TWWB - 7. kapitola

Překlad: Lucianna

7 – Poppy

 

Jsem zklamaná, že jsem neviděla Noaha od naší večeře. Už to jsou dva dny a já stále doufám, že se mě nesnaží jemně zklamat, ale čím déle to trvá, tím víc jsem přesvědčená, že ano.

Jsem vzadu, plním lahev kečupem, když Tilly propluje dveřmi. „Máš něco zajímavého ve svém zadním boxu,“ řekne s drzým mrknutím.

Žaludek se mi převrátí nadšením a kečup mi vystříkne na celý palec.

Tilly se zasměje. „Jsi horší než panna.“ Než mohu odpovědět, zmizí zase za dveřmi. Ale můžu slyšet její smích, jak odchází pryč.

Zavrtím hlavou a pustím se do uklízení nepořádku, který stéká po hrdle lahve a razí si cestu po celé mé ruce.

Když jsem osvobozená od kečupu, několikrát se zhluboka nadechnu a zamířím z kuchyně. Dávám si záležet, abych držela oči rovně, když obsluhuji svůj obsazený stůl, než si dovolím ten palce-kroutící luxus, pohlédnout tam, kde sedí Noah.

Usměji se a mile podám staršímu páru plnou lahev kečupu, a zeptám se, jestli je něco dalšího, co bych jim mohla donést. Když slušně odmítnou, konečně to vzdám a nechám Noahovu přitažlivost, přitáhnout můj pohled jeho směrem.

Dívá se na mě, když vzhlédnu, a mé srdce se mi zachvěje v hrudi. Dnes večer je čistě oholený, vlasy stále vlhké ze sprchy a jeho široká ramena jsou obtažená černým tričkem. Ta barva podtrhuje jeho jemné opálení a světlá modrá barva jeho očí, vyskakuje z rysů té perfektní tváře.

Má kolena jsou slabá touhou a já si uvědomuji, že mohu být víc než v malém maléru.

Jsi patetická, Poppy, vynadám si, když jdu pomalu směrem k zadnímu boxu. Mám strach se pohnout rychleji, strach, že si zakopnu o své vlastní nohy a přistanu na bradě.

„Ahoj,“ řeknu, příliš vesele, když zastavím u jeho stolu.

„Ahoj,“ řekne a jeho ústa se zkroutí do kyselého úsměvu.

Ten úsměv… kyselý, nebo ne, stále přivádí mé vnitřnosti k varu. Je jednoduše zničující. Nic víc v tom není.

Zeptám se na první věc, která mě napadne. „Budeš tu jíst?“

Je čas večeře, ty idiote! Samozřejmě, že je tu na jídlo.

Tváře mi zahoří a musím se přinutit, abych se nervosně nezavrtěla.

Koutky jeho očí se nakrčí s větším úsměvem. „Jo. Teda pokud nebudeš už brzo končit. Myslel jsem si, že bych tě doprovodil domů.“

Potěšení – proudí mnou ve třpytivých vlnách, valí se mi břichem a nahoru do hrudi a zaplavuje mou tvář šťastným teplem.

„No, tak to potom vyjde skvěle. Mám ještě hodinu a půl, takže máš spoustu času na jídlo.“

„Dobrá.“ Přikývne a opře se o vinylovou opěrku. „Hádám, že si dám… uhm, co takhle salát? Myslím, že začnu tady.“

Zarazím se. „Salát?“ zopakuji skepticky. „Hlídáš si figuru?“

„Měl bych?“

„Bože, ne!“ vyhrknu. Okamžitě cítím, jak mám tváře v plamenech.

Do háje! Co je s tebou špatně, Poppy?

S nadějí, že zamaskuji to, co si skutečně myslím, nechám na tváři úsměv.

Noahův úsměv se změní na líný, malátný. Dobírající. „Vážně?“

Jdi pryč, Poppy. Prostě se otoč a odejdi.

Otočím se, abych přesně to udělala, Noahův hladký hlas zastaví můj únik. „Víš, že to nemusíš dělat.“

Otočím se v pase a pohlédnu znovu na něj. Jeho modré, tak modré oči, bezedné tůně, které čekají, až mě přitáhnou a vtáhnou pod hladinu, jsou přímo na mě.

„Dělat co?“

„Předstírat. Nebo se stydět. Řekni, co si myslíš. Nebude mi to vadit.“

„Mě jo.“

„Kéž by ne. Rád bych věděl, co ti běží hlavou.“

Ach, to se vsadím, že by chtěl!

Věnuji mu nepohodlný smích a pokračuji v útěku, vzít jeho objednávku dozadu a pak se opřít v přípravně, abych popadla dech, pryč od jeho bystrého pohledu.

Tak mě najde Tilly.

Začne okamžitě vrtět hlavou, přiloudá se ke mně, kde stojím a jen tak se postaví vedle mě. Dokonce si jako já, zkříží ruce na hrudi.

„Já tohle nemůžu,“ svěřím se, než může říct slovo.

„Ano, můžeš.“

„Ne. Opravdu nemůžu. Nejsem jako ty. Já nejsem… dost zkušená na takového chlapa. Rozpadám se na kousky jen přitom, když se snažím mluvit, jako funkční dospělý.“

„To je proto, že se moc snažíš. To nemůžeš dělat.“

„Já vím. A myslela jsem si, že jsem se přes to dostala, ale vidět ho znovu… Prostě mě ničí.“

„Tak jdi prostě s proudem.“

„Jak mám jít s proudem? Prostě sedět a zírat na něj celou dobu? Nosit bryndák, abych chytala své slintání a doufat, že povede konverzaci?“

„Ty jsi trouba,“ vydedukuje, než se otočí tváří ke mně. „Jestli ho chceš, dej mu to vědět. On po tobě očividně jede. Následuj to.“

„Není co následovat. Ani mě nepolíbil, když jsme byli venku.“

„A ty jsi ho políbila?“

„Ne! Ježíši!“

„Proč to říkáš takhle? Vědět co chceš a jít za tím, není nic špatného. Poppy. Nemusíš být tak drzá, jako jsem já, ale pro boha, udělej něco. Nenech ho odejít. Snaž se! Vezmi si, co chceš.“

„Já taková prostě nejsem,“ lamentuji.

„Tak se nauč taková být. Nevíš, čeho jsi schopná, dokud to nezkusíš.“

Zakryji si tvář, vyděšená právě myšlenkou na to, jít po něm a být odmítnutá.

„Nebuď bábovka,“ hubuje mě a odtrne mi ruce z tváře. „Jsi krásná, chytrá. Máš zadek, za který bych zabíjela. Co na světě můžeš ztratit? Protože tě můžu ujistit, že on, si nenechá nic z toho ujít.“ Doplní to přikývnutím.

„Můžeš mi uříznout kousek svého sebevědomí a strčit mi ho do krku, než se tam vrátím? Díky.“

Tilly se usměje. „Tvoje hlava by vybouchla, kdybych ti dala jen nějaké jeho zbytky. Drobné krůčky, holčičko. Drobné krůčky.“

Narovná se, šťouchne do mě bokem a odkolébá se pryč tudy, kudy přišla, pískajíc si, jako by neměla žádné starosti na světě. Uvědomím si, že má nejspíš pravdu. Pochybuji, že bych zvládla to, co se jí děje v mozku. Je jen o čtyři roky starší než mých třicet tři let, ale mezi námi je nekonečný rozdíl.

Tilly – ona je z těch dobrých.

Nakonec se seberu, a beru si něco z Tillyných rad k srdci. Možná dneska večer, pokud se Noah nepokusí mě políbit, zkusím políbit já jeho. Možná to pomůže snížit to divné napětí, které cítím. Opravdu se chovám jako panna. Pche, i se tak cítím! Je to už dlouho a, nakonec, se to projevuje.

Noah se nade mnou slituje a nedobírá si mě, ani se nesnaží mě moc upoutávat, po zbytek mé směny. Ať k tomu má jakýkoliv důvod, neptám se. Jsem prostě vděčná. Pomůže mi to taky se trochu uvolnit, takže nejsem uzlík šílenství, když vezmu kabelku a zamířím k východu a Noahovi, čekajícímu za ním.

Vidím ho stát na chodníku a světlo z bistra, svítící do jeho tmavých vlasů, mění jeho silný, výrazný profil, na zlatem políbenou žulu.

Když projdu dveřmi, otočí se. Jeho oči vypadají, že pohlcují temnotu, absorbují ji, dokud se na mě nedívá nocí, zorničky úplně zastiňují jakýkoliv náznak modré oblohy.

„Připravená?“

Přikývnu a pak pomalu kráčíme, bok po boku, k mému bytu.

Nemluvíme. On se mě nemůže zeptat, jaký jsem měla večer, nebo jaká byla moje směna. Byl tam. Ví, jak to šlo.

Já se ho nemůžu zeptat, jaký měl den, nebo to šlo, protože o něm nic nevím, ani jestli má práci.

„Pracuješ?“

Je to venku dřív, než se mohu zastavit.

„Pracuji pro FBI. Někdy dělám konzultanta pro policii Chicago.“

Málem mi spadne brada, ale ustojím to. Ale můj zájem to zvedne. „FBI? Děláš co?“

„Hledám zločince.“

„Jaké zločince?“

Pokrčí rameny. „Různé.“

Přikývnu a pokračujeme v chůzi. Naše chůze je loudavá, perfektní čas na pár otázek, ale on nevypadá moc nadšený z mluvení o práci, a já opravdu nevím, na co dalšího se zeptat, když mi dává jen krátké, nejasné odpovědi. Nakonec, mě něco napadne.

„Pocházíš tady z okolí? Původně, myslím. Nebo jsi se sem přestěhoval odjinud?“

Jsi tady z okolí? Ježíši Poppy, to je stejně špatné, jako Chodíš sem často?

Tváře mi skutečně hoří, potom co se zeptám na takové klišé. Rozhodnu se, že pokud neodpoví, prostě se spokojím s tichem. Možná modlitbou, aby mě spolklo.

„Ne, jsem z Marylandu. Přestoupil jsem do jiné kanceláře. Já… musel jsem se dostat z místa, kde jsem byl. Příliš mnoho…“ zastaví se a místo toho řekne, „prostě jsem tam nemohl zůstat.“

Zajímalo by mě, jestli nechtěl vyslovit příliš mnoho vzpomínek. A chápu proč. Jsem si jistá, že se považuje za špatnou věc, mluvit o starých plamenech s někým, s kým právě chodíš.

Pokud to je to, co děláme.

Cokoliv se chystal říct, způsobí znovu mou špionskou zvědavost.

Když dojdeme k mé budově, vklouznu klíčem do zámku a otevřu dveře. Ani mu nedám příležitost hned odejít. Držím dveře, dokud jim neprojde a následuje mě pak po schodech.

Odemknu dveře svého bytu (které jsou tentokrát zamčené) a pootevřu je, než se k němu otočím. Cítím se nezlomně. Drze. Odhodlaně.

„Chceš jít dovnitř?“

„Radši ne.“

Frustrovaně se kousnu do jazyka. Co to je s tímhle mužem?

„Dobře, no děkuji, že jsi mě doprovodil domů.“

Pohni se, Noahu! Pohni se.

„Je mi potěšením. Zítra ve stejnou dobu?“

To mi dává malou dávku štěstí. Má v plánu mě zítra vidět a znovu mě doprovodit domů. To je něco.

„Zítra ve stejnou dobu.“

*****

Když Noah řekl „zítra ve stejnou dobu,“ myslel to vážně. Když projdu dveřmi, abych odešla, stojí na skoro přesně stejném místě, a čeká na mě.

Srdce mi poskočí radostí a krev zpívá to přitažlivostí mezi námi.

„Ahoj,“ řeknu a můj úsměv je hanebně velký.

„Ahoj. Jaký jsi měla den?“

„Fajn. A tvůj?“

„Fajn.“

Ve stejnou dobu, skoro jako by tady končila snadná konverzace, se oba otočíme a vykročíme k mé budově. Uvažuji, jestli to bude vždycky takhle složité, takhle nepříjemné, nebo si někdy zvyknu na někoho, jako je on. Cítit se takhle.

„Takže, jak jsi našel Bud´s? Chci říct, chodíš sem měsíce. Bydlíš blízko?“

„Ani ne. Jedna žena, se kterou pracuji, říkala, že tu bylo dobré jídlo. A rychlá obsluha.“ Pokrčí rameny. „Měla pravdu. Tak chodím dál.“

Přikývnu, a už přemýšlím, co dalšího říct. „Takže s ní jen pracuješ? Nebo je to stará přítelkyně?“

Snažím se znít normálně. Nejspíš trochu pozdě, ale… „Ach, skvělé.“

„Jsem rád, že mi to doporučila.“

Ukradnu si pohled na něj. Sleduje mě.

„Já taky,“ řeknu mu upřímně.

Dojdeme k budově příliš brzy. Jako minulý večer, otevřu vchodové dveře a vejdu dovnitř. Znovu mě následuje, což je dobré. Možná tentokrát…

U mých dveří odemknu kliku a nechám na ní ruku pro oporu, pro případ, že by mě políbil a mě se podlomila kolena, nebo něco podobně směšného.

Když vzhlédnu, je tak blízko. Tak blízko, a tak velký, a tak krásný.

Odkašlu si, protože mi náhle vyschne v krku. „Opět děkuji za doprovod domů.“

„Bez problému.“

„Ch-chceš jít dál?“

Než aby hned odpověděl, mě Noah jen sleduje, jeho oči zapíchnuté do mých, jako v nich hledal odpověď. Sklouzne pohledem na má ústa a já skoro zalapám po dechu. On to udělá! Udělá to!

Jenže neudělá.

„Radši ne. Možná jindy.“

Prsty se mi utáhnou kolem kliky, mé ponížení je tak silné, že málem spadnu. „Dobře, dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ řekne a otočí se pryč.

Než můžu zavřít dveře, uslyším ho říct mé jméno. Má kolena při tom trochu změknou. „Jo?“

„Zítra zase stejně?“

Jsem zmatená. Opravdu zmatená. Ale jsem taky pro.

„Jistě.“

S tím, vyrazí po schodech dolů a já jsem zanechána tam, zírajíc na něj.

A uvažuji, jestli někdy do toho praštím.

*****

Strávila jsem poslední hodinu a půl své směny přemýšlením nad tím, co řeknu Noahovi. Zjevně potřebuji být připravená. Tohle pro mě prostě není přirozené. Ale po pravdě, nemůžu přemýšlet o ničem. No, kromě věcí, které by mu nejspíš hodně pomohly, aby se ke mně už nikdy nevrátil.

Takže nemám nic.

V době, kdy procházím prosklenými dveřmi a vyjdu do noci, jsem už nervózní. Kdyby tak víc mluvil…

„Ahoj,“ řeknu, když se před ním zastavím.

„Ahoj,“ odpoví, přesně jako vždycky. „Jaký jsi měla večer?“

„Rušný. Ale předpokládám, že je to dobrá věc.“ Poklepu si na kapsu. „Vydělala jsem dobré dýško.“

„Neumím si představit, že bys nevydělala dobrá dýška. Jsi dobrá servírka.“

„Snažím se.“

„A jsi krásná. Muži dávají krásným ženám dýška.“

Rty se mi zkroutí potěšením. „Dáváš komplimenty těmi nejdivnějšími způsoby.“

„Oni jsou divné způsoby, jak udělat kompliment?“ Zní pochybovačně.

„Nemyslela jsem si to, dokud jsem nepotkala tebe.“

„Takže tě učím něco nového.“

„Ano, učíš. Ale nejsem si jistá, jestli se chci učit tohle.“

Noah otočí hlavu a podívá se na mě. „Tak co by ses ráda naučila?“

Byla tam sexuální narážka, nebo jsem prostě tak zoufalá, aby tam byla? Aby mě chtěl?

„Je spousta věcí, které bych ráda poznala. Zvlášť o tobě.“

Vidím spadnout rolety a okamžitě lituji výběru svých slov.

„To vážně?“

Už je vzdálený z naší konverzace. Cítím to, jako cítím vánek ve vlasech a otření jeho paže o mou, každých pár kroků.

Snažím se najít způsob, jak to otočit, jak vymazat, vymazat, vymazat své tápání.

„Jop. Věci jako jestli umíš cizí jazyk a jestli jsi měl jako malý příušnice. Věci jako jestli jsi hrál fotbal a chodil na vysokou. Věci jako jestli máš opálenou celou paži, nebo to je farmářské opálení. Víš, normální věci.“

Naráz zastaví a můj pohled vylétne k jeho. Najdu tam lehkost, o které bych skoro řekla, že je to humor.

Skoro.

„Co?“ zeptám se.

„Tohle jsou normální věci?“

Pokrčím rameny. „Jistě. Proč ne?“

Zavrtí hlavou a znovu se rozejde. Neřekne nic dalšího celou cestu k mému domu a já přemýšlím, jestli ho ještě znovu uvidím. Vypadá to, že si nemůžu pomoct, abych to s tímhle mužem nepodělala.

Odemknu vchodové dveře, vystoupáme po schodech a já odemknu dveře od bytu, všechno jako pokaždé předtím. Otočím se tváří k němu, abych mu řekla dobrou noc, nejspíš naposledy, ale jsem z toho vytržena, když ho vidím stát za mnou, s rukávem vyhrnutým tak, že odhaluje své, krásně vytvarované svaly.

Na okamžik, jsem zmatená, ale když vidím tu samou lehkost v jeho pohledu, uvědomím si, co dělá. Ukazuje mi, že jeho paže je opálená celá. Žádné farmářské opálení. Jen hladká, delikátní, karamelová kůže.

„A ano, hrál jsem fotbal. Na střední a na vysoké.“

Snažím se, aby se mi úsměv nevymknul z ruky. Nevím proč, ale mám pocit, že jsem právě udělala pokrok. Jako bych právě byla svědkem něčeho, co bylo zvadlé a umírající, a vrací se to k životu. Možná ne úplně, ale vidím zlepšení. Rozhodně vidím zlepšení.

„Dobré vědět,“ řeknu mu a uznale přikývnu. „Pozvala bych tě dál, ale laskavě mě odmítneš, takže hádám, že se uvidíme zítra?“

Jeho rty se znovu zkroutí nahoru a v koutku úst se krátce objeví malý ďolíček. Tetelí se mi v krvi, jako zlaté skvrnky, tak je vzácný.

„Zítra.“

Otočí se k odchodu a já ho sleduji, dokud už ho nevidím.

*****

Devět dní.

Devět dní v řadě.

Noah mě doprovázel domů devět dní, a ještě mě nepolíbil. Začínala jsem se cítit opravdu, opravdu rozpačitě. Také mi to způsobovalo značnou frustraci. Emocionálního a sexuálního charakteru.

Ne, že by polibek byl to samé, jako sex, ale už to bylo dlouho, co jsem měla tenhle druh kontaktu, a já opravdu začínám mít ráda Noaha.

Hodně.

Dychtila jsem po něčem víc. Po něčem víc fyzickém a názorném. Víc… intimním.

Když vyjdu ven, abych se s ním potkala po práci, vyměníme náš normální pozdrav – slušné „Ahoj“ od každého z nás – a pak já, pro jednou, jsem ta, kdo okamžitě spadne do ticha.

Hlavou mi jdou dvě věci. První je Tillyna rada o políbení Noaha. Jestli se to stane, předpokládám, že to budu muset být já, kdo to iniciuje, ale jen pomyšlení na to, že bych se tam dostala tímhle způsobem…

Skoro cítím, jak se mi hromadí studený pot na dlaních. Díky bohu, že mě nechce držet za ruku, jinak by byly prozrazující, že jsem z něčeho nervózní.

Druhá věc, o které stále přemýšlím, je, jak mi Noah řekl, že by chtěl vědět, o čem přemýšlím. Možná opravdu chtěl. Možná čeká, až mu dám nějaký náznak. Věc se má tak, že Noah neví, jak naprosto nezkušená v tomhle jsem. Jaký druh náznaku bych měla dát, který jsem už nedala? Měla bych vystřelit konfety do vzduchu? Zapálit batmanův signál? Zatroubit na domorodý roh? Předstírat pád a doufat, že mě chytí? Co? Co bych měla k čertu udělat? Někdo by mi to měl říct, protože já nemám ponětí.

U mého domu, zopakujeme večerní rituál. Jsme tak předvídatelní, že je to skoro komické.

„No, znovu děkuji za doprovod domů.“

„Máš někdy volný večer?“

Neřeknu mu, že jsem si vzala pár směn navíc, protože jsem věděla, že tam bude, aby mě doprovodil domů. Chci říct, peníze navíc se vždycky hodí, ale…

„Budu mít volný víkend.“

„Dobře. Není to zdravé, pracovat tolik dní bez přestávky.“

Přikývnu, protože nemám tušení, co na to říct. „No, takže asi dobrou noc, tedy.“

„Zítra zase stejně?“

„Zítra zase stejně,“ zopakuji.

Už je otočený, aby odešel, když se můj mozek konečně vzpamatuje. „Ach, počkej! Pracuji zítra dvojitou, takže nejspíš budu končit v sedm, protože mám potom denní směnu. V práci je jedna těhotná holka a ona…“ zastavím se a zavrtím hlavou. „To je jedno. Prostě jsem ti chtěla říct, že budu odcházet brzy.“

Noah přikývne. „Dobře, takže tam budu v sedm, místo v jedenáct.“

„Fajn.“ I já se usměji a přikývnu a mentálně se ho snažím přimět, aby se vrátil a políbil mě. Nikdy jsem si nepřála sílu sugesce tak, jako v tuhle chvíli.

Jenže já nemám tuhle moc a on se mě nesnaží políbit.

Děláš si ze mě srandu?

Něco se ve mně sepne.

Už je v půlce první sady schodů, když ho znovu zastavím.

„Noahu?“

Cukne hlavou zpátky a přišpendlí mě těma svýma nádhernýma očima. Vydám se k němu, než si to můžu rozmyslet, rychle jdu dolů, abych se s ním setkala na schodech.

Zastavím se jeden schod nad jeho a dívám se na něj. Modrou barvu jeho duhovek přemohly rozšířené zorničky a jeho oči jsou černé, černé, černé nocí venku.

Jsem v jeho výšce nyní, nosem k nosu, a srdce mi uhání, jako bych stála na kraji srázu, vítr mi kvílí v zádech a nejistota víří kolem mě. Po pažích mi běhá chlad, ale i tak mu je omotám kolem krku a přitisknu se k jeho hrudi.

„Minulý týden jsi řekl, že bys chtěl vědět, co mi jde hlavou,“ připomenu mu. „Tohle. Tohle mi běhá hlavou od toho dne, co jsi vešel do bistra.“

Přimáčknu svoje ústa na jeho. Tvrdě. Tak tam oba nějak stojíme, přitisknutí k sobě, oba překvapení. Čekám několik vteřin a doufám, že odteď to přebere on, než uschnu a umřu. Když to neudělá, začnu se odtahovat a ponížení je připravené spálit pevnost a utopit mě. Ale než se mohu otočit a utéct zpátky do svého bytu, se staženým ocasem, Noah mi dá svou velkou ruku za hlavu a zastaví mě.

Beze slova mě sleduje. Vteřiny ubíhají. Nebo dny. Nejsem si jistá co. Čas přestává existovat, aby záleželo jen na tom, kdy se na mě podívá.

Udeří jen pár bolestně pomalých úderů srdce, než nakloní hlavu, nakloní se a pomalu přejede svými rty přes mé.

Konečně.

Vydechnu vzduch, který zadržuji. Byla jsem tak nervózní, že si myslím, že jsem nedýchala od té doby, co jsem otevřela své dveře.

Ale dýchám teď. Nadechuji se ho, hltám tuhle chvíli, schovávám si ji někam do drahého koutku své duše.

Zavřu oči, zhluboka dýchám, zapamatovávám si vůni jeho mýdla, vůni jeho kůže. Libuji si v náznaku máty a noci, ulpívající z jeho rtů na mých.

Sem a tam, přejíždí rty po mých a přemlouvá je, aby se otevřely, sexuálním uměním, o kterém jsem si nemyslela, že ho muži skutečně ovládají. Aspoň ne ve skutečném životě.

Ale Noah ano.

Pracuje na mých zoufalých rtech, jako by je znal lépe než já. Jeho jazyk ševelí po kraji mého spodního rtu, vane přes vnitřek toho horního a dráždí stranu mého vlastního, dokud mi z hrdla nevyjde samovolné zasténání.

Rozpustím se u něj, můj trup se přizpůsobuje jeho, když mě podpírá svými silnými pažemi. Nepřemýšlím. Nestrachuji se. Neplánuji. Jsem prostě ztracená, ztracená v bouři pocitů, které ve mně vyvolává. Tvoří se, ta energie, a já vím, že jsem právě dostala ochutnávku tropické bouře, kterou jsem věděla, že by tenhle muž mohl být. V jeho středu leží krásný chaos. Jsem si tím naprosto jistá.

A naprosto mě to už k němu přitahuje.

Propletu své prsty do jeho skvělých, delších vlasů, sevřu je do pěsti, abych ho držela blízko, a skočím do toho, co mezi námi roste. Chci toho víc. Chci víc z něj.

Sklouznu jazykem podél jeho, a začínám pátrat v jeho žhavé jeskyni úst. Tisknu se blíž, blíž, blíž, a nesnáším, že je mezi námi vzduch, oblečení a ta trocha místa.

Jeho vlastní zasténání mu zavrčí v hrudi, a zavibruje přes jeho jazyk do mého a on mě prudce přitáhne k sobě, a prohloubí polibek. Noah plení má ústa, bere mi dech a vůli. Jeho hlad… je až hrozivý, a způsobuje to samé ve mně.

Olizuje a kouše mé rty, stahuje mě víc a víc pod své kouzlo. Nikdy bych od něj nečekala takový druh vášně, jen v polibku, nikdy jsem si nepředstavovala, že dostanu takovou reakci. Jsem bez dechu a bolavá, v plamenech, jak moc ho chci.

Noahovy prsty se zamotají do mých vlasů a zatáhne, takže odtrhne má ústa od jeho a odhalí můj krk, pro svůj smyslný útok. Pokrývá mi krk žhavými polibky, saje v místě mého tepu, a volnou rukou mi bloudí po zádech. Prsty sklouzne po straně mého ňadra a vyšle elektrický výboj, vybuchující ve mně. Ztvrdnou mi bradavky a prohnu se k němu.

Pohne se, aby sevřel mé boky, vystoupí na schod, kde stojím já, otočí nás ta, aby mě přišpendlil na zeď. Pak jsou jeho ústa zpátky na mě, zvedne mi nohu, omotá si ji kolem sebe a víc mě otevře svému tělu, té bouři, kterou vytvořil.

Zalapám po dechu, když uvolní boky a přitiskne hrbol své erekce mezi má stehna. Projedou mnou lahodné vlny touhy.

„Ach bože! Ach bože!“ zanaříkám, a držím ho blízko nohou, zaháknutou kolem něj.

Jemně se proti mně pohybuje, krátkými pulzy, který mi mě tlačí výš a výš. Jsem tak rozcitlivělá, hořím takovou touhou, že i nejlehčí pohyb mě prostě tlačí dál a dál.

Sotva se držím zdravého rozumu, když cítím štípnutí jeho zubů na bradě. Vlny šoku se odrážejí od omluvného líznutí jeho jazyka na místě, kde to nejvíc potřebuji, jako by se dotýkal obojího zároveň.

Otevřu oči, a najdu Noaha, jak na mě kouká, s čistou touhou v očích.

„Udělej to,“ zachraptí, a krouží boky proti mým. „Prosím.“

Prsty mi zatne do boku, drží mě na místě, poklesne v kolenou a sklouzne přese mě nahoru, jedním hladkým pohybem. To tření, od mých bradavek až do mého středu, je příliš moc. Prostě je to příliš moc.

Vzduch přestává proudit.

Čas se zastaví.

Jeden úder srdce.

Dva údery srdce.

Tři.

Pak pauza.

A já vybuchuji. Třesu se. Rozpadám se.

Tekuté horko mnou proudí, postupuje mými žilami, zaplňuje všechna prázdná místa nádherným tepáním mého uvolnění. Mé svaly se na okamžik napnou a pak naprosto ochabnu.

Noah se ošívá, dokud se tvrdá šířka jeho stehna, nenakloní ke mně. S rukama na mých bocích, mě na sobě houpe, dráždí mě jen tak, aby udržel přicházející vlny, jen pomaleji, pomaleji a pomaleji, dokud se mé nohy znovu nedotknout země.

Nakonec, se mi síla a cit, vrátí do nohou. Když se mé vidění pročistí a dech vrátí k normálu, nechám své čelo spadnout na Noahovo rameno. Následky orgasmu, udělají cestu pro návrat zahanbení, jak se můj mozek vrací k fungování. Nechávám své oči pevně zavřené.

Vsadím se, že ani Simone, ani Tilly, nikdy neudělaly nic tak naprosto hanebného, a já zjišťuji, že si přeji zalézt do díry a umřít.

Noah začne couvat, ale já ho držím blízko, ještě nepřipravená se mu podívat do tváře. Čeká dalších pár minut a zkusí to znovu. Když trvám na skrývání, obalí kolem mě obě paže, zvedne mě ze země a nese mě pozadu po schodech nahoru.

Pronese mě mými, stále otevřenými dveřmi do bytu, a zakopne je za námi. Celou dobu, mám obličej stále zabořený do záhybu jeho krku, odmítajíc ji zvednout, dokud nebudu muset.

Konečně Noah zastaví a ohne se, dokud se nedotknu nohama podlahy.

Nic neřeknu, jen jsem na něm pověšená, a přeji si, aby mě pohltila smrt, než se budu muset znovu setkat s jeho vědoucíma očima.

Ale tolik štěstí nemám.

Rozplete se ode mě a jemně mě donutí ho nechat se odtáhnout. Udělám to, ale stále mám skloněnou hlavu. Už cítím bodání mých předchozích činů, pálit mě ve tváři.

„Poppy, podívej se na mě,“ žádá mě Noah tiše.

Zavrtím hlavou. „Prostě běž, prosím.“

„Poppy, podívej se na mě,“ prosí mě znovu.

Ignoruji ho, i když část mě měkne, při zvuku mého jména, na jeho hříšných, hříšných rtech.

Nakonec, ucítím na bradě prst. Nechám ho, aby mi zvedl hlavu, ale stále neotevřu oči. Nemůžu. Prostě se mu nemůžu postavit tváří v tvář.

„Můžu ti něco říct?“

Jeho hlas je tichý, milý. Skoro mě to přiměje se cítit hůř, víc pateticky.

Neodpovím.

Jeho rty se otřou o koutek mých úst. Cítím, jak se pohybují, když mluví. „To byla ta nejžhavější věc, jaká se mi kdy stala.“

„Ach, Bože!“ zakvílím, otočím se pryč a připlácnu si ruce na své tváře v plamenech. „Nemůžu uvěřit, že jsem tohle právě udělala.“

Musím se teď přestěhovat. Přesunout se. Někam daleko, daleko odsud. Jako ochrana svědku, jen pro ty slabomyslné. Ubožáky. Simone mě zabije, samozřejmě, ale možná pochopí, proč nemůžu toho muže znovu vidět. Dokonce ani ona, určitě neudělala nikdy něco takového.

„To ani já ne, ale nikdy na to nebudu schopný zapomenout. Ten pohled na tvou tvář… prokristapána! Budu mít dvousetdolarový účet za vodu, díky studeným sprchám.“

Proti své vůli se zasměji. „To my oba. Jakmile vyprchá ponížení.“

A to je pravda. Když přemýšlím o tom, jak mě líbal, jak se mě dotýkal… musím přiznat, že to bylo dost žhavé.

Ale stále jsem zahanbená.

„Možná jsi ďáblice.“

Při tom cuknu hlavou a prudce otevřu oči. „Cože?“ Stojí tak blízko, že bych mohla spočítat ty tucty a tucty hustých řas, kdybych měla čas.

Rukama mě opatrně obejme a položí je lehce v pase. „Řekl jsem, že jsi možná ďáblice.“

Drobný úsměv mu hraje v koutků úst. Další tvář tohoto dechberoucího muže, jen tahle je lehkovážná, koketní.

„A to proč?“

„Protože teď, navrch k tomu úžasnému představení na schodišti, mě budou trápit představy toho, jak si to přehráváš, když ležíš v noci v posteli. Nebo když se oblékáš. Nebo když jsi ve sprše.“

Ach, Bože!

Mé vnitřnosti jsou na dobré cestě znovu vzplanout.

„Dal bych všechno za to, abych to viděl,“ dodá chraplavě.

Oči má stále skoro jako černé tůně – oceán uprostřed bezměsíčné noci – a říkají mi, že stále velmi pohlcený tím okamžikem. Že myslí vážně to, co říká. Že mě stále chce.

„No, musím se nejdřív zotavit z tohoto.“

Přehnaně povzdechne a jeho ruce se pohybují v hravých kruzích, po spodní části mých zad. „Hádám, že můžu počkat.“

„Děkuji.“

Chci ho. Bože, jak moc ho chci. Ale taky potřebuji, aby šel. Tohle bylo příliš a já stále bojuji s potřebou změnit si jméno a přestěhovat se do Německa.

„Zítra?“ zeptá se a cudně mě políbí na tvář.

„Zítra,“ potvrdím zdráhavě, když odstoupí.

Okamžitě cítím jeho ztrátu – jeho teplo, jeho blízkost, jeho přitažlivost. Obejmu se pažemi, abych odrazila chlad z jeho nepřítomnosti.

Sleduji ho jít ke dveřím mého malého bytu. Díky němu nějak vypadá ještě menší, jeho přítomnost je stejně velká a krásná, jako ten muž sám. Vím, že to už nebude stejné, až odejde. Patří sem. Ke mně.

Cítím to.

„Dobře se vyspi,“ řeknu k jeho zádům, když zmizí dveřmi.

„Pokud budu vůbec spát.“

Slyším jeho hrdelní smích, na který odpovím úsměvem, který nemůže vidět, a pak, jako mávnutím kouzelného proutku, jsem sama.