CA - 12. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Úvaha středoškolského lůzra,“ čte Hal nahlas titulek mého článku a kření se od ucha k uchu. „Skvělé. Moc se mi to líbí.“

Když vidím jeho upřímnou reakci, konečně se zhluboka nadechnu. Měli jsme dnes schůzku v jeho kanceláři, abychom probrali ten článek, a mě až doteď obléval studený pot.

„Ještě lepší, než jsem čekal,“ řekne, jak zírá na vytištěnou kopii.

„Vážně? Neříkáš to jen tak že? Protože jsem to psala ve čtyři ráno nadopovaná buráky a energeťákem.“

„Je to zábavné, milé, bez respektu. Tenhle Kyle je vážně něco extra…“ Vzhlédne, sundá si brýle a spojí prsty. „Myslím, že pokud ty a Gray spojíte hlavy dohromady a pozvednete to na sociální sítě, budete mít celkem dost sledujících.“

Teď se křením od ucha k uchu já.

„Jsem připravený nabídnout ti pravidelný prostor, tvůj vlastní sloupek, pokud myslíš, že udržíš úroveň kvality.“

Tohle je bez pochyby – ale jak si to můžou dovolit?

„A co ty finance?“

„Ty píšeš články. O peníze se strachuju já. To dělám celý život. Něco vymyslím.“

S Halem jde všechno tak dobře, že po cestě ven pozvu Graye na kávu. Byla jsem od jezer pryč tak dlouho, zatímco on chce znát nejnovější drby, co se stalo a tak. Možná by mě mohl přivést na ten správný směr, kam se podívat.

„Takže, Grayi, máš přítelkyni?“ zeptám se potom, co probereme, že se chce zaměřit výhradně na on-line sportovní média. Vypadá to, že každý v jeho generaci chce být příští Barstool Sports. „Přítele? Obojí?“

Pozvedne jeden koutek úst. „Nic z toho.“

„Proč cítím, jako by mi něco unikalo?“

„Reportéři, bože…“ řekne, zavrtí hlavou a na chlapecké tváři se mi rozzáří úsměv.

Tmavě hnědé oči sklopí k tmavé desce stolu. Promne v rukách prázdný kelímek. „Je tu někdo, o koho mám zájem… ale… ona nemá zájem o mě.“

„Tak teď už se někam dostáváme. Jak to víš?“

„Jak vím co? Že se mi líbí?“ Udělá obličej. „Vím. Věř mi, vím to.“

Musím se zasmát. Se svou nesmělostí odvádí strašnou práci. Je to víc než zájem. Je do někoho zabouchnutý.

„A ona ví, že se ti líbí?“

„Jakože… jestli jsem ji pozval na rande?“

„Jo, Grayi. Rande. Vím, že je ti jen dvaadvacet, ale řekni mi, že už jsi někdy na rande byl.“

V mnoha ohledech mi připomíná sebe v tom věku. Taky jsem se začala teprve formovat. Nejistá sama sebou, ale ochotná to zkusit, jen abych pak změnila názor, když přišla příležitost.

„Jo… chci říct moc ne. Trochu.“ Zavrtí se na sedadle. „Párkrát.“

„Dám ti malou radu,“ řeknu, nakloním se spiklenecky blíž.

„Bůh ví, že nejsem expert na randění, ale vím něco o ženách, když jsem jednou z nich…“

Mám jeho naprostou pozornost. Nemrká a zírá na mě, jako by mi ze rtů měly padat drahokamy.

„Ženy přitahuje sebevědomí. Nezáleží na tom, jak jsi starý, vysoký, bohatý nebo pěkný. Pokud prodáš své sebevědomí, aniž bys byl laciný nebo odporný, nakonec tu holku dostaneš.

Neříkám siláctví. To není ono. Říkám sebevědomí, které pramení z toho, že věříš sám v sebe. Zevnitř. Ty věříš a ostatní lidé s tebou začnou souhlasit… a až přijde tvoje šance, využij ji.“

„Sebevědomí…“ mumlá, pohled zaměřený někam do dáli z okna. Pak se probere. „Tak dáme tvůj článek na Facebook a Twitter.“

***

„Proč ten výraz, dítě?“ zeptá se babi ze svého křesla poblíž krbu, u nohou má svého kočičího společníka.

Pracuje na svém vyšívání. Comfort Cottages jsou tím známé. Hotel prodává už desítky let vyšívané polštáře a přikrývky s monogramy. Je z toho celkem slušný zisk. Když jsem viděla tabulku s rozvahou, myslela jsem, že je to chyba.

Jsem neklidná a mrzutá a nemůžu najít nic, co by na chvíli udrželo mou pozornost. Aktuálně jsem začala číst a nedokončila dvě knihy a začala jsem a pak zahodila nový článek. Na rozdíl od Elvise, který má nezdravou zálibu ve svých genitáliích.

„Elvis si už zas olizuje koule.“

„Každý by měl mít koníček,“ odpoví babi okamžitě.

Přišla jsem domů ze svého kávového dýchánku s Grayem, abych zjistila, že Jake odjel beze slova do města. Možná to má něco společného. Ale on mi žádné vysvětlení nedluží. Nemám právo být z toho špatná. Vyměnili jsme si pár polibků. Byly fantastické? Ano. Nejlepší, co jsem kdy zažila? To se vsaďte.

A přesto to nic neznamená. Jsem už velká holka a hraju podle pravidel velkých holek. A ta pravidla říkají, že mi nikdo nic nedluží. Zdvojnásobte ten postoj, pokud je zmíněná osoba super známá sportovní hvězda. Sice trochu zašlá, ale pořád hvězda.

„Řekl Jake, kam jde?“

Podívám se na ni. „Babi… nebudeme mluvit o Jakeovi.“

„Takže ti to neřekl.“

Babi ví, jak nasypat sůl do rány.

„Ne. Jsme sotva přátelé. Nemusí mi nic vysvětlovat nebo mi říkat, když někam jede.“

„Takhle tomu teď vy mladí říkáte?“

Znovu se na ni podívám a najdu její veškeré soustředění zaměřené na výšivku, na tváři má lehký úsměv.

„Stejně je to jedno… jak to půjde, vrátím se do Kalifornie. Tohle místo… není pro mě.“

„Blbost.“

„Babi.“

„Jaké si to uděláš, takové to máš.“

„Jdu ven,“ oznámí táta, vejde do dveří čistě oblečen a oholen.

Je osm večer. Můj otec obvykle v tuto dobu spí ve svém křesle před televizí.

„Ven?“ cítím potřebu si to ověřit. „Jako že s někým?“

„Jdu s chlapama na pivo.“

„Bav se,“ zacvrliká babi a my oba se otočíme, abychom se na ni pořádně podívali. Velmi zvláštní.

Táta mi věnuje pohled a mávne.

V devět zalezu poraženecky do postele. Žádný Jake. Žádní přátelé. I Gene je pryč. Můj otec má lepší společenský život než já. Takhle jsem si svůj život nepředstavovala. Na vteřinu zvažuju, že bych zašla za Reginou, ale určitě bude mít hodně práce a já bych byla tou smutnou holkou na konci baru, která sosá tři hodiny jednu sodovku. Odmítnu být v tomhle příběhu tou holkou.

Udělám druhou nejlepší věc, zavolám sestře, abych si postěžovala. „Neřekl ani slovo. Prostě mě nechal ve spižírně a další den odjel.“

„Jak je velký?“

Těhotenství udělalo z mé umírněné sestry krysu. „Myslíš to vážně?“

„Proč ne?“

„Očekáváš, že ti řeknu, jak velký je chlap, do kterého jsem nezdravě zakoukaná?“

„Co je na tom? Chceš, abych ti řekla, jak je velký Charlie?“

„Ne! A už žádné další děti. Těhotenství z tebe dělá blázna.“

„Oh, Charlie je doma. Čas na sex. Miluju tě.“

Když mi Jackie zavěsí, pořád ještě nejsem unavená, takže jako středoškolský lůzr, kterým jsem, si ho vygooglím… zase.

Vyskočí video z YouTube s posledního vyhraného Stanley Cupu, takže zmáčknu přehrát. Na bruslích je Jake čirá poezie pohybu. Rychlý, elegantní. Erotický. Ta změna na něm je teď očividná. Sleduju ho hrát s takovým množstvím energie, s tolika emocemi ve tváři, že sotva vypadá jako ta samá osoba. Jsem z toho vlastně smutná. Musím přemýšlet o tom, kam zmizel ten muž, smějící se se svými spoluhráči na videu.

Něco upoutá mou pozornost. Zastavím video a vrátím to. Prudký zásah jednoho z obránců Tučňáků. Chlap ještě větší než Jake ho narazí na mantinel. Ale lapám po dechu ne kvůli tomu střetu, když stojí. Je to chvíle, kdy dopadne na led tváří napřed a pak ho ještě zasáhne skrumáž hráčů bojujících o puk. Hlavu má chycenou uprostřed všeho toho násilí.

Sleduju, jak se otřeseně zvedá na nohy, jeho zkrvavená tvář to ještě podtrhuje. Pak odbruslí z ledu.

Sleduju ten čtyřicetivteřinový záběr ještě třikrát a v hlavě si udělám poznámku, abych se ho na to zeptala, až ho uvidím.

To je to, jestli ho ještě uvidím.

Telefon se mi rozvibruje upozorněními. Odemknu ho a zírám na displej. 5630 upozornění z Twitteru. Zablokovala jsem tolik účtů, že jsem je stáhla skoro na nulu, takže mě to vyděsí. Je možné, že někdo můj tweet vyfotil a znovu ho pustil do oběhu?

Váhavě otevřu Twitter a začnu číst. Pak vykřiknu.