CC - 7. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Kreon hleděl zamračeně z okna. Přiznání jeho družky, že se musí vrátit, aby někoho zabila, ho totálně dostalo. Neustále ho mátla. Pokaždé, když si myslel, že už ji pomalu začíná chápat, tak udělala nebo řekla něco úplně jiného, než očekával. Byl tak zmatený, že udělal to jediné, co mu mohlo situaci objasnit – požádal o radu svou matku. Byly věci v životě bojovníka, které dokázal zvládnout mistrovsky a takové, o kterých věděl, že je nezvládne. Co se týkalo jeho dalšího postupu s touto ženou, rozhodl se, že bude nejlepší, když si řekne o pomoc jinou ženu. Proto teď stál v bytě své matky, místo toho, aby se jak plánoval, setkal s Ha’venem.

„Kreone, co se děje?“, zeptala se Morian starostlivě, když vešla z knihovny.

Otočil se ke své matce. Stále byla překrásná. Vlasy měla ještě stále černé jako noční nebe, když byly Měsíce zahalené mraky. Oči jí zářily zlatým odstínem. Kolem očí a úst měla pár nových vrásek. Většina z nich se objevila po smrti jeho otce. Pohybovala se s přirozenou elegancí valdierské princezny. Když jeho otec přišel o život při neštěstí na lovu, obával se, že ho bude brzy následovat.

Několik měsíců byl její smutek doslova hmatatelný. Nyní už od smrti jeho otce uplynulo několik let, ale někdy ještě stále dokázal cítit hloubku jejího žalu. Stýskalo se jí. Věděl, že jeho otec nebyl jejím pravým druhem. Vzali se, aby posílili spojenectví mezi dvěma mocnými klany. Oba jejich rodiče byli královského rodu. Říkalo se, že jeho matka byla kněžkou Bohů a Bohyň, jejichž životní síla jí proudila krví. Ta samá síla, která udržovala naživu symbionty. Jeho matka věděla věci, které nikdo jiný neznal. Dokázala komunikovat se všemi symbionty a její láska k rostlinám na celé planetě byla očividná. Kdyby to nevěděl lépe, tak by přísahal, že s nimi mluvila a oni s ní.

„Potřebuji tvou pomoc, Dola,“ prohlásil slavnostně.

„Samozřejmě,“ odvětila a položila mu ruku na paži. „Jde o Carmen?“

Kreon přikývl. Nevěděl, kde přesně má začít. Posadil se na jedno z pohodlných křesel vedle okna a rozhodl se, že jí povypráví všechno, co se zatím stalo. Možná ji napadne něco, co mu uniklo.

„Ona trpí a nechce si nechat ode mě pomoct,“ řekl poté, co jí všechno prozradil, i to o obraze na zádech jeho družky a o jejím přání vrátit se zpět na svou planetu, aby někoho zabila.

Morian pohlédla do napjatého obličeje svého syna. Bylo vidět, jak se ho a jeho draka bolest jejich družky dotýkala. Možná by ji měla navštívit.

„Pravděpodobně potřebuje jinou ženu, aby se svěřila,“ navrhla Morian. „Promluvím s ní. Na dnešek večer je naplánovaná slavnostní večeře. Nechala jsem pro všechny ženy ušít pár šatů. Takto mám dobrou výmluvu, abych s nimi strávila nějaký čas.“

Kreon si úlevou povzdechl. „Byl bych ti opravdu vděčný. Zase se mnou nemluví. Když jsem její prosbu, abych ji, její sestru a kamarádky odvezl zpátky domů, odmítl, otočila se ke mě zády a už se mnou nepromluvila ani slovo. To mi dělá největší starost,“ pronesl se smutným výrazem ve tváři.

Morian otevřela ústa, aby něco řekla, ale když se ode dveří ozvalo rychlé zaklepání, zase je zavřela. Nikoho nečekala. Když vstávala, cukla sebou, protože se zaklepání ozvalo znovu, tentokrát důrazněji. Pospíchala ke dveřím a otevřela je. Před nimi stál velmi zamračený strážný. Uctivě se Morian uklonil, ale očima prohlížel prostor za ní.

„Mylorde, potřebujeme vás,“ pronesl strážný důrazně.

Kreon se zamračil a vstal. „Co se děje?“

„Jde o tu lidskou ženu,“ zašklebil se útrpně strážný. „Utekla z vašeho bytu a strážného jsme našli v bezvědomí. Znovu jsme ji chytili, ale brání se. Máme strach, že bude zraněna.“

„A jéje,“ prohlásila Morian a chytila se za hrdlo. Otočila se ke Kreonovi, který už pospíchal ven. „Půjdu s tebou.“

Kreon přikývl a ve tváři měl výraz napětí. „Doveď mě k ní.“

***

Carmen ignorovala bolestivé pulzování v kotníku. Zranila se, když nakopla toho poslední chlápka. Bylo těžké je zneškodnit. Pomalu nabývala podezření, že si s ní bojovníci na V’ageru jen pohrávali. Nepřekvapilo by ji, kdyby s ní bojovali jen proto, že se na lodi nudili, nebo prostě proto, že byla pro ně zajímavá novinka, protože tihle týpci byli nebezpeční protivníci. Podařilo se jí utéci díky tomu, že svému strážnému hodila na hlavu vázu. Musela nasadit veškerý svůj herecký talent, aby toho chlapa přiměla otevřít dveře a zkontrolovat ji. Hlasitý výkřik a rána mělo nakonec požadovaný úspěch. Harveye poslala pryč, aby jí obstaral květiny. Vymyslela si historku, že by měla ráda nějaké květiny, aby mohla vyzdobit byt. Po pár vzlycích a trochu mrkání řasami se Harvey nakonec neochotně podřídil. Carmen si byla jistá, že bude mít k útěku jen jednu příležitost, a to pouze v případě, když s ní Harvey a ten vysoký, tmavý a matoucí muž nebudou. Muž, o kterém ani nevěděla, jak se jmenuje!

Teď ji obklopovalo sedm – ne osm – velmi vysokých, zamračených mužů. Kromě toho byla zraněná. Podle toho, jak jí cukalo v kotníku, ho musela mít minimálně vymknutý. Když nohu zatížila, ostrá bolest jí vystřelila až ke kyčli. Bolela ji i levá ruka. Zasáhl ji tam jeden z mužů, když se otočila, aby ho odrazila poté, co ji chytil. Stoupalo v ní zoufalství. Nepodařilo se jí najít ani svou sestru ani Trishu nebo Caru. Neměla tušení, jak se z této planety dostat. Neměla nic, pro co stálo za to dál žít. To jediné, co ji poslední tři roky drželo při životě, byl neutišitelný hlad po pomstě. Teď jí dokonce i tento cíl přišel jako nedosažitelný. Najednou se cítila neuvěřitelně deprimovaně; jako v prvním roce po Scottově smrti a ztrátě svého dítěte – jestli ne dokonce hůř. Cítila se naprosto k ničemu. Otáčela se kolem své osy, přičemž se snažila nezatěžovat zraněnou nohu. Její pravá ruka zabloudila k noži, který měla vždy u sebe. Situace jí přišla zrovna tak bezvýchodná jako tenkrát na letišti.

V hlavě jí vířily myšlenky, zatímco bojovala proti pocitu paniky, že je opět bezmocná a uvězněná. Carmen vytáhla nůž z pochvy a máchla s ním širokým obloukem, takže muži uskočili. Do očí se jí vkradl divoký výraz, protože si uvědomila, že není úniku, aspoň ne živá. Když ji přemohly deprese a pocit totální beznaděje, tiše vzlykla. Snažila se soustředit na meditační techniky, které ji naučila Connie, ale na to už bylo pozdě. Snažila se utěšovat, že se zase dostane domů, ale to teď vypadalo jako naprosto nemožné.

„Držte se zpátky,“ zavrčela tiše. „Držte se ode mne dál.“

Za muži se objevil Harvey. Protlačil se mezi dvěma strážnými a její rozkaz, aby se držel dál, ignoroval. Symbiont se pomalu blížil ke Carmen, jakoby si všiml, že je krůček od šílenství.

„Jdi pryč, Harvey,“ rozkázala Carmen tichým hlasem. „Jdi pryč. Nechci tě tu. Vrať se ke svému pánovi.“

Symbiont se rozrušeně zamihotal a lehl si nedaleko od ní na zem. Pozorně ji sledoval, jakoby dokázal vycítit, že má strach a snaží se neztratit nad sebou kontrolu. Zatímco měnil barvy, unikl mu tichý vrnivý zvuk.

„Tentokrát ne,“ zašeptala Carmen a těkala očima mezi muži sem a tam. „Jen jsem chtěla najít svou sestru, kamarádky a vrátit se domů,“ vysvětlovala chraptivě zlatému stvoření, které na ni upíralo svůj pohled.

„Carmen,“ zvolal hluboký hlas.

Carmenin pohled padl na novou postavu, která se k ní blížila. Byl to její tmavovlasý bojovník. To ji naštvalo. Byla to jeho vina, že se dostala do takového chaosu. Měl ji jednoduše poslat zpátky domů. To by jim všem ušetřilo hromadu bolesti.

„Chci ke své sestře a pak domů,“ zasyčela Carmen a napřáhla k němu ruku s nožem. „Prostě mě jen odvezte domů.“

Kreon pohlédl do divokých očí své družky. „Přece jsem ti vysvětlil, že to nejde,“ odpověděl klidně a dal strážným znamení, aby je nechali o samotě.

Když Carmen uviděla, že strážní za jejími zády odcházejí, uskočila. Nohou jí projela bolest, takže lehce zavrávorala. Bolest se násobila a šířila se jí nohou. Potlačila bolestivý výkřik.

Kreon udělal krok dopředu, ale když na něj namířila nožem, zastavil se. „Nech mě, abych ti pomohl,“ řekl klidně. „Jsi zraněná. Postarám se o tebe.“

„Ne!“, odsekla Carmen úsečně. „Nechci a nepotřebuji tvou pomoc. Jedině, pokud bys mě odvezl domů.“

„Přece jsem ti řekl, že tě nemohu odvézt zpátky,“ řekl tiše, zatímco udělal další krok vpřed.

Carmen ustoupila o další bolestivý krok dozadu. „Pak nemám na výběr,“ zašeptala a pohlédla na něj očima plnými bolesti. „Už nemám žádný důvod dál bojovat. Žádný důvod dál…“ Zmlkla, protože ji přemohl žal.

Při jejich posledních slovech přejel Kreonovi jako varování mráz po zádech. V jejích slovech bylo slyšet odhodlání, smíření. Potřeboval víc času, aby zjistil, jak by jí mohl pomoct. Cítil, že ji ztrácí.

„Scott by nechtěl, abys ukončila svůj život,“ pronesla Morian klidně a stoupla si vedle Kreona. „Nechtěl by, aby ses vzdala šance na štěstí.“

Při zmínění Scottova jména Carmen nebezpečně zavrávorala a její pohled byl plný bolesti a stesku. „Nevíš, jaká je to bolest, den za dnem. Trhá mě to na kusy. Tolik se mi stýská,“ vyrazila ze sebe. „Je to má vina, že je mrtvý. Kdybych zůstala doma, tak by byl ještě naživu. Naše… naše dítě by bylo naživu,“ zašeptala Carmen a po tváři jí stekla jedna osamělá slza.

„Vrátí ti smrt muže, který ti všechno vzal, některého z nich?“, zeptala se Morian a udělala krok směrem ke Carmen. „Chtěl by Scott, abys toho muže pronásledovala, kdyby věděl, jak je to pro tebe nebezpečné? Myslíš, že by ti to vyčítal tak, jak si to vyčítáš ty?“

Carmen poklesla ruka, ve které držela nůž. „Ne, nevrátí,“ vyrazila ze sebe. „Ale slíbila jsem Scottovi, našemu dítěti a sama sobě, že toho muže zabiju,“ řekla a její hlas teď zněl o něco silněji a hlasitěji.

Morian udělala další krok a zastavila se před ní na délku paže. „Dokonce, i kdybys při tom zemřela?“, zeptala se jemně.

Carmen pohlédla do teplých zlatých očí ženy stojící před ní a přikývla. „Ano,“ odvětila a její hlas nebyl víc než šepot. „Aspoň ta bolest pomine.“

„Pro tebe, ale ne pro mě nebo pro zbytek Kreonovy rodiny. Pokud zemřeš, zemře i můj syn. Jen chci říct, abys dala tomuto životu šanci,“ pokračovala Morian klidným hlasem. „Pokud se o to pokusíš, bolest ustoupí. Život může začít znovu. Stejně jako u tvého fénixe. Povstala jsi z popela, Carmen. Je čas začít nový život.“

Carmen zavrtěla hlavou. Její oči vyhledaly pohled muže, stojícího klidně za ženou. „Jak může má smrt uškodit tvému synovi… Kreonovi?“, zeptala se a při vyslovení jména bojovníka, který ji nechtěl nechat odejít, zaváhala.

„Je to tvůj pravý druh,“ vysvětlila Morian. „Jeho život, život jeho draka a život jeho symbionta leží v tvých rukách. Máš moc rozhodnout, jestli budou žít nebo zemřou.“

„Ale…“ Carmen pohlédla na ženu a zamračila se. Poté opět upřela zrak na muže, který tam stál a čekal na její rozhodnutí. „Já to nechápu,“ zamumlala.

Morian se něžně usmála a poté natáhla ruku. „Pojď s námi, má dcero. Dej nám šanci, abychom ti vysvětlili pár věcí.“

Carmen hleděla na nabídnutou ruku. Když znovu vzhlédla, pohlédla do trpělivých očí, které čekaly, až se rozhodne. Pohledem zalétla za ženu do tmavozlatých očí muže. Její intuice jí říkala, že by jim měla dát aspoň možnost, aby jí to vysvětlili.

Kreon, pomyslela si. Teď věděla jeho jméno. Carmen pomalu zasunula nůž zpátky do pochvy a položila své chvějící se prsty do natažené ruky ženy. Silné, štíhlé prsty se jí ovinuly kolem jejích a povzbudivě je stiskly. O chvíli později se jí kolem pasu omotala silná, svalnatá paže a podepřela ji.

„Dovolila bys mi, abych tě nesl?“, zeptal se Kreon chraptivým hlasem.

Carmen zrudla a přikývla. „Zranila jsem si kotník,“ zamumlala.

Kreonova tvář se zkřivila vztekem. „Potrestám muže za to, že ti ublížili.“

Když ji Kreon zvedl do náruče, Carmen se zamračila. „Pouze plnili tvé rozkazy, takže pokud by tu měl být někdo potrestán, tak ty!“, vyštěkla na něj. „Dělali jen to, co jim bylo řečeno.“

Morianino chichotání zabránilo Kreonovi, aby odpověděl. „Myslím, že jsi našel svůj protějšek, můj synu. Brání bojovníky stejně jako ty.“

Kreon zasténal. „Snažil jsem na ni udělat dojem svým ochranitelským instinktem!“, zavrčel v odpověď.

Carmen na něj upřela skeptický pohled. „Nemyslím, že rozkázat mužům, aby mě zajali a poté je za to potrestat, má něco společného s ochranitelským instinktem. Pokud bys mě nechal odejít hned ze začátku, tak by se nic z toho nestalo.“

„Myslel jsem, že to už jsme probrali. Kolikrát ti ještě musím říct, že tě nenechám odejít?“, zavrčel na ni, protože už toho měl dost, že ho neposlouchala.

„No, jen pro tvou informaci, poslouchání ti moc nejde!“, odvětila Carmen stejně prudce. „Proč bych tě teda měla poslouchat, když ty mě taky neposloucháš?“

„Jsi ta nejpodivnější, nejotravnější a nejkomplikovanější žena, jakou jsem kdy potkal!“, prohlásil.

„Nejpodivnější? Já?“ Carmen k němu zvedla překvapeně pohled. „Odnesl jsi mě do svého bytu, vlezl jsi mi do sprchy a řekl jsi mi, že ti patřím, jakoby to bylo nějaké úžasné privilegium. Ještě před dvěma minutami jsem ani nevěděla, jak se jmenuješ! Já tu nejsem ta nejpodivnější. Zcela jasně jsem ti řekla, co chci!“

Díky chichotání si uvědomili, že nejsou sami. „Kreone, proč ji nenecháme vyléčit, něco sníme a vysvětlíme jí, kde je, proč na ni vznášíš nárok a co to pro vás oba znamená,“ pronesla Morian lehce zoufalým hlasem. „Pomalu začínám chápat, proč je tak zmatená.“

Kreon odpověděl dalším zabručením. Vystoupal po bílém kamenném schodišti ke svému bytu. Harvey ťapal vedle něj a těšil se z toho, že bude smět vyléčit svou družku. Kreon se ptal v duchu sám sebe, jestli by byl jeho symbiont schopný vyléčit tu bělovlasou démonku, kdyby ji uškrtil. Když ucítil silné zatáhání za vlasy, zabručel.

„To jsi řekl nahlas,“ zamumlala Carmen tiše a zase jeho vlasy pustila. „Nemůžeš mě uškrtit, když mě máš ochraňovat.“

Kreonovi se v očích krátce potměšile zablýsklo. Poté se k ní sklonil a zašeptal jí do ucha: „Co kdybych tě jen trochu praštil? To se taky počítá?“

Carmen sebou škubla a zrudla vzteky. „Ano,“ zasyčela. „To platí taky!“

„Ale tak co?“, zamumlal, když ji jemně položil na pohovku v obývacím pokoji.