LL - 17. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Liv

Prostě řiď, holka. Zvládneš to.

V hlavě mi buší jako sviňa a vím, že mám zakrvácený krk a samou modřinu od toho zkurveného řetězu, ale nemám čas zastavovat. Musím pokračovat. Řídit.

Ani nevím, jak řídit, ale na tom nezáleží.

Jsem volná.

Vím, že si Spider zavolá pro zálohy, nebo tak a bude mít lidi, co po mně budou pátrat.

Ještě nejsem mimo dosah, ale jsem pryč od něj.

Snažil se mě políbit a já mu hlavou rozbila obličej, vlastně se mi tentokrát podařilo zlomit mu nos. Spadl na podlahu, ale stáhl mě sebou, protože držel řetěz, ten se mi zařízl do krku a dusil mě. Našla jsem v jeho bicepsu bod, který jsem tlačila tak dlouho, dokud neuvolnil sevření řetězu. Popadla jsem ho a mlátila ho s ním do tváře, dokud jsem mu nevzala zbraň, kopla jsem ho do jeho (velmi malých) koulí a běžela k autu.

Nastartovat auto pomocí drátů byl můj nejmenší problém. S mámou jsme žily v Corolle téměř dva roky… a nikdy jsme k nastartování nepotřebovaly klíče.

Ruce se mi třesou, když ustupuje nával adrenalinu a místo něj mě zaplavuje vyčerpání. Do prdele. Jsem v autě. Jsem v zasraném autě.

Bolest pomalu prosakuje do mého vědomí a pomalu ovládá mé tělo. Cítím, jak se mi na obličeji a rukách objevují modřiny. Cítím krev v ústech, která pochází ze stoličky, o kterou jsem přišla. Spánek mi pulzuje po raně pažbou pistole. Slzy mi naplní oči a způsobí, že trochu vybočím.

Nebude dobré pro mě, ani pro nikoho jiného, pokud se zabiju při autonehodě. Proto se rozhodnu zastavit u krajnice a dát se trochu dohromady.

Zaparkuju a lapám po dechu. Netuším, jestli nemůžu dýchat, kvůli tomu řetězu kolem krku, nebo protože jsem uprostřed panického záchvatu.

Zatahám za řetěz a snažím se najít sponu, která ho uvolní z krku. Ze zkušenosti vím, že obojek může být odstraněn pouze pomocí klíče, ale může být uvolněn, pokud ho lehce poupravím.

Prsty se mi třesou, ale zdá se, že nedělám nic víc, než že si s ním rozedírám krk.

Představím si Carterův hlas.

Jakých pět věcí můžeš vidět?

Volant, zpětné zrcátko, dub přede mnou, žluté čáry na silnici, mraky na obloze.

Dobře. Teď mi vyjmenuj čtyři věci, kterých se můžeš dotknout.

Přinutím prsty, aby pustili obojek kolem krku a přesunu je k vlasům, k tričku, kalhotám a chladné kůži sedadla.

Už cítím, jak panika začíná ustupovat a můžu lépe dýchat.

Tři věci, které můžeš slyšet.

Nastartované auto, rachocení řetězu vedle mě, motorky.

Počkat.

Motorky.

Jsou čím dál hlasitější.

Podívám se do zpětného zrcátka a přísahám, že vidím, jak Carter, Slash a Dom zastavují za mým autem.

Musela jsem omdlít. Prostě jen sním, že jsou tu.

Mrknu a vidím Cartera, jak běží ke dveřím řidiče.

Je vážně tady. Je tu. Můj Carter si pro mě přišel.

„Liv, zlatíčko, jsi v pořádku. Teď už jsi v pořádku.“

Nedokážu ani zformulovat myšlenky natož slova. Prostě zírám do jeho úžasných zelených očí naplněných úlevou a láskou, které se shodují s mými.

Nakonec přeruší náš pohled a začne pomalu otevírat dveře.

Mrknu a vzpomenu si, že sedím na skleněných střepech.

„Je mi to moc líto, lásko. Vím, že jsi zraněná. Budu tak opatrný, jak jen budu moct, jo? Nejprve tě musím dostat…“ zlomí se mu hlas při pohledu na řetěz kolem mého krku. „Potřebuju ti ho sundat, jo?“

Ani jsem si nevšimla, že Dom stojí za Carterem. Podává mu štípačky a mé oči se instinktivně rozevřou.

„Vím, že je to děsivé, Liv. A je mi to tak kurevsky líto. Ale musím to udělat, jo? Pak odtud vypadneme.“

Carter vypadá, jako by zažíval stejnou bolest jako já.

„To jsem v pořádku, Cartere.“ Zasípu. Mluvit bolí. Tak strašně to bolí, ale on to potřebuje slyšet. „Věřím ti. Prosím, dostaň mě odtud.“ Snažím se usmát, ale nejsem si jistá, jestli se mi to povedlo. Zvedne štípačky k zadní straně krku a jedním rychlým pohybem řetěz přeštípne.

Bodce na spodní straně řetězu se mi utáhnou kolem krku, než povolí. Zavřu oči a vykřiknu.

„Šššš, šššš, miláčku, už je konec, teď už to skončilo.“

Otevřu oči a uvidím Cartera, jak se přede mnou sklání, obejmu ho rukama kolem ramen a on mě zvedne z auta s jednou rukou pod rameny a druhou okolo pasu. Drží mě v těsném objetí.

„Můžeš stát, lásko?“

„Jo, myslím, že jo.“

Carter mě položí na nohy a políbí mě na hlavu, nos, na tváře, všude, kam dosáhne a kde nejsem pokryta modřinami a ranami.

Podívá se mi přes rameno. „Slashi, vidíš, jestli na sobě nemá nějaké sklo? Musíme je vytáhnout, než ji posadím na motorku.“

Ruce mám stále omotané kolem jeho krku a on vezme moji tvář do rukou.

„Podívej se na mě zlato. Zůstaň se mnou, Liv.“

Vidím, jak se znovu podívá přes mé rameno a kývne na Slashe.

„Omlouvám se, Liv. Podívej se na mě. Nehty můžeš zabořit do mé kůže, košile, cokoli ti pomůže.“

Nerozumím, co mi říká a pak mi v levém stehnu exploduje bolest, cítím to až v nervech a vysílá šok do mého systému.

„Vedeš si dobře, bejby.“

Cítím tlak na ráně. Slash mi musí něčím obvazovat nohu.

„Jsi připravena na další?“

„Jo.“ Podaří se mi zašeptat.

Další střep je odstraněn z mého boku. Popadnu Cartera za koženou bundu, zabořím do ní nehty a přitáhnu si ho blíž.

„Už to skoro je, lásko. Ještě jeden.“ Rukama mi tře záda, a když vzhlédnu, vidím, jak bojuje se slzami.

Poslední střep, který byl pod pravou půlkou je odstraněný.

Za jiných okolností bych zavtipkovala, jak se mě Slash dotýká a jak by Carter měl dostát svému slovu a ukázat mi, komu patřím, ale zdá se, že nemůžu ta slova zformulovat.

„Zůstaň se mnou, Liv. Zůstaň vzhůru. Dostanu tě odtud, jo?“

Pomůže mi dojít k motorce a pak naskočí. Slash s Domem mi pomůžou přehodit nohu a usadí mě.

Chci jim poděkovat, ale prostě nenacházím slova. Na oba se podívám a oni přikývnou, ví, že si vážím jejich pomoci.

Jo, tak tohle musí být rodina.

Obalím ruce kolem Cartera a pevně se ho chytnu, než vyjede od krajnice a zamíříme domů.