TWWB - 6. kapitola

 Překlad: Lucianna

6 – Noah

 

Poppy je okouzlující jako blázen. Mnohem víc, než jsem očekával. Chci říct, očekával jsem, že se mi bude líbit. Já už ji mám rád. Ale tohle… tohle je ještě lepší. Ona, je ještě lepší.

Oba jsme s pokračujícím večerem uvolněnější. Nesnáším, když vidím, že náš společný čas se chýlí ke konci, ale když přijde servírka a zeptá se, jestli ještě něco chceme, než se zavře kuchyně, vím, že jsme tu přes čas.

Jízda taxíkem zpátky k bytu Poppy, je stejně tichá, jako byla cestou sem, ale mám z ní spíš pocit spokojenosti než nervozity. Jsem šťastný, že něco, co jsem udělal, nebo řekl, během včera, jí dodalo lepší pocit.

Jdu za ní nahoru po schodech do druhého patra, kde je její byt, s očima přilepenýma na jejích štíhlých, tvarovaných lýtkách a způsobu, jakým se jí pod hladkou kůží napínají svaly. Hodiny a hodiny chození a toho, že je na nohou, se podepsaly tím nejrozkošnějším způsobem. Část mě má pocit, že bych si toho neměl všímat, ale i přes zasranou tunu mých problémů, jsem stále muž.

Zpomalí, když dojde na poslední schod, jen pár stop od dveří do jejího bytu. Otočí se ke mně, a její medově zbarvené oči, září nahoru do mých. „Chceš, uhm, jít dovnitř?“

Ano. Strašně bych rád. Chtěl bych to víc než cokoliv jiného.

Ale neřeknu to. Protože je to stále špatný pocit. Ne tak špatný, jako byl před pár měsíci. Nebo dokonce před týdnem. Ale stále je to… ne úplně správné. Ne dost dlouho.

Je to jen rok a půl od toho rána, toho osudného, strašného rána. Dokonce i teď si myslím Jen? Někdy je ta doba jako celý život, ale jindy – jako když přijde na to, jestli je to zrazování mé manželky, chtít tuhle ženu – je to jako minuta.

To je zřejmě důvod, proč moje přitažlivost k Poppy roste, ale stejně tak i moje vina kvůli tomu. Kdy se z „jen“ stane dostatečně dlouho?

„Je pozdě,“ zní moje odpověď.

Přikývne a otočí se zpátky ke dveřím. Vyloví z kabelky klíč a strčí ho do zámku. Tentokrát, je skutečně zamčeno, k mé velké úlevě.

Když se znovu otočí ke mně tváří, mé vnitřnosti se zamotají do rozporuplného uzle. Chci ji políbit. A vím, že by mě nechala. K čertu, vítala by to. To vím taky. Je to přímo v jejím otevřeném, velmi zaujatém výrazu.

Ale je to chytré udělat? Budu litovat, pohnout se tak rychle? Byla by to zrada Carly?

Nemám odpovědi. Ani na jednu z těchto otázek. Takže nakonec, se rozhodnu počkat.

„Děkuji, že jsi se mnou dnes večer šla ven.“

Plaše se usměje. „Nemáš zač. Jsem ráda, že jsi změnil názor. Nebo, myslím, že jsi nezměnil názor. Víš, co tím myslím.“ Pohupuje se na špičkách, dopředu a dozadu, její rty se přibližují a pak oddalují, blíž a dál, jako příboj. A jako ten příboj, bych ji mohl sledovat, sledovat její ústa a její oči, a řeč jejího těla, celé dny a nikdy by se mi to neomrzelo. Ale pak promluví. Musím polknout zasténání. Její hlas, když řekne mé jméno… to je to, co miluji nejvíc. „Noahu?“

„Co? Ach. Promiň. Ano, taky jsem rád. Možná si to můžeme někdy zopakovat.“

Světlo v jejích očích viditelně pohasne. Co to říkám za sračku – možná si to můžeme někdy zopakovat. Určitě si to vykládá špatným způsobem.

Kriste, vyšel jsem ze cviku. Když jsem před všemi těmi lety oženil, nikdy jsem nečekal, že budu muset znovu randit.

„To bych ráda.“

Vydechnu úlevou.

„Tak zatím,“ řeknu a skloním se, abych přitiskl rty na její saténovou tvář. Nadechnu se, abych dostal její vůni hluboko do plic. „Uvidíme se brzy.“ Můj šepot způsobí, že se nadechne. Můžu prakticky cítit, jak z ní vyzařuje touha. Odráží mou vlastní, ať už ji může vidět, nebo ne. Jsem mistr ve skrývání věcí, ovšem. Je tu celý život, celá minulost, za mýma očima, o které nic neví. A nebude.

Odtáhnu se a znovu se setkám se jejíma očima. Jsou zamlžené, s těžkými víčky. Postelové oči.

Zatnu zuby.

„Ano, uvidíme se brzy,“ zopakuje.

Když se nepohne, natáhnu se za ní a otočím klikou, zatlačím na dveře, aby se lehce otevřely, aby vešla dovnitř. Potřebuji, aby šla dovnitř.

Ona jde. Jde dovnitř, oči přilepené v mých, dokud nezavře dveře mezi námi. Já je držím, dokud ji už nevidím.

Co neví je, že stojím venku, na tom samém místě, dobrých pět minut, bojujíc sám se sebou, než se můžu otočit a odejít pryč.

*****

Do dalšího včera, se nemůžu dočkat, abych se dostal znovu do bistra. Jít s ní ven, sami dva, bylo jako experimentovat s drogami – po jedné člověk dostane jen chuť na další. Víc a znovu. Znovu a víc. Stačí jedno zhulení a pak ti potřeba šlape na paty, abys šel získat víc. Tvrdě po tobě jde, dokud to neuděláš.

Dnes večer, čekám trochu déle, než jdu do bistra. Vypadá to, že půl osmá nikdy nepřijde. Doufám, že by mohla vypadnout znova s osm a já ji mohl doprovodit domů. Jenže, když přijedu, není nikde k nalezení.

Vidím Tilly, samozřejmě, a ta je víc než šťastná na mě počkat. Nemám ale náladu na to, být uháněn, takže jsem přímý hned od začátku.

„Kde je Poppy?“ prohlásím dřív, než se může zeptat, co chci.

„Skončila před pěti minutami. Možná bude ještě vzadu. Mám ji jít najít?“

Cítím se blbě, že jsem takový kretén, takže jí nabídnu úsměv. „To by bylo skvělé. Díky.“

S dlouhým pohledem přes rameno, Tilly míří ke dvojitým nerezovým dveřím, které vedou do kuchyně a dál, a zmizí jimi. Netrpělivě čekám, s očima upřenýma na ten lesklý, stříbrný povrch, dokud nepřijde zpátky.

Bez Poppy.

„Promiň. Je pryč, úplně. Kabelka a tak.“

Pokud právě odešla, možná ji můžu chytit cestou domů. Hodím na stůl pár bankovek a prchám z boxu. „Díky, Tilly.“

Nakloní se dopředu, aby je sebrala a věnuje mi kočičí úsměv. „Kdykoliv.“

Nechám ji za sebou a jdu hledat Poppy. Proč jsem s ní neudělal nějaké plány? Proč jsem čekal tak dlouho, než jsem sem dnes večer přišel?

Jsem iritovaný, když kráčím přes bistro ke skleněnému východu. Zvonek na dveřích zběsile zazvoní nad mou hlavou, když se protlačím dveřmi ven. Vystartuji svižným tempem směrem k bytu Poppy.

Noční vzduch je na mé tváři vlahý, takže vůbec nezchladí žár mého rozčílení nad sebou samým. Vypadá to, jako bych sledoval Poppy a čekal roky a ne měsíce, a když konečně jdeme ven, nechám svou minulost, mou vinu a nejistotu, stát v cestě.

Hloupý kretén.

V době, když dojdu k hlavnímu vchodu do její budovy, jsem stále nepotkal Poppy. Zvažuji svůj další postup jen krátkou vteřinu, než zmáčknu tlačítko interkomu jejího bytu. Za pár vteřin to zabzučí a díky špatnému spojení, se ozve chraplavý hlas. Můžu říct, že je ženský, ale to je tak všechno.

„Haló?“

„Poppy?“

Neozve se žádná odpověď, jen hluboký, bzučivý zvuk, jak se otevře zámek, k uvolnění vnějších dveří. Chytnu je dřív, než se mohou zavřít a vecpu se dovnitř, a beru schody po dvou, do druhého patra.

Nemám tušení, co řeknu, jak vysvětlím to, že se tu objevuji takovým způsobem – neohlášený a nezvaný – ale něco vymyslím. V tuhle chvíli, ji prostě potřebuji vidět, slyšet ji.

U bytu 203, zvednu pěst, abych zaklepal, ale dveře se otevřou dřív, než se jich dotknu. Všechna slova, která jsem se chystal říct, se mi zarazí na rtech, když vidím ženu, o které předpokládám, že je Simone, opírat se o rám dveří.

„Ty musíš být Noah,“ řekne hlasem, který je stvořený pro půlnoc, přítmí a zmuchlaná prostěradla.

„A ty musíš být Simone.“

Nejsem si jistý, co jsem očekával, na základě těch pár věcí, které o ní Poppy řekla, ale jsem trochu překvapený. Poppy zněla, jako by její nejlepší kamarádka a spolubydlící, byla neodolatelně krásná královna. A zatímco ano, Simone má skvělé rysy – hladkou, krémovou pokožku; šťavnaté, našpulené rty; lehce šikmé, kouřové oči – není krásnější než Poppy. Je prostě… divočejší na pohled. Vlastně, je naprostým opakem Poppy. Ten kontrast je do očí bijící.

Tahle žena je jako noc – temná, sametová, celá černá obloha a svůdný úplněk. Poppy na druhou stranu, je sluneční svit, stromy, květiny a záře. Ona je světlo. A světlo je to, co potřebuji.

Ne, Simone není lepší, krásnější. Je prostě… exotická. Ano, to je to, jak bych ji popsal.

Exotická.

Až po hlas a její úlisný způsob pohybu, něco, co je rozeznatelné i ze způsobu, jakým se drží rámu dveří.

„To musím být,“ zavrní, odstrčí se od futer a udělá krok zpátky. „Pojď dál.“

Projdu kolem ní a zastavím se v malé, stísněné chodbě, a otočím se na tu spolubydlící. Simone zavře dveře a opře se o ně zády.

Má na sobě úzké, prťavé, šortky z černého saténu, síťované punčochy a flitrový top, který odhaluje většinu jejích ramen a je vyrobený tak, aby vypadal jako smoking. Vlasy má barvy švestky, střižené pod bradu. Má bosé nohy.

„Poppy tady není.“

„Ach. Víš, kdy bude doma?“

Zavrtí hlavou a očima cestuje po mě. Jednu nohu na podlaze, a druhou balancuje na špičkách prstů, jak pohupuje kolenem sem a tam, přitahujíc tak pozornost k ladně dlouhým nohám a tvarovaným bokům.

„Ne. Možná šla do obchodu. Poslední dobou… hladovím.“

Neobtěžuji se s odpovědí, naštvaný sám na sebe, že jsem šel dovnitř, než jsem zjistil, že Poppy není doma.

Sleduje mě několik dlouhých vteřin, než se odstrčí od dveří a otočí se zády ke mně. Ohlédne se přes rameno, rty jako našpulený, karmínový oblak, a zeptá se, „Vadí ti to?“

Černě nalakovanými prsty, poklepe na zip, držící pohromadě ten kousek látky, v úzké linii od krku k úzkému pasu.

Natáhnu se pro zip a zatáhnu, stáhnu to dolů do míst, kde už ho může chytit a rychle ho pustím. Simone se otočí ke mně, drží si top přes prsa a udělá krok dopředu, krok, který ji přivede přímo do mého osobního prostoru.

Nakloní se, tak že její rty jsou centimetr od mé brady a zašeptá ke mně. „Máš na výběr.“

Povytáhnu obočí. „Vážně?“

Přikývne, a jazykem navlhčí své, už tak lesklé rty. „Můžeš mi jít pomoct z tohohle otravného oblečení, nebo se můžeš vrátit později za Poppy. Je to na tobě.“

Ještě jednou se ke mně pro jistotu přitiskne, než proklouzne kolem mě, lákavě kroutí zadkem, zatímco míří k obýváku. Vrhne na mě zvoucí pohled, mrkne a ušklíbne se, když zmizí za rohem.

Jen mrknutím oka, si představuji, jaký pocit by tohle tělo, uvolněné, vyvolalo na muži. Vyzařuje syrovou sexualitu, která je nečekaně silná. A rozhodně jsem to nečekal. Nebo ji.

Ale o tohle, nemám zájem. S ní.

Většina mužů by měla, ale já ne. Nejen, že nemám zájem o ni, je to Poppyina spolubydlící, pro Kristovy rány. Její nejlepší kamarádka. Ona by možná byla ochotná zradit Poppy, ale já ne.

Beze slova, se otočím na patě a vyjdu ven ze dveří. Najdu Poppy v bistru zítra večer. A už znovu neudělám tu chybu, abych přišel pozdě.

Nebo abych přišel do jejího bytu, pokud nebudu pozvaný.