TWWB - 3. kapitola

 Překlad: Lucianna

3 – Noah

 

Studuji spáleninu na stole, zatímco čekám. Její barva, ačkoliv vybledlá, a tvar, naznačují, že je od cigarety, která tam zůstala ležet. V mé mysli, se míhá několik scénářů, které by vysvětlily, jak ta značka vznikla. To je staré riziko povolání. Udržovat své schopnosti ostré. Ale v tuhle chvíli, pro mě, v mém životě, je to jen způsob, jak přečkat čas, dokud se Poppy nevrátí s mou vodou.

Ona je důvod, proč jsem tady.

Jsem zklamaný, když se ukáže, že štíhlé nohy a pohodlné bílé boty, které zachytím svým periferním viděním, patří Tilly a ne Poppy. Nesou k mému boxu nesprávnou ženu.

Tahle je atraktivní jednoduchým, přehnaně nalíčeným způsobem. Její vlasy, jsou jako natupírovaný, blonďatý oblak okolo obličeje, kterému dominují silně orámované, modré oči. V nich je kočičí typ zájmu. Mohu skoro slyšet hrdelní vrnění, když se na ni podívám. A způsob, jak se pohybuje ve své přiléhavé uniformně, mi připomíná kočku, která se tře o nohy svého majitele. Jenže je zcela zřejmé, že jsem to já, o koho se chce třít. Dala to dost jasně najevo při nejedné příležitosti.

Jsem nejspíš blázen, že ji odmítám. Prakticky jakýkoliv horkokrevný americký muž, by skočil po šanci, nechat cokoliv z ní, se o něj třít.

Ale já nejsem oni.

„Tady to máš, krasavče.“ Tilly zabrouká to poslední slovo a její rudé rty se svůdně zkroutí. „Můžu ti přinést něco dalšího? Máš hlad? Vypadáš hladově.“

Shovívavě se usměji. Nemám v úmyslu zranit její city, ale možná to nakonec budu muset udělat. Prostě vypadá, že není ochotná přijmout ne, v jakékoliv formě, kterou jí nabízím, jako odpověď.

„Právě teď ne. Budu upíjet ještě chvíli tohle, a přijdu na to, co chci. Prostě řeknu Poppy, až se vrátí.“

Nevím, jak bych mohl být víc zřejmý, že je to Poppy, koho chci vidět, s kým chci mluvit, koho chci poslouchat. Chodím sem, když pracuje, sedím v její sekci. Sakra, dokonce jsem se po ní ptal jménem, několikrát. Co víc můžu dělat?

Tilly vypadá, že jí to srazilo sebevědomí. Pochybuji však, že jí to vydrží dlouho. Bude příště zpátky, připravená vylézt na mě, jako na strom, se svýma dlouhýma nohama a ostrými drápy.

„Ok. Řeknu jí, aby tě pak zkontrolovala. Ale kdybys změnil názor…“ Věnuje mi drzé mrknutí, její slova svůdně mizí.

Jak jsem předpokládal, není ani vzdáleně blízká toho, to vzdát.

„Budu na to myslet.“ Znovu se usměji, abych ji o svých slovech ujistil, ale my oba víme, že lžu. Ta jediná, kterou mám v mysli, ta jediná, kterou chci, ve své mysli, je Poppy.

Poppy.

Sklouznu dolů ve svém boxu a opřu si hlavu o červené, vinylové polstrování, zavřu oči a pouštím z hlavy Tilly. Stočím všechnu svou pozornost ke svým uším.

Naučil jsem se, že když se dost plně koncentruji, pokud odfiltruji okolní hluk, můžu ji slyšet. Pokud poslouchám pozorně, dokážu ji rozeznat v davu.

Oči stále zavřené, natáhnu se tímto jedinečným smyslem. Procházím místností, prohledávám smích a hovor, vyřazuji mužské a dětské hlasy. Hledám jediný hlas. Jeden konkrétní hlas.

„Noahu?“

Neleknu se, když to slyším, ačkoliv je blíž, než jsem očekával. Uvolním se. Okamžitě. Je to jako ledové pivo v horkém dni. Nebo teplo ohně, v tom chladném.

Je blízko. Velmi blízko. Pravděpodobně na konci mého stolu, dívá se na mě, a uvažuje, jestli spím. To je to, co její tón říká – opatrně, mohla bys ho probudit.

Neotevřu oči. Neodpovím. Prostě čekám. Čekám, až to řekne znovu.

Jen ještě jednou.

„Noahu?“ zopakuje, jako by četla moje myšlenky.

Bezděčně zasténám. Nechtěl jsem to udělat, vypustit tak raněný zvuk. Prostě to vyklouzlo. Nemá představu, co zvuk mého jména na jejích rtech, se mnou dělá, a já nemám v úmyslu jí to říct.

Jo, zníš přesně jako moje žena, a poslouchání tvého hlasu se zavřenýma očima, mi pomáhá zapomenout na pohled na její zakrvácené, nahé tělo.

To by ji mohlo určitě vyděsit. To by rozhodně vyděsilo kohokoliv.

Pokud bych však nechal oči zavřené… stále si ji představoval s blonďatými vlasy, místo hnědých, se zelenýma očima místo zlatých… A pokud by prostě dál mluvila…

Ale nemůžu nechat oči zavřené, nemůžu předstírat navždy. Musím je otevřít a když to udělám, musím sledovat, jak moje Carly mizí.

Protože tahle žena není Carly. Je to Poppy.

Neochotně, pootevřu víčka. Pokud bych to neudělal, nechala by mě v klidu. Ona je prostě takový typ ženy – milá, ohleduplná. Dokonce sladká. Měl bych se od ní držet dál. Bylo by to pro ni lepší. Muži jako já, přitahují pozornost špatných lidí. Nebezpečných lidí. Ale nemůžu. Její hlas… Nemůžu zůstat stranou. To je důvod, proč prostě chodím do restaurace, jako jakýkoliv jiný zákazník, ale jinak si držím odstup.

Otevřu oči trochu více a setkám se s jejíma. Usmívá se. Vidím to šťastné jiskření, v tom zlatém pohledu. Je krásná. Krásná a sexy. Ale prostě to není Carly. Ačkoliv tak moc zní jako ona, prostě to… není ona.

Zatnu zuby.

Ježíši, je to tu znovu – agonie.

Odolám nutkání chytit se za hrudník, přesně v místě srdce. Na pár vteřin, je ten smutek zničující. Fyzická rána. Rána do žaludku. Vzduch mi uvízne v plicích a pálí tam, jako napalm. A zatímco hořím, přemýšlím o stejné věci, o které přemýšlím vždy a pokaždé, když vidím Poppy.

Proč si tohle sakra dělám?

Bolest je přinejmenším stejná, jako rozkoš, někdy ještě lepší. Ten hlas mi připomíná všechno, co jsme ztratili. Jaký šílenec by tohle dělal?

Pomalu vydechnu, nosem. S rozvážným zasyčením, vypustím kyslík, uvězněný v mé hrudi, a odpovím si na svou vlastní otázku. Přesně jako je stejná otázka, odpověď je vždycky také ta samá.

Proč si tohle sakra dělám?

Protože to nemůžu nechat být.

Nemůžu.

Držím se minulosti, protože musím. Protože nemám jinou možnost. Pomsta mi nestačí.

„Unavený?“ zeptá se, upřímná obava, je znát v jejím jako-Carly hlase. Pamatuji si, jak se mě moje žena takhle ptala tucetkrát a tucetkrát, během našeho devítiletého manželství.

Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc by mi to chybělo.

Něco tak malého, tak jednoduchého.

Ale tak, nikdy jsem ani nepředpokládal, že ztratím svou ženu. Že mi to bude muset chybět.

„Noahu?“ prohlásí, protože jsem spadl zpátky v čase. Když se nesnažím zůstat v přítomnosti, jdu zpátky v čase. Zpátky do šťastných časů. Zpátky do života předtím. Před ztrátou, bolestí, utrpením a agonií.

Vší tou agonií.

„Promiň. Uh, jo. Trochu.“

„Co takhle kafe, teda?“ Kývne k mé vodě.

Povinně se napiji. Je to bezbarvé a bez chuti, stejně jako teď vypadá můj život. „Ne. Jsem v pohodě s vodou. Ale dám si cheeseburger a hranolky.“

Zvedne své obočí. „Zkoušíš něco nového. Jsem ohromená.“ Její komentář je lehký, bezstarostný. Stejně jako vypadá ona.

Zatím jsem si objednával to samé, pokaždé, když sem chodím, což je často. Příliš často, pro mé dobro, nejspíš. Příliš často pro ni, rozhodně, ale…

Možná dnes večer prostě cítím, jako bych potřeboval něco dalšího. Něco jiného.

Něco… víc.