CA - 10. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Konečně!“ Už jsem začínala přemýšlet, jestli budu muset přijít a vytáhnout tě ven,“ řekne Gina, jakmile se protlačím přes masu těl, abych se dostala k baru, za kterým stojí.

Královna je osvětlená. Sotva tu můžu dýchat, jak je narváno, a to má tohle místo vysoké stropy.

„Jo, já vím,“ zamumlám nesměle. „Promiň, že mi to trvalo tak dlouho.“ Rozepnu si svou (Jackiinu) koženou bundu a odhalím své vintage tričko se Supermanem, co mám pod ní.

„Ty--“ řekne, ukáže na asi dvaceti a něco letého hipstera s blond dredy. „—pryč z té barové stoličky. Tohle je VIP sekce vyhrazená pro majitele.“

Mladý hipster udělá obličej. „K čertu s tím, utrácím tu prachy. Promluvím s ním.“

To nebyla odpověď, kterou Gina chtěla slyšet. Jedno dokonale tvarované obočí sebou cukne.

„Hele, ty deodorante. Díváš se na něj. Takže vstaň, nebo tě Dana vyprovodí ven. Ukáže prstem na týpka u hlavních dveří. Dana je asi dvoumetrový Samoan. Cítí tu pozornost, takže kývne bradou směrem k nám. Jeden pohled na Danu a hipster se klidí.

„Haha. Tohle musí být uspokojující.“

„Z velké části,“ odpoví.

Kdybyste měli tušení, kolikrát nás na střední donutili k tomu, abychom šly jinam, nebo úplně vypadly z ochozů na fotbalovém zápase, pochopili byste.

Vezme sklenici z naskládaných za sebou a zvedne ji. „Jaký je tvůj favorit?“

„Ve skutečnosti žádného nemám, takže to nechám na tobě. Nic příliš sladkého nebo silného. Jdu pěšky domů.“

Gina se zabere do míchání ingrediencí, drží mátu, a lije obsah šejkru do sklenice. Usrknu si a usměju se. Prostě dokonalé.

„Mojito, ale s mým vlastním malým vylepšením. Malinová vložka.“

„Výýýborné.“

Položí si lokty na bar a zazubí se. „No věřila bys, že tohle jsme my?“

„Mluv za sebe. A ano, věřím, že jsi to ty. Ty jsi nikdy nebyla ta vzadu. Zato já…“

„Každý nemůže být bojovník. Ty jsi silná svým vlastním způsobem… to, co jsi udělala, chtělo dávku odvahy.“

„Nebo čirá hloupost.“ Pokrčím rameny a dopiju svůj drink. „Můžu dostat ještě jeden?“

„Jsi si jistá? To bereš trochu hopem.“

„Máš pravdu. Možná bych neměla.“ Myslí mi problesknou obrázky všech věcí, které se za posledních několik měsíců zvrtly.

„Možná bych měla.“

O dvě hodiny později…

„Nevím. Nevím. Možná to tak bylo nejlepší. Byl mizerný v líbání, víš, co tím myslím?“ slyším sama sebe a přesto nad svou pusou nemám vládu. „Jako polknout velkého syrového tuňáka. Jako špatné sushi.“

„To zní skvěle,“ řekne Gina s kamennou tváří.

„Měla bych jít.“

„Drsná láska?“

„Zastřel mě.“

„Ty jsi ta největší amatérka. Ta mojita vůbec nebyla silná.“

„Nemáš výdrž. Měla jsem ti to říct.“

Gina přede mě posune sklenici vody. „Vypij to a já tě odvezu domů.“

„Ne…ne, ne. Zavolám tátu, aby pro mě přijel. Gene přišel o všechny tyhle fajn věci, když jsem byla na střední. Má toho dost co dohánět.“

Vytáhnu svůj telefon, a ťuknu na ikonu telefonního čísla mého táty.

„Haló? Carrie?“

Proč zní, jako by nemohl popadnout dech? Odsunu tu divnou myšlenku stranou, protože někde hluboko v paměti vím, že jsem lehce podnapilá a neměla bych se teď vůbec pokoušet myslet.

„Proč zníš tak udýchaně, tati? Nevadí. Můžeš mě vyzvednout? Jsem u Giny – promiň – v Reginině baru. Je to tu moc pěkné a jmenuje se to Královna. Protože ona je královna krásy…“

Gina s uchechtnutím uklízí bar od prázdných lahví a sklenic.

„Já jsem…“ táta vydechne. „Jo, dobře. Dej mi pár minut.“

„Všechno v pořádku?“ zeptá se Gina, vidím zmatený pohled na její tváři.

Setřesu ten divný pocit. Teď není čas hrát si na investigativní reportérku. „Jo… měl by tu brzy být.“

O deset minut později se spustí můj investigativní alarm, když uvidím do dveří vejít Jakea, prozkoumá dav a vydá se přímo ke mně.

„Ahoj, hřebečku,“ slyším vyjít z úst mé dlouho ztracené přítelkyně. „Kruci, ten je pěkný.“

„Není můj typ,“ slyším říct sebe samu. Což je samozřejmě čiročirá lež. Je úplně fuk, jestli je můj typ nebo ne. Nevyhovující pravda je, že mě stoprocentně přitahuje muž, kterého sotva toleruju, a který mě toleruje ještě míň.

„Žhavý jak peklo a stavěný jako zatracený cihlový barák není tvůj typ?“

„Tentokrát ne. Taky je to nesnesitelný buran.“

„Takže ho znáš dobře?“

„Vůbec.“

Což je z většiny pravda. Turnera prakticky není možné definovat. V jedné chvíli se na mě dívá, jako by chtěl odkrýt každé moje tajemství, a v druhé se chce schovat v krabici pod postelí.

Když mluvíme náladách, Turner vejde s jeho obvyklým permanentním nesouhlasem ve tváři. „Potřebuješ odvézt domů?“

„Cože?“

„Odvézt.“

„Kde je Gene?“ Rozhlédnu se kolem.

„Je… požádal mě, abych tě vyzvedl. Je indisponovaný.“

„Indisco?“

Turner si s povzdechem sedne na prázdnou stoličku vedle mě. „Sodovku, prosím,“ požádá mladého barmana, který prochází kolem s obdivným pohledem.

Většinu času zapomínám, že Turner je světově známý sportovec. Že má fanoušky, to je lidi, kteří neznají jeho drsnou osobnost s velkým D.

„Regino Polizzi – to je Jake Turner. Turnere, seznam se s majitelkou tohohle fajn podniku a mou jedinou kamarádkou.“

Regina se kření a přijme Jakeovu nataženou ruku. „Vím, kdo jsi.“

Turner – ten se nesměje. Bůh pomoz, že by tenhle muž ukázal něco milého. To je moc práce.

„Musíš ho omluvit, G. Turner je v permanentním stavu smutku a zklamání. Ale zachránil mi život. To udělal. Pravděpodobně toho teď lituje. Ne, Turnere? Nepřeješ si, abys mě tam nechal, aby se ze mě stal lidský nanuk?“

„Ne.“

„To je ono. To je všechno, co řekneš?“

„Ne. Nelituju toho, že jsem tě zachránil od toho být lidským nanukem.“

Moje pozornost se obrátí zpátky k Gině. Pozorně nás sleduje, jeden koutek jí cuká smíchem.

„Není to veselá kopa?“

Jake si opře loket o můj a po paži mi přejede pocit uvědomění.

Pohledem zatěkám k němu, jak se napiju vody. Ten tenký černý svetr, který má na sobě, obepíná jeho hruď. Upravil si vlasy. Má je teď sčesané jako to nosí každý druhý sportovec na zemi. Ale vypadá to na něm sakra dobře.

Nedokážu od něj odtrhnout oči. Jsou neukázněné, absolutně neakceptují žádné způsoby. Ve skutečnosti ho studuju tak intenzivně, že bych mohla dostat titul z jeho anatomie. Zatímco to pokračuje, moje vnitřní orgány dělají tu věc, kterou by kvůli tomuhle muži vůbec dělat neměly. Kroutí se.

Právě teď se nemám moc ráda.

Regina si položí ruce na bar a nakloní se. „Hej, víš, na co jsem se tě chtěla zeptat… chodíš s někým? Protože Luca je zpátky ve městě a je opět single.“

Samozřejmě že je zase single. Luca je single každé tři měsíce jako podle hodinek. Reginin prostřední bratr je naprostý hráč. To bych raději snědla špatné sushi.

„Ne…ne, já…“ Jak tohle říct, aniž bych urazila jejího bratra. „Nikdy mezi námi nebyla… chemie.“

To je naprostá lež a Regina to ví. Naposledy, když jsme se s Lucou viděli, mi bylo sedmnáct. Tehdy by se na mě dvakrát nepodíval, i kdybych byla vzrušená.

Někde vzadu na druhém konci baru na Ginu mávne nějaký muž v obleku. „Budu tu za minutku, Care.“

„Dej si na čas,“ řeknu jí, i když nechci být s Turnerem déle, než je nutné. Jsem příjemně naladěná a ráda bych to tak udržela.

„Jako máme my,“ uslyším po své pravé ruce.

To upoutá mou okamžitou pozornost. Podívám se a najdu Turnera, jak na mě zírá. „Prosím?“

Protože vím, že jsem pořád lehce opilá a určitě jsem ho neslyšela správně.

„Chemii. Víš, to, co je mezi námi.“

Promnu si spánek. Možná jsem opilejší, než si myslím. „Chemii?“

„Jo.“

Jsem zmatená. „Myslíš, že máme chemii?“

Se smrtelnou vážností přikývne. Co to dělám? Rozhlédnu se kolem. Tohle nemůže být skutečné. Podívám se za jeho hlavu. Na druhou stranu. Buď v horečce blouzním nebo si ze mě někdo utahuje.

„Přestaň říkat hlouposti. A kde je kruci Gene?“

„Zaneprázdněný…“ Turner se mi podívá na rty. „Řekni mi, že to necítíš.“

Cože kruci?

Můj pulz vyskočí. „Nemáme chemii.“ Ale podívat se na něj nemůžu, když to říkám. Prozradily by mě oči. Nemůžu to udělat ani opilá, ani střízlivá. Naprosto mě zahnal do kouta.

Na konci baru Regina diriguje zaměstnance. Pravděpodobně jí naše neustálé špičkování nudí. Nemůžu ji vinit.

Tmavé safírové oči drží ty moje a je to jako věčnost. Stejně jako pomalý postup horkosti po mém krku. Není to chemie. Tahle přitažlivost je choroba.

„Ještě víc chemie a vypálili bychom dům, kdybychom se spolu vyspali.“

Okamžitě si ho představím nahého a tváře mi zahoří.

Nakloní se ke mně. „Teď na to myslíš že…“

Co to do něj vjelo?

„Ne. A hasiči z Lake Placid to můžou zabalit, protože to se nikdy nestane.“

Následuje ticho. Takže pokračuje soutěž v zírání jako je to u nás už rutina. O jednu… dvě… tři chvíle později…

„Uvidíme.“ Seskočí ze stoličky a naznačí ke dveřím. „Pojď. Je pozdě a vypadá to, že tvoje kamarádka potřebuje zavřít.“

Rozloučím se s Ginou, a strávím dobrých deset minut tím, že se snažím zaplatit za své pití a ona mě nechce nechat. Pak následuju Turnera do auta, které zaparkoval venku. Otevře mi dveře a já nastoupím. Než je zavře, chvíli zaváhá.

„Druhý nejhezčí, jo?“ Dnes večer má v očích jiskru, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Je ještě desetkrát atraktivnější. To je pro mě špatná zpráva.

„Těžko uvěřit, že jsi vůbec na tom seznamu – já vím. Ale poslední dobou jsem venku moc nebyla.“

Zavře dveře a na stranu řidiče ho doprovodí temné uchechtnutí. Nastoupí a nastartuje. V tiché temné kabině ke mně dolehne vůně čerstvé olejové barvy a terpentýnu. Připomene mi to farmu. Je to jako před lety a ne před dvěma měsíci.

Podívám se na zadní sedadlo a spatřím tam tři zakrytá plátna.

„Kdy ses naučil malovat? Chci říct, vím, že jsi dobrý hokejista, ale jsi úžasný umělec.“

Moje opilost na mě tvrdě dolehne, oči mi ztěžknou a povolím rty. Přidejte útulné pohodlí SUV a známou vůni muže sedícího vedle mě a já jsem super klidná. Poprvé od chvíle, co jsme se potkali, jsme na úrovni hracího pole. „Myslím to vážně, Turnere. Tvoje malby jsou… berou mi dech.“

Pokaždé, když kolem nějaké v hlavním domě procházím, musím se zastavit a zírat. Je na nich něco, co sytí duši, uklidňuje ji stejným způsobem, jako krásná hudba. Je to víc než dovednost. Vlévá do nich emoce. A jestli dělá Jake Turner všechno ostatní se stejnou vášní a pozorností, bojím se jen pomyslet.

Plynule odbočí na téměř opuštěnou cestu a vydáme se do kopce, který vede k hotelu.

Odkašle si a já se na něj podívám. Jednu ruku má na volantu, druhou si přejíždí po bradě. „Moje terapeutka. Chce, abych si vedl deník nebo něco – po té nehodě.“

Zavrtím se na sedadle, abych ho mohla sledovat, abych viděla, jestli je to opravdový průlom v ledu, ale je stoický jako obvykle.

„Když jsem byl dítě, kreslil jsem… jedna věc vedla k druhé. Sám jsem se naučil používat olej…“

Pokrčí rameny, rty mu oddělí napjatý úsměv. V hrudi se mi rozlije teplo. Opravdu je trochu dětinské, jak euforicky se cítím, protože se o tenhle svůj kousek podělil se mnou.

„Máš neskutečný talent.“

Žíla na krku mu vyskočí. Jeho hruď se zvedá a klesá. Jeho tělo reaguje, zatímco ústa zůstanou potichu. Neví, co si s tím komplimentem počít.

„To je v pohodě, Turnere. Neboj. Nebudu mít o tobě vysoké mínění, jestli se bojíš o tohle.“

To stačí, aby se uklidnil, jeho velké tělo zapadne hlouběji do kožené sedačky.

O pár minut později zaparkuje SUV před domky a vypne motor. Jsem příliš unavená, takže dokážu sotva dýchat. Jake mi otevře dveře, odepne mi pás a zvedne mě. Vezme mě do náruče jako to udělal té osudné noci u farmy, když mi zachránil život. Starý dobrý Jake je vždycky tady, když ho potřebujete.

Každý instinkt v mém těle mě nutí omotat mu ruce kolem krku a položit si hlavu na jeho rameno. Zhluboka se nadechnu, vdechuji jeho kůži, projedu mu prsty ve vlasech vzadu na hlavě. Nemůžu se ho přestat dotýkat.

On vydá nějaký zvuk a já to udělám znovu. Jsem tak unavená, že mě ani netrápí, že je to nevhodné.

Otevře moje dveře, zanese mě dovnitř a jemně mě položí na postel. Jenže já se nepustím. To teda ne. Držím se mu na krku jako malá opička.

„Díky, Turnere. To… to od tebe bylo milé.“

Zblízka mě sleduje. Jeho intenzivní pohled těká mezi mými rty a očima. Podruhé mám dojem, že to udělá, že mě konečně políbí, a moje tělo se probudí, připravené na všechno. Je to už tak dlouho, že to pravděpodobně pokazím, ale aspoň bude legrace to zkusit. Ale těsně předtím, než udělám vítězné kolečko, se odtáhne a přeruší tak moje chabé držení.

„Dobrou noc, medvídku-Carrie.“

A pak je pryč, zavře dveře, když odejde.