DB#1 - 10. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

 

„Přeji příjemný zbytek večera,“ řekl Calisto tiše, když se ozvalo zacinkání výtahu.

I když se před ní otevřel vstup do jejího bytu, Emma zůstala nehybně stát. Cítila se na nohou nejistě, netušila ani to, co cítila ve svém srdci. Jedna její část chtěla pozvat Calista dál, aby si s ní dal kávu, promluvil si, nebo... něco. Když byl ten muž otevřený a nechoval se jako kretén, byl pro ni záhadou a přitahoval ji jako magnet. Její druhá část, ta racionální, ji držela z ticha a trvala na tom, aby z výtahu vystoupila ven.

„Výtah nezůstane otevřený věčně, Emmy,“ dodal Calisto.

Její přezdívka, která vyšla z jeho úst, zněla mnohem laskavěji, než byla ochotna přiznat. Mluvil dost jemně, aby ji přiměl myslet si, že o ni měl možná starost. Emma v téhle pasti nemohla uvíznout.

Ať už to bylo o čemkoli.

Výtah zacinkal a jeho dveře se začaly zavírat. Stále se nepohnula. Calisto natáhl ruku a rukou ošálil senzor. Ruku nesvěsil, takže až do okamžiku, než to udělá, se dveře výtahu nemohly zavřít.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Děkuji za poker,“ řekla Emma.

Calisto jí nabídl úsměv. „Za to mi neděkuj. Koneckonců, porazil jsem tě.“

„Ale poskytl jsi mi rozptýlení, které jsem potřebovala. Ta ztráta peněz za to stála.“

„No, tuším, že jsi při hře vítána.“

„Víš, že jsi se mnou nemusel jet sem nahoru.“

Calisto se uchechtal. „To už jsi říkala. A vím, že jsem nemusel, ale stejně tak jsem připravený nazvat to nocí.“

Emmě trvalo až příliš dlouho, než pochopila smysl toho, co tím Calisto myslel.

„Ty máš apartmá tady v hotelu?“

„Musím na tebe dávat pozor, ne?“

Emma odvrátila zrak, aby skryla zamračení. „Jistě, ale tento výtah je určený pouze pro drahá apartmá, ne ta běžná.“

Calisto kývl na druhou stranu od výtahu. „Jakmile se zavřou dveře na straně k tvému apartmá, stačí mi jen přiložit svou kartu a výtah se otevře na druhé straně, abych se dostal k apartmá, které mám na tenhle měsíc pronajaté. Affonso chtěl, abych byl u tebe tak blízko, jak je to jen možné, takže místo toho apartmá, které jsem měl prve, o pár pater níž, mi pronajal jiné.“

„Aha.“

„Také to tak mám jednodušší s ochrankou hotelu,“ dodal Calisto. „V okamžiku, kdy senzory v tvém bytě ukáží ráno aktivitu, stačí jednoduše zavolat mi do mého pokoje. To mi dá možnost vyrazit a dostat se dolů, abych tam na tebe počkal. V té době už bývám obvykle vzhůru, ale je pár rán, kdy jsem ještě spal.“

Srdce se jí bolestivě sevřelo. Hned za tím následoval rychlý nápor hněvu. Ne, že by Emmu překvapovalo přesně to, že Calisto po dobu svého pobytu bydlel v apartmá přímo naproti jejímu, ale informace ohledně bezpečnostní služby pro ni představovaly novinku.

Neměla žádné soukromí.

Zabezpečení v jejím apartmá bylo instalováno kvůli riziku vloupání nebo nějakých jiných druhů problémů. Pokud by došlo k neobvyklé aktivitě, zavolala by, aby se zeptala, zda bylo všechno v pořádku nebo zda by potřebovala pomoc.

„Oni používají můj bezpečnostní systém k tomu, aby tě upozornili, až se začnu ráno připravovat?“ zeptala se Emma.

Calistův výraz zůstal prázdný. „Ano.“

„Ach můj bože. To je... zatraceně směšné. Je to můj soukromý prostor.“

„Nikdo neočekává, že se ti to bude líbit, Emmy. To je pravděpodobně důvod, proč ti o tom tajemství nikdo neřekl. Nicméně Affonso to tak chtěl. Trval na tom, aby na tebe bylo dohlíženo v maximální možné míře. Nemohl bych na tebe dohlížet, pokud bych nevěděl ani něco tak prostého, jako to, že ráno ze svého apartmá odcházíš.“

Nezáleželo na tom, jak moc se to Calisto snažil ospravedlnit. Emmě se přes to stále nelíbilo. V ústech jí to zanechávalo ošklivou pachuť, nemluvě o tom, že cítila ošklivé narušení svého soukromí.

„Nedělala jsem nic špatného,“ řekla Emma a snažila se ovládat sílu svého hlasu a skrýt hněv, který zaplavoval její srdce. „Řídila jsem se pravidly, zůstala v klidu a dělala všechno, co ten kretén chtěl. To mi vůbec nevěří?“

Calisto si odkašlal. „Jsi žena, Emmy.“

„Co to s tím má co společného?“

„Affonso žádné ženě nevěří.“

Dobře tedy.

Vysrat se na něj.

„Takhle teď bude probíhat celý můj život?“ zeptala se.

Calisto se nakřáple usmál a ostré, drsné linie jeho tváře se tak zjemnily. Navzdory jeho malému úsměvu mu půlnočníma očima problikl soucit.

„Bezpochyby. Může to vypadat, jako bys byla sama, ale nikdy sama nebudeš. Už jednou jsem ti to vysvětloval. Myslíš si, že jsem lhal?“

„Ne, ale…“

„Hmm?“

„Myslela jsem, že mi dá trochu prostoru, abych mohla dýchat. Pokud mě chtěl dát Affonso do uzamčené schránky, stejně tak mě v okamžiku, kdy odjel do New Yorku, mohl popadnout a odtáhnout s sebou, a ne mě tu nechávat.“

„Trochu prostoru?“ zeptal se Calisto. „Proč, aby tě nechal utéct?“

Emma zatínala ruce v pěst tak silně, až se nehty zaryla do vlastních dlaní. „Nikdy jsem nenaznačovala, že bych možná utekla.“

„Ani jsem neřekl, že bys to udělala. Affonso si myslí opak.“

„Opravdu jsem pro něj jen dítětem, že?“

„Pokud je to to, co máš na mysli - jsi jen něco dalšího, co může ovládat.“

Emma spolkla knedlík, který ji v krku bolestivě dusil. „Až budu v New Yorku, pořád budu mít chůvu.“

„To už víš.“

„Ale ty to nebudeš.“

Calisto mírně naklonil hlavu ke straně a řekl: „Ne. Bude na Affonsově rozhodnutí, kdo bude tím nejlepším, aby na tebe dohlížel. Já mám doma svou vlastní práci. A ta nezahrnuje dohlížení na tebe, ragazza.“

Ale chtěl to?

To byla lepší otázka.

Emma se na ni nezeptala.

Emma s úsměvem narovnala páteř, odmítla dát najevo svůj vnitřní boj. Co jiného mohla sakra udělat? „Ještě jednou děkuji, Cale.“

Calisto přikývl. „Žádný problém.“

„Dobrou noc.“

Emma vystoupila z výtahu do svého apartmá. V okamžiku, kdy byla z výtahu pryč, Calisto svou ruku svěsil a přestal tak zakrývat senzor.

„Dobrou noc, Emmy.“

Dveře výtahu se zavřely, ale ona se na něj ani jednou neotočila.

*****

Emmě se nedařilo usnout. Snažila se vyčistit svou mysl dost na to, aby mohla na dnešní den zapomenout a odpočinout si, ale nic nefungovalo. Frustrovaně se v posteli přetočila na záda a bezvýrazně zírala do stropu.

Emma netušila, jak dlouho tak zůstávala. Hodinu, možná víc. Tma ložnice ji obvykle uklidňovala, ale dneska měla pocit, jako by se jí skoro vysmívala. Zírání do stropu jí však pomohlo zpomalit myšlenky běžící jako o závod až do té míry, že dokázala myslet.

Za pár dní už bude v letadle do New Yorku.

Vdaná žena.

Její život se neodvolatelně změnil.

Emma dělala vše, co bylo v jejích silách, aby ignorovala, co se kolem ní dělo a dokázala se tak držet mimo a v klidu. Už s tím nemohla nic udělat. Změny se jí dívaly přímo do tváře a začaly ji ovládat, ať už na to byla připravena, nebo ne.

Emminy myšlenky se pomalu začaly ubírat jiným směrem. Mysl jí zaplnila Calistova pohledná tvář. Stále ještě cítila zlost ohledně toho, co se dozvěděla, ale jen kvůli tomu, že nikoho nenapadlo říct jí to už dřív. A co ji mátlo ještě víc, bylo to, jak byla rozzlobená na Calista za to, že jí to neřekl.

Calisto Emmě nic nedlužil.

Byl pro ni ničím.

A přesto na něj byla stále rozzlobena.

Přemýšlet o Calistovi, zatímco byla v posteli, pro Emmu nebylo dobré. Už tak bylo dost špatné, že bez ohledu na to, jak moc si to přála, její podivná přitažlivost ke Calistovi nepolevovala. Být sama, jen s myšlenkami plnými jeho, jí způsobovalo bolest mezi stehny, kterou nedokázala utišit ani zmírnit. Tohle by muži, který by na ni dokonce ani neměl mít žádný vliv, nemohla dovolit.

Calisto nebyl její.

Prostě tak jednoduché.

Emma naštvaná a rozrušená ze sebe odhrnula přikrývky a zvedla se z postele. Bosýma nohama se dotkla studené podlahy z tvrdého dřeva a až po okraj ji naplnil chlad. Emma vyšla ven ze své ložnice a zamířila do kuchyně. Připravila si mátový čaj a doufala, že by mohl uklidnit její nervy a dovolit jí usnout. Zatímco usrkávala svůj čaj, šla si najít něco čokoládového a sladkého.

Přišlo jí vhodné uspokojit alespoň tuhle svou touhu.

Kdyby její matka věděla, že Emma ve své spíži v apartmá měla tajnou skrýš se sladkostmi, dostala by záchvat. Bůh odpusť, že by Emma jedla sušenky a mohla tak půl kila přibrat.

Zatlačením ruky na mírně odsazený panel na zdi Emma otevřela svou spíž. Spižírna představovala část kuchyně o délce metr a půl na dva, kterou Emma používala jen zřídka, protože nepotřebovala další úložný prostor. Než aby sama vařila, obvykle chodila jíst ven.

Emma stiskla vypínač a prostor se zalil světlem. Z horní police popadla balíček čokoládových sušenek plněných krémem a otočila se k odchodu. Její oko přitáhly šedé kovové dveře, které byly na druhé straně spižírny a které jí zastavily v zavření dveří od spíže.

Byly to dveře, které představovaly druhý východ z apartmá. Požární předpisy vyžadovaly, aby každé apartmá v kasinu, které mělo jako vchod soukromý výtah, mělo pro případ požáru nebo jiné nepředvídatelné situace druhý nouzový východ. Dveře vedly ke schodišti, které pokračovalo až k nouzovému požárnímu východu na střechu a na druhou stranu až dolů do přízemí, odkud se dalo dostat do podzemní garáže. Každý požární východ byl zevnitř uzamčený, a pokud nebyl použitý hlavní klíč, nebylo možné dveřmi zvenku projít.

Emma na ten svůj dosud nikdy nemyslela. Nikdy dřív tyhle dveře nepotřebovala použít. Srdce se jí znovu rozbušilo jako o závod, ale odmítala si dovolit uvažovat o tom, co by použití těchto dveří mohlo znamenat. Ochranka by rozhodně věděla, že ty svoje otevřela.

Nebo ne?

Emma ze sebe ty váhavé myšlenky setřásla. Koneckonců, byly šílené. Nemohla se zbavit té potupné myšlenky, že použít ten východ by ji pravděpodobně dostalo do potíží. Emma zhasla světlo a zavřela dveře spíže, stále sledovala ty kovové požární dveře.

Nech toho, opakovala si. Tohle nebude fungovat. Je to zbytečné.

Emma se dokonce ani nestihla vrátit zpátky ke svému čaji a v apartmá už jí zvonil telefon. Podívala se na ozdobné hodiny, které visely na zdi v kuchyni, a zaznamenala, že bylo dobře po půlnoci. V tuhle dobu by jí nikdo neměl volat. Na třetí zazvonění hovor zvedla.

„Ano?“ zeptala se Emma do sluchátka.

„Slečno Sorrento, tady Mark dole z bezpečnosti. Všimli jsme si, že senzory ve vašem apartmá vykazují aktivitu, takže jsme se chtěli ujistit, že je vše v pořádku.“

Emma vydechla a prsty si stiskla kořen nosu. Měla to vědět. Ne, že by se každou noc potulovala po chodbách svého apartmá, ale tohle jejímu rozrušení nepomáhalo.

„Nevšimli jste si, že senzory začaly ukazovat pohyb v mé ložnice?“ zeptala se Emma.

„Ano, ale -“

„Museli jste vědět, že když jsem dneska v noci vešla do svého bytu, šla jsem z koupelny přímo do ložnice a přitom se ani jednou neotevřel výtah, aby jím někdo vešel dovnitř,“ přerušila ho Emma. Vztek v ní probublával ještě rychleji než dřív. Věděla, že tohle nebyla chyba bezpečnosti. Oni se prostě jen řídili svými příkazy. I tak byla nasraná jako nikdy dřív.

„Ano, všimli jsme si, že nikdo nevstoupil dovnitř,“ řekl muž tiše.

„Pak jste museli vědět, že jsem ve svém vlastním zatraceném bytě chodila jen já.“

„Ano, slečno, věděli jsme.“

„A i přesto jste mi zavolali,“ zamumlala Emma.

Mark, dřív než odpověděl, se zarazil, a pak chabě řekl: „Omlouvám se.“

Emma zaťala zuby a znovu si připomněla, že to nebyla chyba toho muže. Její zlost nemusela být nezbytně nutně soustředěna přímo na něj. „Dejte prosím Calistovi Donati vědět, že se jen toulám po chodbách svého apartmá a nechystám se vyplížit se ven. Vím, že mu buď musíte zavolat, nebo jste to už udělali. Není potřeba, aby ten muž vyskočil ze své postele a pro nic za nic se oblékal.“

„Hned to udělám,“ řekl Mark na druhém konci linky.

„Děkuji.“

Emma zavěsila telefon, opřela se o zeď a přála si, aby její rozrušení bylo pryč. Když to nefungovalo, popadla telefon a vyťukala na něm tři číslice. Volala dolů na ochranku a hovor přijal ten samý muž, který jí předtím volal.

„Slečno Sorrento, dobrý večer. Ještě jednou se omlouvám. Co pro vás mohu udělat?“

„Spojte mě do apartmá Calista Donatiho.“

„Ehm... no, to opravdu nemůžeme, slečno.“

Emma se ušklíbla. „Nejsem si jistá, jaký by v tom pro mě byl rozdíl, když pokaždé, když přejdu z místnosti do místnosti, mu voláte a referujete mu o mém pohybu. Už jste mi řekl, že jste mu volal. Musí být vzhůru. Pokud tam teď nemá návštěvu a nevyruším ji, chci, abyste můj hovor spojil do jeho apartmá. Teď.“

„Ano, slečno. Okamžik vydržte.“

Emma v uchu uslyšela klapnutí a pak začal hovor znovu vyzvánět. Calisto to na čtvrté zazvonění zvedl.

„U telefonu Donati,“ řekl.

Emma ignorovala způsob, jakým telefon Calistův zemitý hlas ještě prohloubil. Nesnášela, jak chtělo její tělo reagovat na tohoto muže, jako by ji možná mohl uspokojit, pokud by dala na to nutkání, které jí kolovalo krví.

„Calisto, tady Emma. Jen jsem ti chtěla říct, že jsem se toulala po svém apartmá a rozhodla se najít si něco ke svačině, protože jsem nemohla spát. Omlouvám se, pokud tě bezpečnost vzbudila pro nic za nic.“

Calisto se zasmál. „To je v pořádku, Emmy. Stejně jsem nespal.“

Sakra.

Emma se zeptala bezpečnosti, zda měl Calisto hosta, nicméně muž neodpověděl. To proto Calisto nespal? V Emminých střevech prskala koule žárlivosti. Odmítla jí věnovat pozornost.

„Nechtěla jsem tě vyrušit.“

„To jsi neudělala,“ odpověděl Calisto rychle. „Nemohl jsem spát. Poté, co jsem sledoval stíny na stěnách, jsem se rozhodl dát si studenou sprchu, abych zjistil, zda by nepomohla ta.“

Studená sprcha?

Nebyly dobrá jen tehdy, když se člověk potřeboval probrat, nebo když muž potřeboval dostat své... Emma zavrtěla hlavou, chtěla se od těch myšlenek dostat co nejdál.

Emma si odkašlala. „Ach. Jen jsem ti to chtěla dát vědět.“

„Žádný problém,“ odpověděl Calisto zlehka.

„Nechám tě vrátit k tomu, co jsi dělal, ať už to bylo cokoli. Dobrou noc, Calisto.“

„Počkej.“

Emma sevřela telefon pevněji. Místo toho, aby dál mluvila, chtěla hovor ukončit.

Přidat ke svému malému problému s přitažlivostí vůči Calistovi ještě další zvědavost, rozhodně nebyl dobrý nápad.

„Jo?“ zeptala se.

„Vzhledem k tomu, že jsme stejně oba neměli co dělat, a já si právě pustil film, nechceš sem přijít a dívat se na něj se mnou? Je to akční film, nic s kuřátkama.“

Ano.

Emma pevně sklapla ústa, aby neřekla ani slovo.

„Je to jen film,“ dodal Calisto, když Emma zůstala v tichosti. „Slibuji, že se kvůli filmu nedostaneš do nějakých problémů. Dovol mi říct, že bezpečnost tohoto hotelu podává zprávy hlavně mně, ne mému strýci. Já jsem tím, kdo jim za většinu informací platí, takže bez obav.“

„Jen film?“

„Jistě. Výbuchy aut, trochu krve a spousta zbraní. Tedy pokud ti to nevadí a nedáváš přednost příjemnější romantice. Pokud ano, v tom případě své pozvání ruším.“

„Akční filmy mám ráda,“ řekla tiše.

„Máš popcorn?“

„Kdo by ho neměl?“

„Vezmi ho s sebou,“ řekl Calisto. „Ve výtahu stiskni pět-nula-čtyři. Pustím tě dovnitř.“

Dřív než mohla Emma zareagovat, Calisto zavěsil. Emma zírala na telefon ve své ruce déle, než chtěla připustit. Položila telefon zpět na své místo a nebyla si jistá, co dělat. Jedna noc nevinného sledování filmu nebyla ničím špatným. Neudělala by nic špatného.

To Calisto jí to nabídl, ne ona.

Emma popadla své sušenky, pytel popcornu a mátový čaj. Jakmile se ocitla ve výtahu, stiskla čísla, která jí Calisto řekl, a čekala. Výtah se nepohnul, což potvrdilo to, co už Emma věděla. Calistovo apartmá bylo opravdu přímo proti jejímu.

Dveře výtahu se otevřely do apartmá, které rozložením odpovídalo Emmině, nicméně jeho design byl zcela jiný.

Zatímco její stěny byly bílé, zářivé a sterilní, on měl stěny krátké vstupní chodby vymalované v zemitých barvách a z kožených laviček vyzařoval hřejivý pocit.

„Tady dole,“ zakřičel Calisto.

Emma následovala jeho hlas. Každý krok, který udělala, jí pomáhal zbavit se zbytku její váhavosti. Ne, že by s Calistem nechtěla strávit čas.

Chtěla.

To byl ten problém.

Trávit čas s ním by mohlo její zájem jen přiživovat. Mohlo by to vést k něčemu, co by nedokázala zvládnout. Možná, že by se z toho nic něco mohlo stát, a kde by pak byla?

V prdeli.

Přesně tam, kde byla.

Emma pokračovala v chůzi dál, až se ocitla v černobílé designové kuchyni s nerezovými spotřebiči. Calisto se opíral o kuchyňský ostrůvek, k uchu měl přitisknutý telefon, v ruce držel kávu. Na sobě neměl nic jiného než kalhoty na spaní, které mu visely nízko na bocích.

Nedokázala zastavit svůj pohled a musela si Calista Donati prohlédnout celého, od bosých nohou, až po nahý hrudník. Na svalnaté hrudi měl lehký poprašek tmavých chloupků. Cestička pevných břišních svalů vedla přímo dolů k pevnému písmenu V, které směřovalo do jeho slabin. Kalhoty na spaní mu na bocích visely tak nízko, že byla vidět i stopu tmavých chloupků, které začínaly pod jeho břichem a vedly níž, na místo, kde zmizely pod jeho bavlněným oblečením. Nejen, že byl tenhle muž vysoký, tmavý a pohledný, ale měl tělo, které vypadalo, jako by bylo vytesáno přímo z kamene.

Emmě vyschlo v ústech.

Bože.

Tohle byl špatný nápad.

„Ano, samozřejmě, že vím, že opustila své apartmá. Je v mém zasraném apartmá,“ vyštěkl Calisto do telefonu. „Vypadá to, že pokud dneska v noci nedokážeš vymyslet ani to, že děvče prostě přechází z jedné místnosti do druhé, tak jsi asi v prdeli.“

Calisto telefonát ukončil a odložil přístroj na své místo. Pak po Emmě blýskl hříšným úsměvem, který stačil na to, aby se jí sevřel žaludek a rozhořely tváře.

Všechno špatně.

„Připravena na film?“ zeptal se.

Emma se ho chtěla zeptat, zda by si na sebe mohl obléknout nějaké oblečení. Věděla, že by bylo správné, aby to udělala. Přitiskla si svůj hrnek s čajem blíž k hrudi a sušenky a popcorn sevřela ještě pevněji. Rozhodla se nic neříkat. Dokud se podle svých myšlenek nechovala, nedělala nic špatného.

„Ano, rozhodně.“