LL - 18. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Liv

Probudím se rozbolavělá, vzpomínky na včerejší den se mi objeví v hlavě.

V autě, v motelu se Spiderem. Zlomení jeho nosu. Útěk. Zhroucení na krajnici vozovky. Carter mě zachránil a přivedl nazpět do klubovny. Jax mi vyčistil rány. A zašil mě na stehnech. Pamatuji si na gázu v ústech, kde jsem ztratila zub. Na Cartera, který mě umyl ve sprše. Prášky proti bolesti. Spánek. Tak moc spánku.

Přetočím se a posadím. Trhnu sebou kvůli ranám na zadku a stehnech.

„Hej, lásko, nehýbej se, prostě zůstaň tam, kde jsi.“ Řekne Carter.

Vypadá, jako by nespal celé dny, pod očima má tmavé kruhy, rozcuchané vlasy jsou mastné a vypadá… já nevím… prázdný? Ale tohle je Carter, takže i při současném stavu je pořád nejkrásnějším mužem, jakého jsem kdy viděla.

Carter vyleze za mnou do postele a já se uvolním v jeho objetí. Položím mu hlavu na hrudník a on mě hladí ve vlasech. Položím mu ruku na srdce, částečně, abych ho uklidnila a částečně, abych se já ukonejšila tlukotem jeho srdce.

Cítím, jak si Carter složí hlavu na moji a nadechuje se mé vůně.

„Je mi to tak strašně líto, Liv. Nemůžu… jak… do prdele… je mi tak líto, že jsem to dopustil.“

Hladím ho po hrudi a umístím malý polibek na srdce.

„Cartere, není to tvoje chyba.“

„Ale je!“ Zní, jako by byl v bolestech. „Byla jsi zbita, pořezána a měla jsi… měla jsi ten zkurvený řetěz kolem krku, Liv. Nikdy ten obrázek nedostanu z hlavy. Je mi to tak líto, tak strašně mě to mrzí.“

„Cartere, prosím, přestaň. Teď už jsem v pořádku, přišel jsi pro mě. Zachránil mě.“

„Ne. Ty ses zachránila sama. Jsi tak statečná, miláčku.“

„Byl jsi se mnou v myšlenkách.“

Tázavě na mě pohlédne.

„V autě jsem začala mít záchvat paniky, proto jsem zastavila. Nemohla jsem dýchat a vzpomněla jsem si, co jsi mě učil. Slyšela jsem, jak mi kladeš ty otázky, pět věcí, které vidím, čtyři, kterých se můžu dotknout, tři, které slyším. Uslyšela jsem tvoji motorku a věděla jsem, že přijdeš. Věděla jsem, že jsem v bezpečí.“

„Bože Liv, tak moc tě miluju. Jsi tak úžasná, neuvěřitelná.“

Dalších pár minut sedíme a objímáme se. Nakonec Carter přeruší ticho. Můžu říct, že má na srdci něco důležitého.

„Jak se k tobě dostal, zlato?“

„Spider mi poslal zprávu. Napsal, že jestli nevyjdu ven, zastřelí tě. Pak mi poslal fotku tebe na mém gauči, což dokazovalo, že má perfektní pozici ke střelbě.“

Carter se ode mě odtáhne a zvláštně se na mě podívá. „Takže jsi s ním prostě odešla?“ Můžu říct, že se snaží nebýt na mě naštvaný.

„Nemohla jsem ho nechat, aby tě zabil! Co jsem měla dělat?“ Vážně je kvůli tomu naštvaný? Zachránila jsem mu život! „Právě jsem si tě našla, nemohla jsem mu dovolit, aby ti ublížil! Všechno bylo perfektní, ty jsi byl perfektní a má zkurvená minulost přišla a všechno to zničila. Nemohla jsem ho prostě nechat –“

Než můžu dokončit myšlenku, Carter mě pomalu a sladce políbí, zastrčí mi vlasy za ucho a hladí mě po krku.

Jakmile se od sebe trochu oddálíme, opře si čelo o moje.

„Ty… ty ses obětovala kvůli mně?“ Zavrtí hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit.

„No, jo, teda, miluju tě. Co jiného jsem měla dělat?“ Carter se znovu odtáhne a podívá se mi do očí.

„Tak moc jsem se bál, Liv. Byl jsem vyděšený. Myslel jsem, že už tě znovu neuvidím.“

Pohledem zkoumá můj obličej. Od linie vlasů k nosu, ke rtům, k tváři, a nakonec se vrátí k očím. Jako by se pokoušel zapamatovat si všechno z mého obličeje, pro případ, že najednou zmizím.

„Už mi to znovu nedělej. Nikdy, Liv. Slib mi to. Přísahej, že nikdy neodejdeš.“

Hrozí, že mu začnou téct slzy po tvářích, nemůžu si pomoct a pár jich skane i mně, když vidím jeho neochvějný pohled plný lásky a strachu.

Přejedu mu prsty po vousech tak, jak vím, že to má rád. „Neplánuju se znovu dostat do stejné pozice, ale kdybych si měla vybrat mezi tebou a mnou, pokaždé si vyberu tebe, Cartere. Stejně jako vím, že ty bys vybral mě. Nemůžeš mě žádat, abych udělala něco, co nejsi ochotný udělat sám.“

„Sakra, Liv. Snažím se tě chránit a být galantní, což je dost těžké, když prostě jdeš a necháš se odvézt nějakým padouchem. Nemůžeš slíbit mému křehkému egu aspoň tuhle jednu věc?“

Usměje se a já vím, že budeme v pořádku.

„Nebyla bych dívkou, do které ses zamiloval, kdybych nechala tvé mužské ego nedotčené, ne?“

Zářivě se usměje a zavrtá tvář do mého ramene a opatrně se vyhne mému bolavému krku.

„Tak moc tě miluju, Liv. Chyběla jsi mi.“

„Taky tě miluju. Víc, než si dokážeš představit.“