DB#1 - 16. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

 

Emmu cosi zezadu postrčilo, až ve střevíčkách, které si byla donucena nazout dříve, skoro zaklopýtala. Bílé střevíčky, vzpomněla si. Stejně tak jako souprava kalhotek a podprsenky z bílé krajky - zcela nová, ještě s neoddělanou visačkou - a bílá košilka, kterou jí starší žena trhnutím přetáhla přes hlavu.

Emma tehdy byla ještě ospalá. Pamatovala si na ruce, které ji strčily do zadního prostoru auta, někdo jí sundal oblečení a smyl z vlasů zvratky a pak ji upravil, jako by byla jen panenkou připravenou na vystavení.

Kůži měla oholenou. Do těla by jí bylo vetřeno tělové mléko. Tvář jí byla umyta, vlasy vykartáčované, nehty ostříhané.

Díky droze, kterou jí Mika dal, Emma velkolepě odpadla. Celé hodiny byla schopná se jen stěží pohnout. Slova z úst jí nedokázala vyjít správně, mysl měla tak zpomalenou, že nedokázala přemýšlet, bránit se ani cokoli udělat.

Byla k ničemu.

„Drž hlavu vzhůru,“ ozval se hlas za Emmou. „Stůj klidně, buď zticha a všechno bude v pořádku, krásko.“

Emma pod tíhou bílé pásky, která jí zakrývala oči, zamrkala. Hlas za sebou, který vydával příkazy, poznala. Patřil ženě, která se o ni starala dřív, když sem byla se zavázanýma očima, celá ztuhlá, přivezena.

Jakmile byla žena s Emminým vzhledem spokojená, kolem hlavy jí uvázala bílou čistou pásku a posadila ji na židli.

Jak dlouho čekala, až někdo přišel?

Dost dlouho.

Emmě se pomalu navracely její smysly, zároveň s nimi i uvědomění. Celou dobu věděla, že něco bylo strašně špatně, ale teprve teď, když mohla znovu myslet čistě, se jí v plné míře vrátilo pochopení toho, v jakých problémech byla.

„Jsi mladá, zdravá a čistá,“ řekla žena a rukou tlačila do Emminých zad, aby jí pohnula dál. „Pokud uděláš prostě to, co ti je řečeno, dnes večer vyneseš dobrého kupce a zatraceně dobrou cenu. Věř mi, když ti říkám, dneska v noci chceš, aby tě někdo koupil, než abys zůstala přehlížena. Ty, které se v aukci neuplatní, jsou vyřazeny. Nemůžeme si nakonec dovolit problémy jen kvůli tomu, abychom si tě tu drželi.“

Emma se zachvěla.

Odmítala mluvit.

„Světla budou horká,“ řekla žena. „Nesundávej si pásku, jinak zjistíš, že poté, co tě zmlátí bičem, budeš mít na rukou červenou krev.“

Světla?

Cože?

„Připravena, jdeme.“

Emma ucítila, jak bylo její tělo jedním tvrdým postrčením posláno vpřed. Její střevíčky klapaly po podlaze - zvuk, který jí připomínal klapání podpatků po podlaze z tvrdého dřeva. Neměla ani zatraceně ponětí, o čem ta žena mluvila, protože v okamžiku, kdy se přestala pohybovat, Emmě po kůži přeběhl studený chlad. Na rukou a nohou jí naskočila husí kůži. V ramenou pocítila nutkání zachvět se.

A pak uslyšela cvaknutí.

Pod silnou látkou pásky, která jí zakrývala oči, mohla Emma určit, že byla zapnuta světla. Pravděpodobně několik světel. Tělo se jí okamžitě rozehřálo.

Okamžitě poté následovalo tleskání a tlumené šepoty.

Skoro se na patě otočila.

Skoro.

Emma se ubránila pohybu, připomněla si ženina slova. Nechtěla zjistit, co znamená vyřazení. Také nechtěla být vyprodána nejvyšší nabídce, ať už tahle příšerná šaráda byla čímkoli.

Prsty jí svěděly touhou strhnout si pásku. Chtěla vidět, kdo mluvil, kdo tleskal a kdo se díval. Bylo to pár lidí? Hodně?

Emmě se v břiše vířily rozpaky spojené se strachem. Cítila tu chemii, kdy na pubické kosti neměla skoro nic. Kalhotky, které žena Emmě oblékla dřív, nepředstavovaly nic víc než jen kousek frivolní, chabé látky.

Nějak... nějak to prostě věděla.

Její tělo bylo hodnoceno.

Sledováno. Obdivováno. Posuzováno.

Naceňováno.

Po bocích pevně zaťala ruce v pěsti, nehty se zarývala do vlastních dlaní, aby potlačila pláč. V očích se jí stále sbíraly slzy, ale pod páskou pevně svírala víčka, odmítala vlhkosti dovolit dostat se ven. Aby uvolnila napětí, které cítila v hrudi, dovolila si vydechnout jeden tichý a roztřesený výdech.

Ovládej se, zpívala její mysl. Udržuj si ovládání.

Jak se z tohohle dostane?

Co měla udělat?

Panika narůstala mnohem rychleji, než Emma očekávala. Měla pocit, že všechny svaly v jejím těle protestovaly v tu samou zatracenou dobu, hned vedle jejích náhle křičících nervů.

Byla dvě vteřiny od zhroucení.

Tohle nemohla.

Nechtěla to.

Co bylo tohle?

Nad ní se ozýval hlas, jasnější než všechno mumlání okolo.

Emma naprosto ztuhla.

„Číslo tři-dva-sedm-čtyři. Běloška. Dvacet let. Čisté tělo, čistá krev.“ V Emmině žaludku se zvedala nevolnost.

Tohle bylo všechno, co znamenala? Číslo, specifikace a nejlepší cena, kterou mohla získat?

„Na základě poskytnutých informací není nevinná,“ pokračoval hlas. „Nebylo nutné speciální vyšetření pro potvrzení.“

Cože?

Jak ta osoba věděla, že nebyla panna?

Emma si rychle vzpomněla na Poppy a na to, jak ji její kamarádka zaprodala tím nejpodlejším způsobem. Zrada Emmu stále drsně pálila na jazyku, ale pro tenhle okamžik to ignorovala. Měla důležitější věci, se kterými si musela dělat starosti.

Jako dostat pryč.

Nějak…

„Zvláštní okolnosti pro tři-dvě-sedm-čtyři zahrnují požadavek prodávajícího, aby byla ze států co nejdříve odstraněna,“ řekl hlas odněkud shora. „Informace o složce budou sděleny těm, kdo projeví zájem o nabídku na tento kus, a to včetně všech detailů. Mohu vás ujistit, že papíry a dědictví tohoto kusu jsou dokonalé. Její nejvhodnější umístění je na stálé místo nebo do sbírky.“

A... sbírky?

Panebože.

Emma nemohla dýchat.

Přemýšlela o všech těch hloupých sračkách, které udělala, aby sama sebe dostala do tohoto postavení, a na muže, ze kterého kvůli tomuhle udělala blázna.

Nikdo jí nepomůže.

Nikdo ji nezachrání.

Emma byla popadnuta za paži a beze slova vtažená zpátky dozadu. Znovu zaslechla cvaknutí a světla zhasla, spolu s nimi zmizela i vlna horka.

„Výborně,“ zašeptala starší žena Emmě do ucha.

Někde za ní se znovu ozval potlesk.

*********

Když jí byla náhle bez varování z očí sejmuta páska, Emma rychle zamrkala. Jas prostoru kolem ní jí ztěžoval zaostření, takže zírala do tmy déle, než si původně myslela.

Muž před ní se rychle pohnul, položil jí ruce na ramena a tlačil ji dolů. Měl na sobě černou masku, díky které byla většina jeho tváře skrytá.

„Hele -“

„Jsem si jistý, že ti Dory řekla, abys mlčela,“ řekl muž. „Tak to udělej a sedni si.“

Emma udělala, co jí bylo řečeno. Nelíbil se jí způsob, jakým v mužových očích probleskoval příslib násilí. Měla pocit, že fyzický boj proti těmto lidem by jí nepřinesl nic dobrého. Očividně obchodovali s lidmi. Čeho dalšího byli schopni?

Zabít ji by pro ně nebyl problém.

Nebylo by to ničím.

„Dneska večer o tebe projevilo zájem pět stran. Všichni jsou značně bohatí a mají prostředky, aby dokázali zařídit tvé zmizení, Emmo.“

„Ty znáš mé jméno?“

„Samozřejmě, že ano. Prodejce, který tě přivedl, měl docela dost informací o tom, kdo jsi a odkud pocházíš. Neuvěřitelné, že ses nám vydala přímo do rukou. Obvykle bychom s někým, jako jsi ty, nepracovali - jsi až příliš riskantní - ale dneska večer jsme neměli na výběr. Lepší tohle než tě zabít, hmm?“

Emma se dusila vzduchem. „To je to, co si myslíš?“

„Nějak, má drahá, sis našla svou cestu sem. Jednoduše to využijeme pro náš prospěch.“

Emma krátce zapřemýšlela, jak velkou škodu by byla schopna způsobit svými nehty na obličeji muže, než by do této ostře bílé místnosti někdo přišel a zastavil by ji. Ta myšlenka netrvala dlouho.

„Dej si nohu přes nohu, hlavu zvedni vysoko a usmívej se, jako bys byla potěšená,“ řekl muž.

„Naser si,“ pronesla Emma sama pro sebe.

V odpovědi se zasmál.

„Ach, ty hloupé děvče. Někteří z těchto klientů vzdor milují. Jen jim ho dál ukazuj, koneckonců, stále se dívají.“

Emma se rychle rozhlédla kolem sebe a pozorovala prostor. Celou dobu byla většinu času držena se zavázanýma očima. Tohle byl jeden z velice málo okamžiků, kdy měla od doby, co ji sem přivezli, pásku sundanou.

Místnost měla kruhový tvar. Jediné dveře byly po její pravici, vysoce klenutý strop měl speciální osvětlení, které směřovalo přímo na židli, ve které seděla. Podlaha byla naleštěná, z černého mramoru. Dost lesklá, aby na ní viděla vyděšený, zmatený odraz sama sebe. Kolem byly bílé stěny, které vypadaly jako by na nich byly panely zrcadel, které ji obklopovaly ze všech směrů.

Sledují ji...

Zadívala se do jednoho ze zrcadel. V očích pocítila vlhkost, ale potlačila ji zpět.

„Ano, přesně,“ řekl muž a kývl k jednomu ze zrcadel. „Jednostranné sklo. Jak jsem řekl, pokračuj ve svém vzdoru. Osobně vím, že pár klientů, kteří se o tebe zajímají, zbožňují výzvu se zlomením vůle nového otroka. Ať tomu chceš věřit nebo ne, tohle ve skutečnosti donutí nabídky jen létat.“

Bylo to tam.

To slovo bylo poprvé vysloveno.

Otrok.

Jakmile se rozsvítila další světla, Emma v židli zamrzla. Muž ji poplácal po hlavě a pak se ozvalo zabzučení, které otevřelo jediné dveře, které vedly ven z místnosti, a muž odešel. O sekundu později byl předchozí hlas zpět, ozýval se nad ní.

„Cena za nabídku je pět tisíc. Nabídky začínají na jednom stu tisíci. Příhozy po deseti tisících. Platba ihned. Začínáme.“

Kolem zrcadel se okamžitě rozblikala červená světla. Jedno po druhém... a tak dále. Emma se s nimi snažila držet krok; pokusila se je spočítat. Bylo jich až příliš mnoho. Zjistila, že pevně zatínala ruce do pěstí, jen pro to, aby udržela klid, přitom se kousala do vnitřní tváře, aby zůstala zticha.

Nasrat na tyhle lidi.

Nasrat na jejich peníze.

Stále nebude brečet.

********

„Postav se.“

To bylo to jediné, co Emma zaslechla a pak se ve tmě odněkud za ní ozval zvuk otevření dveří. Když červená světla přestala blikat, byla vyvedena z kruhové místnosti a dána do nějaké jiné, kde byla donucena znovu si sednout a čekat.

V jistém okamžiku Emma otupěla.

Možná to bylo v okamžiku, kdy muž, který vše řídil, oznámil, že nabídky překročily hranici milionu dolarů. Možná to bylo v okamžiku, když řekl, že překročily hranici dvou milionů.

Emma to nevěděla.

Ale už dál necítila konečky prstů. V ústech měla záplavu kovové chuti krve, protože se nedokázala přestat kousat do tváře a do jazyku dost dlouho na to, aby krvácení ustalo. Nehty měla zaříznuté do dlaní.

Stále nedokázala cítit byť jedinou věc.

Stále nemohla dýchat.

Emmu v očích pálily potlačené slzy, v hrdle cítila syrovou bolest z toho, jak držela na uzdě paniku. Ani ne před třiceti minutami si ji někdo koupil tak, jako kus masa na trhu. Teď byla někoho něčím.

Dobrá práce, řekla poté stará žena.

Jako by měla být hrdá.

Jako by to bylo dobré.

Kdo byli tihle lidé?

Emma, nejistá si svým osudem, se postavila tak, jak jí bylo řečeno. Zatímco se kolem ní ozývalo vrzání a tiché mumlání, díky zavázaným očím zůstávala roztřesená a nejistá ze své pozice v místnosti.

Nebyla schopná hlasy dostatečně rozeznat, ale něco na nich jí bylo povědomé.

Kolínská.

Dřevitá, hluboká a teplá.

Mužná.

Emma tu vůni znala. Byla si jistá, že ano.

„Tradice pro nové klienty,“ řekl muž, ten který ji předtím škádlil ohledně války nabídek. „Ostatní dražící si skoro užívají vidět ochutnávku toho, o co přišli. Nepodařilo se jí překonat rekord, ale se dvěma, celými dva byla zatraceně blízko. Dalších dvě stě a rekord by patřil jí. Gratulujeme. Nezapomínejte na poznámky z jejích informací. Ráno musí být mimo stát.“

Emma se otřásla a její tělo konečně začalo znovu cítit. Hruď měla sevřenou bolestí, svírala se jí tak pevně, až ji doslova bolela. Dlaně ji pálily, oči měla plné vody. Díky nevolnosti se pod ní začínala houpat zem. Na rameni okamžitě pocítila nejjemnější dotek ruky, který ji uzemnil k zemi.

Ani ne o vteřinu později se dveře zavřely.

Emmu obklopila vůně muže a najednou se cítila podivně příjemně a možná dokonce i v bezpečí. Nebyla si jistá proč, ale jeho jemný dotek na její kůži a vůně jeho kolínské byly dostatečně známé k tomu, aby ji vytrhly z paniky a přivedly zpátky.

„Tradici, řekl.“

Emma ztuhla.

V žádném případě.

Tohle nebylo možné.

„Ovládej výraz své tváře, Emmy,“ ozval se u skořepiny jejího ucha temný, klidný šepot. „Tyhle emoce zvládáš vytáhnout z rukávu, vzpomínáš si?“

Calisto.

Emmě mohlo klidně vyskočit srdce ven z hrudi. Více než cokoli jiného se chtěla natáhnout, aby Calista našla, pevně ho sevřít a nepustit ho, dokud by nebyla daleko od tohoto místa a těchto příšerných lidí.

Tu potřebu potlačila.

Trochu tomu pomohla i Calistova další slova. „Lidé se dívají, takže na to pamatuj a řiď se pokyny. Vypadá to, že tahle místnost vypadá podobně jako ta poslední místnost, ve které jsi byla, kdy má místo oken zrcadla.“

Tradice.

Co to znamenalo?

Co lidé chtěli vidět?

„Dobře,“ vydechla Emma, přitom jen stěží pohnula rty.

„Zatraceně jsi mě vyděsila.“

„Je mi to líto.“

„Jsem si jistý, že teď ano. I když pochybuji o tom, že bys řekla to samé, kdyby ses nezapletla do tohohle bordelu.“

O tom Emma nevěděla. Udělala zbrklé rozhodnutí v naději, že se dostane ven z domluveného manželství, a podívejme, jak skončila.

O nic lépe.

Zatímco se Calisto kolem ní pomalu pohyboval, cítila jemnost jeho saka. Konečkem prstů přitom zůstával přitisknutý k její kůži a přejížděl jimi přes její rameno, přes klíční kosti a pak nahoru přes krk až k její bradě.

Pak se dotkl polštářkem prstu jejích pootevřených rtů.

„Nikdy jsem ti to neřekl, ale nejvíc se mi líbí tvoje ústa,“ zamumlal Calisto.

Emma se zachvěla, nedokázala svou reakci potlačit. Bylo to naprosto nevhodné, a rozhodně ne ve správný čas, ale její tělo se pod tónem sexu v jeho hlase rozpalovalo.

„Nejvíc se mi líbí tvoje ústa, protože horní ret máš oproti spodnímu rtu o trochu větší a dokonce i když se neusmíváš, vykukují z nich tvé zuby. Tvoje ústa tak vypadají připravená a otevřená pro to, aby byla něčím naplněna - nejlépe ptákem.“

Pak, když se jeho dotekem lehkým jako peříčko vrátil zpátky k jejímu krk, a pak níž, přes údolí jejích prsou, zakrytých bílou košilkou, a nakonec se zastavil pod jejím pupíkem, zajíkavě se nadechla.

„Bylo mi řečeno, že to, co tu říkáme, neslyší, ale z bezpečnostních důvodů budu až do okamžiku, než budou uspokojeni, mluvit velice potichu.“ Calisto si zhluboka povzdechl a ona cítila, jak jeho prst vklouzl pod lem košilky. Pokračoval ve své pomalé cestě po jejím ztuhlém těle. Zvedl spodní část košilky, a jak pokračoval, nechal ji spadnout na její kůži. Její kůže byla kupodivu dost citlivá, takže měla pocit, jako by ji jemná vlákna látky hladila. „Za ten útěk jsem na tebe byl nasraný – zkurveně jsi to podělala. Můj život za tvůj, Emmo. Pokud bych se musel vrátit do New Yorku bez tebe, tak by to tak dopadlo. Takže jo, byl jsem nasraný.“

„A pak?“

Její otázka vyšla bez dechu.

Nechápala proč.

Emma se snažila najít způsob, jak trochu vychladnout. Přitiskla nohy k sobě, aby uklidnila bolest, kterou cítila mezi stehny. Právě teď by neměla být nažhavená. Ne, když věděla, co dělala a byla tam, kde byla.

„A pak jsem byl vyděšený,“ přiznal Calisto tak tiše, že musela napínat uši, aby ho zaslechla. „Ale byl důvod, proč se Affonso rozhodl, abych tě sledoval já – na vrcholu jeho požadavků byla má schopnost najít lidi, pokud bylo potřeba. Vypadá to, že se to nakonec hodilo.“

Pocítila, jak třemi prsty dotekem lehkým jako peříčko přejel přes oblinu jejího zadečku.

Emmino celé tělo se pod tím dotekem rozjasnilo.

Chtěla ho vidět; vidět jeho oči, jeho tvář a to, co dělal. Nelíbila se jí temnota ani strach, který stále obklopoval její smysly.

„Co to děláš?“ zeptala se.

„Dotýkám se tě. Chtějí něco vidět, Emmy,“ řekl jí Calisto. „Něco, díky čemuž by ztráta hotovosti za účast ve válce nabídek stála za jejich čas a úsilí. Nechci, aby zahlédli jedinou zkurvenou věc – nechci, aby ani Affonso zahlédl byť jen jediný palec tvé kůže, ale v tom ohledu nemám na výběr. Ty to nevíš, ale já jsem monstrum.“

„Nejsi.“

„Jsem, ale nejsem takové monstrum, abych tě donutil dělat něco, co nechceš. Nic si od tebe nevezmu, ale musím to udělat uvěřitelně. Nechám ti zavázané oči. To jediné, co musíš udělat, je cítit, dolcezza.“

Emma přemýšlela, co tím měl na mysli, ale ne na dlouho.

„Víc,“ požadoval Calisto. „Otevři se mi víc. Ukaž mi, co jsem koupil.“

Jeho dlaň jí s hlasitým úderem dopadla na stehno. Na kůži ucítila horko toho žihadla, které ji šokovalo, nicméně v ten samý okamžik se jí zároveň sevřela i kočička.

Co to s ní bylo?

„Emmo,“ řekl tišeji, „nenuť mě, abych si to od tebe vzal, prosím.“

Roztáhla nohy, stále roztřesená a zmatená. „Chci odejít.“

Calisto tam byl.

Našel ji; zachránil ji.

Nějak.

Proč by nemohli odejít hned?

„Já vím,“ řekl Calisto, ale nenabídl nic víc. „Víš, na kolik jsi tam přišla?“

„Dva miliony.“

„Dva celé dva.“

To číslo prakticky zavrčel.

Emma ztěžka polkla. „Ach.“

„Přímo z mého offshorového bankovního účtu, Emmy,“ řekl Calisto.

Jeho ruka dopadla na její zadek se silným úderem. Emma ve střevíčkách, které měla na sobě, nadskočila, šokovaná bolestí, kdy měla pocit, že jí ze zadečku putovala přímo do jejího pohlaví. Tohle by se jí nemělo líbit, vůbec ne, ale líbilo se jí to.

A nemohla popřít, že se jí líbil Calisto.

Pak jeho dlaň sklouzla k jejímu zadečku, hnětla jeho maso dostat silně na to, aby to bolelo, a pak putovala níž, mezi její roztažené nohy. Rukou přes krajkové kalhotky sevřel její pohlaví a Emma zadržela dech.

„Nemůžeš ani začít chápat všechny sračky, kterými jsem dneska musel projít jen proto, abych tě našel. Vyděsila jsi mě.“

Kolikrát to musel říct?

Nemusela vědět, co pro ni udělal.

Jeho hlas říkal všechno.

„Děkuji,“ zašeptala Emma.

Calisto vydal tiché zamumlání a pak se jeho prsty zaryly do švu jejích kalhotek. Cítila jeho lehký dotek všude.

Zatraceně všude.

„Jsi mokrá,“ řekl tiše.

Emma sklopila hlavu, cítila zahanbení i rozpálení.

„A horká,“ dodal temněji.

„Já -“

Calisto její další slova umlčel tím, že ji sevřel pod hrdlem. Emma cítila, jak jí zvedl hlavu výš, jako by vystavoval její tvář, zatímco ji jeho hruď tlačila do zad. Svými prsty ji začal bez varování hladit mezi stehny, přes krajkové kalhotky jimi přejížděl tam a sem, každým tahem byl tvrdší.

Když se Calistovy prsty stočily přes její klitoris, Emma zalapala po dechu a zachvěla se. Cítila se tak zatraceně dobře a zároveň příšerně špatně. Chtěla víc, ale věděla, že je sledovali lidé, a vůbec to nechtěla.

Přesto natočila boky do jeho ruky.

Jako malá coura.

Chtěla víc.

„Kurva, cítíš to, ragazza,“ řekl jí Calisto do ucha. „Chceš to, hmm? A to jsem do tebe zatím ještě ani nezabořil prsty.“

Bože.

Jeho rty přejížděly po její kůži, dráždily ji a škádlily.

Plné příslibu.

„Prosím,“ řekla Emma.

Nebyla si jistá, o co žádala. Více jeho prstů, více doteku. Víc jeho slov, víc jeho dechu na své kůži. Možná o to, aby přestal, aby ji odsud dostal ven, aby oči, které se dívaly, zmizely.

„O tom, jak se tě dotýkám, jsem přemýšlel už ode dne, kdy jsem tě viděl sedět na pultu u umyvadla v té restauraci,“ řekl jí Calisto hustým tón hlasu. „Seskočila jsi dolů, šaty ti vyjely nahoru a já přemýšlel... A samozřejmě tvoje ústa. Přemýšlel jsem o nich. Snil jsem o tom, že jsi na kolenou, máš mě nasátého do krku tak hluboko, až máš v očích vodu a i tak chceš víc. Hodně jsem na to myslel, Emmy.“

Emma zakňučela, neschopná udělat nic jiného.

„Nech mě udělat to, co chtějí,“ řekl Calisto. „Nech mě udělat to, co zatraceně právě teď chci, protože další šanci už nedostanu.“

Nedostal by ji, uvědomila si.

Zachránil ji.

Calisto ji zachránil, ale musel ji vzít zpět. Její jméno volal New York. Za pár dní na ni čekalo dohodnuté manželství. Zachránil ji jen proto, aby ji dal pryč.

Emma přestala myslet.

Místo toho cítila.

Tři Calistovy prsty vklouzly pod její krajkové kalhotky a přejely po její horké, citlivé štěrbince. Pak už tvrdým, hlubokým tahem, zajel přímo dovnitř. Emma se do jeho ruky prakticky vpíjela, ztracená v pocitu toho, jak ji jeho prsty naplňovaly, protahovaly její otevření a tvrdě ji šukaly.

Zas a znovu.

Na vnitřních stehnech se jí rozmazávala její vlhkost. Slyšela zvuky jeho prstů, jak vjížděly tam a zpět, jak si ji zas a znovu braly. Ve vzduchu cítila vůni svého pohlaví.

Chlad byl pryč.

Byla všude horká.

„Přesně tak, jak jsem si myslel,“ řekl Calisto do jejího krku. „Jsi cítit jako zatracené nebe.“

Emma otevřela ústa, aby něco řekla - cokoli - ale nic z nich nevyšlo.

Calistova ruka na jejím krku vyjela výš, až dvěma prsty zatlačila na její rty. Nasávala jeho prsty dovnitř, on ji přitom prsty druhé ruky šukal ještě tvrději.

Byla připravena vyvrcholit.

Na aukci s bílým masem.

Se zavázanýma očima.

Před bůhví kým.

Ale Calisto to chtěl. Řekl to. Emma mu to dala.