CA - 16. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Sex. Sex. A víc sexu. Mám sex ráno. Mám ho večer. Mám ho ve sprše. Opřená o zeď – to není moje oblíbená poloha. Na kuchyňském stole. Na podlaze. Pořád mám ještě spáleniny od koberce jako důkaz. Můžu bezpečně říct, že já a Jake jsme sexuálně kompatibilní.

Žádné špatné sushi.

Takže přirozeně když volá moje nadržená sestra, předpokládám, že chce mluvit o sexu.

Na telefonu se objeví Jackiina tvář. Zmáčknu odmítnout a nic si z toho nedělám. Je pozdě večer. Jake vedle mě spí a já jsem uprostřed psaní.

Fakt: Nikdy nechcete přerušit múzu, když vám šeptá do ucha.

Až na to, že Jackie volá znovu. Moje sestra může být trochu urputná, takže ji znovu pošlu do hlasové schránky.

Když ale volá potřetí, vezmu to bez váhání. Dva telefonáty znamenají, že Jackie chce pokecat. Třetí znamená, že je to opravdový problém, a nejen plkání o páru bot od Manola, které viděla v akci.

„Čau, co se děje,“ zvednu telefon a po špičkách vyjdu z ložnice do koupelny.

Ty nervózní vibrace v břiše zvýší intenzitu, když ji slyším popotáhnout. „Jackie? Co je? Jsi v pořádku?“

„Ano.“ Hlas má zlomený, roztřeseně se nadechne. Je skoro hmatatelné, jak je rozhozená. Očividně brečela, ale snažím se nemyslet ještě na to nejhorší. Nechci spekulovat o tom, že má sestra přišla o tohle dítě, protože pak bych musela spekulovat o tom, jak ji dám dohromady.

„Co se stalo?“

„Potřebuju ti něco říct.“

Moje sestra není na tajemství. I když je velmi výkonná firemní právnička, Jackie pálí přímo. „Můžeš se mnou mluvit, ale jsi v pořádku? Nemám volat záchranku? Kde je Charlie?“

„Charlie je u Sama.“ Unaveně povzdechne. „Pohádali jsme se.“

Sam je Charlieho bratr, takže to zní košér, ale Charlie a Jackie se nikdy nehádají. Jakože opravdu nikdy. Nevzpomenu si na jedinou hádku, co by kdy měli. Hodně spolu mluví. Nehádají se.

„Chceš mi to říct?“ jemně je postrčím. Právě teď je křehká. Poslední, co potřebuje je, aby na ni někdo tlačil.

„Zase krvácím.“

Žaludek mi klesne. „Co řekl doktor? Volala jsi mu?“

„Řekl, že je to v pořádku. Všechno vypadá dobře. Dítě se má dobře. Charlie si myslí, že je všechno v pořádku… všichni mi říkají, že je to v pořádku! Já jsem jediná, která v pořádku není.“ V telefonu slyším její pláč a to mi trhá srdce. Mám slzy v očích. „Vůbec nejsem v pořádku.“

„Pokud doktor--“

„Myslím, že mě někdo trestá,“ zašeptá, čímž mě přeruší.

Teď mi to nedává smysl. „Proč si to myslíš? Jsi teď jen ve velkém stresu, ale pokud si doktor myslí, že nehrozí nebezpečí, že bys přišla o dítě…“

„Už jsem potratila, Carrie.“

V hrudi mě zabolí. Jako by mi někdo trhal srdce. „Jackie, děsíš mě. Zavolám Charliemu--“

„Když jsem byla na střední,“ spěchá s vysvětlením. Mně se obrovsky uleví. Do porodu jí zbývá měsíc a není to dost brzy. „Bylo mi sedmnáct, a, a já… já… já jsem prostě nemohla být těhotná. Nemohla jsem to udělat. Mířila jsem tehdy na podzim na Stanford a měla jsem celý život před sebou… nemohla jsem mít dítě, navíc s Jamesem. Pamatuješ si na něj?“

Hlava se mi točí z toho všeho, co právě vybalila. Je těžké s ní držet krok. Byla jsem ještě na základce, když byla Jackie na střední, takže si sotva pamatuju týpka, se kterým tehdy chodila.

Navíc to vypadá, že se s tím už nějakou dobu trápí, takže se rozhodnu, že nejlepší pro ni bude to všechno ze sebe dostat.

„Matně. Věděl to táta?“

„Ne… babi ano. Ona mě tam vzala.“

To mi vezme vítr z plachet. Jsem moc ohromená, nemůžu mluvit, a ve chvíli ticha Jackie pokračuje, „Byla jsem tak mladá a on byl…“ Povzdechne. „Nic pro mě neznamenal.“

„A teď cítíš vinu… proto se tak trápíš?“

Znovu začne brečet. Slyším, jak se snaží dát telefon dál od tváře.

„Ví to Charlie?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože… nevím. Jedna moje půlka se stydí a druhá ví, že jsem udělala správně… myslím…“ Objeví se nové slzy. „Já… myslím, že cítím vinu, protože vím, že jsem udělala dobře.“

„Tak je to pravda,“ řeknu jí rychle, není prostor na to, aby se začala zase užírat. „Poslyš, nikdo tě netrestá, Jackie. Nikdo. I dobrým lidem se dějí ošklivé věci--“

Když jste novináři, vidíte toho spoustu. Lidem, kteří už nemají co ztratit, se dějí příšerné věci.

Myslím na Jakea a na všechno, co si prožil. Ztratil všechny, kteří mu byli blízcí, všechny, které kdy miloval. A přesto se snaží, bez ohledu na to, co s sebou vláčí.

„Tahle vina tě bude užírat a není to dobré pro mou neteř. Potřebuješ si promluvit s profesionálem… Ale vím jistě, že tragédie si nevybírají. Neudělala jsi nic, aby sis zasloužila potrat. Prostě se to stalo… Jack?“ pobídnu ji, když slyším jen ticho.

„Přikyvuju,“ zaskřehotá.

„A co všechny chyby, co jsem udělala já? Nemyslíš, že si i navzdory nim nezasloužím být šťastná?“

Vzpomenu si na den, kdy mě Ben vyhodil a na to, co bylo předtím.

Táta měl pravdu, Halpernovic rodina si nezasloužila to, co jsem jim udělala.

Když si to tak vezmu, kdybych nebyla na škole a neřešila Halpernův příběh, mohla jsem být jedním z novinářů, kteří spekulovali o Jakeově vině. Když zvážím okolnosti, každý mohl snadno sklouznout k přesvědčení, že Jake toho večera pil. Byla by to přiměřená domněnka. „Myslet znamená houby vědět,“ říká vždycky babi. A má pravdu, byla by to špatná domněnka.

„Samozřejmě že ano.“

„Takže v čem je rozdíl u tebe?“ Ticho je těžké a působí jako poklop. Tohle se může vyvinout jakkoli, takže ji postrčím správným směrem.

„Nežiješ historií o nic víc než já tou svou.“

Nebo Jake tou svojí, když už jsme u toho.

***

Příštího dne jsem hluboko uprostřed průzkumu každoroční červencové soutěže Ironman, která se ukázala jako druhá nejstarší v Severní Americe, když mou pozornost upoutá příchozí mail.

Je ze Sports Illustrated.

Otevřu ho a s každým přečteným slovem stoupá moje úroveň nadšení. Chtějí, abych napsala článek o Jakeově organizaci a dětech. Nemůžu to vydržet.

Skočím do modrého Mercedesu a jedu na farmu, abych se podělila o dobrou zprávu.

„Jakeu!“ křičím, projdu hlavními dveřmi. Když mi neodpovídá, zamířím do chodby.

„Jakeu?“ zakřičím a vejdu do studia.

Zírá na prázdné plátno. Jen na něj zírá s výrazem tak zamyšleným, že skoro zapomenu, proč jsem sem přišla.

V tu chvíli si opět uvědomím, co Jackie myslela tím, když řekla, že to prostě věděla. Protože ať se mu to líbí nebo ne, Jake Turner je moje životní láska.

Otočí se čelem ke mně a zeširoka se usměje. Dostanu dolíčky a zuby a čistou radost. „Pojď sem.“

Nejdu. Běžím. Vběhnu mu do náruče. A on mě chytí.

Než mě může políbit, zastavím ho. „Musím ti nejdřív něco říct.“

Přikývne. „Sports Illustrated chce příběh o tobě a dětech.“

Jeho nadšení opadne. Všechno hezké, co jsem od něj před vteřinou měla, je pryč.

„Ne.“

„Jaku… ne--“

„Nemůžu to udělat, Carrie.“

„Proč?“

„Protože nechci. Souhlasil jsem s Gazette jen proto, že je to místní plátek.“

„Nechápu to. Děláš s těmi kluky úžasnou věc. Proč nechceš, aby o tom svět věděl?“

„Protože prostě nechci. Proto. Nestačí ti to?“

Je to ta vina. Pořád je to ta vina. Neustále tu je. Možná tu bude vždycky, pod povrchem.

„Jakeu, byla to nehoda.“ Podle jeho chování můžu říct, že je na mě naštvaný, ale tlačím dál. Nemůže takhle žít celý život. „Nemůžeš sám sebe takhle trestat. Není to zdravé.“

„Pamatuješ, jak špatné to pro tebe bylo, když jsi zveřejnila ten článek?“

„Jo,“ odpovím, nejistá tím, kam míří.

„Tak to zdesetinásob. Představ si, že lidi projdou celý tvůj život a hodí ho do smetí. Překroutí každou jednu věc, co jsi kdy udělala, aby jim to pasovalo. Představ si, že ti rok stojí za okny. Pronásledují tě, kamkoli jdeš. Obtěžují lidi, které znáš. Vytahují špínu na všechny, které vídáš…“ Mašíruje po místnosti jako tygr v kleci. „Napíšeš ten článek a nebude to o dětech. Zase to bude o mně. A Breslerovi a Karen a ona si to nezaslouží.“

Cítím se právě takhle malinká. Má pravdu. Netuším, jak špatně na tom byl.

Obejmu ho pevně kolem pasu a zabořím mu hlavu do hrudi, nadechnu se terpentýnu a mýdla. „Omlouvám se, že jsem tlačila. Máš pravdu… Někdy zapomínám, že jsi slavný. Pro mě jsi prostě žhavý chlap, který mi to jednou za den udělá.“

Zatlačí mi na ramena a podívá se na mě pohledem, ze kterého čiší problémy. „Jednou?“ – zúží oči – „Radši to odvolej.“

Couvám směrem ke dveřím. „Jeden a půlkrát, když se opravdu snažíš.“

Jde za mnou. „Dávám ti poslední možnost, abys to odvolala.“

Dostanu se ke dveřím. „Nanejvýš dvakrát.“

„Jestli víš, co je pro tebe dobré, tak běž.“

Vystartuju a nechám ho, aby mě chytil na gauči. Strháme ze sebe oblečení. A když říkám strháme, myslím tím, že mi roztrhne kšandu mých džínů s laclem a já roztrhnu jeho tričko vejpůl.

Nahá ho stáhnu dolů a jezdím na něm, dokud nejsme oba zpocení a vyčerpaní. Plná emocí mám co dělat, abych udržela na uzdě to, co mám na srdci.

Chci mu říct, kolik pro mě znamená. Jak moc ho miluju. Protože já ho miluju. Miluju ho z celého srdce a nikdy bych neudělala nic, co by mu ublížilo. Ale neřeknu to.

„Jakeu…“

Zaboří mi tvář do krku. A když jsme hotoví a on mě drží a líbá, vezmu jeho tvář do dlaní. „Slibuju, že nikdy neudělám nic, co by ti mohlo ublížit. Slibuju.“