CC - 6. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Carmen se prudce probudila. Poprvé za poslední tři roky prospala celou noc bez nočních můr. Neunikla jim, ani když si vzala prášky na bolest nebo antidepresiva. Když natáhla ruku, aby se podepřela, zjistila, že není v posteli sama. Vedle ní ležela menší verze Harveye.

„Odkud ses tu vzal?“, zeptala se Carmen s údivem a zmateně se rozhlížela, zatímco se snažila vzpomenout si, kde byla. Posadila se. „Och, ten mizera! Bude pro něj lepší, když mě okamžitě odveze zpátky domů!“, vykřikla a rychle seskočila z postele. „Musím najít svou sestru a zkontrolovat, jestli jsou s Trishou v pořádku, nemluvě o chudince Caře.“

Carmen lehce zavrávorala. „Ale nejdřív potřebuji sprchu. Mám pocit, jako bych měla hlavou plnou vaty. Pak kofein. Sakra, doufám, že tu mají kafe,“ mumlala si pro sebe, zatímco otevřela několik poliček ve stěně ve snaze najít něco na oblečení. Když našla pár velkých košil, úlevou si povzdechla. Sice se v nich utopí, ale to jí bylo jedno. Pokud ji to zakryje, tak bylo všechno dobré. Poté vytáhla kožené kalhoty. Byly příliš velké, jak kolem boků, tak i délka. Bude potřebovat pásek a dole si je bude muset ohrnout, ale pořád to bylo lepší než nic. Žádné spodní prádlo, ale koneckonců občas také žádné nenosila, když…

Carmen se kousla do rtu, aby své myšlenky zastavila. O tom dnes ráno přemýšlet nebude. Na takové vzpomínky se cítila příliš slabá. Vešla do velkého pokoje na protější stěně. Koupelnu našla hned po svém pokusu rozbít každý talíř, co jí přišel pod ruku. Ve skutečnosti ji házení talířů proti neživým objektům přestalo brzy bavit. Poté, co se trochu rozhlédla, tak se nakonec rozhodla, že ten chaos, co natropila, poklidí. Příčilo se to jejímu vnitřnímu přesvědčení a výchově. Její matka by jí pořádně vynadala, kdyby viděla, že Carmen ze vzteku, že ji tu zavřeli, házela talíři. Když Carmen vstoupila do koupelny, musela obdivovat ty nádherné barevné kameny. Uprostřed místnosti se nacházel velký bazén, připomínající antické římské lázně. Byla tu toaleta a něco, co připomínalo dlouhé, mělké umyvadlo. Dále tu byla sprchová část, která byla tak velká, že by se do ní klidně vešlo i malé auto. Vlastně sestávala pouze ze dvou stěn a stropu. Dlouhé boční stěny byly otevřené. Proč někdo potřeboval ke sprchování tolik místa, bylo Carmen záhadou. Se svou malou sprchovací kabinkou byla více než spokojená. Mnohem snadněji se udržovala čistá. Oblečení odložila na malý stolek a začala se svlékat. Do zrcadla, které zaujímalo skoro celou stěnu, se nedívala. Věděla, co by viděla. Už zase zhubla. Měla potíže se přinutit něco sníst. Prostě neměla chuť.

No, přidrzle se ušklíbla. Chuť ano, ale ne na jídlo.

Když jí v mysli vytanul nový obraz, úšklebek jí z tváře zmizel. Nebyl to totiž obraz Javiera Cuella. Byl to ten vysoký tmavovlasý muž, se kterým bojovala, a který ji beze slova zavřel v tomto bytě. Když si vzpomněla, co mu řekla, nemluvě o jejím způsobu vyjadřování, zrudla hanbou. Včera jí bylo dost podivně. Ze strachu, vzteku a pocitu, že se její život vymyká kontrole, vybuchla v záchvatu zuřivosti, za který by se nemuselo stydět ani dvouleté dítě, pokud se pominula slovní zásoba.

Carmen své vlastní oblečení pečlivě poskládala na podlahu. Až bude hotová, vypere je a dá uschnout. Vstoupila do velké sprchové části a otočila se kolem sebe. Nebyly tu žádné dveře. Dokonce ani sprchový závěs. Vzhlédla ke stropu, která musela být aspoň čtyři metry vysoko. Uviděla několik dírek, ze které asi poteče voda. Právě to chtěla vzdát a jednoduše skočit do bazénku, když se objevila jemná, teplá mlha, která postupně sílila. Když se na ni spustil jemný deštík, polekaně se zachichotala. Zavřela oči a užívala si proud teplé vody.

***

Kreon byl stále ještě unavený. Minulou noc skoro vůbec nespal. Jeho rozum a jeho drak odmítali uvěřit, že by jeho družka mohla patřit někomu jinému. Byl pevně rozhodnut ji s touto skutečností konfrontovat. Řekne jí, že ho musí akceptovat, že už se nikdy k muži na její planetě nevrátí. Teď bylo její místo na Valdieru, a to po jeho boku. Jakmile bude proměna dokončena, už nebude mít na výběr. Její tělo se změní takovým způsobem, že už pro ni nebude bezpečné, aby se vrátila zpátky na svou planetu.

Bez naší družky zemřeme, dodal jeho drak. Dobrý důvod, nepustit družku.

Jako bych na to nepřišel sám, vyrazil ze sebe sarkasticky Kreon, ale poté se uklidnil. Promiň. Nechtěl jsem si svou frustraci vylévat na tobě.

Je mi to jedno. Ignoruji tě. Ale postarej se o mou družku, odfrkl si jeho drak.

Kreon odolal pokušení protočit oči. Jeho drak teď dokázal myslet jen na jedno. Chtěl svou družku a nevzdá to, dokud ji nebude mít.

Ty chceš taky šukat svou družku, chechtal se jeho drak.

Další nevýhoda, když má člověk tři části, byla, že ostatní vždycky věděli, co cítil a myslel. Nepokojně sebou zavrtěl. Ano, chtěl ji. A to moc. Jeho tělo toužilo vzít si ji nejdřív tvrdě a rychle a potom dlouze a pomalu. Chtěl si ji označit svou značkou, aby to všichni viděli. Myslel na to, co zmínil Kelan. Že se do ní zamilovali všichni muži na lodi. Chápal, proč. Byla silnou bojovnicí. I když vypadala jemně a křehce, současně z ní vyzařovala síla, rovnající se síle valdierského bojovníka.

Kreon přeletěl palácové zdi. Roztáhl co nejvíc křídla a začal klouzat. Poté lehce zabočil, takže se dostal přímo k balkonu před svou ložnicí. Ten samý balkon, ze kterého včera večer odletěl. Jemně přistál na kamenném zábradlí a současně se proměnil. Ve své dvounohé podobě seskočil na zem a prošel dveřmi dovnitř. Očima rychle prohledal pokoj a zastavil se na rozházené posteli. Uprostřed ní se rozvalovala menší verze jeho symbionta a spala. Zvedla hlavu a poslala mu obrázky Carmen. Když uslyšel šumění vody, na tváři se mu objevil potměšilý úsměv. Možná bylo na čase představit té bělovlasé divošce jejího nového druha.

Rychle se svlékl a vyrazil do koupelny. Na okamžik se zastavil, aby obdivoval krásu své družky. Pohledem putoval po jejím štíhlém těle. Stála k němu bokem, měla zakloněnou hlavu a zavřené oči. Na rtech jí pohrával lehký úsměv. Ignoroval skutečnosti, že ten úsměv pravděpodobně brzy zmizí, ale když ji hltal pohledem, jeho touha po ní ještě vzrostla. Když si všiml, jak se jí rýsují pod kůží žebra, úsměv mu pohasnul. O to se brzy postará. Musí se pořádně najíst. Krátké vlasy měla přilepené k hlavě. Líbilo se mu, jak se jí kroutily špičky vlasů. Otočila se a nechala hlavu padnout dopředu. Zvědavě udělal krok vpřed, protože si všiml něčeho na jejím rameni. Ten barevný obrázek jakoby zářil.

Přistoupil k ní blíž a natáhl ruku k okřídlenému stvoření, které měla namalované na rameni. Počítal s tím, že ho po doteku hned praští. Místo toho strnula, jakoby ji paralyzoval i pouhý kontakt.

„Co je to?“, zeptal se tiše.

Carmen i nadále držela hlavu skloněnou a lehce se pootočila. Magie sprchy ji upoutala tak, že si vůbec nevšimla, že už není sama. Když se jí muž, stojící za ní, dotkl, zachvěla se. Jedna její část se chtěla zakrýt a ta druhá byla zvědavá, co se stane. Její tělo se najednou jakoby probudilo k životu. Už dlouho se necítila tak živá a chtěla se tak cítit aspoň o chvilku déle.

„Fénix,“ odvětila chraplavým hlasem.

Kreon prstem obkreslil obrysy krásného stvoření, namalovaného na její kůži. Už viděl i jiné bytosti s podobnými obrazy na kůži, ale ještě nikdy nic tak krásného, jako byl tento. Jemné linie se jí táhly od ramene až k boku. Bytost měla jemně klenutou hlavu s malými stojícími pírky. Připomínala mu ženu stojící před ním. V jejích očích byl takový smutek, jakoby zažila příliš mnoho bolesti a utrpení. Zadní část se táhla dolů a přešla v okřídlený ocas, sahající až ke křivce jejího zadečku a kolem boků. Peří to mělo zářivé rudé, růžové a lila. Umělec si dal záležet na každém pírku. Bylo vidět, že do obrazu vložil hodně lásky. Bylo to, jakoby ta bytost na její kůži zosobňovala část esence jeho družky.

„Je překrásný, stejně jako ty. Čím je to stvoření tak zvláštní?“, zeptal se plný úžasu.

„Fénix je mýtická bytost z mého světa,“ odpověděla Carmen, zvedla hlavu a zírala přímo před sebe. „Žije věčně v nikdy nekončícím kruhu života od smrti po znovuzrození, dokud nezestárne,“ zašeptala.

Předklonil se, aby rozuměl jejím tiše proneseným slovům a objal ji pažemi kolem pasu. Poté se sklonil tak, aby ucítila teplo jeho rtů. Cítil v jejím hlase bolest. Tato bytost pro ni symbolizovala něco velmi důležitého.

„Co se stane, až zestárne?“, zeptal se tiše.

Carmen se v jeho pažích otočila a vzhlédla k němu. Na řasách se jí třpytily kapky vody jako slzy. Pohlédla hluboko do jeho tmavých očí, jakoby chtěla zjistit, jestli má zůstat, nebo raději utéci.

„Postaví speciální hnízdo, do kterého se postaví a shoří v plamenech.“ Oči jí ztmavly. „Z popela starého fénixe se zrodí nový, s novým životem.“

Kreon zvedl ruku a jemně ji položil na tvář své družky. „Cítím v tobě tolik bolesti, že mi to trhá srdce. Nech mě, abych z tebe tu bolest sejmul,“ zašeptal. „Nech mě, aby ji vzal na svá ramena, abys mohla opět stát vzpřímeně.“

Carmen pálily v očích slzy. Vzepřela se, protože nechtěla podlehnout přání, aby z ní někdo tu tíhu sejmul. Něco slíbila a na to nikdy nezapomene. Ruku si opřela o ploché břicho, kde ji sevřela v pěst. Už třikrát povstala ze svého popela. Bylo na čase vrátit se na Zem a postavit své poslední hnízdo. Ale poté, co tu věc dokončí, tak už znovu nepovstane, nýbrž vyhledá věčný mír.

„Ne,“ odvětila a od pokušení se odtáhla. Rychle vyběhla ze sprchy, natáhla se po ručníku, který si nachystala a zabalila se do něj. Konce si zastrčila pod pažemi, aby jí nesklouzl a sebrala oblečení, které si vzala do koupelny sebou. Musela pryč odsud. Měla něco na práci. Musela se sejít s nějakými lidmi a někoho zabít. A musela najít svou sestru, Trishu a Caru. Aniž by se obrátila, řekla tak hlasitě, aby ji slyšel. „Musím mluvit se svou sestrou, Trishou a Carou. Musíme se vrátit na Zem,“ pronesla hlasem zbaveným emocí a opustila místnost.

Kreon tiše zaklel. Svůj plán, že si ji nárokuje, se změnil, když uviděl obraz na jejích zádech. Musel vědět, co jí působilo takovou bolest. Když spala, jeho symbiont ji důkladně prohlédl. Jakmile se Kreon vrátil, okamžitě mu sdělil všechny poznatky. Měla několik starých jizev, které jeho symbiont zahojil. Dělal si starosti, že hodně z nich bylo blízko životně důležitých orgánů. Když vstoupil do své ložnice, měla na sobě jednu z jeho košilí a kalhoty. Košile jí sahala skoro až ke kolenům a právě se snažila vyhrnout si nohavice. Nedokázal potlačit zachichotání.

„Vypadáš jako dítě, které si hraje na převlékání,“ poznamenal.

Carmen na něj vrhla zamračený pohled. „Nemám žádné jiné oblečení, než to, co jsem měla na sobě, a to je špinavé. Vyperu je a tvé věci ti vrátím hned, jakmile budou suché. Dle tvého komentáře usuzuji, že je to tvůj byt. Jelikož doufám, že se odsud dostanu ještě dnes, ani se tě neptám, jestli bych nemohla dostat svůj vlastní pokoj. Chci za sebou sestrou a poté domů. Musím se vrátit co nejrychleji.“

„Proč?“, zeptal se Kreon a opřel se o stěnu.

Carmen na něj krátce pohlédla a znovu se od něj odvrátila. Opravdu si přála, aby si něco oblékl. Ručník, co si omotal kolem boků, toho moc nezakrýval, takže se necítila dobře. No, necítila se v jeho přítomnosti dobře, ať už byl oblečený nebo nebyl. Její tělo na něj reagovalo. Ještě nikdy nebyla s jiným mužem než se Scottem. Byl jediným mužem, který ji kdy viděl nahou, teda kromě doktorů, kteří ji operovali. Dokonce i její gynekoložka byla žena. Když jí došlo, že myšlenka na Scotta ji už nebolí tolik jako dřív, pocítila vlnu viny. Zatnula zuby. Nenechá se matoucími pocity, které cítí k muži, stojícímu proti ní, odvrátit od svého cíle.

„Musím něco zařídit,“ řekla a otočila se. „Musím se s někým sejít.“

„Se Scottem?“, zavrčel Kreon.

Carmen překvapením a vztekem nadskočila. „Odkud víš o Scottovi?“, zeptala se naštvaně.

„Kdo je ten muž?“, odpověděl Kreon otázkou a narovnal se. „Neodvedu tě zpátky k němu. Ty teď patříš mně. Nemůžeš k němu.“

Carmen zbledla. „Nepatřím ti. Nikdy ti nemohu patřit. Vrátím se na svou planetu. S tvou pomocí nebo bez ní. Nikdy se nevzdám.“

Kreona popadla žárlivost. Nedopustí, aby se jeho družka vrátila k muži, kterého opustila. Její život teď patřil na Valdier, k němu. Možná to bude chvíli trvat, ale časem ho akceptuje. Neměli na výběr.

Udělal krok vpřed, a když se postavil vedle ní, převyšoval ji. Donutil se nejistotu v jejích očích ignorovat. Poté ji uchopil za paže, přitáhl si ji k sobě a majetnicky ji políbil, aby ucítila jeho nárok.

Carmen se bránila, jak očekával. Ale neudělal stejnou chybu jako v transportní místnosti. Tiskl ji ke svému tělu tak pevně, že ho nemohla kopnout. Ruky jí přitiskl k bokům a ústy jí zabránil v pohybu hlavy.

Bohužel byla její ústa smrtící zbraní, uvědomil si, když ucítil ostrou bolest a chuť krve, jak ho kousla do spodního rtu. Neochotně se odtáhl. „Ty patříš mně, mi elila. Nemůžeme bez tebe přežít. Čím dřív to akceptuješ, tím to bude pro tebe jednodušší.“

Carmen se na něj odmítala podívat. Pohled měla upřený na jeho širokou hruď. Všechno v ní chtělo podlehnout, ale jeho slova ji bolela. Kousla se do rtu, až se její krev smísila s tou jeho.

„Nemohu,“ zašeptala. „Musím se vrátit.“

„Proč?“, zeptal se Kreon zoufale.

Carmen vzhlédla, protože jeho hlas plný utrpení zrcadlil její vlastní. „Musím někoho zabít.“