CC - 5. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Kreon slyšel Mandrův hlas, ještě než vstoupil do konferenční místnosti. Podle tónu jeho hlasu bylo jasné, že jeho starší bratr nemá zrovna dobrou náladu. Když vešel dovnitř, právě Zoranovi vyhrožoval, že ho zmlátí.

„To ty jsi ty ženy sem dovlekl! Za to bych ti měl nakopat zadek,“ vrčel Mandra tiše.

„Jsem stejného názoru!“, pronesl Kreon, když vstoupil do místnosti a posadil se k překrásnému palisandrovému stolu, uprostřed kterého byl spuštěný holoprojektor. „Rád ti s tím pomůžu, Mandro.“

Kreon vrhl na Trelona a Kelana zamračený pohled, a rozvalil se v pohodlném koženém křesle. Unaveně si přejel rukou přes čelo a opřel se tak, aby mohl sledovat spor mezi svými bratry. Stáli proti sobě s rukama založenýma na prsou a měřili se zuřivými pohledy.

„Nemůžu tu zatracenou ženu nikde najít,“ zavrčel Mandra. „Měl bych tě zmlátit za to, že jsi je sem přivedl!“, řekl a zamračil se i na Trelona.

Trelon zvedl na obranu obě ruce. „Mě to za vinu nedávej! Sám mám dost práce. Mě se nedaří tu svou ani chytit. Nikdy nespí, nikdy nezavře pusu a několikrát rozmontovala všechno na Kelanově lodi a v mém domově, jen aby zjistila, jak to funguje.“

Kelan vrhl na Mandru a Kreona pohled plný utrpení. „Žena jménem Trisha po mě požaduje, abych ji odvezl zpátky domů k jejímu otci. Je tak tvrdohlavá. A nenechá si vysvětlit, že to nejde.“

„Jak jsi na tom ty, bratře?“, zeptal se Kelan Kreona. „Našel jsi tu krátkovlasou démonku? Na lodi byla tak otravná. Bojovala se všemi muži a všichni se přitom do ní zamilovali.“

Když si Kreon představil, že ostatní muži bojovali s jeho družkou, zamračil se. „Ano, ale zrovna je na mě dost naštvaná. Trvá na tom, abych ji okamžitě odvezl zpátky na její planetu. Musel jsem ji nejdřív svázat, než jsem ji mohl zamknout ve svém pokoji,“ vysvětlil stručně.

Zoran hleděl na Mandru a Kreona dost udiveně. „Myslel jsem, že vy dva chcete pro ty ženy najít nějaké druhy. Určitě se najdou bojovníci, kteří by si je vzali.“

Kreon se postavil a hrozivě na Zorana zavrčel dřív, než se dokázal ovládnout. Zatímco bojoval o kontrolu sám se sebou, na pokožce se mu objevily černé šupiny.

Zoran těkal pohledem mezi Mandrem a Kreonem a s úžasem sledoval, jak se jeho mladší bratři snaží dostat své draky pod kontrolu. Ještě to u nich nikdy neviděl. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se stalo.

„Vy také?“, zeptal se tiše. „Vznesli jste na ty ženy nárok?“

Kreon se znovu posadil na své místo a nabručeně zíral z okna. Ne, ještě si ženu jménem Carmen nenárokoval. Poté, co si stáhl zprávy z Va’gera, konečně se dozvěděl její jméno. Přečetl si, jaké hrdinské činy na lodi vykonala; jak muže na palubě provokovala, aby s nimi mohla bojovat; jak její život visel na tenkém vlásku, když ji na loď přinesli. V Zoltinových poznámkách stálo, že ji i přes pokročilou technologii Valdierů několikrát málem ztratil. Utrpěla několik bodných ran do hrudi a do boku. Když uslyšel, jak Mandra hovoří o její dlouhovlasé sestře, vytrhlo ho to ze vzpomínek.

„Ano,“ řekl Mandra. „Problém je, že mě napadne pokaždé, když se k ní přiblížím! Teď ji ani nemůžu najít. Zlomila mi nos a utekla. Někde se schovává a mě se ještě nepodařilo ji najít.“

Kreon prudce zvedl hlavu. „Zlomila ti nos? Myslel jsem, že tě jen zmlátila do bezvědomí,“ pronesl a zamračil se, protože si vzpomněl, jak jeho bratr vypadal, když ho našel ležícího na zemi. „Tvůj nos nevypadal jako zlomený.“ Kreona by zajímalo, jestli jsou takové všechny bytosti, žijící na planetě, kde Zoran přistál. Ženy by neměly umět bojovat. Jaký měla smysl planeta plná mužských bojovníků, pokud byly ženy stejně ďábelské jako muži?

Kelan se postavil a vyrazil k malému baru, aby si nalil drink. „Co s nimi máme dělat?“, zeptal se poraženě. „Jak můžou tak jemná a křehká stvoření způsobit tolik škod a být tak tvrdohlavá?“

Všichni přemýšleli nad náhlými změnami v jejich životě.

***

O pár hodin později stál Kreon před dveřmi do svého bytu. Ptal se sám sebe, jestli tam byly ještě nějaké objekty ze skla, které by jeho družka mohla rozbíjet. Jeho symbiont stál vedle něj a také hleděl na dveře. Oba byli trochu nejistí, co tam najdou.

„Slyšeli jste něco poslední dobou?“, zeptal se jednoho ze strážných, stojících vedle dveří.

„Ne, Mylorde,“ odvětil strážce. „Už asi hodinu nebo tak jsme neslyšeli vůbec žádný zvuk.“

„Nemyslím, že by tam bylo ještě něco, co by mohla rozbít,“ pronesl druhý strážce soucitně. „Kromě toho jsem neměl tušení, že je možné nadávat tolika způsoby,“ dodal s uznalým úšklebkem.

Kreon si jednou rukou unaveně promnul zátylek. Postávání před dveřmi není řešení. To se klidně mohl postavit hněvu své družky. Měl podezření, že nebude nadšená, až se dozví, že to je jeho byt, ve kterém byla ubytovaná. Vděčně kývl na oba strážné a tiše otevřel dveře. Překvapilo ho, že podlaha nebyla posetá skleněnými střepy. Rozevřel dveře ještě trochu víc a zaposlouchal se. Ale neslyšel nic než ticho. Kývl na svého symbionta, aby šel jako první. Následoval ho a pohybem ruky dveře uzamkl. Ukrytý ovládací panel se krátce rozsvítil, což znamenalo, že jsou dveře zamknuté.

Kreon se rozhlédl. Na stěně vedle dveří stál malý koš, který si sebou přivezl z cest. Byl plný střepů a rozbitého skla. Vedle něj stál smeták, který používaly služebné k úklidu jeho bytu. Ta žena ho mátla. Jeho matka si dělala starosti, protože prý byla slabá a zraněná, ale on neviděl nic jiného než čiré nepřátelství a odpor. Jeho symbiont se zastavil na prahu do ložnice a nakoukl. Poté se k němu otočil a zavrtěl svou velkou hlavou. Skočil dovnitř do místnosti. Kreon pomalu pokračoval, až došel ke dveřím do ložnice. Jeho družka ležela stočená do malého klubíčka uprostřed postele. V bledém měsíčním světle mohl vidět její světlé vlasy. Pár pramínků jí spadlo přes obličej. Sledoval, jak se jí ve spánku pravidelně zvedá a klesá hruď.

Přistoupil blíž k posteli a opatrně se posadil na okraj postele, aby ji neprobudil. Jemně jí zastrčil pramen za ucho a udivilo ho, jak byl hebký. Ve spánku se převalila a otočila hlavu, takže si tvář opřela do jeho dlaně. Kreon druhou ruku sevřel v pěst a snažil se ovládnout své pocity, které ho přemohly. Bylo to, jak by se celé jeho tělo probudilo k životu a soustředilo se jen na tu krásnou bytost.

Protože nemohl odolat, palcem jí přejel po bradě a poté po spodním rtu. Její rty se okamžitě s tichým povzdechem otevřely a poté se na nich objevil malý úsměv. Kreon se sklonil a lehce se dotkl svými rty jejích. Jeho smysly přemohla touha silnější než všechno, co kdy cítil. Chtěl ji, potřeboval ji způsobem, který dosáhl až na esenci jeho duše. Odtáhl se a zrovna se rozhodl, že ji probudí, když najednou chraplavě promluvila.

„Ach, Scotte, tolik se mi po tobě stýskalo,“ zamumlala Carmen ve spánku. Neklidně se otočila a povzdechla si. „Také tě miluji. Brzy se vrátím domů.“

Kreonovi vzplál v očích oheň. Jméno jiného muže na rtech jeho družky v něm vyvolalo záchvat žárlivosti. Když ucítil, že svou proměnu nedokáže potlačit, rychle poodstoupil. Kreon, který už nemohl svého draka udržet, se rozběhl k otevřeným dveřím, vedoucí na balkon a přehoupnul se přes zábradlí. Zatímco jeho tělo padalo k zemi, proměnil se. Roztáhl svá obrovská křídla, která ho zachytila, takže mohl klouzat několik metrů nad zemí. Poté nabral výšku a přeletěl palácové zdi. Nikdo ho neviděl, dokonce ani strážní. Jediný, kdo ho mohl vidět, byl jeho symbiont, který se rozdělil. Jedna jeho část ležela stočená vedle jeho družky, zatímco ta druhá vzlétla, ve vzduchu se rozplynula a vytvořila brnění kolem jeho draka. Letěl několik kilometrů a snažil se uniknout žáru, který ho stravoval. Poté, co nechal za sebou hustý les, zamířil k horám. Často v noci létal dlouhé tratě. Obvykle proto, aby unikl temným myšlenkám, které ho trápily za dlouhých, osamělých nocí. Dnes to dělal proto, aby se vyrovnal se žhavou zuřivostí z toho, že jeho družka chtěla jiného muže a dokonce ho milovala.

Vezmeme si ji i tak. Naučí se nás milovat. Patří nám, řval jeho drak rozzlobeně. Necháme si ji. Muž z jejího světa ji nechránit. Nezasloužit si ji.

Myslíš, že to nevím?, zavrčel Kreon v odpověď. Zoran, Kelan a Trelon sem ty ženy přivedli proti jejich vůli. Naše družka byla smrtelně zraněná a na jejich planetě by zemřela. Ale to neznamená, že nemůže patřit někomu jinému.

Teď je tady! Patří nám. Nevrátit, prohlásil jeho drak odhodlaně. Chci svou družku! Patří mně. Nepošli ji pryč.

Ne, nepošlu ji pryč, odpověděl Kreon unaveně a nasměroval svého draka k malému skalnímu výstupku na boku hory. My všichni jsme ji akceptovali. Můj symbiont ji chce chránit. Ty ji chceš; já ji potřebuji.

Kreonův drak přistál na úzké skalní římse a otočil se tak, aby pohledem obsáhl celou rozsáhlou oblast. Temnota jeho zraku nikterak nebránila. Ve tmě viděl stejně tak dobře jako ve dne. Skrz vysoké stromy, většina z nich byla stará tisíce let, vál lehký vítr. V dálce viděl, jak se na vodní hladině řeky odráží jiskřivé měsíční světlo. Nacházel se nad korunami stromů a na skále, na které přistál, byly stále ještě zbytky sněhu. Ani zima mu nevadila. Bylo mu teplo a v jeho dračí podobě mu šupiny izolovaly tělo od vnějších vlivů.

Kreon se na úzké skalní římse několikrát otočil, poté si lehl a sklopil křídla k tělu. Jeho dračí podoba byla trochu menší než ta jeho bratrů, ale díky tomu byl i nebezpečnější. Dokázal proniknout do míst, kam se ostatní nedostali, a jeho jedinečné černé šupiny se přizpůsobovaly jeho okolí, takže byl skoro neviditelný.

Položil si hlavu na přední tlapy a slepě zíral do temnoty, která ho obklopovala. Hodila se k jeho duši. Na malý okamžik si myslel, že našel paprsek světla, díky kterému by mohl zase něco cítit. Ale to se zřejmě mýlil. Jeho pravá družka milovala jiného. O něčem takovém ještě nikdy neslyšel. V celém archívu, ve kterém tajně četl, nebylo nikde napsáno, že by Bohové a Bohyně poslali valdierskému bojovníkovi pravou družku, která by milovala někoho jiného. Bude se muset podívat do archivu ještě jednou. Nemohl uvěřit, že to bylo vůbec možné. Dokonce ani Bohové a Bohyně by ho nemohli potrestat za něco, v čem neměl na výběr. Zachmuřeně pomyslel na Velké války. Tenkrát jich tolik zabil. Na všech stranách – Sarafiny, Kurizany a Valdiery. Udělal, co musel, aby ochránil svůj lid.

Když zjistil, že jsou mezi Valdiery zrádci, kteří se spolčili s některými členy sarafinské královské rodiny, aby svrhli tři vlády jejich tehdejších hvězdných systémů, s pomocí Voxe a Ha’vena je zničili. Ke zrádcům tenkrát patřila i jeho milenka Aria. Myslel si, že ji miloval, i když mu bylo jasné, že nebyla jeho pravou družkou. Bylo by velmi těžké přimět všechny tři jeho části, aby ji snesli, ale byl připravený to zkusit. Nikdy nezapomene na ten okamžik, kdy mu Vox řekl o její zradě. Ha’ven byl při posledním atentátu zraněný – skoro zemřel. To bylo krátce předtím, než ho neznámá skupina nepřátel unesla a uvěznila. Jen Kreon a Vox věděli, kde a kdy Ha’ven bude. Kreon Ha’vena z toho pekelného vězení zachránil. Unesli ho do Pekla, jednoho opuštěného důlního asteroidu v nejzazším koutě Kurizanského hvězdného systému. Tam ho mučili, aby z něj dostali informace o trasách kurizanských, valdierských a sarafinských válečných lodí.

Teprve když Vox vyslovil své podezření, že informace musí prozrazovat někdy z jejich vlastních řad, dostal strach. O něco později se Vox dozvěděl, že ho zradil jeden z jeho bojovníků. Vox muže mučil, dokud neprozradil, že informace předával ženě jménem Aria, Kreonově milence. Byla nejlepší špionkou skupiny, která byla zodpovědná za vznik války. Jen ona věděla, kam Ha’vena odvedli.

Kreon si tu informaci nejdřív nechal pro sebe. Prostě nechtěl uvěřit, že by byla Aria schopná ho podvést. Místo toho spolu s Voxem odstartovali jednu falešnou misi a takto jí nastražili past. Jen oni dva a Aria měli tu informaci. Arii řekl, že člena kurizanské královské rodiny, kterého zajali, budou převážet do jiného tábora. Při plánovaném převozu se objevila skupina žoldáků. Ještě než byl zabit poslední, měl Kreon důkaz, že jeho milenka byla tou osobou, která vydala rozkaz.

Měl pocit, jakoby zradil svůj lid. Kvůli lačnosti po moci některých členů královských rodin zemřely stovky, dokonce tisíce kurizanských a sarafinských bojovníků. Do jedné z nich se zamiloval a tak nevědomky prozradil důležité informace. Kreon měl pocit, jakoby smrt každého jednotlivého bojovníka, který zahynul na frontě, poskvrnila jeho duši.

Když k němu Aria přišla naposledy, bylo jasné noční nebe. Podobné tomu, na jaké hleděl teď. Měsíce vyšly už před pár hodinami a ona ulehla na postel oděná pouze do měsíčního svitu. Vypadala překrásně. Tmavé vlasy měla rozprostřené kolem sebe a její pevná ňadra ho vábila k sobě. Ale když mu hovořila o své lásce, poprvé uviděl chlad v jejích očích a krutost jejího úsměvu. Zabil ji pomalu, a než ukončil její utrpení, dostal z ní i tu sebemenší informaci. Jeho drak ji spálil na prach. Nic nemělo připomínat její zradu.

Příští ráno vyrazili s Voxem hledat Ha’vena. Zabili všechny, co byli na asteroidu. Chvíli to trvalo, než si Kreon dokázal to, co se stalo jeho nejlepšímu příteli, aspoň trochu odpustit. I když úplně si neodpustil nikdy, Ha’ven mu to nikdy nevyčítal.