CA - 15. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Slyšela jsem, že jste se včera večer skoro poprali,“ řekne babi ve chvíli, kdy ráno vstoupím do kuchyně. Na chvilku si pomyslím, že myslí Jakea a pak si vzpomenu.

„Slyšela jsi o té šlapce?“ zeptám se, zatímco sypu čerstvé umletou kávu do kávovaru.

„Je to tvoje matka. Dávej pozor na pusu,“ řekne, zdůrazní dvěma prsty s dokonalou manikúrou, v nichž drží cigaretu. Kdyby byla chvíle vhodná na protočení očí, byla by to tahle. „A ano.“

Otočím se na podpatku, abych se na babičku líp podívala. Něco tu smrdí a mé podezření se potvrdí, když uvidím prázdný výraz její tváře.

„Ty´s to věděla. Věděla jsi to a neřekla mi to.“

„Není to moje věc.“ Vytáhne ze skříňky hrnek a naleje si kávu. Pak si zapálí cigaretu.

„Babi…“ Nesnáším ten smrad.

„Můj dům, má pravidla.“

„A tobě to nevadí? Tvůj syn laškuje s ženou chabých mravů?“

„Ránko,“ řekne můj otec, když vchází do kuchyně.

„Ránko…“ zamumlám.

„Zrovna jsme o tobě mluvily,“ oznámí babi.

Táta unaveně vydechne. „Tak do toho. Ale jakmile to bude venku, už o tom víc nebudu diskutovat.“

„Tati… jak jí můžeš věřit? Je to upírka, která z tebe vysaje energii. Vycucne tě, dokud nic nezbude a odhodí tě.“

 „Carrie…“ Udělá bolestný výraz. „Nečekám, že to pochopíš.“

„Nepochopím.“

Unaveně povzdechne a podívá se na mě. „Nevybíráme si lidi, které milujeme.“

Na tom je kus pravdy. Ale pohled v jeho tváři mě prakticky srazí na kolena. On to myslí vážně.

„Jinak to neumím vysvětlit. Vždycky jsem tvou matku miloval. A je jisté, že vždycky budu.“

***

„Nemůžu těm číslům uvěřit.“ Hal vypadá omráčeně, když zírá na svou obrazovku počítače. Přesunuli jsme naši pravidelnou týdenní schůzku na pozdní odpoledne, aby mi nekolidovala s prací v hotelu.

Můj článek zlidověl. Twitter mi dokonce verifikoval účet. To v určitých kruzích dost znamená. V jiných ale ne.

„Víš, co to znamená…“ řekne Gray, velké hnědé oči plné rošťáctví. „Publikování ve více listech.“

„Zpomal, ty Murrowe. Několik sledujících navíc neznamená, že se z toho posadím na zadek.“

Články o životním stylu mě tak baví, že jsem se zapomněla bát o všechno ostatní. Jako sdílení a lajky a retweety. Přestala jsem tomu věnovat pozornost a stalo se to. A nikdo není víc překvapený než já.

Pokaždé, když vejdu do kanceláře, Hal vychvaluje raketově stoupající čísla, jako by vyhrál ve Sportce. Myslím, že maloměstský život je zábavnější, než jsem si myslela. A pak se to zase zhorší.

„Tohle je důvod k oslavě. Půjdeme na skleničku?“ navrhne Gray.

„Jo, to znám. Hale?“

Ten zavrtí hlavou.

Okamžitě si vzpomenu na Jakea a naši pozdně večerní rozmluvu. Buď můžu pokračovat v životě z rezerv, nebo si půjdu za svým. A jelikož nemám jeho číslo, myslím, že jeden drink povzbudí mou chabou sebedůvěru a pak mu zaklepu na dveře.

***

„Co tu děláš?“ řekne Regina Grayovi ve chvíli, kdy dojdeme k baru.

Jeho pozornost těká mezi námi dvěma. „Vy dva se znáte?“

Je tu takový hluk, že ji sotva slyším, bar je narvaný.

„G-- pracujeme spolu v The Gazette. Odkud se znáte vy dva?“

Ginin výraz se změní na prázdný. „Pronajímá si můj dům pro hosty,“ zakřičí zpátky.

„Čau,“ řekne Gray mé kamarádce.

„Ahoj,“ odpoví Gina chladněji, než jsem ji kdy slyšela.

No, tohle je zajímavé. Kdybych je neznala, řekla bych, že tu vzduchem proudí sexuální vibrace. Až na to, že Ginu znám, a ta je na starší – na o dost starší. Poslední chlap, se kterým chodila, měl pětačtyřicet.

Objednáme si a jelikož je čtvrtek večer, není šance, že bychom dostali stůl. Pomalu upíjím svůj drink, když do mě někdo zezadu narazí. Ten týpek se omluví a nabídne, že mi koupí pití. Ukážu mu, že už jedno mám a on pokračuje v cestě.

„Budu hned zpátky,“ zaječí mi Gray do ucha. Přikývnu a sleduju, jak odchází, prodírá se davem.

O několik minut později stojím sama, když kolem prochází zase ten týpek, co do mě prvně narazil. „Ahoj, dobré načasování,“ řekne, ukáže na mou prázdnou sklenici. „Můžu ti koupit další?“

„Ne, kámo. Ona je se mnou.“

Zbystřím pozornost… a najdu Jakea, jak stojí za tím týpkem. Je celý v černém a vypadá jako Smrťák, na tváři tvrdý výraz. A přesto mi žaludek i srdce poskočí. Tohle je zlééééé.

„Čau.“

„Pojďme odtud,“ řekne mi.

Jen tak. Jako by čekal, že se podrobím. „Jsem tu s přáteli.“

„Jo, je tu se mnou,“ řekne chlap, co mi chce koupit pití. Vlastně mě překvapí, že ho tu pořád vidím stát.

„Nejsem s ním,“ řeknu Jakeovi. Zamračím se na toho týpka. „Ani tě neznám.“ Hned se podívám zpátky na Jakea. „Jsem tu s Grayem.“

„Kdo je Gray?“ řeknou zároveň Jake a ten chlápek.

„Já jsem Gray,“ řekne Gray, který se najednou vynoří za mnou.

„Pojďme,“ řekne Jake. A teď jsem já ta, která začíná být naštvaná. Odjede beze slova z města, ale já musím skákat, jak on píská?

„Ne.“

„Carrie…“

„Jsem tu s přáteli, Jakeu. Zůstaň nebo jdi, ale já zůstanu.“

„Kámo, to dovolíš své holce, aby s tebou takhle mluvila?“ zeptá se ten druhý chlápek.

„Zmlkni,“ řekneme s Jakem zároveň.

Na chvíli na mě zírá, pak se zamračí na Graye. Pak se otočí a odejde.

***

O dvě hodiny později jsem zpátky v Austenové.

„Bavila ses s tím jak-se-jmenuje?“

Ta otázka přijde od muže, sedícího ve stínu verandy své chatky, opřený v křesle a nohy na zábradlí.

Oh, drama.

Seděla jsem v koutku a popíjela dietní coly, protože jsem nehodlala přijít sem a tím mu dopřát satisfakci. Nebudu tu bojovat s tímhle nesmyslem od někoho, na něhož nemám žádný nárok.

„Ano, bavila. Díky za optání. A jmenuje se Gray.“ Nemůže přece žárlit na Graye. Proto se přece nechová jako blázen. „Užil sis to, jak jsi ze sebe udělal blba?“

Napije se piva a posadí se zpříma, jeho židle zaskřípe o dřevěnou podlahu.

„Ne, neužil.“

„Gray se mnou pracuje v novinách. Je to kamarád, a tys´ na něj byl hrubý. Podívej se kolem, Jakeu. Nemám zrovna tunu přátel, takže bych si ho s dovolením nechala.“

„Já jsem tvůj přítel,“ řekne tiše.

„Jsi? Protože se tak někdy nechováš. V jedné chvíli jsi žhavý. V druhé chladný. Nedokážu s tebou držet krok. Máš víc nálad, než jsem měla já ve třinácti!“

„Zmlkněte!“ zakřičí někdo v chatce Whitman.

Připlácnu si ruku na pusu, abych se nerozesmála. „Dovnitř,“ zašeptám a ukážu k Austenové.

Neohlédnu se a vejdu přímo do chatky, nejistá, jestli půjde za mnou, ale o minutu později se za ním zavřou dveře. Má svěšenou hlavu, ruce strčené v kapsách džínů, každý jeho kousek vypadá tak lítostivě jak by měl.

„Nechtěl jsem tě ztrapnit,“ řekne koberci. „Omlouvám se.“ Zvedne svůj pohled k mému a teplo, které tam najdu, je nezaměnitelné. „Chtěl jsem tě dnes večer pro sebe a nezvládl jsem to moc dobře.“

Někdo mě bouchněte do hrudi, myslím, že se mi právě zastavilo srdce. Lítostivý Jake je můj nejoblíbenější, tak sexy, že mu chci svými zuby strhnout to jeho černé tričko z těla. Nebo ho možná nechám, aby mi nejdřív sundal to moje.

Přistoupí blíž a mě udeří myšlenka. „Jakeu, já odjedu.“

Svraští obočí. „Odjíždíš?“

„Ne teď… ani zítra. Ale někdy v blízké budoucnosti. Chci se vrátit do L.A. co nejdřív to půjde.“

Zamyšleně se podívá jinam. „Jestli mi tím chceš říct, že tohle nechceš, tak to prostě řekni.“

Otočí se a než mám šanci si utřídit všechny divné a úžasné cesty, jak pracuje jeho mysl, vyjde ven. Myslím, že slovo citlivý to zdaleka nevystihuje.

Proberu se z transu a běžím za ním, otevřu dveře a vyskočím na verandu.

„Počkej…počkej…počkej!“ Řeknu širokým zádům u paty mých schodů.

Zastaví se a pomalu otočí, vypadá opravdu vyčerpaně, frustrovaně, a připraven odejít a nikdy se nevrátit.

„Co?“ zafuní. A já potlačím nutkání se usmát. Můj bože, jsem z toho chlapa a jeho milionu nálad úplně vedle.

„Nechoď.“

Jeho výraz zněžní – jen nepatrně. Nikdo jiný by si té změny nevšiml, ale já už jsem ve čtení jeho malých odlišností na krásné tváři celkem dobrá.

„Nechoď, Jakeu,“ řeknu a přistoupím blíž. Krok po kroku sejdu po schodech Austenové a uzavřu vzdálenost mezi námi, zatímco se do mě zavrtávají jeho tmavě modré oči, vidím v nich očekávání a pochyby.

„Dej mi důvod zůstat,“ odpoví, jeho chraplavý hlas má v sobě výzvu.

Po tváři se mi chce rozlít úsměv, protože vidím jeho potřebu a touhu, která z něj dostává to nejlepší.

Posbírám každý kousek těžce vybojované odvahy, a vypustím ta slova z úst. „Pojď zpátky dovnitř a já ti dám víc než jeden.“

Když dojdu na předposlední schod, díváme se z očí do očí. A pak mu to uvidím ve tváři. Tu nejistotu pod povrchem, pod celou tou tvrdou slupkou.

„Nejdřív mi řekni, že mě chceš,“ zamumlá, hledá v mé tváři náznak pochybnosti, kterou ale nenajde.

Vsadím na jednu kartu, omotám mu ruce kolem krku a on si mě přitáhne. Jeho dech se prohloubí, hrudí mě tlačí do prsou.

„Chci tě. Zoufale tě chci,“ řeknu mu do rtů. Vůně jeho mýdla a šampónu mi zaplní plíce a je to jako vrátit se domů. To, jaký je pocit mít ho v náručí, to, jak voní, zvuk jeho hlasu. Známe se jen čtyři měsíce, a přesto je to jako většina života.

„Jděte kruci do hotelu!“ ozve se další řev z Whitmana.

Jake mě políbí. Já má omotám nohy kolem pasu a on mě nese dovnitř. A nepřestáváme se líbat. Nepřestaneme, ani když mě natlačí ke stěně a přišpendlí svými tvrdými boky. Skoro bolestně tvrdými. Ale to mě jen víc nabudí. A nepřestaneme, když ze zdi spadnou všechny obrazy.

„Nemůžu… nemůžu už čekat ani minutu,“ zamumlá mi do úst. Jeho jazyk klouže po mém.

Zašátrám po zadní části jeho trička, začnu mu ho tahat přes hlavu. Potřebuju ho cítit. Potřebuju cítit každý kousek jeho kůže. Minulá noc bylo největší pokušení. Kdyby nebyla naprosto zničená z okolností, nespala bych ani jedinou minutu. Už tak to bylo dost špatné, když jsem se probudila ve čtyři ráno a na zadek se mi tlačila jeho erekce. Šel si zaběhat a já jsem o něm další hodinu fantazírovala.

Odsune se a postaví mě na nohy. Chytí mou halenku. Pak přestane a podívá se mi do očí.

„Potřebuju tě“

To přiznání je tak upřímné, že cítím tu váhu, jak na mě dopadá.

Sundám mu ruce a chytím ho za tričko, přetáhnu mu ho přes hlavu.

„Taky tě potřebuju.“

Přejedu mu rukama nahoru a dolů po hrudi a sleduju, jak ostře a mělce dýchá. Další je na řadě moje tričko. Pak jeho džíny. Pak moje. Zvedne mě a odnese do postele, jemně mě položí.

„Myslel jsem vážně, když jsem ti říkal, že jsem s nikým nebyl tři roky.“

Přenese mě to zpátky k té scéně v supermarketu. Zdá se to jako před lety.

„Nemyslel jsem vážně nic z toho zbytku. Jsi překrásná, Carrie. Tak zatraceně krásná…“ Polkne. Odvrátí pohled a pak ho přesune znovu ke mně. „Pravda je, že jsem tě chtěl už tehdy, ale myslel jsem, že si někoho takového nezasloužím.“

Zabte mě. Vezměte jed a aplikujte mi ho přímo do žíly, protože ten něžný pohled na jeho tváři je tak bolestný, že to nejde vydržet.

Připomene mi to všechno, co jsem o něm řekla a studem jsem úplně rudá.

„Jakeu, taky jsem to nemyslela vážně. Ani slovo. Víš to, že?“ Znovu mě políbí a tentokrát se odtáhnu já. „A s nikým jsem nebyla ještě dýl než ty.“

Zvedne se z postele a stáhne si po svých pěkně svalnatých nohou boxerky. Jeho erekce vyskočí víc než připravená na splnění úkolu.

„Beru antikoncepci,“ řeknu mu. „Kvůli své pleti.“

Pomalu vyleze na postel, natáhne se po mé podprsence a já mu ji pomohu sundat. Pak i kalhotky. Rukou mi vklouzne mezi nohy a vstoupí do mě, zatímco jeho ústa hodují na mých prsou.

Dotkne se všech mých erotogenních zón, a poprvé v životě dostanu reálný náhled toho, co Jackie myslela, když říkala, že to prostě věděla.

Oddělí mi kolena, dostane se mezi ně a přišpendlí mě k posteli, tře se o mě, dokud nejsem vlásek od toho se udělat.

„Jakeu…“ žadoním. On zakývá boky, jedním plavným pohybem do mě vnikne. Je velký, tvrdý a připravený. Ztuhne, já zadržím dech.

Nejdřív to bolí. Neměla jsem sex tak dlouho, že si to skoro nepamatuju.

„Udělám ti dobře. Slibuju… jen se mě drž,“ zašeptá a začne se proti mně jemně pohybovat.

To je vše, co je třeba, aby se mé tělo přizpůsobilo. Nechalo převzít ho kontrolu. Jake se miluje stejně jako dělá vše ostatní, trpělivě a dovedně, a naprosto oddaně. Kousek po kousku mě rozkládá a znovu skládá dohromady, ani jedinou mou část nenechá nedotčenou.

Je to vše, co můžu udělat, abych neumřela potěšením, protože hlas vzadu v hlavě mi říká, že je to speciální a jedinečné. Že je to něco, čeho je si třeba cenit.

Udělám se tvrdě a dlouze s ním hluboko ve mně. Po několika přírazech mě následuje. Je to dokonalé. Je to vše, v co jsem doufala. A když usínám, pomyslím si, „Neodcházej.“

Stiskne mě pevněji a uslyším ho zašeptat, „Ani náhodou.“