TWWB - 11. kapitola

 Překlad: Lucianna

11 – Poppy

 

Nemůžu si vzpomenou, kdy jsem byla šťastnější. Cítím se víc optimisticky. Ne během dětství, ne během střední školy, ne od té doby, co jsem se přestěhovala do Chicaga. Nikdy.

Až do teď.

Až do Noaha.

Prakticky propluji celým dnem. Ano, je to jako ten nejdelší den, ale vědomí, co na mě jeho konci čeká… vědomí, kdo na mě na jeho konci čeká, ho dělá snesitelným. Udržuje to můj úsměv a trpělivost na svém místě, bez ohledu na to, jak jsem unavená ze včerejšího vzrušení a neklidného nočního spánku.

Odpoledne vychází celkem pěkně, jak u zákazníků, tak u spolupracovníků. Stálí zákazníci stále proudí dveřmi a pár minut po třetí, přijde Tilly.

„Do prdele,“ zasyčí, rozhlížejíc se doleva a doprava, jestli někdo neposlouchá, když mě vezme za paži a táhne mě dozadu. „Řekni mi všechno.“

„Bylo to šílené, Tilly. Nemůžu… ani nemůžu. Všechno se stalo tak rychle… a bylo to tak bláznivé… přesně jako ve filmech. Nemyslím si ani, že to dokážu popsat.“

„Takže Nemravný Noah nakopal zadky, jo?“

Vrhnu na ni pochybovačný pohled. „Nemravný Noah?“

Pokrčí rameny. „V mé mysli je. Aspoň to mi nech.“

Protočím oči, ale usměji se. „Fajn. Může být nemravný.“

I když jsme právě diskutovaly její hloupou přezdívku, zardění mi zahřeje tváře. A musí se nechat Tilly, že jí to neunikne.“

„Ach! Ach, ach, ach!“ zašvitoří, připlácne si jednu ruku na pusu a druhou na mě zatřese, obočí vytažené nadšením.

„Co? Co, co, co?“

„On je nemravný! Já viděla to zčervenání! Ty malá, špinavá tajnůstkářko! Vybal to! A myslím tím. Zatraceně. Hned.“

Zasměji se, napůl hanbou a napůl potěšením při vzpomínce na mého úžasného ctitele. „Tilly, pracujeme…“

„A?“ přeruší mě.

„… a je to soukromé,“ pokračuji, jako by to neudělala.

„Měly jsme dohodu.“

Připomenu ji, „Neudělaly jsme dohodu. Ty jsi vydala příkaz.“

„A byl naprosto rozumný. Dokonce vynechám tu kresbu uhlem, ale holka! Já. Potřebuji. Detaily.“

Zavrtím hlavou, zmatením a pobavením zároveň. „Mám stoly. Promluvíme si později.“

Spěchám pryč, jak nejrychleji mohu a v krku mi bublá smích. Cítím závrať. On, mi dává pocit závratě.

„Nemysli si, že na tohle zapomenu,“ zavolá Tilly pěkně nahlas, z kuchyně.

Omluvně se usměji, když jdu mezi stoly, ale srdce jsem nikdy neměla lehčí.

Za deset minut šest, předám Tilly své stoly, z nichž čtyři jsou zaplacené a dva další už dostaly své jídlo. Celý den bylo rušno a já mám kapsu plnou spropitného. Když je přendávám do kabelky, dokonce i peníze, vypadají jako třešnička na dortu, a ne samotný dort. S Noahem všechno prostě vypadá… lépe.

Jsem lehká jako vánek, když projdu zpátky bistrem a mířím ven. Tam, čekající na mě na chodníku, stojí Noah. Oči se mu rozsvítí, když mě uvidí. Mě se rozsvítí celý svět, když vidím jeho.

Aniž zvažuji cokoliv jiného, kromě toho, jak se cítím, vrhnu se k němu, obejmu ho pažemi kolem krku a dám mu hlasitý, mlaskavý polibek, na jeho perfektně tvarované rty.

Zakloním se, abych se na něj podívala a vyjeknu, „Ahoj.“

Když ani nepromluví, ani neudělá nějaký pohyb, dokonce se mu nepohne ani sval ve tváři, srdce mi spadne k nohám. Příliš moc, příliš brzy, chce se mi křičet na sebe samu, jak mě zaplavuje lítost a rozpaky. Ale pak, jako když slunce prorazí váhavé mraky, se objeví jeho úsměv.

A mé srdce se rozpustí.

„Ahoj tobě.“

Díváme se jeden na druhého pár vteřin, já, užívající si prostě to, jak úžasně nádherný je, a on nejspíš přemýšlející o tom, že jsem šílený případ, dokud si konečně nevšimnu, že mě u sebe drží jen jednou paží. Moje první myšlenka je alarmující.

„Ach, bože! Nejsi zraněný, že ne? Zranil ses včera večer?“

Zranil ho jeden z lupičů? Vytáhl na něj něco, zatímco se vrhnul z místa, jako Jack Bauer?

Procházím naše dřívější setkání a nemůžu si vzpomenout, že by upřednostňoval nějakou končetinu, ale když se na něj dívám nyní, nepoužívá pravou ruku vůbec. Je bezpečně zastrčená za jeho zády.

Vytáhnu své vykulené oči zpátky k jeho a vidím jen rošťáctví. Pak, se v jeho v pravé ruce, kterou mávne mezi nás, objeví obrovská, nádherná kytice narcisů.

Zalapám po dechu. „Narcisky! Ach můj Bože, jsou nádherné! Jsou taky moje oblíbené! Jak jsi to věděl?“

Pokrčí rameny, oči se mu třpytí. „Muži mají své způsoby.“

Tilly, pomyslím si pro sebe. Nebo Simone.

Jsou jediné, které to ví.

„No, miluji tvé způsoby. A miluji tyhle! Děkuji ti.“

„Potěšení je na mé straně,“ řekne tiše, jako by se cítil nepohodlně s mým nadšením. „Připravená?“

„Velmi. Byl to dlouhý den.“

Oba se otočíme a na ulici a vyrazíme směrem k mému bytu. Noah nic dalšího neřekne. Ani já ne, ale nemůžu se přestat usmívat. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy mi někdo koupil květiny.

Ponořím do nich nos. Ve skutečnosti nijak nevoní; prostě jsou cítit jako uříznuté květiny, jako ta trocha tekutiny, která vytéká ven, když jsou jejich stonky odděleny. Ale je mi to jedno. Pro mě, voní jako nebe. Jako ohleduplnost muže po mém boku. Jako naděje.

Možná trochu jako láska.

Uvidíme.

Jdeme tak blízko sebe, že mé rameno každou chvíli narazí do jeho paže. Nevím, kdo udržuje tu blízkost, ale jsme si rozhodně blízko.

Chci se natáhnout po jeho ruce, ale nedovolím si to. Nechci riskovat, že nás vrátím zpátky. Od té noci na schodech, se Noah otevřel. Nejsem hloupá, abych si myslela, že je to trvalé vyléčení. Ani náhodou. Vím, že jeden špatný krok z mé strany, ho může rychle odehnat, a to by mi zlomilo srdce.

U vchodových dveří do mé budovy, strčím klíč do zámku a pustím nás dovnitř. Jdeme, bok po boku, nahoru po schodech, naše kroky v perfektním rytmu.

I nad tím se usměji.

Všechno mě dneska večer nutí se usmívat.

Nejsem překvapená, že najdu dveře znovu odemknuté, ale tentokrát tomu nevěnuji myšlenku. Jsem příliš šťastná a cítím se naprosto bezpečně s Noahem po mém boku. Je zjevně víc než schopný postarat se o mě, kdybych byla napadena.

Horké, drobné zachvění, mnou projede při vzpomínce na jeho hrdinné chování. Věci jako tahle, se stávají ve filmech, ne v reálném životě. Rozhodně ne ženám, jako jsem já.

A přesto se staly.

Mám tolik otázek, na které se chci zeptat, ale vím, že je musím vypouštět opatrně, ve správnou chvíli. Jinak by zmlknul. To vím. Nesnáším pomyšlení na ten závoj, padající zpátky za jeho čistě modrýma očima. V tuhle chvíli, po všem, co se stalo, by to bylo jako blesk z čistého nebe a já udělám prostě cokoliv, abych to už nikdy neviděla se stát.

Jakmile jsme uvnitř, zamířím přímo do kuchyně, sehnat vázu. Když je upravuji, zazvoní zvonek.

„Mám to,“ nabídne Noah.

Je pryč pár minut, než se vrátí a nese dva sáčky jídla. Dokážu podle červeného nápisu na bílých sáčcích, říct, co je uvnitř.

„Je to jídlo z China House?“

Už to vím. Poznala bych tu lahodnou vůni kdekoliv.

Přikývne a položí sáčky na linku. Sleduji, jak sáhne do prvního sáčku a vytáhne film. Položí ho vedle jídla a pak začne vybalovat bílé krabičky.

„Doručují teď i filmy?“ Vím velmi dobře, že ne. Objednávám si odtud častěji, než jsem ochotná si přiznat.

„Pokud zaplatíš dost, tak ano. Dokonce ti vyloží u dveří i lahev vína, pokud hezky požádáš.“

Noah se natáhne za roh, z dohledu, na podlahu. Když se narovná, drží papírovou tašku, tvarovanou jako lahev vína. A jistě, že odtamtud vytáhne sladké červené.

„Jsem zatím přijatelné rande?“ Jeho zářivé oči mi říkají, že ví zatraceně dobře, že je.

„Hádám, že budeš.“

Vezmi si mě, dodám v duchu.

Otevřu zásuvku pod sebou, abych vyndala vývrtku a položím ji na linku. Tehdy si všimnu známého pozadí na filmu, který tam leží.

Otevřu pusu. Je to Casablanca.

„Dobře. S kým jsi mluvil?“ zkouším znít vážně, dokonce si dám ruku v bok, ale nemůžu zabránit potěšení.

Noah nakrčí obočí a jeho výraz je sama nevinnost. „Nevím, co tím myslíš.“

„Narcisky. Chine House. Casablanca. Všechny moje oblíbené věci. Musel jsi mluvit buď s Tilly, nebo se Simone.“

Vsázím na Tilly. Ona byla naprosto pro plán jako tenhle, pokud by si myslela, že by to pro mě znamenalo sex a pak se vrátit k ní s detaily, raději dřív než později.

„Možná umím číst myšlenky.“

„Bože, doufám, že ne!“ Snažím to zahnat smíchem, ale tváře mi hoří už jen při té myšlence, že by možná v nějakém paralelním vesmíru, dokázal číst mé myšlenky. Většina z nich je poslední dobou o něm a všechny mají na sobě hvězdičku.

Alespoň ty slušné ano.

Ty ostatní byly… Jo, nějak takové.

Tilly by byla hrdá.

Usměje se. „Tak možná mluvíš ze spaní.“

„Nemluvím,“ bráním se, ačkoliv si nemůžu být jistá, že ne. Ale tohle není ten případ. Na tomhle je jasně podepsaná Tilly.

Bez ohledu na to, jak přišel k těmhle informacích, skutečnost, že prošel všemi těmi problémy kvůli mně, dává mým rtům pocit, že jsou zaseknuté v permanentním úsměvu. Ani nebudu zmiňovat způsob, jak se moje hruď, spolu se vším pod pasem, cítí.

On je potichu, když postavím vázu s narcisy a naaranžuji jídlo na tác, abychom ho mohli jíst před televizí. Nestěžuje si ani, když vytáhnu velké polštáře v orientálním stylu, na kterých můžeme sedět.

Vložím DVD do přehrávače a otočím se k němu, zatímco se načítá. „Půjdu se převléknout. Hned budu zpátky.“

Přikývne, tiše jako vždycky, a já spěchám do ložnice, která je v tom stejném stavu, jako jsem ji dnes ráno opustila – v nepořádku.

Všimnu si sexy pyžama Simone, na podlaze u nohou postele. Cestou kolem je seberu a protočím oči. Zjevně tady byla, nejspíš prohledávala mou šatnu, hledajíc něco, co ztratila a nemohla najít. Proč prohlíží můj pokoj, nemám tušení. Není to tak, že bychom měly stejný styl v oblékání. Ona se obléká dvěma způsoby – jako striptérka, kterou je, hned vedle exotické tanečnice, nebo jako rocková fanynka. Děravé džíny, potrhané košile a bosé nohy, doplněné rozčepýřenými vlasy. To je jediná doba, kdy ji vidím bez jedné z jejích paruk na hlavě.

Hodím pyžamo do koše na prádlo a shodím uniformu, natáhnu si šortky a obyčejné bílé tričko. Rychle si opravím make-up a rozpustím si vlasy, než se připojím k Noahovi v obýváku.

Když se objevím po jeho boku, prohlédne mě, očima bloudí po mých nohách, uznale, jak doufám. Hodně chodím, takže když bych si měla vybrat jednu věc, ve které bych byla sebejistá, byly by to nohy.

Nyní jsem ráda, že jsem si vzala kraťasy.

Usadím se do tureckého sedu na svůj polštář a zvednu krabičku a pár hůlek. Noahovy oči jsou stále na mě. Můžu je cítit, jak mě prohlíží, koutkem svého oka. Vrhnu po něm postranním pohledem, než si dám první sousto do pusy.

Zastavím se.

„Co je špatně?“ zeptá se.

„Zíráš.“

„Jo?“

„Ano.“

„Obtěžuje tě to?“

Ušklíbnu se. „Uh, no, trochu. Zvlášť, když jím. Ještě k tomu hůlkami.“

„Proč? Jsi čuně?“

Zahihňám se a otočím se k němu tváří úplně. „Ne! Jen…“ Pokrčím rameny. „Já nevím. Prostě jsem z toho v rozpacích.“

„Neměla bys být.“

„A to proč?“

„Protože jsi krásná. Kdokoliv, kdo má oči, by se na tebe chtěl dívat.“

Další ruměnec. Zatracená světlá pleť!

„Ne, zatímco jím,“ řeknu mírně a odkloním se.

„Zatímco děláš cokoliv. Zvlášť cokoliv s tou pusou.“

Tahle pusa, se trochu otevře, a teplo mnou exploduje, jako lávová bomba. Teplo narůstající rozkoše a náhlé touhy, mnou proudí, a má hlava je z toho omámená a plíce stažené.

„Páni, ty opravdu víš, jak dostat holku do rozpaků,“ řeknu zadýchaně, naprosto mimo ligu, s tímhle mužem.

Noah se ušklíbne a pokrčí rameny, pak stočí pozornost zpátky ke svému jídlu, a lehce opustí téma. Myslím, že je od něj velmi ohleduplné, že mi dává pokoj, když přiznám, že se cítím trochu… neschopně. Nejsem prostě zvyklá na takové škádlení s mužem, a určitě ně s tímhle mužem. Vidět tuto jeho stránku, cítit na sobě tyhle hladové oči, když byly většinou ztracené, v posledních měsících… Je to radostné a ohromující zároveň.

Noah byl působivý už předtím. Ale takhle? Do háje! Je skoro zdrcující.

Ale tím nejlepším způsobem.

Nemůžu pomyslet na nikoho jiného, kým bych chtěla být zdrcena.

„Kdo teď zírá?“ zeptá se Noah, aniž by se podíval mým směrem.

Stále ho sleduji, i když se otočil pryč.

Věnuji mu kyselý úsměv. „Promiň.“

Po nalezení dálkového ovladače, a zmáčknutí tlačítka, se film začne přehrávat. Jak jím, nemůžu si nevšimnout, jak zdatný je s hůlkami. Obratně se probere objednaným jídlem a dostane to do pusy, aniž by ukápl kapku. Já? Já jsem trochu méně… skvělá.

Jak hraje film, začínám být do něj víc ponořená. Nikdy se mi tenhle film neomrzí, už jsem ho měla půjčený víc jak tucetkrát, co jsem v Chicagu. Asi by bylo lepší si ho koupit, ale nikdy nepomyslím na to, jít ho hledat, dokud nemám chuť se na něj podívat.

Čím ponořenější jsem do filmu, tím nešikovnější jsem s hůlkami. Nesu si velké sousto kuřete do úst, když se mi jedna hůlka sklouzne a Kung Pao mi spadne na svěže bílé, čisté tričko. Než se k tomu dostanu, Noah se natáhne, sebere ho hůlkami z mé hrudi a hodí si ho do pusy.

Sleduji ho, když žvýká a sleduje mě zpátky. Už po sté si přeji, abych byla víc jako Simone, abych byla v těchto situacích lepší.

„J-já ani neznám tvoje příjmení,“ zamumlám z ničeho nic, naprosto rozhozená.

„Williamson,“ doplní bez zaváhání, aniž by ze mě spustil oči. „Jmenuji se Noah Williamson.“

Přikývnu. To zní správně. To jméno mu perfektně sedí. Opravdu nevím proč. Možná proto, že se nyní cítím, jako bych věděla o něco málo víc, o svém záhadném muži.

Krok za krokem, Poppy. Krok za krokem.

Šťastná, se usměji a vrátím se ke svému nepořádnému jídlu, odolávajíc pokušení, nechat spadnout víc jídla, aby je ze mě snědl. To byla tak trochu žhavá, a velmi… intimní věc.

Když dojíme, Noah dá na sebe krabičky a ubrousky a použité hůlky, zpátky na tác.

„Udělám to. Já…“

„Ne,“ přeruší mě rychle. „Zvládnu to. Ty jsi pracovala celý den. Seď a užívej si film. Budu hned zpátky.“

„Dám tam pauzu,“ řeknu a natáhnu se pro ovladač.

„Neobtěžuj se. Už jsem to viděl.“

Mé srdce se rozpustí na další stupeň. Muž, který viděl Casablancu.

Možná je prostě perfektní.

Spěchám na gauč a naprosto se ponořím do filmu. Ale i tak, cítím Noahův návrat. Je to jako by mě každý nerv tak trochu zabrněl, když se kolem mě protáhne a zastaví, aby doplnil sklenku vína v mé ruce.

„Děkuji,“ řeknu mu. Jako obvykle, přikývne, a rozhodne se také si sednout na gauč.

Je blízko. Tak blízko, že můžu cítit jeho mýdlo. Tak blízko, že můžu cítit jeho teplo, jak mi zahřívá nahou paži a nohu. Tak blízko, že když pohnu kolenem trochu doprava, cítím denim jeho džínsů.

Najednou film není už tak zajímavý, jak byl, tak jako obvykle je. Najednou všechno, na co dokážu myslet, je dotknout se Noaha, a aby se on dotknul mě.

Zavrtím se, posunu se maličko k němu, s přáním, aby mě objal paží, držel mě za ruku, přejel mi po noze. Něco.

A on to udělá.

Vnímavý, jako vždycky, to vypadá, že Noah cítí, co potřebuji, kam tím mířím, a natáhne se pro mou volnou ruku, vezme ji do své větší a položí je na své stehno.

Mé srdce buší štěstím a cukající rty, schovám za usrknutí vína. Červené mi pokryje jazyk a hlava je jako beztíže.

Po několika vteřinách, si Noah začne hrát s mými prsty, tře jeden po druhém bříškem palce, ohýbá je kolem svých a zase zpátky.

Zvedne mou ruku z nohy a přiblíží jí k ústům, přitiskne její hřbet ke svým rtům a pak ji zase položí zpátky na své stehno, jako by to drobné počínání už tak neotočilo můj žaludek – pche, celý můj svět – naruby.

Pokračuje ve sledování filmu, podle všeho se zdá, že se na něj plně soustředí. Ale já ne. Jsem tváří k televizi, ale nevěnuji tomu ani nejmenší pozornost. Vše, na dokážu myslet, všechno, co dokážu slyšet, vidět a cítit, je Noah.

Noah Williamson.

Sedí vedle mě, jako kdyby by mě nepřivedl k otřesu na schodech, ani ne padesát stop od místa, kde sedíme. Sedí vedle mě, jako by mi v podstatě nenabídl vysprchovat se, se mnou, včera večer. Sedí vedle mě, jako bychom byli na prvním, nevinném rande, a nebyli dva dospělí, divoce přitahovaní jeden ke druhému.

A to.

Mě.

Přivádí.

K šílenství.

„Kéž bych mohl číst tvé myšlenky, právě teď,“ prohlásí a jeho hlas je sotva slyšitelný, přes film.

Ale já to slyším.

Všechny mé smysly, jsou naladěné jen na něj.

„A to proč?“

Bože, dokážu sotva dýchat, bez zasténání. Chci ho, ne, potřebuji, aby se otočil a políbil mě, vtáhl mě do své náruče a přitiskl mě k sobě tak blízko, jak to jen jde. Potřebuji cítit jeho kůži na své, jeho rty na mých, jeho oheň žhnout s mým.

„Protože tvé dýchání je mělké, a jsem si dost jistý, že to za to nemůže Humphry Bogart.“

Může to slyšet?

Mohla bych umřít hanbou. Jak k čertu?

Hledám nějaké trefné vysvětlení, ale na žádné nemůžu přijít. Můj mozek je v Noahových službách, ne ve službách inteligentní reakce.

„O čem přemýšlíš, Poppy?“

„O tobě,“ zašeptám, příliš přistižená, abych vymyslela přijatelnou lež.

Pomalu, smyslně, Noah otočí hlavu ke mně a propíchne mě těma svýma intenzivníma očima. Stejně jako ten večer na schodech, jsou téměř černé, zorničky tak velké, že téměř pohlcují modré duhovky.

„A ty přemýšlíš o mě, ne?“ cítím se také odvážně. Příliš vzrušená na to, abych si dělala starosti s tím, zachránit si tvář v tuhle chvíli.

Ten pohled… znám ho. Už jsem ho viděla dřív. Cítila ho předtím. A jestli se nepletu…

„K čertu, jo,“ zamumlá.

„Chceš mi říct o čem?“

Zvedne jedno obočí, jen na vteřinu, než ho spustí. „Právě jsem přemýšlel, jak moc rád bych tě zbavil toho oblečení a rozprostřel tě na tenhle polštář.“ Kopne do jednoho z velkých polštářů, palcem nohy.

Ústa mám suší než víno. „A dělal se mnou co?

„Všechno, na co bych pomyslel,“ přizná se. „A toho je hodně.“

Olíznu si vyprahlé rty. „Co ti v tom brání?“

„Já…“ Jeho odmlčení je jako jehla do pevného, tenkého balonku mé sebedůvěry, který bez milosti propíchne.

Zavrtím hlavou a odtáhnu od něj ruku. „Omlouvám se. J-já nevím co to se mnou je. Můžu se hájit tím, že jsem příliš unavená?“

Třu si místo mezi očima, s přáním, aby prostě zmizel a nechal mě samotnou se svým ponížením.

Kolikrát se tohle s ním ještě stane?

Silné prsty sevřou mou čelist a přinutí mě se mu podívat do tváře. „Nic bych nechtěl víc než tohle. Já jen… Nechci to uspěchat. Riskovat, že se všechno pokazí.“

Jak gentlemanské od něj – snažit se zmenšit mé zklamání. Bohužel, je to ještě víc ponižující.

„Rozumím,“ ujistím ho s úsměvem a spolknu to, co zbylo z mé hrdosti.

Nakrčí obočí. „Ne, to si nemyslím.“

Otočím se zpátky k televizi, a přeji si, aby zmizel. „Ne, naprosto ano.“

Noah se natáhne znovu pro mou ruku, jen tentokrát ji přitiskne na tu velmi působivou bouli mezi svými stehny. „Ne, opravdu si nemyslím, že ano,“ zopakuje.

Nemůžu popřít, že mě těší vědomí, že je vzrušený stejně, jako já. „Tak co je potom za problém?“

Povzdechne si. „Ty. Já. Tohle. Snažím se na to jít pomalu. Je to dlouho, co… Je to prostě dlouho a já nechci věci mezi námi pokazit, kvůli mým osobním sračkám.“

„Jak by tohle,“ zeptám se a poukážu na jeho erekci lehkým stisknutím ruky, které způsobí, že mi povyskočí proti dlani, „mohlo pokazit věci?“

„Po sexu se věci mění. Víš to, stejně jako já. A já… mám tě rád Poppy. Nechci se tomu poddat příliš brzo. Chci, aby byl správný čas. Pro nás oba.“

Nedokážu zadržet zasténání, které mi unikne, když se opřu hlavou o opěradlo gauče. „Chápu to. Opravdu.“ A skutečně. Jsem si jistá, že má pravdu. Táhne za sebou nějaké opravdu těžké břímě a pro mě nejspíš není moudré, vrhat s ním po hlavě do něčeho, dokud nebudu vědět, co to je. Ale sakra, je to těžké! „Mám jen jednu otázku.“

„Jakou?“

Zvednu hlavu a podívám se na něj. „Můžou mít ženy modré koule?“

Jsem odměněna krátkým, ostrým, upřímným zasmáním. „Ne, nemyslím si.“

„To je dobře, protože nejsem fanynka studených sprch.“

„Ale jsi fanynka schodů,“ řekne a otočí se, aby na mě dosáhl. „Možná ti můžu ušetřit nějakou vodu.“

Než se můžu zeptat, co tím myslí, Noah mě přetáhne na svůj klín a narazí svými ústy do mých. Mé nohy si automaticky sednou obkročmo na jeho boky a ten kontakt mezi mou touhou a jeho tvrdostí, je skoro víc, než dokážu zvládnout.

Znovu.

Jeho rty a jazyk, mě pohlcují. Jeho ruce a slova, mě spalují.

„J-j-jak mi tohle pomůže?“ vyhrknu přes naše spojené rty.

„Nech mě ti to ukázat,“ odpoví, jednou rukou přejde dozadu na mou hlavu, aby mě držel u sebe, zatímco druhou sjede dolů k mému boku a na holou kůži.

Během minuty a půl, jsem prakticky bezduchá a lapám po dechu, díky kouzlu, kterým mě tak rychle omotává.

Jo, Noah je talentovaný muž. To je bez pochyby.