DB#1 - 9. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

 

„Řekni mi, že když jsem odešla, se ti podařilo najít šaty,“ řekla Minnie.

Číšník položil na stůl tři talíře. Když začal připravovat sklenice na víno a perlivou vodu, Emma byla za tu chvilku rozptýlení vděčná. Nicméně jakmile mladý muž odešel, matka znovu stočila pohled k Emmě.

„Dobře, podařilo se ti to?“ zeptala se Minnie.

„Celý zatracený den mě tím trápí,“ zamumlal George. „Pokud jsi je nenašla, bude za to obviňovat mě, Emmy.“

Emma tirádě svého otce nevěnovala žádnou pozornost.

„Našla jsem je,“ řekla Emma. „Nechala jsem je připsat na účet ke kartě, kterou tu Affonso nechal.“

„Vzala sis je do svého bytu?“

„Nechala jsem je poslat do New Yorku.“

„Emmo!“

Při hlasitém výkřiku Minie George upustil vidličku, kterou držel. Ta s hlasitým cinknutím dopadla na jeho talíř se steakem.

„Bože, Minnie,“ zavrčel George. „Ztiš se. Být s tebou mi občas připadá, jako žít s jedním z těch zatracených jorkšírů.“

„A co tohle mělo znamenat?“ zeptala se Minnie s přimhouřenýma očima.

„Víš, co to znamená, ženo. Jíme tady. Nejsme tu na zkurvených závodech. Není potřeba, abys tu při sebemenších maličkostech vyskakovala z kůže a ječela jako nějaká lesní diva.“

„Možná, že by sis měl uvědomit, kde jsme, a dávat pozor na svůj jazyk, Georgi.“

„Možná bys měla -“

Ach můj bože.

„Co máš za problém s tím, že jsem nechala poslat šaty přímo do New Yorku, mami?“ zeptala se Emma, čímž chtěla přerušit začínající hádku mezi rodiči. Bůh věděl, že pokud by se do toho ti dva opřeli, tak by bylo po večeři. Nekonalo by se žádné jídlo. Rozhodně ne v mírumilovné atmosféře.

„O věc méně, kterou budu muset, než pojedu, sbalit a poslat, nebo vzít se sebou do letadla. Navíc se nebudu muset tak bát o to, že se cestou ztratí a nebude čas na to, aby je našli.“

„Úpravy, Emmo,“ řekla její matka, jako by to mělo být zřejmé. „Nemůžeš si jen tak obléknout šaty přímo ze stojanu z obchodu.“

George svou zvednutou vidličkou namířil směrem ke své ženě. „S tím souhlasím. Je to jako oblek. Na to, aby tyhle věci řádně padly, je potřeba čas.“

„Můžu a obléknu si je přesně tak, jak se sundali ze stojanu,“ pokrčila rameny Emma. „Padnou mi dokonale. Dokonce i Marian řekla, že nepotřebují žádné úpravy.“

Minnie našpulila rty. „Hm.“

„Sì.“

„Ráda bych je na tobě alespoň jednou viděla,“ řekla Minnie.

„Uvidíš. Na svatbě.“

„Pokud do té doby nepřibereš,“ dodal její otec.

Na to Emma neodpověděla. Její vzhled, váha, výběr oblečení, make-up a účes – všechno to její rodiče vždycky pečlivě sledovali. Mohla nosit jen to nejlepší z nejlepšího, upravovat se tím nejkrásnějším způsobem – těmi nejtalentovanějšími lidmi - a vždycky musela vypadat jako ta nejlepší.

Dívčí hlavu by to dokázalo zamotat.

Ale Emma nedovolila, aby to její hlavu zamotalo.

„Jsem si jistá, že Emma bude vypadat skvěle,“ řekla Minnie.

George se zamračil. „To bude. Tím, že vdá do New Yorku, bude reprezentovat celou rodinu. Tohle je důležité, Minnie.“

Emma ucítila, jak jí v krku narůstal knedlík. I když chtěla křičet tak hlasitě, jak jen mohla, že na důležitosti jejího domluveného manželství jí ve skutečnosti pramálo záleželo, ten knedlík ji umlčoval. Ne, že by na jejím názoru rodičům záleželo. Její pocity nebyly důležité.

Takto to v životě mafie chodilo. Žena vůči věcem, které nechtěla vidět, musela být slepá, navzdory věcem, ze kterých byla smutná, musela být šťastná, a celou dobu musela být vůči všem šepotům na chodbách hluchá a nevšímavá.

„Ona ví, že je to důležité,“ řekla Minnie tiše. „Neboj se, Georgi.“

George střelil po Emmě mlčenlivým pohledem, který jí vynadal a zároveň i varoval. „Věřím, že ano. Koneckonců, vychovali jsme ji. Affonso chce dobře vychovanou, hezkou tvářičku, mladou ženu, která bude stát po jeho boku…“

Dobře vychovaná. Hezká tvářička.

Emmu po celém těle zalil chlad.

„... a nikdo nemůže říci, že jsme naše děvče nevychovali tak, aby nebyla pro mafiána dobrou ženou,“ dokončil George. „Ona své místo zná. Je to tak, Emmo?“

„Ano, tati. Své místo znám.“

George se usmál. „To je to jediné, na čem záleží, zlatíčko.“

*****

Emma měla v ruce károvou královnu a pikového krále. Na stole ležela další královna, král a dvě esa, která vyložil rozdávající.

Emma zvedla svou sázku, do banku přihodila další dvě stovky. Hromada uprostřed stolu teď byla třicet centimetrů široká a pár centimetrů vysoká. Ostatní čtyři lidé u stolu při pohledu na vysoké sázky se zamračením karty složili.

Calisto byl stále ve hře.

Emma ho sledovala přes stůl, přitom ignorovala další čtyři páry očí, které hleděly přímo na ni. Celou dobu jim při hře nakopávala zadky, ale teď už hromádka jejích žetonů zmenšila jen na pár stovek a nic víc.

Calisto se očividně chystal dostat na mizinu.

Nebo chtěl dostat na mizinu ji.

„Přihoď, anebo svoje karty slož,“ řekla Emma s úsměvem. „Nemáme tu celou noc, Cale.“

Od plstěného stolu potaženého kůží se ozval smích. Emma se opřela do opěradla své kožené židle, vůči ostatním hráčům stále netečná.

Calisto se skrz tmavé řasy setkal s Emminým pohledem. I když jeho tvář zůstávala netečná a nečitelná, v pohledu se mu zračilo pobavení.

Pak zvedl ruku. Palcem si přejel po spodním rtu.

Emma Calista během celé hry dost pozorovala, takže věděla, že tohle byla řeč jeho těla. Každý hráč pokeru ji měl. Někteří to dokonce ani nevěděli, protože se svou řeč těla snažili tvrdě potlačit, aby zabránili ostatním hráčům v jejich četbě. Běžným prostředkem byly sluneční brýle, případně čepice s kšiltem. Některé ženy dokonce rády hrávaly s čerstvým botoxem, jednoduše jen proto, že se pak u stolu z jejich strany nemohla projevit ani špetka emocí.

„Poker face“ tak získával zcela nový význam.

Jedním z Calistových výrazů bylo dotknutí se rtu. Obvykle to dělal v okamžiku, kdy byl nucený zvážit své další tahy, případně hodnotil, kolik peněz potřebuje na to, pokud bude pokračovat. Emma už u něj tuhle konkrétní řeč těla viděla v okamžiku, kdy měl v ruce naprosto skvělé karty, ale i v okamžiku, kdy poté, co tohle udělal, prohrál celý balík peněz.

„Všechno,“ zamumlal Calisto.

Emma po něm s trhnutím hlavy střelila pohledem a zjistila, že ji Calisto pozorně sledoval. Zatímco pomalu posouval zbytek žetonů na své místo, akce byla doprovázena jeho mumláním. A když se dostal k ní…

Zachvěla se.

Emma potlačila nevhodnou touhu, která jí kolovala ve střevech a znovu se soustředila na karty ve své ruce. Ještě jednou pohledem zkontrolovala stůl. V pokeru neexistovaly tři páry. Hráč si musel vybrat své nejlepší páry a pak svou další nejvyšší kartu použít jako kicker (z pravidel pokeru: Pokud mají dva nebo více hráčů stejně silnou výherní kombinaci, rozhoduje o vítězství tzv. kicker. Kicker je nejvyšší karta, která není použita k sestavení základní kombinace (například není použita k sestavení dvojice), a která jako pomocné hodnocení doplňuje pětici vybraných karet).

V ruce měla krále a královnu. Dvě esa, král, královna a na stole byla tři srdce.

Dvojice es.

Dvojice králů.

Královna jako kicker.

Karta na stole s nízkým číslem nebyla důležitá. Pro ni by nebyla nijak dobrá.

To, co měla v ruce, bylo dobré.

To, o čem přemýšlela, byly Calistovy karty.

Emma se rozhodla využít šanci. Na Calistovo navýšení sázek odpověděla tím, že doprostřed stolu posunula i zbytek svých vlastních žetonů. Rozdávající ze svého místa za stolem poslední dvě karty složil.

„Jdi na to, Emmy,“ řekl Calisto a přitom se ušklíbl tím svým způsobem. „Uvidíme, co jsi dostala.“

Technicky by ho mohla přimět k tomu, aby jako první ukázal své karty on, ale nevadilo jí vyložit své karty na stůl. Otočila ruku a předvedla páry, které měla, a k tomu jako jejich dovršení svého kickera.

Starší muž na svém konci stolu zapískal.

Ke Calistovi se naklonila o trochu blíž žena v přiléhavých červených šatech se zrzavými vlasy, na její bezchybně nalíčené tváři se pomalu šířil úsměv. Emma mohla vidět, jak žena po svém boku mírně zvedla ruku a pak ji zase spustila dolů. Dotkla se přitom Calista?

Žena... položila ruku na jeho nohu?

Možná dokonce ještě výš?

Emmě se v žaludku sevřelo cosi napjatého a horkého, což ji rozzlobilo a zároveň jí z toho bylo špatně. Ženiny krvavě červené rty se k němu naklonily ještě blíž a něco Calistovi zašeptaly. Emma se jen stěží udržela, aby na ženu nevyštěkla, ať laskavě sundá ruku z Calistova těla, ať už se ho dotýká kdekoli, nicméně zvládla to jen proto, že věděla, že neměla právo požadovat to.

Calisto nebyl její.

Emma si ho nemohla nárokovat.

V srdci jí svírala žárlivost, zuřila a narůstala jako divoký oheň, který devastoval suchou zem. Spolkla bolest, kterou cítila, a předstírala, jako by se vůbec nic nedělo. Přiznání by mohl vést jen ke špatným věcem.

Emma zjistila, že Calisto ji z druhé strany stolu svým tichým, intenzivním způsobem stále pozoroval. Tím způsob, který jí říkal, že věděl naprosto přesně, co se v její hlavě dělo, a věděl i o válce, kterou cítila ve svém srdci.

Proč to musel dělat?

Žena byla stále velice blízko u Calista, pod stolem se opírala rukou o nějakou část jeho těla, a mluvila tak, jako by se snažila získat jeho pozornost. Calisto té flirtující ženě nevěnoval ani zatracenou špetku pozornosti.

Ve skutečnosti byla všechna jeho pozornost soustředěna na Emmu.

Čekání…

Znervózňovalo ji to.

Pak mávnutím dvěma prsty své karty vyložil. Na stůl s hlasitým zvukem dopadla dvě esa. Esovou Four of a Kind (v pokerové hantýrce poker) - nejlepší Four of a Kind, kterou v pokeru mohl mít. Emma své žetony – všechny – prohrála - a Calisto ji u stolu dostal.

Kurva.

Calisto ji dobře obehrál.

Emma zírala na karty, pobavená a zároveň naštvaná. Ignorovala hlasité výkřiky ostatních hráčů, kteří mu gratulovali k výhře a k tomu, jak dobře to zvládl. Sama byla až příliš zaneprázdněna těkáním pohledem mezi kartami a Calistovým vědoucím úsměvem.

Sexy úsměvem.

Sexy jako hřích.

Calisto tu druhou ženu stále ignoroval. Rozdávající posunul svými hrabičkami hromadu žetonů směrem ke Calistovi. Když si Calisto začal srovnávat hromadu svých žetonů, Emma mezi stehny pocítila nádhernou bolest.

Její ruce byly prázdné.

Skončila bez žetonů.

Emmě kupodivu nevadilo, že s Calistem Donatim prohrála.

Ne tentokrát.

*******

Emma se opírala o zeď kasina, míjel ji dav lidí, kteří se pohybovali dovnitř a ven. Calisto ve zlatě zdobeném, až příliš okázalém foyer, přešel ke kase. Na desku položil saténový sáček, který při příchodu hosté dostávali pro to, aby měli kam ukládat své žetony. Teď je nechával zkontrolovat a proplatit. Opíral se o pult a podle toho, jak vypadal, tak zatímco žena žetony přebrala a umístila je do elektronického třídiče a počítadla, s ní jen stěží promluvil.

Teď, když byl Calisto tak daleko, kdy nevěděl, že ho Emma sledovala, měla na muže naprosto nový výhled.

Uvolněný postoj. Líný úsměv. Prsty bubnoval o desku pultu. Zatímco čekal, levou nohu měl překříženou přes pravý kotník. Uvolněná ramena.

Místo zdánlivě rezervované, nepřístupné Affonsovy pravé ruky, teď Calisto vypadal na svých dvacet sedm let, uvolněný s tím, že si večer užil trochu zábavy. Nic víc, nic míň.

Vzhled očividně dokázal klamat.

Pokud by se teď na Calista podívala jakákoli žena, pravděpodobně by si myslela, že byl okouzlujícím, pohledným mužem.

Pokud by žena měla dost štěstí, možná by mohla zachytit jeho oko. Muže jako Calisto, takového, který vyzařoval sebedůvěru, intrikami i sexualitou, vše v jednom, nebylo možné ignorovat.

Vyžadoval pozornost.

Ale nevypadal, jako by si toho všímal.

Calisto se převlékl, teď už na sobě neměl džíny s koženou bundou jako předtím, když ji vyrušil u nákupu šatů. Na dnešní večer si vybral černý oblek s ostrými liniemi a dokonale upravenou košilí. Všechno černé. Černé jako barva jeho pohledu - něco dalšího, čeho si Emma všimla, že ke Calistovi přitahovalo lidi blíž k němu. Ten druh temnoty, které nutil lidi přemýšlet, který přitahoval lidi jako malé můry, které přilétaly přímo k jasně hořícímu plamenu, kde se chtěly dotknout hezkých barev, jen aby se ve výsledku spálily na popel.

Od černé košile, přes kravatu s rovným pevným uzlem, až po kalhoty a italské kožené boty, které měl na sobě - všechno bylo černé.

A ten muž v tom vypadal dobře.

Opravdu dobře.

Vsadila se, že si myslel, že obléknout se do tmavého oblečení by mu umožnilo víc splynout s davem, ale ona měla pocit, že díky tomu ještě víc vyčníval.

Calisto znamenal problémy, které jen čekaly na to, až se stanou.

Cítila to ve své krvi.

Tak proč by nemohla dát průchod své zvědavosti?

Emma odvrátila pohled a doufala, že pokud se přestane na Calista dívat - a přemýšlet o všech maličkostech, které ho obklopovaly - možná by to mohlo pomoci.

Překvapení.

Nepomáhalo to.

Emma se s drsným povzdechem odlepila od zdi. Upravila si sukni svých šatů, připravena setkat se s Calistem, až mu bude vyinkasovaná jeho výhra. Když předtím opustila stůl, nevypadal příliš znepokojeně. Emma usoudila, že by mohl dohrát svou hru, nakopat ostatním hráčům pokeru zadek, vyinkasovat svou výhru a odejít.

Čekala hodinu.

Stručně řečeno, ta ohnivá žárlivost, kterou cítila, když se dívala, jak se ona žena snažila flirtovat s Calistem, se Emmě vrátila jako pomsta. Trvalo mu to tak dlouho, protože byl s ní? Přijal ženinu nabídku, kterou mu očividně udělala? To proto mu to trvalo hodinu, a ne jen nějakých možná dvacet minut, které by zbývaly do konce hry?

Proč ti na tom vůbec záleží?

Emma svůj vnitřní hlas ignorovala. Její instinkty jí v poslední době příliš nepomáhaly. Jen se jí vysmívaly nebo mátly. Zvlášť co se týče Calista Donati.

I když moc dobře dokázala rozlišit dobré a špatné. To bylo důležité. Bez ohledu na to, co Emma ke Calistovi cítila, stále bylo špatné jednat podle toho. To, že ten muž dokázal zrychlit tlukot jejího srdce, přimět její plíce přestat dýchat i rozehřát její krev jediným pohledem, nebyl v tom žádný rozdíl... ne, pokud by ji ta přitažlivost dostala jen do hrobu.

A i jeho.

Na to Emma nemohla přestat zapomínat.

Emma si přejela palcem po prsteníčku a pod polštářkem prstu ucítila kroužek svého zásnubního prstenu. Byl dobrou připomínkou váhy, která už spočívala na jejích ramenou a rozhodně k ní nepotřebovala přidat další zátěž.

Emma zvedla oči od země a ztuhla. Calisto už měl svou hotovost v ruce, byl otočený a z foyer kasina ji sledoval. Okamžitě si přestala pohrávat se svým zásnubním prstenem.

Jak dlouho ji sledoval?

Calisto si zastrčil malý balíček hotovosti do kapsy saka a kývl směrem k výtahu. Emmmě připadalo, že když vzala v úvahu balík, který vyhrál v poslední hře, ten balíček vypadal menší, než by měl být.

Nezáleželo na tom.

Dodržel jejich domluvu a nechal ji pokusit se ho u pokerového stolu zruinovat. Emma prohrála.

Čas zábavy skončil.

Zpátky do reality, vysmívala se jí její mysl. Ani netušila, jaká teď její realita byla.

Calisto se u výtahu setkal s Emmou s jedním ze svých lehkých, uhlazených úsměvů, které by pouhým pohledem dokázaly přimět ženy zvlhnout. Pak se jeho úsměv prohloubil a objevil se v něm drobný záblesk jeho zubů. Jeho pohled dal Emmě vědět, že proti mužovu kouzlu nebyla imunní. Dělal to úmyslně?

Emma ze sebe ten divný pocit setřásla a stiskla tlačítko soukromého výtahu. I když bylo v kasinu výtahů několik, tenhle konkrétní dovážel hosty přímo do jejich velice drahých apartmá. Jakmile by se v něm Emma ocitla, stačilo, aby k panelu přiložila svou kartu a výtah by ji bez zastavování vyvezl přímo do jejího bytu.

„Připravena dnešní noc ukončit?“ zeptal se Calisto.

Emma pokrčila rameny. „Došla mi hotovost.“

„Ach? Myslel jsem, že máš svěřenecký fond, do kterého se pokud chceš, můžeš zanořit.“

„To od tebe nebylo vůbec hezké.“

Calisto se ušklíbl. „Dělám si srandu. Nebuď zahořklá, že jsem tě porazil.“

„Nejsem.“

„Tak co to špulení rtů, dolcezza?“

Dveře výtahu se otevřely a umožnily Emmě nechat Calistovu otázku bez odpovědi. Nastoupila do výtahu a očekávala, že on tak, jako obvykle, zůstane venku. Tentokrát však Calisto nastoupil spolu s ní.

„Co, musíš dneska večer zkontrolovat, že jsem vešla až do svého bytu?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl prostě.

Emma na něj dál netlačila. „Mimochodem, měl jsi dobrou ruku. Nikdy bych si nemyslela, že bych kdy dokázala tahat z kapsy esa tak, jako ty.“

Calisto se uchechtl. „Štěstí. Nic víc.“

„Tohle vyžaduje trochu dovedností.“

„Jistě. Zatraceně dobrá pokerová tvář tě dostane kamkoli chceš. Blafuj, dokud to ostatní nesloží.“

„Přesně.“ Emma přenesla váhu z nohy na nohu a uvědomila si, jak blízko Calistovi v malém výtahu byla. Díky stěnám obloženým zrcadly měla možnost vidět muže ze všech úhlů, aniž by se přitom musela otáčet. Stačilo dívat se skrz řasy a mlčky obdivovat svůj výhled. „Chvíli ti trvalo.“

„Obchod.“

„Ach?“

„Mmm. Žádný dobrý mafián v donově kasinu nevyhraje solidní balík peněz, aby z toho obchodu nezaplatil svůj podíl. Našel jsem jednoho z Maximových chlapů a zaplatil jsem mu, aby byla poloviny mých žetonů doručena bossových kanceláří.“

Emma ohromeně zamrkala. Nebyla to ta žena v rudé, která zdržovala Calista, ani nic podobného. „Ach.“

Calisto se na ni podíval. „Co?“

„Nic,“ řekla rychle.

„Lžeš.“

„Ne, já ne-“

Calisto se rychle otočil, pevně vzal Emmu za zápěstí a její ruku zvedl. Na své kůži okamžitě pocítila jeho teplo. Náhle se cítila jako opilá, ale zároveň i probuzená.

„Lžeš,“ přerušil ji. „Myslela sis, že zatímco jsem hrál poker, tě nechám dělat, cokoli chceš?“

„Ne.“

„Nemyslel jsem si, že by ti vadilo, kdybych se zdržel o trochu déle. Konec konců, to místo znáš. Žiješ tady. Co se děje?“

Emmě zčervenaly tváře. Odmítala se na něj znovu podívat. „Nic. Nech to být. Není to důležité.“

Calisto ji na okamžik sevřel zápěstí ještě pevněji, ale pak ji rychle pustil. „Ta žena u stolu, že? Stejně tak bys mohla mít na čele nalepenou nálepku „nasraná žena“, Emmy. Co? Myslíš si, že jsem tě nechal čekat, abych s tou ženskou získal jednu rychlovku?“

Proč musel být tak chytrý?

K čertu s ním.

„Nabídla ti ji?“ zeptala se Emma.

Měla to vědět lépe.

„Něco nabídla. Neměl jsem zájem. Cítíš se tak lépe?“

Ano.

„Měla bych?“ zeptala se Emma. „Co na tom záleží? Nezáleží. Řekla jsem ti, abys to nechal být.“ Calisto neodpověděl. Emma se na něj skrz řasy ostře podívala. Ten vzdálený pohled v jeho rysech bylo něco, co na něm viděla až příliš často. Zmatek, ve kterém byla jeho ústa zamračeně stažená, byl však novinkou. Stejně tak jako smutek, který zbarvoval jeho pohled.

„To není důležité,“ řekla Emma slabě. „Byl to hloupý, nezbedný pocit, který nemá co do čeho mluvit ani dělat.“

Emma svým vlastním lžím nevěřila.

Viděla, jak ji Calisto u stolu sledoval. A dneska dřív – v obchodě se šaty? Bože, měla to potěšení vidět, jak se na ni díval. Jako by zatraceně hladověl po něčem nádherném. A jak byly cítit jeho ruce v okamžik, kdy se dotkly její kůže.

Poskytoval jí útěchu, i když to nemusel dělat.

Pomohl jí, i když to nebylo jeho prací.

A bylo to tam - přímo v jeho černých očích, kterými viděla až do jeho duše.

Touha.

Hlad.

Chtíč.

I Calisto ji chtěl.

Emma nebyla hloupá.

„To není důležité,“ zopakovala.

Možná, že pokud by si to dostatečně často opakovala, byla by to pravda.

„Jo,“ řekl Calisto drsně. „Máš pravdu.“

I tak to bolelo.