TWWB - 4. kapitola

 Překlad: Lucianna

4 – Poppy

 

Právě když si myslím, že uteče zpátky do té zóny, kterou tak často navštěvuje, když je tady, mě Noah překvapí, když se nakloní dopředu, opře si lokty o stůl a propíchne mě svýma modrýma, modrýma očima.

„Jo. Možná jako něco ne odtud. Chceš jít se mnou na večeři?“

Srdce se mi rozbuší a cítím se podivně povznesená.

Tenhle muž, tenhle krásný, smutný muž, konečně, konečně ukazuje nějaké známky života. Nevím, proč to vypadá jako milník, nebo proč je to pro mě tak důležité, ale prostě to tak je. Chci vidět něco jiného než ztrátu, v těchto očích. Chci vidět něco jiného než zdvořilost, na těchto rtech. Chci vidět něco jiného, než žal, na téhle nápadně krásné tváři.

„No, teď pracuji, a já-já končím až v osm,“ namítnu nepřesvědčivě, najednou z nějakého důvodu nervosní.

Koutky Noahových úst se zkroutí do sarkastického úsměvu. „Jo, vím, že pracuješ.“

Nesměle se zasměji. „No jo, že?“

Ušklíbne se, tak nějak, a ten zvuk mi sklouzne po tváři a krku, jako jemný, smyslný samet.

„Myslel jsem, až skončíš.“

Než můžu chvíli skutečně přemýšlet o jeho nabídce, zjistím, že přijímám. „Moc ráda,“ dokážu vyloudit kolem toho směšného úsměvu, který nedokážu potlačit.

„Skvělé. Takže tady na tebe prostě počkám.“

„Ok,“ odpovím nepřítomně.

Drží mě blízko, těma svýma neproniknutelnýma, ustaranýma očima a já stojím jako přikovaná. Po několika trapně dlouhých vteřinách, si vzpomenu, že pracuji. A že jsem oblečená do práce.“ „Och, ale potřebuji se převléknout. Tahle věc není zrovna něco pěkného, na nošení ven.“ Zatahám za růžovou, polyesterovou uniformu Pepto Bismol. To je takové klišé. Je to přesně ten typ šatů na zip v celku, které zobrazují servírky ve většině filmů, kde nějaká servírka je.

Na tvářích mě zaštípá ruměnec.

Jsem chodící stereotyp – chudá, emocionálně zraněná žena, bez vzdělání s málo možnostmi, hledající nový začátek a obsluhuje stoly s mastnými lžícemi, aby se uživila. Vsadím se, že Noah je zvyklý na úplně jiný typ ženy. Ženy lepší třídy. Já nejsem nijak speciální. Jsem holka odnikud, která nikam nesměřuje a Noah je… je… víc.  Můžu to cítit, stejně jako mohu cítit tupé škrábání hrubého materiálu, přejíždějící mi při pohybu po kůži. Je to drsně hmatatelná připomínka mých okolností.

„To je v pohodě. I tak na tebe počkám.“ Jeho nabídka je tak jemná, jako pohled v jeho očích.

Najednou, se ten podivný pocit radosti, vrátí zpátky. Nevím proč, ale jeho slova zasáhnou strunu, někde hluboko uvnitř mě. On nepronásleduje, jako většina mužů, kteří vypadají jako on; on čeká. Na mě. Jako bych byla někdo, na koho stojí za to čekat.

Sentiment rezonuje v nějaké dlouho skrývané, pečlivě pohřbené komnatě mé duše, odrážejíc se celou cestu skrz mě. Pohne to něčím, co jsem si nedovolila cítit už velmi, velmi dlouho.

Naděje.

Optimismus.

Něco na tomhle muži je prostě jiné. Lepší. Správné.

Stále na tebe budu čekat.

Možná Noah stále chodí na tohle místo, protože je ke mně přitahován stejně, jako já k němu. Možná prahne po uzdravení a přijetí, stejně hodně, jako já. A možná, jen možná, tím můžeme jeden pro druhého být.

Impulsivně dodám, „Ne-nebo můžeš jít se mnou. Nebude mi to trvat dlouho. A nebydlím daleko.“

Potom, co jsou ta slova venku, zaklapnu pusu, ale už je příliš pozdě. Sentiment je pryč, nabídka je pryč. Měla jsem aspoň zaváhat, než pozvu naprostého cizince, aby mě následoval domů. Tohle je Chicago, pro Boha, ne Podunk v USA. Tady je to nebezpečné. Lidé jsou tady nebezpeční. Měla bych být opatrná.

Ale… tohle je Noah, argumentuje opačná část mozku. Noah. Jako by tohle byl prostě ten rozdíl.

A on je. Zdá se to, jako by tahle osamělá skutečnost, převažovala nad zdravým rozumem, jako by v něm bylo bezpečí, dokonce už jen v jeho jménu. Protože je to takový pocit.

„Pokud jsi s tím v pohodě, tak jo. Bude to dobré.“

„Tak dobře,“ zakončím to s úlevou. „Ok, tak jo. Já jen… jdu to dodělat a pak se zastavím po směně.“

Přikývnu, otočím se na patě, vědoma si toho, že se potřebuji od něj dostat pryč a posbírat svou inteligenci, než ze sebe udělám ještě většího hlupáka. Než začnu koktat, slintat, nebo něco takového. Ale než mohu utéct, slyším jeho chraplavý hlas, a to mě zastaví uprostřed chůze.

„Poppy?“

Každý sval v mém břiše, se stáhne. Říká mé jméno jako prosbu, jako když je zlomený a já jsem jediná osoba na světě, která to může napravit.

Se srdcem v krku, na něj pohlédnu zpátky. „Ano?“

„Neobjednávej ten cheesburger.“

Nejdřív, jsem trochu zmatená, takže jednoduše zírám na toho hezkého, zneklidňujícího muže.

Nakonec, potom co se podívám na papírek, který držím, uvědomím si, proč mi říká, abych nedávala jeho objednávku.

Jdeme později ven.

Spolu.

Jíst.

Noah a já.

I tak, jsem chtěla vyřídit jeho objednávku. Protože nepřemýšlím.

A za to, viním Noaha.

Stoprocentně.

„Hádám, že by to bylo zbytečné, co?“

Lehce se zasměji, zmačkám papírek v ruce a strčím ho do kapsy, a pospíchám od stolu tak rychle, jak dovedu. Je těžké říct, co za další idiotskou věc, bych mohla udělat. Vypadá to, že jsem sotva schopná rozumného uvažování, zatímco jsem pod vlivem toho muže.

Jak jdu pryč, mám pocit, že mě sleduje odcházet. Můj pulz se zrychluje. Doufám, že to je pravda. Chci, aby byla. Nevím proč, ale chci.

Zvědavě, se lehce ohlédnu. Zcela jistě, ty intenzivní oči putují po mně. Na pár vteřin, jak se díváme jeden na druhého přes místnost, nemůžu dýchat.

Otočím se, než se mu podaří usmažit můj mozek tak, že nebudu moct chodit.

Noah.

Možná přinese něco dobrého do mého života.

A možná já, mohu přinést něco dobrého, do toho jeho.

*****

Znovu pohlédnu na hodiny. Uběhly jen dvě minuty, i když mám pocit, jako by to byly dvě hodiny. Zákazníci vcházejí, objednávky jsou přijímány, jídlo snědeno, tuzéry dány. Hodiny práce se dokončují, ale uběhly jen dvě minuty.

Zamračím se na kulatý, bílý ciferník na zdi.

Hodiny, co to sakra?

Málem se zeptám ženy u stolu šest, kolik je hodin, jen abych se ujistila, že ta zatracená věc stále funguje. Ale pak, když se podívám na Noaha v jeho boxu, když ho tam vidím stále sedět, jak mě sleduje ze stínů, vím, že je to jen ve mně. Je to moje vzrušení a moje nervozita, co způsobuje, že všechno vypadá tak… zběsilé. Zběsilé, ale stále pomalé.

Neuvědomuji si, že zírám, dokud se jeden koutek Noahových úst nezkroutí. Ne v úsměvu, jen pokrčení, ale dost na to, aby mě to vtáhlo zpátky do reality. Nemůžu uvěřit, že tohle dělám. Cokoliv z toho. Jít ven s Noahem. Pozvat naprostého cizince, aby mě doprovodil domů. Skočit do toho po hlavě s chlapem, který vypadá jako všechno, čemu se snažím vyhnout.

Ale je to tak.

Normálně nejsem tak roztržitá, ale něco na něm, ke mně promlouvá. Hluboce. Ta bolest… mohu se s tím ztotožnit. Ale může to být také nebezpečné pro mé srdce. On si nese nějaké pěkně vážné jizvy, řekla bych, a ty mohou znamenat problémy pro mě. Ale, podivně, jsou právě tím velkým důvodem, proč jsem ochotná to riskovat. Moje zlomení, je přitahováno k tomu jeho.

Moje nejlepší kamarádka, Simone, by byla hrdá, že vůbec aspoň zvažuji, chytnout se téhle šance.

Ona a já, jsme neoddělitelné od základní školy. Je zde také dobrý důvod, proč naše přátelství funguje tak skvěle. Jsme zcela opačné, v téměř každém směru. Ona je ta riskující v životě. Žena činu. Já jsem víc snílek a myslitel. Simone, nad ničím neuvažuje; prostě skočí. Ale já, jsem spíš ta, která sedí bokem a fantazíruje o hraní, zatímco si dělá starosti o zranění, která bych mohla utrpět. To je příběh mého života – moje nohy pevně na zemi, zatímco všichni ostatní létají. Žijí. Zvlášť Simone.

Vždycky jsem jí za to zbožňovala. A pro její osobní krédo, něco, co jsem ji slyšela říkat milionkrát, od té doby, co jsem to slyšela poprvé.

Když skočíme, riskujeme pád. Ale také riskujeme, že vzletíme.

Nejen, že ona tomu věří, ale ona to také praktikuje. Já jsem vždycky chtěla, ale… to prostě nejsem já. Musela jsem se smířit se skutečností, že prostě nejsem tak odvážná a statečná, jako Simone. Měla jsem příliš mnoho špatných zkušeností s pády.

Ale možná je čas vyskočit a hodně riskovat. Riskovat další pád, jen pro případ, že se naučím létat.

Vždycky mi připomíná, že krása a extáze, je v cestě, že pokud bychom všichni žili se strachem riskovat, ovládaní strachem ze zranění, tak svět by byl plný nudných, nešťastných lidí.

Ona věří, že ta jízda, stojí za bolest.

A já nikdy nezjistila, že by to byla pravda. Skutečná bolest nikdy za nic nestojí.

Nebo aspoň to byla moje zkušenost.

Ale možná teď…

Možná tentokrát…

Možná Noah…

On mě nutí si myslet, že ona má pravdu. Dokonce ho sotva znám, ale v mém žaludku, někde hluboko dole, mi něco říká, že on za ten risk stojí.

A motýlci v mém břiše, jen podporují plamínky toho podezření.

Je za deset minut osm a já rychle prohrávám bitvu o to, zůstat klidná. Jsem zkroucený uzlík vzrušení, rozechvění a nadšení. Je to stejně opojné, jako zneklidňující.

„Co to s tebou sakra je?“ zeptá se Tilly, když těsně minu se džbánkem sladkého čaje, dámu v bílé halence.

„Skoro jsem na ni vylila celý džbánek. Viděla jsi to?“ Stále se směji, ačkoliv si nejsem jistá proč. Nejen, že by to nebylo zábavné; byla by to katastrofa.

„Viděla jsem to. A taky vidím to divné červenání, které máš na sobě, a jsi roztřesená jako hrom. Co mi uniklo?“

Široce se usměji. Nemůžu si pomoct. „Nic. Jen prostě… pracuji.“

„Tohle,“ odpoví Tilly a zamává prstem, od mé hlavy až k patě, „nejsi ty, ´pracující.´ Tohle jsi ty…“ Naráz se zmlkne. Povolí rty a její velké, modré oči, jsou ještě větší. „Ty špinavá, malá děvko! Ty jsi sbalila Noaha!“

Předstírám nevinnost. „Nevím, co tím myslíš.“

„Ty víš, co myslím!“

Snažím se o nenucenost, něco, co rozhodně necítím. „Ne, nevím. Mimoto, jak by někdo mohl ´sbalit´ Noaha?“

Dobromyslně mě plácne po paži. „Sakra, kdybych věděla. Zjevně. Ale ty jo! Vidím to. Dostala jsi bílou velrybu! Velký nářadí! Jednorožce! Co jsi mu slíbila? Anál? Protože jsem to zvažovala, ale…“

„Bože, Tilly, ne! Co je s tebou špatně?“

„Sakra, kdybych věděla, ale něco to musí být, protože jsem udělala všechno, kromě toho, abych se pro něj roztáhla na stole, a on na to nic.“

„Přemýšlela jsi někdy, že možná tohle je ten problém?“

Tilly vypadá skutečně zmatená. „Ne. Proč by mělo?“

Zasměji se a zavrtím hlavou. Není, jak vysvětlit Tilly, že existuje něco jako přílišná přímočarost. Ona to jinak neumí. A, z větší části, jí to funguje.

S výjimkou Noaha.

Noah.

Nechtěně se zachvěji.

„Nech mě ti něco říct, dámo,“ zasyčí Tilly, když přistoupí blíž ke mně a chytne mě za horní část paže, svými dlouhými prsty. „Chci detaily. Slyšíš mě? Všeeeechny. To je neodmítnutelné. Pokud ho nemůžu mít sama, hádám, že ho budu muset mít přes tebe, ale budu potřebovat všechno. Popisy, fotky, audio. Možná i kresbu uhlem.“ To poslední řekne s tak vážnou tváří, že všechno, co můžu udělat, je snažit se zadržet smích.

„Ok, jo. To udělám. Vyfotím a udělám ti malý náčrt. To vůbec nebude divné.“

„Doufám, že na to budeš potřebovat velký kus papíru, zlato,“ zamumlá koutkem úst, věnuje mi lascivní mrknutí a šťouchne mě ramenem.

„Ty jsi ale čuně,“ prohlásím a pohlédnu na své hodinky, už asi po milionté. „Hej, můžeš za mě zkasírovat stůl tři, až budou chtít platit? Spropitné si můžeš nechat. Musím jít.“

„Určitě jdi. Musíš s tím začít a pak mi podat zprávu. Nenechávej čekat moc dlouho. Jsem mrzutá, když jsem ta, co nedostane nic.“

Protočím oči, rozvazujíc si zástěru, když se otočím, abych zamířila dozadu. „Poppy?“ Zastavím a ohlédnu se na svou kamarádku. „Pamatuj si, bez oblečku žádná láska.“

S tváří v jednom ohni, stáhnu bradu a spěchám pryč, než by mě stihla ještě víc zahanbit. Ovšem není úniku před jejím šíleným smíchem. Následuje mě celou cestu zpátky do kuchyně.

Přesně o čtyři minuty později, si navléknu přes rameno kabelku a vyjdu z odpočinkové místnosti, což není nic víc než skladovací prostor vzadu v restauraci. Jak jdu přes kuchyň, zrychlí se mi pulz. Jsem nervosně vzrušená, když projdu skrz dvojité, nerezové dveře, které vedou do lokálu.

S napudrovaným nosem a čerstvě natřenými rty, se proplétám mezi stoly, k řadě boxů podél zdi. Světla jsou nad Noahovým místem vypnutá, takže to vrhá jeho hranatou tvář do stínů, ale není těžké si představit jeho oči na mě. Můžu cítit jejich váhu.

Když se před ním zastavím, nakloní se dopředu a světlo se mu rozlije po tváři. Zpátky je jeho nečitelný výraz a zasmušilá ústa. To mě vyvede z míry. Nemělo by, ale ano.

Vykoktám, „A-ahoj.“

Nic neřekne. Ani náznakem.

Klesne mi sebevědomí. Chtěla jsem, aby byl dychtil po našem rande, jako já. Chtěla jsem, aby se na to těšil, tak jako já. Ale zjevně to tak nebylo. A jak moc jsem to chtěla, nechtěla jsem být povinností, pro tohoto krásného muže. Proto cítím povinnost, poskytnout mu únik, pokud to potřebuje.

Když začne zvedat svou vysokou postavu zpoza stolu, vyhrknu, „Pokud… jestli jsi změnil názor, nemusíme jít.“

Noah se najednou zastaví a zamračení zkazí jeho rysy. „Proč? Rozmyslela sis to?“

„Ne, ne! Já jen… vypadáš…“

Povzdechne si. Jsem tak intenzivně zaměřená na něj, že i s tím okolním hlukem restaurace, který nás obklopuje, to můžu jasně slyšet. Jeho povzdech, zvuk jeho oblečení, které se tře po vinylu, když vylézá, způsob, jak chce něco říct, ale rozmyslí si to… Slyším všechno. Ve skutečnosti, on je všechno, co slyším.

„Vadilo by ti to?“

Jsem zničená, když slyším v jeho hlase úlevu.

Honem odpovím, skrývajíc to extrémní zklamání, za ležérní pohyb ruky. „Ne, samozřejmě že ne. Vůbec o nic nejde.“

„Je to jen prostě… já bych tady opravdu neměl být. S tebou.“

Nyní jeho slova, nakrčí moje obočí. „Nejsi se mnou. Tohle je veřejné místo. Servírujeme jídlo. Chodíš sem jíst. Neděláš nic špatného.“

„Ne, ale…“ V jeho obvyklém utrápeném výrazu, se mísí náznak něčeho nezaměnitelného.

Vina.

Zamlžuje jeho rysy, jako bláto v čerstvé, čisté vodě.

Ale z čeho by se měl cítit vinen? Tohle je nevinné.

Pokud…

Och, Bože, možná je ženatý!

Reflexivně skenuji jeho ruce, opřené o stůl. Nevím, proč jsem se nikdy předtím nepodívala.

Uleví se mi, když vidím, že se jeho dlouhé, rovné prsty, nechlubí žádným prstenem.

Ne, že by si ho nemohl sundat. Muži tohle dělají pořád, tím jsem si jistá. Ale nemám dojem, že by byl Noah takový. Nemám pocit, že by byl jako ti ostatní muži, v žádném směru. Vypadá… jinak. Od první chvíle, co jsem ho viděla. Myslím, že to je důvod, proč jsem k němu tak přitahována.

Tak potom znovu, kvůli čemu by cítil vinu?

I přes mé zklamání, přes to ponížení, které se plíží uvnitř, moje zvědavost ohledně tohoto muže, se ztrojnásobí.

Co nejlíp se snažím dostat zpátky to, co zbylo z mé důstojnosti, tím že nabídnu logiku. „Podívej, Noahu, bylo od tebe hezké, že jsi mě pozval na večeři, ale je to jen… večeře. Jídlo. Nešťastná nutnost k lidskému přežití. Není to jako bychom plánovali noc hýření.“ Jedna strana jeho úchvatných úst se zvedne a já si v duchu povzdechnu. Miluji vidět na jeho tváři něco jiného než smutek. Smutek, nebo teď, vinu. „Pokud jsi nevynechal tenhle malý detail.“

Noah lehce zafuní. „Ne, jen jsem tě chtěl vzít na večeři.“

Byl tohle smích? Myslím, že to byl smích. Malý. Spíš jako téměř-kašel, ale jsem si dost jistá, že to byl skutečný smích.

Jsem na sebe mimořádně hrdá.

„Pak se nemáš z čeho cítit vinen. Ale pokud to tak je, prostě to necháme na jindy a můžeme jít jindy.“

Noah se konečně vytáhne z boxu a postaví se. Neuvědomila jsem si, jak blízko mu sem, dokud jeho hruď není sotva pár centimetrů od mého nosu. Měla bych o krok ustoupit, ale neudělám to.

Noah je vysoký. Vyšší, než jsem si myslela. Tyčí se nade mnou, a já musím zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje. Je nejspíš blíž šesti stopám a pěti palcům než jen šesti stopám. A i když je jeho výška děsivá, ano, já se necítím vyděšeně. Cítím se… v bezpečí. Od prvního dne, to, jak mě sleduje, jak se na mě dívá, jak se mnou mluví, jsem získala dojem, že je to ochránce. Zuřivý ochránce. Jako by mohl a měl, mě zaštítit před jakýmkoliv zraněním, které by mi mohlo přijít do cesty.

A já miluji způsob, jakým to cítím.

Nutí mě to přemýšlet, jestli tenhle instinkt ochraňovat, zasahuje k Noahovi. Ochraňuje mě před sebou?

Možná ano.

Možná to je důvod, proč couvá.

Možná ví, že smutek, který si nese, bude jednou věc, která mi ublíží nejvíc, a nyní si to rozmýšlí.

Nebo možná ví, že něco z jeho minulosti, cokoliv trápí jeho čistě modré oči, by mohlo zničit jakýkoliv druh vztahu, který bychom mohli vytvořit.

Nebo možná nic z toho není správné a já si jen přeji, aby byl takovým typem muže.

Možná se to nikdy nedozvím a ta myšlenka ve mně zanechává pocit podivné ztráty, když se dívám do jeho temně fascinující tváře.

„Proč si myslíš, že se cítím provinile?“ Jeho hlas je jako hrubé křupání štěrku pod pneumatikou, jeho otázka jako šepot nočního vzduchu na holé kůži. A znovu, je on všechno, co slyším. Všechno, co vidím. Jeho impozantní přítomnost zastiňuje celý svět, takže jsme sami, Noah a já. Sami uprostřed přelidněného města, v chaotické restauraci.

Moje odpověď je tichá, ale vím, že mě slyší. On mě může slyšet stejně dobře, jako já slyším jeho, protože jsme to prostě jen my dva. „Já nevím. Můžu jen říct, že ano.“

„Ale ani mě neznáš.“

Pokrčím rameny, ignorujíc, jak bez dechu jsem. „Možná mám pocit, že ano.“

Noah zvedne jednu ruku, až je sotva centimetr od mé tváře, než ji zastaví v pohybu. Vznáší se tam, jeho ruka, tak blízko, že mohu cítit teplo z ní, ale Noah se mě nedotkne. Skoro jako by si to rozmyslel, ji pomalu stáhne pryč ode mě a udělá krok zpátky, aby nám oběma dal prostor na nadechnutí.

„Tak večeře,“ řekne, a jeho kůže mezi očima se nakrčí v zamračení, takže to vypadá, jako by sice souhlasil, ale proti své vůli.

Nebo možná souhlasí proti lepšímu úsudku.

To je další věc, kterou možná nikdy nezjistím.

S pohledem stále upřeným na něj, se natáhnu pro ruku, kterou se mě chtěl dotknout a vezmu ji jemně do své. Potřebujeme tohle udělat. My oba. Protože oba, potřebujeme zachránit. Jen si nejsem jistá, kdo to potřebuje víc.

Otočím se a vedu ho z restaurace.