LL - 13. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Liv

Strávila jsem poslední tři dny s Carterem. Když nejsem v baru, jsem na jeho motorce nebo v posteli. Vím, že je to proto, že nechce, abych spala na gauči, protože ještě nemám postel, ale část mě předstírá, že je to proto, že mě má rád ve své blízkosti. Někdy dokonce předstírám, že je tohle můj skutečný život – život s Carterem, ve kterém ho mohu milovat a plánovat si s ním společnou budoucnost.

Vím, že to nevydrží, ale připomínám si, abych si to užívala, dokud to trvá.

V baru je dnes klid a Stacy mě nechá odejít trochu dřív. Je z nás šťastná jako blecha. Člověk by si myslel, že je moje máma a já jí právě řekla, že jsem se zasnoubila s princem, nebo tak...

Je roztomilé, ne-li trochu zvláštní, mít někoho, kdo je tak šťastný, jen protože jsem šťastná já.

Štěstí.

Tohle je ono?

Myslím, že se cítím šťastná. Lehčí. Náchylnější k úsměvu. Všechno tohle je pro mě nové.

Carter mě obejme a políbí na spánek. Přivádí mě zpět do reality. Sedíme v jednom z boxů v zadní části baru se Slashem a Domem.

Je hezké se s nimi poflakovat a povídat si. Nikdy jsem neměla bratry, ale myslím, že kdybych měla, chtěla bych, aby to byli právě oni dva.

Nabídnu, že donesu nápoje a zamířím k baru.

Na zpáteční cestě zaslechnu mluvit Cartera se Slashem, jejich hlasy jsou teď vážnější.

Když se dostanu zpět ke stolu, leží na něm telefon a na obrazovce je muž. Nejen tak nějaký muž.

Spider.

Dech mi uvízne v krku a srdce se mi bolestně svírá v hrudi. Na chvíli se zastaví a dál už jen pumpuje led do mých žil. Někde v dálce slyším rozbití skla a cítím, jak mi tekutina zasáhne nohy, ale stále na něj zírám. Paralyzovaná.

Cítím teplé ruce na ramenou.

„Liv? Liv? Co se děje? Mluv se mnou, zlato.“

Carterův hlas prorazí opar strachu.

„Jak… ty… já… jak?“ Koktám a skládám dohromady střípky svého života, který právě vybouchnul.

V hlavě se mi rojí miliony otázek.

Pracují pro něj? Byla to všechno hra? Nakráčela jsem přímo do lví jámy a ani to nevěděla? Je v tom Carter namočený? Byli to všechno lži? Nebo jim vyhrožoval? Našel je a přesvědčil je, aby mě mu odevzdali? Kolik toho ví?

Matně registruju, že mě Carter vede do boxu a usadí si mě proti sobě. Cítím jeho teplé ruce na tváři.

„Podívej se na mě Liv.“

Nemůžu. Co ví? Co se tady sakra děje?

Vezme jednu moji ruku do svých a položí si ji na srdce a drží ji tam přiklopenou svojí.

„Dýchej se mnou, zlato. Jsi v pořádku.“

Jeho silný, pravidelný tlukot mě přivádí zpět. Podívám se do jeho zelených očí, ve kterých se zračí znepokojení. Neexistuje způsob, že by přede mnou předstíral. Chce mě. Možná mě dokonce miluje.

Společně dýcháme a já mrkám, abych se zbavila slz zmatku, strachu a lásky ke svému muži.

Jo, můj muž. Co to sakra povídám?

„Jsi tu se mnou, Liv?“

Přikývnu.

Obejme mě kolem pasu a přitáhne k sobě.

Vzhlédnu a uvidím Slashe a Doma, jak na mě zírají též se znepokojením.

„Můžeš mi říct, co se právě stalo?“

„Jak…“ znovu se nadechnu. „Jak jste získali obrázek Spidera?“

Carterův obličej úplně zbělá. Podívám se na Slashe, jehož tvář je jasně červená. Zatíná pěsti na stole a vypadá, jako by byl připravený vybuchnout.

Na chvíli nikdo nepromluví, pak Slash procedí skrz zuby. „A jak ho znáš ty?“

Carter vypadá, že bude zvracet. Je ze mě znechucený? Ví o Spiderovi a mně? Uvidí konečně, že mu nestojím za ten čas?

„Prosím Liv, mluv s námi.“ Řekne Slash mírným hlasem. Můžu říct, že ho stojí značné úsilí se uklidnit.

„Já… um, no, je to můj ex.“ Sklopím zrak do klína, nedokážu se jim podívat do očí.

„KURVA!“ Zakřičí Slash a bouchne oběma pěstma do stolu. Trhnu sebou a zvednu obě ruce, abych si zakryla tvář. Vážně si nemyslím, že by mě tady někdo zranil, je to jen reflex.

„Omlouvám se, sakra Liv, promiň,“ okamžitě se Slash omlouvá.

Podívám se na Cartera, potřebuji nějakou reakci od něj, abych věděla, jak moc jsem v prdeli. Stále vypadá bílý jak stěna, ale má rozšířené nozdry a napjatou čelist, jak hněv vystřídá šok.

„Cartere, já…“

Otočí se ke mně, jeho výraz se opět změní z hněvu na smutek.

„Omlouvám se, Cartere, měla jsem něco říct –“

Přeruší má slova tím, že si mě přitáhne do klína a pevně kolem mě omotá ruce. Zaboří hlavu do mého ramene a přitulí se mi ke krku.

„Neudělala jsi nic špatného miláčku. Je mi líto, čím sis prošla. Tak zasraně líto. Zabiju ho, Liv. Uříznu mu zkurvený koule a nakrmím ho jimi, než z něj vymáčknu život vlastníma rukama. A to pro něj stále bude moc dobrá smrt. Já ho –“

Teď je řada na mně, abych ho přerušila. Položím si mu hlavu na rameno a projedu mu vlasy svými prsty.

„Jsem v pořádku, Cartere. Jsem v pořádku.“ Opakuju mu stále dokola, dokud necítím, jak všechno napětí opouští jeho svaly.

Vím, že toho je stále dost, co říct, takže se vymotám z jeho objetí a sednu si vedle něj. Ale i tak si mě tiskne majetnicky k boku. Jeho prsty mi kloužou po straně trička a zastaví se na holé pokožce. Nemyslím si, že by to mělo být z jeho strany svádění, spíš potřebuje přímý kontakt. A já taky.

„Takže,“ řeknu a přeruším ticho. Nikdo opravdu neví, co říct a všichni čekají, že něco řeknu já. „Zdá se, že všichni víte o Spiderově roli v mém životě za poslední tři roky. Co kdybyste mi řekli, jak ho znáte vy?“

Dom a Carter se podívají na Slashe.

„Omlouvám se, Liv. Tak moc mě to mrzí.“ Řekne Slash.

„Proč? Co se děje? Chystáš se mu říct, kde jsem?“ Zachvátí mě panika.

„NE!“ Řeknou všichni tři muži u stolu najednou. Carter upevní sevření mého boku.

„Tak proč se omlouváš, Slashi?“

Dívá se na mě s tolika emocemi, až se skoro rozpláču. Vypadá to jako by mu fyzická bolest bránila v tom říct, co potřebuje.

„Spider je můj bratr.“

CO? Do prdele!

„Ale přísahám Bohu, že jsem nevěděl, co dělá. Věděl jsem, že byl před časem dealer, ale se Stacy jsme ho opustili, jakmile jsme mohli. Nevěděl jsem, nevěděl jsem, v co se změnil. Kurva. Je mi to moc líto. Není divu, že jsi nechtěla být kolem mě. Vím, že vypadáme podobně. Tak moc mě to mrzí, Liv.“

Vstane a odchází, přitom si tře tváře.

Vyskočím a hrnu se k němu.

„Počkej!“ Zavolám.

Otočí se ke mně. Výraz v jeho tváři je čistá agónie.

„Slashi, není to tvoje vina.“

Vrtí hlavou sem a tam jako by byl znechucený.

Přistoupím k němu a obejmu ho. Jo. Já. Iniciuji objetí. Připadá mi správné to udělat.

Slash na vteřinku ztuhne a pak mi objetí oplatí.

Odstoupíme od sebe a on se na mě zmateně dívá.

„Z ničeho tě neobviňuju. Nejsi zodpovědný za jeho činy a ty nejsi on. Jsi dobrý muž, Slashi. Ne jako on.“

V jeho tváři se zračí tolik emocí.

„Děkuju ti,“ zašeptá, než si ještě jednou přejede po obličeji a posadí se.

Vrátím se na své místo vedle Cartera, který si mě okamžitě k sobě přitáhne, políbí na čelo a rty sklouzne k mému uchu.

„Chápu, proč jsi ho objala, ale jestli to uděláš znovu, tak tě vezmu do skladu a připomenu ti, komu patříš.“

„Slibuješ?“ Řeknu a věnuju mu svůj nejlepší svůdný úsměv.

Zavrčí.

„Dělám si srandu. Ty jsi ten jediný, koho chci, Cartere.“

Ta slova se zdají správná a vím, že Carter si to myslí také. Jeho pohled je tak upřímný, starostlivý a plný lásky, že bych ho možná do toho skladu měla vzít a ukázat mu, co znamená být můj.

Dominic si odkašle a já prakticky slyším, co si Carter myslí.

Dom přeruší veškeré romantické okamžiky mezi námi.

Otočíme se k Domovi a Slashovi, kteří teď vypadají, že přešli do pracovního režimu.

„Liv, snažil se tě Spider kontaktovat od chvíle, kdy jsi přijela? Něco zvláštního či podezřelého?“ Zeptá se Slash.

„Ne. Nesnažil se mě kontaktovat.“

„A odehrálo se něco zvláštního nebo podezřelého?“ Pobízí.

„Nějakou dobu před mým bytem parkovalo černé auto.“

„Cože?!“ Carter prakticky křičí vedle mě. „Proč jsi mi to neřekla?“

„Zpočátku jsem si nebyla jistá, jestli to něco znamená. Co bych jako řekla? 'Venku stojí nějaké divné auto?' Koho by to jako zajímalo?“

„Jo to je přesně to, co jsi měla říct.“ Zabručí Carter.

Střelím po něm pohledem. „Právě teď nepotřebuju, aby se ke mně někdo choval povýšenecky.“

„Máš pravdu, omlouvám se,“ připustí Carter. „Bojím se o tebe. O ničem z toho jsem neměl ani ponětí. Jak tě mám chránit, když mi neříkáš všechno?“

Položím ruku na jeho stehno v naději, že ho trochu uklidním. „No mluvíme o tom teď, ne?“ Přikývne a položí ruku na moji a proplete si naše prsty.

Pokračuju a řeknu jim o chvílích, kdy jsem černé auto viděla, včetně toho, kdy se zdálo, že mě sleduje na autobusovou stanici.

Položí mi dalších pár otázek a já odpovídám dle svých možností. Nakonec se Carter postaví a vezme mě za ruku.

„Myslím, že pro dnešek si toho prožila už dost. Chlapi, promluvte si s Riverem, jsem si jistý, že bude chtít svolat na zítřek schůzku ve svatyni. Beru Liv domů.“

„Jsi si jistý, že by se měla vracet domů? Možná tam má chlapa, který to místo sleduje.“

„Samozřejmě. Myslel jsem k sobě domů. Nastěhuje se tam.“

„Cože? Teď?“ I když je to doslova splněný sen, který mám už několik dní, nedokážu zcela zpracovat jak a proč se to děje.

„Jsem tady, víš. Ještě jsme o tom vůbec nemluvili a já s tím nesouhlasím.“

Carter mi tře záda. „Dobře, lásko. Promluvíme si o tom.“

Zakřením se na něj, šťastná, protože se tak lehko vzdal, ale pak dodá: „Zatímco budeme u tebe doma a budeme balit věci.“

Protočím oči a on se zasměje.

„Hodně štěstí, člověče.“ Uchechtne se Slash.

Vyjdeme ven z baru, přejdeme ke Carterově motorce a jedeme domů, kde budu bydlet, sakra.