TWWB - 13. kapitola

 Překlad: Lucianna

13 – Poppy

 

Ať je kdokoliv, odkudkoliv přišel, čímkoliv si prošel, znám Noaha. Hluboko v sobě, ho znám.

Má pravdu – cítím to.

Cítím jeho.

Jako dvě ztracené duše, které se znají věčnost a byly rozdělené skoro stejně dlouhou dobu, se scházíme. Bojujeme o každý polibek, každý dotek. Svíráme a chytáme. Držíme se a škrábeme. Jsme oheň a vášeň, jazyky a ruce. Změť všeho, na co jsme čekali, zvrat všeho, co jsme chtěli.

Uvolněný Noah. Tak si budu navždy pamatovat tyhle chvíle. Nedrží nic zpátky. Tohle je to, kým je, co je, a já jsem to, co chce.

Jeho ruce jsou drsné a jemné zároveň, svírají mou halenku a škubou, dokud se knoflíčky nerozletí, jako malé, kulaté střely.

Jeho ústa jsou naléhavá, ale šikovná, zuby jemně koušou, rty divoce sají, jazyk si stále pohrává.

A jeho tělo… se vypíná k mému. Mohu cítit každý vyrýsovaný sval, každou napnutou šlachu.

Nezkrotná vášeň je skoro příliš, když cítím sevření Noahových žhavých úst na mé bradavce. Podprsenka je stažená k jedné straně, odhalujíc mu tak jedno prso. Skloní hlavu a hltá mě.

A já nemůžu myslet dopředu. Nemůžu dostat vzduch do plic.

Noah saje ten citlivý uzlík, kmitá přes něj jazykem, dokud se mi nepodlomí kolena. V jednu chvíli stojím a v příští jsou jeho paže bezpečně omotané kolem mě, držíc mou váhu tak lehce, jako bych byla panenka.

Jednou rukou mě drží, zatímco stahuje saténový košíček na druhé straně, a hladově saje i tam. Proudí mnou láva, zaplavuje mé kalhotky, spaluje můj střed.

„Noahu, Bože!“ zasténám, zajedu mu prsty do vlasů, vytahuji divokost, přivolávám to zvíře. Čekali jsme příliš dlouho na to, být něžní. Tentokrát, on bude ten hurikán, který roztrhá můj svět, kousek po kousku.

A jinak bych to ani nechtěla.

Bojuji s jeho košilí, ve snaze ji vytáhnout tak, abych mohla cítit jeho kůži. Žhavou, hladkou kůži. Souhlasně zabručí a odtáhne se jen na tak dlouho, aby ji vytáhl a nechal mě mu ji přetáhnout přes hlavu.

Pak je zpátky na mě, líbá mě, olizuje a přivádí mě k šílenství touhou.

Cítím jednu ruku na mém pásku, jak rozepne zkušeně knoflík a pak zatáhne za zip. Stáhne je jedním pohybem přes boky, okamžitě je následují kalhotky, než se sehne, aby je stáhnul dolů po nohách a k chodidlům.

Pak jsem mu otevřená. Jeho jazyk vtrhne do mých úst přesně v momentě, kdy napadne mé tělo. Jsem připravená. Tak velmi připravená.

Vydá hrdelní, zvířecí zvuk, který mu zabručí v hrudi a rezonuje skrz ústy do mých. Zalapám po dechu, polknu to celé, jako on polyká mě, celou.

Jeho prsty mě na pár vteřin opustí. Vím, o co mu jde a přidám pomocnou ruku, stáhnout jeho džíny, dokud neodhalí pevné, kulaté křivky jeho zadku.

Pak, jedním hladkým pohybem, mě Noah zvedne, nohy mu obalím kolem pasu a mé kalhoty odlétnou a přistanou někde, je mi jedno kde a cítím šťouchnutí na můj vchod.

Všechno, na co dokážu myslet, je dostat ho dovnitř sebe, což bude pocit, jako by mě konečně naplnil.

Ale Noah se zastaví.

Jeho teplý dech je pryč.

Není tu žádný zvuk.

Mé vlastní srdce se zastaví v hrudi a počítá – tisíc. Dva tisíce. Tři.

Zírá mi do tváře, do mých očí, zapamatovává si, slibuje, bere něco, co bylo vždycky jeho a pak se, nesnesitelně pomalu, do mě vtiskne.

„Ach Bože, ach Bože!“ zašeptám, neschopná vydat další zvuk.

Polknu, zachvěji se, ta rozkoš je tak intenzivní. Chci zavřít oči, vychutnat si ten pocit – všechny – ale nemůžu odtrhnout zrak. Mám pocit, že bych nikdy nemohla.

Noah nás posune dopředu, ke zdi, kde mě podpírá, aby mohl vyklouznout napůl ven a přirazit hlouběji, tvrději.

A pak… a pak se to zvíře vrátí.

Se zabručením, mi Noah zaboří obličej do krku. Cítím tam nejdřív jeho rty, pak jazyk, pak zuby, vteřinu před tím, než se znova stáhne a ponoří se do mě podruhé.

Cítím ho… všude. Není ve mě místo, není místo ani na povrchu, kterého by se nedotýkal, které by neuctíval, které by nemiloval.

„Poppy,“ zamumlá. A to je všechno, co slyším.

Rozpadnu se.

V tu chvíli, neslyším nic než tlukot svého vlastního srdce, bušícího mi v uších a zvuk svého vlastního dýchání, jak mu dýchám do ramene.

Držím se a svírám kolem něj, a vím, že ta chvíle je moc i pro něj. S výkřikem, který je skoro bolestný, do mě přirazí a pak se ostře vytáhne ven. Nikdo z nás nepomyslel na ochranu.

„Uhhh, Bože!“ zasténá a ztěžka se o mě opře. „Ach do prdele. Do prdele. Do prdele,“ opakuje zadýchaným tónem.

Jsem také omámená, jak stále klesám zpátky ze svého vrcholu.

„Co je? Co je špatně?“

Buch, buch, buch. „Neměl jsem tohle dělat. Nic jsem si nevzal.“

„Jsem čistá, pokud je to to, s čím si děláš starosti.“

Na to, zvedne Noah hlavu. „Ne, o to vůbec nejde. Já jen… neměl jsem… Bylo to nezodpovědné. A neuctivé k tobě.“

Usměji se. „To je v pořádku. Můžeme to příště udělat lépe.“

Neřeknu mu, že ničeho nelituji, že bych to udělala znova a znova, a nezměnila bych ani jednu jedinou věc.

Pokrčený úsměv, něco dalšího, co jsem na něm nikdy neviděla, zatahá za koutek jeho úst. To mu dává klukovský vzhled, okouzlující naprosto jiným způsobem, ale stejně devastujícím. „To zní jako skvělý nápad.“

Vyjeknu, když mě odtrhne od zdi a šourá se i se mnou přes obývák, a do toho, co předpokládám, že je jeho ložnice. Je to místnost s postelí, takže pokud nemá dvě, tohle je místo, kde v noci spí. Kde se budeme znovu milovat.

A snad znovu a znovu.

Možná tady se otevře a podělí se, se mnou o to, co je v ložnici jeho srdce, jeho duše.

To je má poslední myšlenka, když mě jemně položí na chladný přehoz a postaví se, aby si svléknu své, napůl stažené kalhoty, z nohou.

Nemusím se ptát, jestli je připravený to dělat znova. Sama mohu vidět, jak perfektně, nádherně připravený je.

Po holé kůži se mi rozprostře chlad, až přes pokožku břicha. Samovolně se zachvěji.

„Je ti zima?“ zeptá se a okamžitě se zamračí obavou.

Srdce se mi zhoupne. Můj Bože, on je úžasný!

„Ne,“ řeknu mu tiše. „Jen tě chci.“

Noah se nakloní na stranu, otevře zásuvku nočního stolku a vytáhne malý foliový balíček. Uchváceně sleduji, jak vyndá kondom a sroluje ho dolů, po svém dlouhém, silném, úžasném kusu mužství.

„Pak mě dostaneš,“ řekne a klesne na kolena mezi mýma roztaženýma nohama. „Ale nejdřív…“

Nezformuji další souvislou myšlenku, po zbytek noci. A dvakrát příští ráno.