DB#1 - 12. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

Calisto si rychle zapnul kabát, telefon si přidržoval u ucha ramenem. „Pusťte mě do apartmá Emmy Sorrento. Hned teď.“

„Ano, pane,“ řekl pracovník ostrahy.

Calisto vešel do otevřeného výtahu, vyťukal číslo Emmina apartmá a čekal, až ti blázni dole schválí jeho žádost o vstup. Poté, co se dveře na jeho straně zavřely, se konečně otevřely dveře na druhé straně výtahu.

„Děkuji,“ řekl Calisto do telefonu. „A ještě jedna věc.“

„Co, pane?“

„Pokud by dnes volal Affonso Donati, nebo rodina slečny Sorrento a žádali informace ohledně jejích příchodů a odchodů, ujistěte se, prosím, že tento malý incident nebude zmíněn. Není potřeba je zbytečně znepokojovat. Vyřeším to.“

„Rozhodně, pane.“

„Dobře.“

Calisto hovor ukončil a vešel do Emmina tichého apartmá. Jeho důvody, proč chtěl Emmino zmizení udržet v tajnosti, byly zjevné - pravděpodobně zpanikařila a utekla, protože si myslela, že získala tu možnost, a Calisto nehodlal být blázen, který by byl ochotný položit svou hlavu na špalek jen kvůli její hlouposti.

Tu dívku dostane. Neměl jí za zlé, že se chtěla dostat pryč, nebo že se chtěla osvobodit od toho, co jí připravovala budoucnost, ale v tom jí nemohl pomoci.

Nechat ji utéct by znamenalo obětovat svůj vlastní život.

Calisto ještě nebyl úplně připravený zemřít.

I když musel Emmě přiznat, že byla chytrá. Tenhle plán úniku musel vzniknout velice rychle, protože to, že jí k sobě předchozí večer pozve, nemohla vědět. Na tak rychlý útěk si zatím počínala víc než dobře.

Utéci byla jedna věc.

Skrýt se však bylo něco naprosto jiného.

Calisto si strčil svůj mobilní telefon do kapsy a vydal se do obývacího pokoje Emmina apartmá. Čistá, jasná atmosféra místa byla díky rannímu světlu úžasná. Díky slunci, které sem svítilo přes velká okna, která sahala od podlahy až ke stropu, bílé mramorové podlahy a stěny barvy vaječných skořápek doslova zářily.

„Emmo, Emmo, Emmo,“ mumlal si Calisto sám pro sebe, zatímco se rozhlížel kolem. „Řekni mi, kam jsi šla, holčičko, ať nám to oběma ulehčíš.“

Teď se vydal do ložnice, o které věděl, že patří Emmě. Poté, co lepší část posledních pár týdnů strávil tím, že pomáhal stěhovací společnosti balit věci v jejím bytě, se Calisto v apartmá cítil dostatečně příjemně na to, aby věděl, které místnosti za jakým účelem používala.

V ložnici našel nepořádek. Ta trocha oblečení, které si tu Emma ponechala na zbytek svého pobytu ve Vegas, byla zmačkána a rozházena po zemi. Dveře skříně byly otevřeny dost na to, aby Calisto mohl vidět, že Emma vytáhla jeden ze svých čtyř designových kufrů. Zbylé tři zůstaly vzadu. Vzala si ten nejmenší.

Ten, do kterého se vešlo jen pár věcí, jak si uvědomil.

To vysvětlovalo ten nepořádek.

Dokonce i malá šperkovnice, která stála na prádelníku, vypadala, jako by se do ní někdo zabořil.

V přilehlé koupelně na desce pultu se válelo spoustu kosmetiky. Calisto byl schopný identifikovat, že v tom zmatku očividně pár zjevných věcí chybělo. Kartáček na zuby, kartáč na vlasy a malá toaletní souprava, u které ho Emma požádala, aby vyřídil stěhovákům, aby jí je tu nechali, aby věci mohla i nadále používat.

Poházené výrobky kolem dokola nevadily Calistovi tak moc, jako nápis na zrcadle v koupelně. Pevnými tahy Emma napsala červenou rtěnkou jediné slovo.

Promiň.

Calisto si s povzdechem promnul čelo. „Bože. Hodláš mě donutit udělat tohle, jo, Emmo?“

Calisto cítil, jak se mu ve střevech rozhořelo podráždění. Nesnášel přiznat si to, ale opravdu mu vadila skutečnost, že ho Emma ošálila tak, jak to udělala. Po minulé noci si myslel, že oni dva by možná mohli být přátelé, a že by dokázal ignorovat tu podivnou přitažlivost. Alespoň do toho bodu, kdy by se dokázal ke strýcově již brzy nevěstě chovat vhodně a uctivě.

Emma ho obehrála.

Tvrdě.

To Calista nasralo jako nic jiného.

Na druhou stranu však nemohl popřít, že hned za zlostí jím probublávaly obavy. Emma si toho musela vzít jen velice málo. Bez schválení nemohla vybrat žádné peníze a neměla ani žádné vozidlo, které by nebylo možné vystopovat. Měla oblečení jen na pár dní a upřímně řečeno, Calisto nevěřil, že by ta dívka v sobě měla dost pouliční chytrosti na to, aby dokázala zůstat s hlavou mimo radar a mimo pohledy ostatních lidí na tak dlouho, aby se dokázala dostat bezpečně pryč.

Bylo to špatně, všechny cesty byly v háji.

Calistovi v kapse zazvonil mobilní telefon a vytrhl ho z jeho rozporuplných myšlenek. Stisknutím tlačítka hovor přijal a přiložil si telefon k uchu: „U telefonu Donati.“

„Pane Donati,“ řekl známý hlas ochranky, „máme dva vizuální záznamy slečny Sorrento, než zvládla opustit budovu. Mysleli jsme, že byste možná chtěl vědět, kudy z kasina odešla.“

„Použila nouzový východ. To už jste říkali.“

„Ano, pane, ale měla několik možností, kudy odejít. Nouzové východy mohou být zamčené pouze u apartmá, ne na schodištích ani na chodbách.“

„Ztrácíš můj čas nesmysly. Kurva, fofrem.“

„Omlouvám se,“ zamumlal chlap. „Na prvním záznamu jsme ji našli vycházet východem, který vede na podzemní parkoviště na třetím podlaží.“

Calisto sevřel telefon ještě pevněji. „Ano?“

„Ano, pane.“

„A druhý záznam?“

Opravdu nepotřeboval, aby to ten chlap řekl. Calisto věděl, co bylo na třetím podlaží podzemních garáží zaparkované.

„Kamera v garážích ji zachytila při tom, kdy odemykala černý Mercedes zaparkovaný ve vašem parkovacím místě, pane,“ řekl chlápek tišeji.

Calisto zaťal zuby tak silně, až ho zabolela čelist.

Kurva.

Ta dívka si očividně jen tak nepohrávala. Ukradla mu klíčky a pravděpodobně si myslela, že by ho tak zanechala bez prostředků, jak ji pronásledovat. I když v tom bylo jedno zatracené riziko – většina půjčených aut měla GPS, díky kterým bylo možné auta vysledovat. Mercedes v sobě GPS měl, ale Calistovi by zkurveně zabralo půl dne získat z půjčovny informace o poloze vozidla.

Nemluvě o tom, že pokud by tam zavolal, aby mu dle GPS zjistili polohu, auto by bylo zároveň půjčovnou nahlášené jako odcizené. Calisto na sebe nemohl vzít riziko toho, že by se do věci zapojila policie. Tam by nikdo to, co Emma udělala, netajil.

Pro všechny zúčastněné včetně Emmy, by bylo nejlepší, pokud by ji Calisto dokázal tiše, bezpečně a bez problémů dostat zpět. Ještě lepší by bylo, pokud by se o tom, co se stalo, nikdo nedozvěděl.

„Žádný další pohyb na kameře zachycený nebyl?“ zeptal se Calisto.

„Jen ten poslední, kdy Mercedes vyjel z parkovacího místa a odjel z budovy. Použila výjezd, který není monitorovaný.“

Chytrá holka.

„Děkuji za informace. Nezapomeňte, co jsem o těchto hovorech řekl.“

„Naše ústa jsou pevně uzavřené, pane.“

„Báječně,“ řekl Calisto.

„Je ještě něco dalšího, s čím můžeme pomoci?“

„Vlastně ano. Vím, že hotelové kasino má připravené v pohotovosti auta, která jsou určená pro bohatší hosty, pokud by něco potřebovali a jejich pronajaté auto nebylo z nějakého důvodu k dispozici. Máte teď po ruce něco v tmavé barvě, co dokáže do tří vteřin zrychlit z nuly na sto?“

„Hm...“

„To není odpověď. Pokud jsou problémem peníze, můžete to připsat na mou kartu.“

„Ne, to není problém. Musel bych to zkontrolovat. Dneska ráno po odhlášení jich mělo pár dorazit.“

„Dostat se dolů do garáže mi zabere tak patnáct minut. Stačí?“ zeptal se Calisto.

„Ohledně toho ano.“

„Mějte auto připravené, než se dostanu dolů. Nenechte mě čekat, jinak budete hostovi muset vysvětlovat, proč bylo nejbližší tmavé, rychlé auto ukradeno jen tak pro zábavnou jízdu. Rozumíte mi?“

Muž na druhé straně si nepohodlně odkašlal. „Ano, pane.“

„Skvěle. Patnáct minut.“

Ukončil hovor a cítil se ještě frustrovaněji než dříve. Z koupelny se vrátil zpátky do ložnice. Tam Calistovu pozornost znovu upoutala otevřená šperkovnice. Přešel k prádelníku a procházel jednotlivé šperky, aby zjistil, co v ní bylo. Na vrcholu hromádky spočíval zásnubní prsten, který Emma dostala od Affonsa. Stejně tak i náramek a náhrdelník s přívěskem. Calisto ještě jednou prošel místnost a provedl v duchu inventuru rozházených věcí. Tentokrát se na vše díval novýma očima.

Skoro vše, co tu Emma zanechala, pocházelo od Affonsa. Oblečení, kožich a nové boty. Její šperky, nový notebook na posteli i papíry k lázním, které byly pohozeny na křesle v rohu.

Když tu stěhovací společnost balila Emminy věci, nenechala si tu nic moc kromě pár kousků oblečení a věcí, které si chtěla fyzicky vzít do New Yorku sama.

Calisto teprve teď viděl věci, které si Emma musela vzít, když se rozhodla utéct.

Tyhle věci její nebyly.

Nechtěla je.

Emma Affonsa nechtěla.

Calistovi v hrudi pulzovala bolest. Měl pocit, jako by někdo popadl nůž a vrazil mu ho přímo do srdce a pak s ním se vší zkurvenou silou zakroutil.

Dívka chtěla být prostě jen svobodná.

Calisto ji musel přivést zpět.

Bože.

Proč to muselo být tak zatraceně těžké?

Calisto odpověď na svou otázku znal. Nešlo jen o jeho podivnou touhu po Emmě, kterou v její blízkosti pokaždé cítil, a která škádlila jeho nervy. Byl tu i jeho zájem o to, kým za svým zásnubním prstenem, příjmením a svou roztomilou malou masku byla. Nikdy dřív ho žádná žena tak nezaujala. Ta, která nakonec vzbudila jeho zájem, byla obrovským způsobem naprosto mimo jeho dosah.

Chtěl ji nechat běžet.

Chtěl.

Ale nemohl.

„Dal jsem ti náskok,“ řekl do prázdné místnosti. „Ale to je to jediné, co můžu udělat, Emmy.“

********

Calisto otevřel dveře nouzového východu na třetím patře a vešel do garáží.

Patnáct metrů od něj, na místě, kde měl být zaparkovaný jeho pronajatý Mercedes, stálo černé, nablýskané Porsche. O jeho zadní část se opíral mladý muž se sadou klíčků v ruce.

„Pan Donati?“ zeptal se muž.

„To jsem já,“ odpověděl Calisto. „A toto auto mým účelům rozhodně vyhovuje. Dobře odvedená práce tím bastardem, který mi ho dokázal sehnat.“

Mladý muž se usmál a natáhl ruku s klíčky. „Tady máte, pane. Nádrž je plná.“

Calisto si klíčky vzal. „Děkuji.“

Calisto zabralo ani ne dvě minuty nastoupit dovnitř, nastartovat a se zakvílením pneumatik vyrazit z garáže ven směrem k výjezdu, který při odjezdu musela použít Emma. Byl už skoro u výjezdu, který by ho dovedl směrem na Strip, když si koutkem oka všiml něčeho, co ho donutilo šlápnout na brzdy.

Calisto zajel ke straně a ujistil se, že každému, kdo by mohl být za ním, nechal dost prostoru na to, aby ho mohl objet. Pak z Porsche vystoupil. Zepředu auto obešel, došel až k chodníku a našel předmět, který ho přiměl zastavit.

V upraveném trávníku byl pohozený černý iPhone.

Calisto ten telefon znal.

Byl Emmin.

Telefon zvedl a všiml si, že na něm nebylo ani škrábnutí. Naprosto v pohodě šel zapnout. Jeho uzamčená obrazovka však bohužel požadovala zadání čtyřmístného přístupového kódu. Tak jako tak si ho strčil do kapsy.

Zatímco se Calisto vracel do Porsche, přemýšlel, proč Emma svůj iPhone zahodila. Potřebovala mít způsob, jak někoho kontaktovat, pokud by potřebovala pomoc při přemístění se z místa na místo. Přestavoval její hlavní spojení s lidmi.

Affonso pro ni měl nový telefon, který na ni čekal v New Yorku, ale tenhle byl mužovými obvyklými sledovacími způsoby nedotčený.

Pokud ovšem Emma, co se tohoto telefonu, nevěděla o něčem, co Calisto netušil. Byla dobrá šance, že pokud ho Emma dostala od svého otce nebo strýce, tak v něm mohl být sledovací čip nebo nějaká aplikaci s GPS, aby dokázal mapovat, kde se kdy nacházela.

Calisto se dostal na Strip a pak tvrdě šlápl na plyn. „Mysli, chlape. Kam by jela jako první?“

Calisto zalovil do kapsy pro svůj vlastní telefon a zatímco jednou rukou držel volant a řídil, druhou si ho opřel o volant. Telefon odemkl a přešel do e-mailu. Otevřel složku, kterou měl připnutou nahoře, aby ji neztratil, a zatímco jedním okem dál sledoval silnici, druhým procházel stránky s informacemi, které už o Emmě shromáždil dřív, než se vydal na výlet do Vegas.

Informace o škole.

Večírky.

Zájmy.

Přátelé.

To bylo to, Calisto hledal. Potřeboval znát její přátele, kde žili a kdo z nich byl nejblíže k jejich současné poloze. Emma měla v podstatě možnost buď získat pomoc tak, aby se dostala z Vegas ven, nebo zůstat skrytá dost dlouho, než její stopa vychladne. Bez hotovosti, aby mohla cestovat a bez falešných dokladů, které by zabránily v tom, aby ji její rodina našla, by musela zůstat u někoho, kdo by jí podal pomocnou ruku.

Zatímco Calisto projížděl jemu neznámými ulicemi, bylo těžké snažit se procházet seznam jmen a informací ze seznamu pár přátel Emmy. Navzdory tomu, že byl ve Vegas už skoro měsíc, stále s tím městem nebyl úplně důvěrně seznámený.

Calisto byl rád, že si informace o Emmě uložil. Poté, co se o mladé ženě, kterou si jeho strýc chtěl vzít, dozvěděl víc, Calisto uvažoval, že informace smaže, protože pro něj byly prakticky zbytečné.

Očividně to tak nebylo.

Když Calistovi v ruce jeho telefon se zavibrováním zazvonil, málem narazil do kufru auta, které jelo před ním. Bílý Mustang před jeho Porsche zatroubil a jeho řidič mu ukázal vztyčený prostředníček.

Calisto tomu kreténovi na oplátku ukázal svůj vlastní.

Nasrat na něj.

Při pohledu na jméno, které se ukázalo na obrazovce jeho telefonu, Calisto sám pro sebe zaklel. Obrnil si nervy, protože tenhle hovor bude zcela jistě zábavný, zejména pokud by se mu nepodařilo zachránit si zadek lží.

„Ahoj, zio,“ řekl Calisto, když hovor přijal.

Zapnul telefon na hlasitý odposlech a dal ho do držáku na hrnek. Nemohl si dovolit, aby ho zastavila policie jen proto, že za jízdy zkurveně telefonoval.

„Cale,“ pozdravil ho Affonso. „Jak se má můj oblíbený synovec dneska ráno?“

„Jsem tvým jediným synovcem. Co chceš?“

„Je opravdu nutný tenhle postoj?“

Ano.

„Řídím, Affonso,“ řekl Calisto, aniž by se obtěžoval skrývat únavu v tónu svého hlasu. „Opravdu nemám čas na tyhle zdvořilos-“

„Na svého bosse musíš mít čas vždy.“

Calisto upravil svůj postoj. „Jo, tuším, že jo.“

„Ve Vegas je deset ráno. Kam jedeš?“

Nějak se mu podařilo bez zaváhání zalhat. „Emma míří za kamarádkou na brunch. Jedu za ní.“

„Brunch,“ zasmál se Affonso. „Snídaně pro líné ženy. Můžeš se alespoň ujistit, že nebude pít?“

„Na to není plnoletá.“

„A když jsi poprvé začal pít ty, byl jsi na to plnoletý?“

„Pravda,“ zamumlal Calisto. „Dohlédnu na ni přesně tak, jako to dělám.“

„Perfektní. Víš, chybíš mi tady.“

Calisto spolkl okamžité odseknutí, které měl přímo na jazyku. To, kdy by svému strýci řekl ne, že mu nechybělo být pod Affonsovým palcem. „Je to tak?“

„Ray vyzvedává tvou nedbalost,“ vysvětlil Affonso.

Ray Missotti - Affonsoův underboss, představoval v Calistově životě další velkou osinu v zadku. Pokud neměl za zadkem svého strýce, pak pro Affonse tuhle práci odváděl Ray.

„Vracím se domů kdy, za tři dny? Řekni mu, ať si vezme zkurvený prášek. Jako by ten člověk kdy zvedl jen jediný prst. Tohle je pro něj dobrá lekce.“

Affonso se uchechtl. „To už jsem mu všechno řekl. Nicméně to je to, kam mířím. Nesnáší běhat kolem mě a dohlížet na věci tak, jak to děláš ty. A kromě toho, ty v tom odvádíš lepší práci.“

„Tři dny,“ zopakoval Calisto.

Nebyla to jen připomínka pro jeho strýce, ale i pro něj samotného. Na to, aby našel Emmu, přivedl ji zpět, aniž by se kdokoli dozvěděl o jejím útěku a chytil letadlo do New Yorku, měl zkurveně tři dny.

Jedna jeho část ji chtěla nechat utéct.

Jeho druhá část moc dobře věděla, že nemohl.

„Je těžké věřit, že za pouhý týden budu znovu ženatý,“ řekl Affonso, víc pro sebe, než směrem ke Calistovi. „Víš, že má nabídka je stále na stole, Cale.“

„Jaká nabídka, zio?“

„Možnost převzít rodinu. Moje manželství na tom nic nezmění. Stále můžeš -“

„Nechci o tom znovu mluvit,“ přerušil ho Calisto dutě.

„Chci, aby si moje famiglia udržela moje příjmení, Cale. Byli jsme Donati Cosa Nostra přes padesát let.“

„Pak se ujisti, že ti tvoje další žena povije chlapce.“

Už v okamžiku, kdy Calistovi ta slova unikla ze rtů, si přál, aby je mohl vzít zpět, ale nemohl. Kupodivu, představa toho, že Emma Affonsovi porodí děti, mu znovu propíchla hruď tou podivnou bolestí z dřívějška.

Co s ním kurva bylo?

„To je můj plán,“ řekl Affonso, aniž by věděl o Calistově vnitřní bitvě. „A budu muset zůstat naživu dost dlouho na to, abych svého chlapce navedl na správnou cestu.“

Calisto, než promluvil, si skousl vnitřní tvář: „Dohlédl bych na něj.“

To byla pravda.

Navzdory tomu, jak moc Calisto Affonsa nenáviděl, o mužovy děti by se postaral.

Z mnoha důvodů, ale hlavně proto, že Calista jeho matka učila, že bez ohledu na to, co se dělo, byla rodina vždy na prvním místě. A co bylo mnohem důležitější, Calistovou prací bylo postarat se ve své rodině o ty, kdo se o sebe nemohli postarat sami.

To bylo to, co dobrý muž dělal.

Vždycky.

Affonso byl tím jediným, komu Calisto tento dar nedal.

„Vím, že bys to udělal, můj chlapče,“ řekl Affonso ztěžka. „V tomhle ohledu jsi tak dobrý.“

Calisto se ušklíbl, na jazyku cítil žluč. „Jo, to jsem.“

„Pozdrav za mě Emmu. Ujisti se, že si udržuje čistý nos. Už to nebude trvat dlouho a tvoje práce chůvy skončí, Cale.“

„Vyřídím jí to.“

„Ciao, můj chlapče.“

Calisto zavěsil, aniž by se rozloučil. V hlavě mu začínala pulzovat bolest. Jeho pohled zaujal blýskající se neon.

Zastavárna. Elektronika. Zlato. A další.

Znovu se ušklíbl a za autem, které ho míjelo, to řízl do protisměru, aby se dostal k obchodu s oním neonem.

Existovala možnost, že na tomhle místě vykupovali horké zboží. Dělaly to skoro všechny zastavárny. Někdy to hlásily policii, ale většinou ne. Nicméně pokud na tomhle místě vykupovali elektroniku, tak by někdo v tom obchodě mohl vědět, jak iPhone odemknout, aniž by přišel o informace uložené v něm.

Doufejme.

Možná by se tak dostal k poslednímu hovoru, který z něj Emma provedla. K někomu, kdo měl informace o tom, kam zmizela. Nebo ještě lépe, pokud by to byl někdo, jehož jméno bylo zároveň i na seznamu Calistovy složky ohledně té dívky.

Calisto byl ochotný zariskovat.

Co dalšího mohl ztratit?