CA - 19. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Drahoušku!“

Je jen jedna osoba, která mi tak říká a ta samá osoba má taky lehký britský přízvuk.

Ben sedí na verandě Austenové, když se s Jakem vrátíme z našeho výletu. Vstane, rozzáří se na mě, vypadá pohledně v bílém lněném tričku s vyhrnutými rukávy a džínách od návrháře.

Raději bych ho viděla vyčerpaného a bledého, ale ne, vypadá fit jako vždy, je opálený a má trochu delší vlasy.

„Čekal jsem celý den.“

Oproti tomu já s Jakem jsme spálení od slunce a jsme utahaní jako dolarovka ve stripklubu. Benův pohled se stočí k Jakeovi. Zvedne své letecké brýle, ještě jednou si Jakea přejede a odsune ho do škatulky není-problém. Arogance tohohle chlapa nezná hranic.

„Co tady děláš?“ Můj tón předává přesné poselství o tom, jak se kvůli němu cítím.

Jake kolem mě projde, podívá se na Bena a řekne mi, „První-nejlepší.“ Z čehož se cítím jako blbka. Zrovna teď mě potřebuje, víc než kdy jindy, a já se tu místo toho musím vypořádat s Benem.

Láska je opravdu slepá, protože teď když ti dva stojí vedle sebe, nevím, co jsem si myslela. Nedají se srovnat. Ben je jen vybledlý obrázek v porovnání s Jakeovými zářivými barvami.

„Jakeu, počkej…“

„Přijď za mnou, až budeš hotová,“ řekne bez pohledu zpět. Sleduju, jak vypadá víc než strhaně, když jde do Hemingwaye.

„Co chceš, Bene?“

Podívá se přes rameno ke dveřím, v nichž zmizela láska mého života. „Problémy s přítelem?“

„Žádné problémy. Takže, čemu vděčím za tuto návštěvu?“

Ben si hraje s nožkou svých slunečních brýlí. „Jsem teď u ABC.“

„Mám z tebe radost.“

„Potřebuju tě v týmu.“

„Ne,“ řeknu mu hned.

„Můžeme si někde promluvit?“

Jestli to neudělám hned a neudělám to definitivně, nikdy to neskončí. „Uvnitř,“ ukážu na Austenovou.

Ben mě následuje, rozhlíží se, zatímco já jdu do kuchyně a dám si velkou sklenici vody. „Něco k pití? Mám dietní colu a colu. Vyber si.“

„Ne, díky. Obědval jsem ve městě.“

„Vážil jsi dlouhou cestu pro nic.“

„Jsem připravený udělat ti velmi štědrou nabídku, Carrie. Můžeš si napsat svůj vlastní lístek. Cokoli chceš.“

„Cokoli?“ řeknu opřená o rám dveří, zatímco upíjím svou vodu.

„Cokoli.“

„Chci, abys přijal ne jako odpověď.“

Ben se probudí, jeho úsměv rychle opadne. „Vyjednáváme? To je to, co děláme?“

„Ježíši… nepamatuju si, že bys byl takhle hloupě tvrdohlavý. Nevrátím se. Ani za nic. Je mi tu dobře. Mám v Gazette vlastní sloupek a je tu dobrá šance, že ho prodáme více stanicím.“

„Četl jsem tvůj sloupek. Je… milý a… zábavný, ale--“

„Ale co?“ Všechny staré pocity neschopnosti se vrátí. Syndrom najaté muly. Spoustu let jsem k Benovi vzhlížela a myslela, že pověsil měsíc. Jsem úplně blbá, když chci, aby si o mé práci myslel něco hezkého.

„To nejsi ty. Ty jsi novinářka, hledáš skandály. Nejsi charita pro děcka a staré ženské, které hrají… jak se říká tomu sportu s košťaty a kameny. Opravdu hloupý sport--“

„Curling. A věř mi, je těžší, než vypadá.“

„Věřím ti.“

Úlevně vydechnu. „Díky, Bene.“

Znovu se usměje. Je to prohnaný, vítězný úsměv. Viděla jsem ho milionkrát. „Detaily probereme, až se vrátíš do L.A.“

„Oh, já se nevrátím. A díky, že jsi mi to usnadnil. Právě jsi shodil mou práci a zároveň jsem si uvědomila, že skandály už nejsou má parketa. Takže díky Bene, že jsi mi usnadnil udělat to nejdůležitější rozhodnutí v životě.“

„Ty se nevrátíš že?“

„Ne.“

Přikývne a rozhlédne se. „Nemám kde přespat.“ Zní opravdu zdeptaně. Až moc mě to uspokojuje. „Myslíš, že bych mohl zůstat tady? V šest ráno letím do LaGuardia.“

Vedle na mě čeká muž.

„Zamkni, až budeš zítra odcházet.“

***

V životě jsou chvíle, kdy byste měli trénovat obezřetnost. Tohle není jedna z nich.

„Vybrala jsem si tebe,“ řeknu muži, kterého miluju, jakmile vejdu do Hemingwaye.

Je čerstvě osprchovaný, sedí v posteli a čte si knihu o dětské psychologii. Jsem si celkem jistá, že jsem právě slyšela explodovat své vaječníky.

Vzhlédne a přejede mě očima. Pořád jsem ve svém oblečení z výletu, mé lícní kosti jsou rudé a pravděpodobně smrdím. Najednou zpochybním svůj velký výstup.

„Ben?“

„Zůstane přes noc a brzy ráno odletí – na dobro… nevrátím se zpátky do L.A. Nabídnul mi všechno, co jsem kdy chtěla a já jsem řekla ne.“ Zasměju se. „Poděkovala jsem mu. Opravdu jsem tomu arogantnímu blbečkovi poděkovala. Pomohl mi si uvědomit, že všechno, co chci, je tady… sloupek. Ty… hlavně ty.“

„Pojď sem,“ řekne a odloží knihu.

Zavrtím hlavou. „Nejdřív si dám sprchu.“

Jake vstane z postele a dojde ke mně. Vezme mě do náruče a nese mě do koupelny, kde mě svlékne. Ve sprše mi umyje tělo a vlasy, přejíždí po mně svýma velkýma schopnýma rukama, zatímco já mu tu laskavost vracím.

Miluje se se mnou ve sprše, jako by si vyléval duši. A když je hotový, já si vyleju tu svou. „Chci vykřičet do světa, že jsi té noci neřídil, že Mikeova smrt není tvoje vina. Že to on byl ten nezodpovědný… ale neudělám to. Miluju tě, a pokud je to to, co chceš, ponesu to s tebou… už v tom nikdy nebudeš sám.“

***

O tři dny později se všechno sesype. Jedu do města nakoupit jídlo, když si všimnu, jak projede dlouhá kolona černých SUV. Nic neobvyklého. Máme na letní hudební festival spoustu VIP. Je třetího července.

Mé senzory ale zapnou, když podél Main Street vidím další a další auta z místních stanic.

Vezmu těch několik věcí, které potřebuju a zbytek neřeším. Potřebuju se co nejrychleji dostat do hotelu a trochu zapátrat, abych zjistila, o co jde. Kdo ví, možná je ve městě Martha Stewartová nebo něco.

Zamířím do kuchyně, kde najdu tátu. Dívá se na mě zvláštně. „Viděla jsi Jakea?“

Divná otázka. Je něco po poledni. Jake obvykle maluje až do večera. Pokud není úterý nebo čtvrtek jako dneska, kdy trénuje děti, což znamená, že končí okolo páté.

Bez ohledu na to mě teď táta vylekal, tak mu napíšu. O pět minut později stále žádná odpověď. Tohle je neobvyklé. Jake mi vždycky na zprávy odpovídá. Nikdy se nestalo, že by neodpověděl. Snažím se volat, ale bez zazvonění to spadne přímo do hlasovky. Vypnul svůj mobil. Mé srdce začne superrychle bušit, intuice mi říká, že to není dobré.

„Jedu na stadion. Dneska trénuje. Zavolej mi, jestli se tu ukáže,“ řeknu tátovi a skočím do Mercedesu.

Všechen můj strach se zhmotní, když se dostanu k Aréně. Parkoviště je plné nových aut a neoznačených vozidel. Zaparkuju u obrubníku, běžím ke dveřím a musím se prodrat davem reportérů.

„Hej, nikoho nepustí dovnitř,“ zařve jeden z nich.

„Jsem máma hokejisty,“ zaječím.

Dveře jsou zamčené. Buším a buším, ale nevidím živou duši. Moje úzkost propuká naplno.

„Proč jste všichni tady?“ zeptám se jedné odbarvené reportérky, když uniknu z té skrumáže.

„Kvůli jednomu hokejistovi. Před pár lety byl vážně dobrý. Jeden z nejlepších. Objevily se nové důkazy, že neřídil auto, kde zemřel jeho spoluhráč. Řídil ho ten, co zemřel.“

Do prdele do prdele do prdele.

Skočím do Mercedesu, vyjedu z parkoviště a zamířím přímo na farmu. Jeho auto není na příjezdovce jako bývá obvykle, ale mám podezření, že ho zaparkoval v garáži, aby ho nevystopovali. V dohledu není žádné novinářské auto.

Přední dveře jsou zamčené, tak to obejdu zezadu. Zase nemám štěstí. Dívám se přes okno, ale nikoho uvnitř nevidím.

Sklíčená obavami jdu zpátky do auta a znovu mu volám. Jde to přímo do hlasovky. Buď nechce mluvit nebo nechce mluvit se mnou. Tak či tak je to na houby.

Cestou zpátky jsem vystresovaná. Nějak vím, že je to moje vina. Možná to byl ten článek o malých hokejistech. Možná to byl někdo v S.I., kdo se rozhodl vrtat se hlouběji v detailech z policejní zprávy. Kdo ví. Ale potřebuju ho vidět a mluvit s ním. Potřebuju se ujistit, že je v pořádku.

Popadnu z Austenové svůj noťas a jdu hned do Hemingwaye, vím, že tam ho nenajdu.

Padnu do postele, přičichnu k polštáři, který voní po Jakeovi. Už mi chybí a netuším, kam šel.

Zapnu notebook a v tu chvíli uvidím tu reklamu na Yahoo. Strhující pravdu od ABC a Jakeovu fotku. Je celý v černém, má sluneční brýle. Musí to být z pohřbu Mikea, protože objímá ženu, která pláče. Taky je celá v černém. Kliknu na článek a okamžitě vidím autora.

Ben Hall.