys měla začít pomalu,“ řekl Kreon, zatímco se chystal k nastoupení do služby. „Máš trochu oteklé kotníky.“

„To je normální, že otékají! Jsem těhotná. Mám už toho plné zuby, jen tu sedět. Chci navštívit Cala a Meli- Mela,“ rychle se opravila. Těší se, že už budou brzy zpátky na Zemi. Myslím, že už mají toho opravárenského doku taky dost.“

„Však tam nemusí být celou dobu,“ řekl a zamračil se. „Koncem příštího týdne budeme u cíle.“

„Myslím, že jsou prostě rádi spolu,“ odvětila, zatímco si nepřítomně třela břicho, protože se dvojčata rozhodla, že ji budou kopat současně.

„Přál bych si, abychom se mohli sejít s Kelanem a Trishou, než jsme vyrazili,“ řekl a přidal svou ruku k její. „Jak to vypadá, pár bojovníků prostě nechce planetu opustit. Několik z nich našlo své pravé družky, i když se s tím očividně pojí pár drobných potíží.“

Carmen zvedla obočí. „Nech mě hádat,“ pronesla suše. „Chlapci se zapomněli zeptat, než na ně vznesli svůj nárok.“

Kreon nervózně přešlápl z nohy na nohu. „Nemůžeme si to vybírat. Když náš drak a náš symbiont rozeznají naši družku, je to něco ohromujícího. Většinou na otázky nezbývá čas,“ dodal na svou obranu.

„Ne, vy jen odsunete rozkazy a nároky na později,“ dodala s výzvou v očích, jestli ji bude chtít přesvědčit o opaku.

„Ano,“ přiznal, zatímco mu ruce v mezidobí doputovaly k jejím nyní o dost plnějším ňadrům. „Ale to máš na mě tak ráda. Nezapomeň si s sebou vzít komunikátor, až půjdeš. A Cree s Calo tě doprovodí. Pro všechny případy…“, dodal, než ji vášnivě políbil, a to dřív, než se zmohla na protest.

***

Po porodu to Cree a Calo při nejbližší příležitosti všechno spočítá. Když chvátala chodbou, Cree se chichotal a dělal si legraci z jejího kolébání. Zcela určitě si ho upeče. Možná ji napadne ještě pár dalších věcí, než přijdou děti na svět. Možná by si mohla promluvit s Carou, jestli by jim nemohla nějak přeprogramovat koupelnu, nebo něco takového. Kromě toho si všimla, že Kreon, čím víc byla tlustší, tím byl víc ochranitelský a otravnější. Nemohla se jít ani vyčůrat, aby s ní někoho neposlal. Jestli ještě jednou uslyší to „pro všechny případy,“ začne křičet. Konečně mohla strávit většinu dne s Calem a Melinou. Od té doby, co našel paktor svůj nový domov u Ariel na lodi D´stroyer, byla Melina velmi smutná.

„Cale?“, zavolala Carmen, když vstoupila do opravárenského doku.

„Jsem tady, Carmen,“ odpověděl Cal, vycházející z obytné části Meliny.

„Jsi v pořádku? Vypadáš trochu bledě,“ zeptala se Carmen starostlivě.

„Je mi dobře. Ta dnešní polívka k obědu mi trochu nesedla, to je všechno,“ odfrkl si Cal nepřítomně. „Bůhví, co v ní bylo. Už dávno jsem vzdal snahu to zjišťovat. Myslím si, že kdybych věděl, co v tom jídle je, tak bych asi raději umřel hlady. Ale dělám si starosti o Melinu. Co se týče jídla, tak je fakt citlivá.“

Carmen se zasmála. „To není jediná. Měl bys vidět, jak se bojovníci snažili zjistit, co mají dát k jídlu mé sestře. Je vegetariánka. O něčem takovém ještě nikdy neslyšeli. To jediné, co je napadlo, bylo ovoce. Když jsme dorazili na Valdier, už ho měla plné zuby. Nejsem si jistá, jestli dá ovoce ještě někdy do úst,“ odvětila Carmen a došla k připraveným židlím.

„Ahoj, Carmen,“ pozdravila Melina tiše poté, co se ujistila, že přišla sama. „Jak se máš? Mluvila jsi s těmi dívkami, co tě ve vesmírném přístavu unesly?“

„Ano, zastavila jsem se u nich na cestě k vám,“ odvětila. „Evetta a Hanine pomáhají s nějakými věcmi inženýrům a programátorům Horizonu. Hanine jim prozradila, jak se jim podařilo obejít štít vesmírného přístavu a Evetta pracuje na zjištění, jak funguje programování Marastinů, které využívají při přepadávání nákladních lodí. Aaron je skoro jako nový a spolu s Benem trénují s ostatními bojovníky. Myslím, že se chtějí usadit na Kurizanu, až se vrátíme. Ha´ven zmínil nějakou vesnici, kde by je všechny přijali.“

„To je skvělé,“ pronesla Melina a zastrčila si za ucho pramen svých tmavě hnědých vlasů. „Vyslechla jsem pár jejich rozhovorů. Ben a Aaron jsou z Kansasu. Pracovali tam na jedné velké farmě.“

Melina se obrátila na dědečka, sedícího mlčky vedle nich. „Dědečku, proč si na chvíli nelehneš. Myslím, že by ses měl nechat prohlédnout jejich lékařem. Nebylo ti dobře už včera,“ prohlásila s obavou v hlase.

„Nepotřebuji žádného lékaře, ale myslím, že si na chvíli lehnu,“ řekl Cal a pomalu se postavil. „Carmen, zůstaň tu a postarej se o mou vnučku. Potřebuje trochu ženské společnosti.“

„To udělám,“ odpověděla Carmen a usmála se na Cala. „Ať je ti lépe.“

„Děkuji,“ usmál se Cal a obrátil se na Melinu. „Mám tě rád, děvče. Nikdy na to nezapomeň.“

„Nezapomenu, dědečku,“ odvětila Melina, zatímco vstávala, aby mu pomohla. Udělala krok k němu, když se najednou zkroutil a chytil se za prsa. Na poslední chvíli ho zachytila a položila na zem. Opravárenským dokem se rozlehl její polekaný výkřik.

„Dědečku!“, vykřikla Melina, když ho obracela na záda. „Carmen, on nedýchá. Dědečku!“

Carmen zavolala co nejhlasitěji na Cree a rozběhla se ke Calovi. Sklonila se k němu, poslechla si jeho srdce a zkontrolovala, jestli dýchá. Neslyšela a necítila nic. Přelezla ho a začala s masáží srdce.

Melina mu držela hlavu zakloněnou a čekala na Carmenin signál, že má začít s umělým dýcháním. Dveře do opravárenského doku se rozlétly a dovnitř vběhl Cree. Když uviděl Calovo bezvládné tělo, okamžitě zavolal lékařskou pomoc. Poklekl vedle starého muže a rychle zkontroloval jeho stav. Neměl žádný puls a jeho pokožka rychle nabírala modrý odstín. Vzhlédl k jeho vnukovi a strnul. Melině splývaly po ramenou a zádech dlouhé vlnité prameny tmavých vlasů. Šeptala svému dědečkovi, že to bude dobré a prosila ho, aby ji neopouštěl. Drobnýma rukama ho hladila po tvářích.

„Prosím, dědečku, neopouštěj mě,“ plakala tiše. „Prosím, nenechávej mě tu samotnou. Vrátíme se zpátky na farmu. Postarám se o kuchyň a domácnost a v neděli po mši můžeme jít navštívit hroby maminky, tatínka a babičky. Všechno bude jako dřív. Vsadím se, že se vrátí i ten starý jezevec a bude chtít odpadky. Prosím, prosím, prosím, neopouštěj mě.“

Melina pohlédla do udivených očí Cree. „Prosím, pomoz mi,“ zašeptala. „Prosím, uzdrav ho.“

Cree zíral do neskutečně zelených očí, které na něj hleděly plné strachu, a věděl, že je naprosto ztracen. Pohnul by všemi hvězdami v galaxii, aby její přání splnil, kdyby měl tu moc, ale věděl, že pro toho starého muže nemůže udělat nic. Jeho esence už opustila jeho tělo.

„Já…, Není nic, co by ho mohlo zachránit,“ řekl, zatímco natáhl ruku, aby jemně pohladil Melinu po tváři a utěšil ji. „Je mrtvý.“

Melina ucukla dřív, než se jí mohl dotknout. V očích se jí zablýskla nenávist, bolest, žal a zoufalství. Když vstal a tyčil se nad tělem jejího dědečka, vyskočila na nohy. Carmen seděla se skloněnou hlavou na zemi vedle Cala a držela ho za ruku.

„Ne! Ty mu jen nechceš pomoct,“ křičela Melina a hleděla na svého dědečka. Po tvářích jí stékaly proudy slz. „Viděla jsem, co ta vaše zlatá stvoření dokážou. Mohla by ho zachránit, kdybys jim to přikázal.“

Cree zavrtěl hlavou a udělal krok směrem k ní. „Ne, Mel…“, odpověděl rezignovaně. „Dokonce ani naši symbionti nedokážou vyléčit následky stáří.“

Opravárenskou halou se rozlehl Melinin bolestný křik. Když Cree udělal další krok, otočila se, rozběhla se k bednám a schovala se v úzké škvírce, kam za ní nemohl. Dveře se znovu otevřely a dovnitř vběhl Tandor a pár dalších léčitelů. Spolu s nimi přiběhl i Kreon.

„Carmen,“ vykřikl znepokojeně.

Když Carmen uslyšela své jméno, zvedla hlavu. Po tvářích jí stékaly němé slzy. Za bednami byl slyšet Melinin vzlykot. Opatrně Calovi složila vrásčité ruce na hrudi.

„Šťastnou cestu, milý příteli,“ zašeptala a nechala si od Kreona pomoct vstát. „Myslím, že to byl infarkt.“

Když Tandor krátce přikývl a potvrdil tak její podezření, otočila se v Kreonově náruči a rozplakala se.

„Byl hned pryč. Nemohli bychom pro jeho záchranu udělat nic. Srdce mu prostě přestalo bít,“ vysvětlil.

Carmen zabořila hlavu Kreonovi do ramene a ztěžka si povzdechla, zatímco léčitelé přenesli Calovo tělo na lehátko. Tandor vrhl pohled k bednám, za kterými byl slyšet Melinin pláč. Smutně zakroutil hlavou.

„Podívám se na toho chlapce,“ řekl.

„Žena,“ pronesl Cree tiše. Pohled upíral na bedny. Poté se otočil na Kreona a Tandora. „Ten chlapec je žena. Jak se jmenuje?“, zeptal se a otočil se na Carmen.

Carmen zvedla hlavu a pohlédla uslzenýma očima k bednám. Melininy vzlyky pomalu utichaly.

„Melina,“ odpověděla tiše. „Zůstanu tu s ní. Teď by neměla být sama.“

„Melina,“ zopakoval Cree tiše, když se otevřely dveře a dovnitř vešel jeho bratr. Pohlédl na něj. „Její jméno je Melina.“

Když Calo došlo, co jeho bratr právě vyslovil, jeho kroky zpomalily. Pohledem okamžitě zamířil k bednám, odkud už se ozývalo pouze občasné zakňourání. Jeho tvář se napjala starostí a odhodláním. Pohlédl na svého bratra a jednou přikývl. Byli zajedno.

***

Už uběhl týden, co Cal zemřel. Melina odmítala opustit opravárenský dok. Trvalo týdny, než dívku přiměli k tomu, aby vyšla ze svého úkrytu za bednami. Přitáhla si tam matraci a těch pár věcí, které patřily jí a jejímu dědečkovi. Ven vyšla jen tehdy, když byla Carmen sama. Několikrát se Cree a Calo snažili zůstat, ale když byli poblíž, tak nereagovala ani na Carmen. Oba jejich symbionti se rozdělili a proklouzli škvírou mezi bednami. Muži byli frustrovaní, protože bedny nemohli ani odtáhnout ze strachu, že by mohly Melinu zavalit. Jejím jediným kontaktem byli symbionti, kteří se stali jejími neustálými společníky. Muži přicházeli několikrát denně, aby jí přinesli jídlo, pití, čisté prádlo a oblečení.

Carmen zrovna čekala, až Melina vyjde ze sprchy. Nechala Carmen přísahat, že do doku nepustí nikoho, především ty dva bojovníky, co ji nechtěli nechat na pokoji. Když se otevřely dveře a dovnitř vkráčeli oba bojovníci s odhodlaným výrazem ve tváři, otočila se.

„Ne,“ zavrtěla hlavou a založila si ruce na prsou. „Nechtějte, abych vám nakopala zadek!“

„Lady Carmen, prosím,“ pronesl Calo napjatým hlasem. „Vy to nechápete. Je naše družka.“

„Nemyslíte, že už toho i tak má dost?“, zeptala se Carmen a opřela si ruce v bok. „Právě ztratila posledního člena své rodiny a už brzy se vrátí domů skoro po čtyřech letech. Opravdu si myslíte, že jí pomůže, že má nejen jednoho, ale rovnou dva druhy?“

Cree se ušklíbl. „Nemáme na vybranou,“ zavrčel. Sevřel ruce v pěst. „Teď má nás. Postaráme se o ni.“

„Ne,“ ozval se od dveří hlas. „Chci, abyste mě nechali na pokoji. Odvezu svého dědečka zpátky, aby mohl být se svou babičkou a mými rodiči,“ prohlásila Melina vzdorně. „Chci domů.“

„Melino,“ vyrazil ze sebe Cree. „Jsi naše družka. Vznesli jsme na tebe nárok,“ řekl a upřel zrak na dva zlaté náramky na jejích zápěstích a řetízek na krku.

„Naši draci a naši symbionti si tě také nárokovali. Jsi naše pravá družka,“ prohlásil Calo a popošel dopředu.

Melina důrazně zavrtěla hlavou. „Ne,“ zašeptala a upřela na muže smutný pohled. „Chci domů a zapomenout, že se to všechno někdy stalo. Budu žít svůj život doma v Georgii. Nemohu být vaší družkou,“ řekla a sklonila hlavu tak, že jí vlasy zakryly tvář.

„Melino,“ vydechli Cree a Calo současně.

Melina jen zavrtěla hlavou a schovala se za bedny dřív, než ji mohli zadržet. Jejich frustrovaný řev rozvibroval stěny doku. Když řev utichl, uslyšela Carmen Melinu, jak tiše pláče.

„Dejte jí trochu času,“ povzbudila Carmen muže. „Musí pohřbít svého dědečka. Nechte ji nejdřív udělat tohle. Dejte jí čas, aby se mohla rozloučit.“

„Co, když…“, zeptal se Calo a pohledem zaletěl k bednám.

Carmen položila každému z mužů ruku na rameno. Počkala, až se k ní oba otočili. Bylo důležité, aby pochopili, co se jim snažila říct.

„Potřebuje to uzavřít,“ zašeptala smutně. V očích ji pálily slzy. „Musíme se rozloučit a vyrovnat se s tím, že už není cesty zpět, jen budoucnost. Důvěřujte mi, mluvím ze zkušenosti.“

Oba muži ji pozorně vyslechli a poté jim oči zabloudily zpátky k bednám a k tichým vzlykům. V očích obou mužů probleskla bolest, následovaná porozuměním a rezignací. Neochotně přikývli.

„Ale měla bys vědět,“ pokračoval Cree důrazně, „že ve svém světě nezůstane, až budeme odlétat,“ řekl a kývl na svého bratra.

Carmen sledovala, jak se oba muži otočili a odešli. Její srce bylo u Meliny, ale taky chápala, že muži neměli na výběr. Zanechat svou družku na Zemi by znamenal rozsudek smrti nejen pro muže, jejich draky a symbionty, ale i pro Melinu, která, ač to nevěděla, už jejich nárok přijala. Pokud se dalo usuzovat z toho, jak hladila zlaté náramky na svých zápěstích.