CC - 2. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Kreon Reykill byl rozladěný. Vlastně měl dost špatnou náladu, když ho jeho starší bratr chytil za paži a postrčil k transportní místnosti, nacházející se v jednom křídle paláce. To bylo určitě poslední místo, kam by chtěl jít. Nenáviděl ufňukané ženské. Nenáviděl plačící, ukňourané, slabé ženy. Robustní Sarafinka nebo Kurizanka? Vždycky. Samozřejmě existovala tu a tam nějaká Valdierka, která ho zaujala, ale se Sarafinky a Kurizanky odpadlo nebezpečí, že se s ženami, se kterými skončil v posteli, ještě někdy setká, pokud to ovšem nechtěl. Ale Valdierské ženy si od něj všechny něco slibovaly, a to vysoké postavení, příjemný život v paláci, a že jim bude od rána do večera posluhovat.

Clarmisa byla dokonalým příkladem všeho, co na slabých ženách nesnášel. Nakonec musel planetu opustit, dokud se nevrátila ke svému klanu. To její kňourání ho přivádělo k šílenství: Jídlo bylo příliš studené, pokoj příliš malý, služebnictvo nepříjemné. Poté se na něj začala věšet. Neustále ji musel držet za ruku, ať šli kamkoliv, protože byla příliš slabá nebo ji děsily stíny na chodbách. Nevěděl, proč se tak upnula zrovna na něj. Když se jedné noci proplížila k němu do pokoje, byla to pro něj poslední kapka. Poté, co jí řekl, že má opustit jeho ložnici, propukla v pláč. Měla zatracené štěstí, že ji jeho symbiont nezabil. Jeho odpor k ní byl zřejmě to jediné, co ji zachránilo.

Kreon cítil, jak se jeho drak při pomyšlení, že by se měl krásné, ale uvnitř úplně prázdné valdierské princezny dotknout, zachvěl. Když pomyslel na to, jak se dotkla jeho hrudi svými měkkými prsty, otřepal se odporem. Než si sbalil tašku, aby vyrazil do Sarafinské hvězdné soustavy, musel si dát pořádnou horkou sprchu. Vrátil se teprve před pár dny. Hledal informace o únosu jeho nejstaršího bratra Zorana. Věděl, že Kurizani za tím nebyli. Ha’ven, vůdce Kurizanů, byl jeho nejlepší přítel.

Jeden jeho informant se zmínil o tom, že by něco mohl vědět Vox, vůdce Sarafinů. Kreon se s obrovským kočičím měničem přátelil. Jednalo se o prohnanou rasu, divokou a lstivou. Zachránil tomu mizerovi život v jedné z bitev Velké války. Když se Vox zotavoval, tak si s Kreonem povídali. Zjistili, že je za těmi válkami víc, než se jim snažili napovídat. Určité skupiny uvnitř jejich vlád je krmily falešnými informacemi. Vyvinulo se mezi nimi přátelství a v utajení spolupracovali s Ha’venem, aby odkryli spiknutí a tak svrhli jejich současné vlády.

„Pořád nechápu, proč tam musím jít,“ zašeptal Kreon Mandrovi, zatímco běžel vedle něj.  „Není už tak dost hrozné, že se mi do postele vplížila Clarmisa? Proč se musím starat o ta slabá stvoření, která s sebou Zoran přitáhl? Určitě to zvládneš sám,“ vrčel.

Mandra pohlédl na svého mladšího bratra. „Něco mi dlužíš! Poté, co jsi utekl, tak jsem se s Clarmisou a jejím otcem musel otravovat já. Chtěl, aby sis ji nárokoval jako svou družku. Nakonec jsem mu musel pohrozit, že ho vyzvu, jestli se okamžitě nevrátí ke svému klanu zpátky,“ zavrčel v odpověď. „Snesu jednu ufňukanou ženskou, ale ne dvě. Trelon řekl, že potřebuje pomoc se dvěma sestrami. Včera jsme mluvili o tom, jak jsou slabé a křehké. Jakmile se trochu uklidní, tak se o ně postará matka a léčitelé.“

Kreon tiše zasténal. Takové situace nesnášel. Měl raději pořádný boj, pracovat v utajení, dokonce i vražedný útok by mu byl milejší. Všechno, jen ne malá ustrašená ženská. S povzdechem Mandru následoval do transportní místnosti. Zůstal stát a rozhlížel se v naději, že ženy už dorazily a díky nějakému zázraku je propásl.

Došel k malé skupině mužů, které z válečné lodi svého bratra Kelana znal. Museli přistát už dřív. Byl překvapený, že tu stále ještě byli. Normálně bojovníci zmizeli hned, jakmile přistáli, aby si užili s jednou či dvěma svolnými ženami.

„Vítejte doma,“ řekl Kreon. „Jsem překvapený, že tu ještě jste. Myslel jsem, že už jste vyrazili do města,“ vtipkoval a poklepal Jurdenovi na rameno.

Kreon měl přátelskou povahu a byl velmi oblíbený. Proto byl tak dobrý v získávání informací. Trelon byl dost zamlklý, když s ním hovořili, ale Kreon měl rád, když měl co nejvíc informací. Pokud ty ženy potřebovaly léčitele, chtěl, aby byl aspoň jeden k dispozici, aby se o ně mohl postarat.

Jurden se na Kreona zašklebil. „Jsem rád, že jsem zpátky, lorde Kreone. Čekáme na to, až budou ženy přeneseny dolů. Stále doufám, že získám tu krátkovlasou. Je neuvěřitelná!“

Kreon se zamračil. Proč by chtěl tak silný bojovník, jako byl Jurden slabou mimo valdierskou ženu? Poslouchal, jak muži vtipkují o tom, kdo z nich je dost silný na to, aby získal srdce té ženy. Smáli se Tammitovi, který ještě stále nadšeně hovořil o jejich posledním setkání.

O čem to, u všech čertů, všichni mluví?, ptal se Kreon v duchu sám sebe. Pohlédl na Mandru a bezradně pokrčil rameny. Určitě mluví o někom jiném.

Nemohli přece mluvit o ženách z té planety, co na ní přistál jeho bratr. Viděl Zoranovu družku a dokonce s ní mluvil. Byla stejně tak jemná a křehká jako květiny jeho matky. Vypadala, jakoby ji porazil i slabý větříček.

Zrovna, když se Kreon obracel, aby řekl něco Mandrovi, na transportní plošině se objevil jeho bratr Trelon a tři ženy. Když se vedle Trelona zhmotnily tři malé postavy, Kreon si zklamaně povzdechl. Ta, která stála vedle Trelona, vypadala jako dítě. Ostatní dvě ženy měly stejnou barvu vlasů, ale to bylo všechno, co měly na první pohled společné. Když na něj a Mandru Trelon vyštěkl, že mají ty ženy chytit, překvapeně sebou škubl. Trelon si tu nejmenší hodil přes rameno a rozběhl se ke dveřím. Kreon se otočil právě včas, aby uviděl, jak žena s dlouhými bílými vlasy nakopla jeho bratra do tváře. Rychle se chtěl obrátit, aby se natáhl po ženě s krátkými vlasy. Varovné výkřiky mužů přišly příliš pozdě. Když chtěl ženu uchopit za paži, ucítil, jak jeho tělo opouští podlahu a krátce letí vzduchem. Jen dlouholetý trénink ho ušetřil toho, aby přistál na zádech. V poslední sekundě se otočil a se zavrčením dopadl na nohy.

Štíhlá postava se k němu otočila a udělala výpad. Kreon ráně, která kdyby ho zasáhla, tak by mu vyrazila dech, uhnul. Cítil, jak jeho drak zařval a snažil se prodrat na povrch. Na pažích a na krku se mu objevily černé šupiny, temné jako noční nebe. Kreon se snažil udržet draka pod kontrolou.

Co to, do pekla, s tebou je?, zvolal, zatímco se sehnul, aby unikl další ráně, která ho měla zneškodnit. Rychle se otočil a začal kroužit kolem malé postavy.

Družka!, řval jeho drak. Má družka! Chytit mou družku.

Družka?, zeptal se Kreon udiveně, načež ho do břicha zasáhla bota. Ty si myslíš, že ta démonka, co se nás snaží zabít, je naše družka?, zasípal, zatímco lapal po dechu. V tom ho její další kop zasáhl do slabin.

Kreon vykrýval jeden úder za druhým a snažil se současně neschytat ránu a udržet svého draka pod kontrolou. Ta zatracená věc ho vůbec neposlouchala a snažila se dostat ven, aby mohl chytit ženu, útočící na něj bleskurychlými pohyby.

Nakonec toho měl dost, a když se mu podařilo pažemi ovinout její štíhlé tělo, hlasitě zařval. Měl strach, že ji svíral příliš silně a mohl by jí ublížit. To byla jeho první chyba. Využila jejich blízkost k tomu, aby způsobila další škody. Cítil, jak ho hlavou udeřila do levého oka, a to tak silně, že mu začalo slzet.

Druhou chybou bylo, že si myslel, že ho nebude moci zranit hlavou znovu, pokud si ji přitáhne blíž k sobě. Zakousla se mu do ucha svými malými zoubky tak silně, že vykřikl a uvolnil sevření. To byla jeho třetí chyba. Poté její koleno našlo cestu k jeho slabinám a pak přímo na jeho ústa. Když tu zuřivou bělovlasou divošku pustil, viděl hvězdičky. Udělal několik vrávoravých kroků dozadu a přitom lapal po dechu, zatímco se oběma rukama opíral o kolena, aby nepadl na zadek. Vyplivl krev, která mu kapala z roztrhnutého rtu, a zhluboka se nadechl, aby potlačil bolest.

No tak! Na co čekáš? Družka utíká pryč. Pronásleduj ji! Pronásleduj ji! Jeho drak zuřivě poskakoval sem a tam.

Pronásledovat ji? Uškrtím ji! Jen nevím, jestli to udělám předtím nebo potom, co zabiju Trelona?, zavrčel Kreon, když se s bolestmi narovnal. Jeho zrak padl přímo na muže, kteří se snažili potlačit smích. „Myslím, že mi budete muset vysvětlit, odkud moji bratři ty ženy přivlekli, a kdo byl tak zatraceně blbý, že si myslel, že jsou slabé!“, zavrčel Kreon, otřel si krev ze rtů a škubl sebou, protože ho rozbolelo nejdřív oko a pak i ucho.

„Ta malá divoška mě málem vykastrovala!“, vrčel Kreon a muži vybuchli v smích. „Nemluvě o tom, že mi málem ukousla ucho.“

Jurden se zašklebil. „Teď víte, proč jsme čekali. No nejsou úžasné?“

Kreonovo ucho se znovu ozvalo, a když uviděl na svých prstech krev, zašklebil se. „Prostě zatraceně úžasné,“ odvětil sarkasticky. S vrčením se otočil k mužům zády. „A drž zatraceně zobák! Vůbec mi nepomáháš.“

„Mylorde?“, zeptal se Jurden zmateně.

Kreon vrhl na muže, zírající na něj, jakoby neprohrál jen boj, ale přišel i o rozum, pohled plný bolesti. „Ne vy.“ Zašklebil se a vyrazil ke dveřím. „Můj hloupý drak si myslí, že ta démonka je jeho družka,“ bručel, zatímco se za ním zavíraly dveře.

***

Carmen se otáčela kolem své osy. Stála v nějaké dlouhé chodbě. Vysokými okny dovnitř pronikalo světlo planety. Poté, co unikla muži, který se ji snažil zadržet, chtěla najít místo, kde by se mohla schovat a utřídit si myšlenky. Vyběhla z místnosti, jakoby měla za zády smečku pekelných psů. Ten pocit ji neopouštěl. Když se jí ten muž dotkl, něco v jejím nitru na něj zareagovalo. To… to jí nahnalo strach. Carmen tiše zaklela. To bylo hloupé. Na jiné pocity než na pomstu neměla místo.

Vyrazila chodbou, až došla k úzkému schodišti, vedoucímu nahoru. Krátce se rozhlédla, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje a opatrně udělala krok dopředu. Poté vyšlapala po schodišti nahoru a s údivem si prohlížela malby a rytiny na stěnách. Rukou přejela po bílém kameni, ve kterém se jiskřily drobné krystalky. Když dorazila nahoru, zabočila za roh a zůstala stát. Nevěřícně obdivovala nádherné atrium v nejvyšším patře. Strop byl z průhledného skla a aspoň devět metrů vysoký. Rostliny všech velikostí, barev a tvarů tam rostly propletené jedna přes druhou. Carmen se otočila a snažila se pojmout všechno naráz, ale bylo toho k vidění příliš. Zářivé, visící květy a pnoucí rostliny s pulzujícími zelenými, růžovými a fialovými větvemi se vinuly kolem velkých soch, představující draky a jiné bytosti, které Carmen ještě nikdy neviděla. Vydala se úzkou cestičkou, proklouzla pod liánami, dotkla se květin, a když se najednou zavřely, vylekala se. Uprostřed atria se nacházela vyvýšenina s jezírkem.

Z malých chrličů ve formě ptáčků, tekla do jezírka voda. Na konci se nacházela socha obrovského draka, ležícího na zádech. Z úst mu stříkala voda na břicho a vytvářela tak malý vodopád. Carmen došla k jezírku a pohlédla na svůj odraz ve vodě. Když uviděla své oči, které kdysi tak zářily radostí, zaplavil ji smutek. Nyní v nich viděla pouze bezútěšnost a bolest. Natáhla ruku a zčeřila hladinu tak, aby už svůj odraz neviděla. Poté se posadila na okraj jezírka a vzhlédla ke stropu, protože už nesnesla ani pohled do svých vlastních očí. Skrz čisté sklo mohla vidět opravdové draky létající venku na nebi.

Objala si pažemi trup a začala se houpat dopředu dozadu. „Ach Scotte, přála bych si, abys mě mohl znovu objímat v náruči,“ zašeptala. I když promluvila tak tiše, ozvěna přehlušila zvuk dopadající vody. „Mám takový strach. Nevím, co mám dělat.“

Seděla tam dlouho a v myšlenkách probírala jeden plán za druhým, jak by se mohla dostat domů. Ale jeden za druhým zavrhla, protože jí došlo, že neměla ponětí, kde byla, a už vůbec netušila, jak řídit vesmírnou loď. Rukou zabloudila k noži, který měla stále u sebe. Byl to Scottův lovecký nůž. Tímto nožem by Cuella zabila, až by ho našla. Pohladila jeho rukojeť a vytáhla ho. Dávala pozor, aby byla čepel stále ostrá jako skalpel. Zvedla ruku a řízla se do dlaně jen tak hluboko, aby se objevila krev. Musela se tak ujistit, že je ještě stále naživu, že má ještě stále naději, že splní svůj poslední úkol, který si vytyčila. Když zaslechla zvuk drápů na kameni, cukla sebou. Pomalu se postavila, připevnila si nůž zpátky k pasu a rozhlédla se. Nalevo vedle ní se rostliny hýbaly, takže udělala krok doprava a dávala pozor, aby mezi ní a tím, co se k ní blížilo, stálo neustále jezírko. Když se objevil masivní zlatý drak, skoro ztratila rovnováhu. Zlatavé tělo hýřilo všemi barvami, jak se na jeho šupinách odráželo světlo seshora.

„Ven,“ pronesla Carmen tichým, pevným hlasem. „Jdi pryč! Jdi pryč,“ opakovala. Neuměla to se zvířaty tak, jako její sestra. Ariel se jen koukla na horského lva a ta zatracená věc začala vrnět a zkrotla jako domácí kočička. Carmen představovala pro tu zatracenou věc zřejmě jen malou delikatesu. Na palubě válečné lodě viděla podobná stvoření. Muži je označovali za své symbionty. Vypadalo to, že s nimi mají nějaký symbiotický vztah. Ale momentálně ji zajímalo jen to, že přítomnost téhle věci znamenala, že jeho lepší polovička nebude daleko. A to znamenalo, že má potíže.

„Jdi pryč! Zmizni!“, křikla Carmen a pomalu se jí zmocňovala nervozita, protože to stvoření udělalo krok směrem k ní.

Zvedlo to svou obrovskou hlavu a vypadalo to, jakoby větřilo. Carmen sledovala, jak svou hlavu zase sklonilo a nakonec se zastavilo vedle ní. Sledovala pohled toho zlatého stvoření, a když uviděla, že hledí na její ruku, zaklela. Řezná rána, kterou si způsobila sama, ještě stále krvácela a na špičkách prstů se jí hromadila krev. Carmen sevřela ruku v pěst, aby krvácení zastavila, ale už bylo příliš pozdě. Malá kapka se odlepila a skápla na dokonale bílou kamennou podlahu.

Carmen si všimla, že se něco změnilo, když stvoření na krev zareagovalo a prudce zvedla hlavu. Ze stvoření vystřelil zlatý paprsek a ovinul se jí kolem zraněné ruky. Carmen vykvikla překvapením. Okamžitě se pokusila osvobodit. Ale čím urputněji se bránila, tím víc zlata se kolem ní hromadilo a ovíjelo ji svými chapadly, až se nemohla ani pohnout. Pokud bylo jejím osudem zemřít, tak ať. V očích se jí krátce hořce zablýsklo, ale poté je zavřela a v duchu si představila Scottovu tvář. Myslela na jeho světle hnědé vlasy, které, když vyšel ze sprchy, se na konci trochu vlnily. Carmen se té vzpomínky držela, až měla pocit, že je opět obklopená jeho teplem a láskou. Myslela na to, jak se mu blýskalo v jeho zelených očích, když si z něj utahovala a na to, jak se v malém domečku, který si pořídili v jejím rodném městě, milovali před krbem.

Myslela na to, jak ji držel, jakoby už ji nikdy nechtěl pustit, když se dozvěděla, že její rodiče zahynuli při autonehodě. A myslela na jeho udivený pohled, když mu to řekla… Najednou ji přemohla tak silná bolest a smutek, že se v duchu ptala sama sebe, jestli se to stvoření musí vůbec namáhat, aby ji zabilo. Měla pocit, jakoby měla zemřít tady a teď. Bolest byla tak silná, že jí ze rtů unikl tichý mučivý nářek, který nedokázala zadržet. Otevřela oči a pohlédla do tmavě zlatých plamenů, žhnoucích v očích zlatého stvoření. Carmen očima mlčky prosila stvoření o milost.

„Prosím,“ zašeptala Carmen. „Prosím. Už nechci dál žít. Tolik to bolí. Prosím, dej mi klid,“ prosila tiše stvoření.