BY - 20. kapitola 1/2

 Překlad: Lenny

HARPER

Můj jediný kufr sedí plně zabalen přede mnou, když čekám na autobusovém terminálu abych se vrátila do domu svých rodičů.

Přála bych si, abych měla jiné místo, kam bych mohla jít, kam běžet, ale nemám. Musím jít domů a vysvětlit jim, jak se mi podařilo zahodit celý svůj život. Každá šance na úspěšnou kariéru je pryč. Jak teď půjdu na vysokou? Nemám žádné peníze, žádný domov a nyní se mám starat o dítě? Nemůžu se postarat ani o sebe. Tohle je ... noční můra, skutečná a živá.

Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak jsem mu mohla znovu uvěřit? Jak jsem mohla otěhotnět s takovým monstrem?

Proč nejdeš na potrat?

Jeho slova bolí víc než cokoli jiného. Co ho donutilo něco takového říct? Warren může být hrozný člověk, krutý a zlý, ale nikdy bych si nepomyslela, že řekne něco tak temného a krutého.

Zvláště ne o něčem, co je jeho polovinou a část nás obou. Co ho vlastně donutilo myslet si, že bych šla na potrat a zabila život, který jsme vytvořili.

Zvuk blížícího se autobusu zaplní ulici, otočím hlavu, abych viděla, že míří ke mně. Postavím se na nohy a vytáhnu rukojeť na kufru, abych ho mohla táhnout za sebou. Udělám asi dva kroky, když uslyším, jak někdo volá mé jméno.

Co to -

„Harper!“

Otočím se se a zjistím, že Warren běží po chodníku, mává rukama sem a tam, jak se pokouší získat mou pozornost. V žilách mi pulzuje hořký hněv. Zavrtím hlavou, otočím se zpět a začnu kráčet k blížícímu se autobusu. Je příliš pozdě. Nemohu a nebudu s ním mluvit. Možná jednoho dne, ale ne dnes.

"Harper," zařve znovu, když autobus zastaví a dveře se otevřou. Chystám se nastoupit, ale sotva udělám krok, když mě někdo stáhne zpět. Snažím se ho setřást, ale jeho ruce jsou pevně na mých ramenou. Cítím, jak se rozpouštím v jeho dotyku. Chci se vzdát, podlehnout čemukoliv, co řekne, ale on se o mě nezajímá. Nechce mě. Byla to všechno chyba.

"Prosím, dovol mi to vysvětlit. Je mi to moc líto, posral jsem to. Myslel jsem, že jsi mě podvedla a otěhotněla s někým jiným.“ Povzdechne si.

Když se k němu otočím tváří v tvář, nemohu před ním skrýt svůj hněv a smutek. Oči má podlité krví, a přestože páchne jako skříňka s alkoholem, vypadá střízlivě. "Myslíš to teď kurva vážně? Kdy jsem sakra měla být s někým jiným? Poslední týdny jsme spolu byli dnem i nocí."

Warren zavrtí hlavou, jeho hrudník rychle stoupá a klesá, až se obávám, že by mohl dostat infarkt. „Ne teď, tenkrát… před třemi lety. Viděl jsem účet za lékaře s tvým jménem. Psalo se v něm o potratu a já jsem si myslel ...“ Snažím se strávit to, co říká, ale jsem příliš naštvaná, příliš smutná, moje snaha je u konce. Nic nemůže změnit to, čím jsme se stali.

"Myslel sis, že jsem tě podvedla a šla na potrat? Co je to s tebou? Znáš mě vůbec? Proč sis se mnou nepřišel mluvit? Proč jsi tomu vůbec věřil? Měl bys vědět, že bych nikdy nic takového neudělala! Milovala jsem tě a ty jsi se mnou zacházel, jako bych pro tebe nic neznamenala, zas a znova.“ Slova se ze mě valí. Snažím se mezi tím nadechnout.

"Je mi to líto ..." Slova z jeho rtů lehce padají a vidím vinu a hanbu v jeho rysech, a přesto je mi to jedno.

"Je mi líto nestačí. Tohle není něco, co ti můžu jenom tak odpustit. Nedokážu zapomenout na slova, která jsi mi řekl dříve, a nevím, jestli někdy dokážu. Nikdy bych nešla na potrat, ale neboj se, nemusíš být součástí našich životů. Nechci tvé peníze a rozhodne nechci tebe."

Odstoupí, jako bych ho právě praštila do tváře. „Ty mě nechceš?“ zamrká, jako by si nebyl jistý ohledně toho, co jsem právě řekla.

Polknu bolest v hrudníku a tisíc dalších emocí a přikývnu. "Právě teď, ne, a možná nikdy. Měl jsi šanci a zničils mě, nás. Vzal jsi něco krásného a zničil jsi to.“

"Je mi to líto, Harper. Je mi to moc líto. Není nic, co bych mohl říct nebo udělat. Nemůžu vzít zpátky věci, které jsem udělal. Nedokážu přetočit čas. Kdybych mohl, udělal bych to bez zaváhání. Napravil bych všechny své křivdy. Vymazal bych veškerou bolest, kterou jsem ti způsobil, všechno, co jsem nám udělal.“

No, nemůžeš ... řeknu málem, slzy mi bodají oči. Je čas to nadobro ukončit. Je na čase, abych to nechat jít. Příliš dlouho jsem na něm lpěla a držela se myšlenek, že bude můj navždy. Nebylo to nic jiného než zbožné přání. Warren není princ. Já nejsem princezna. A tohle není pohádka. Je to noční můra, ze které se musím probudit. Zachránit se před tím.

"Můj autobus odjíždí, musím jít," řeknu mu a trochu pevněji uchopím rukojeť kufru.

"Alespoň mě nech tě odvézt," nabídne se a natáhne ke mně ruku, ale cítím chlast až odsud.

"Páchneš jako lihovar a neměl bys nikam řídit, natož se mnou."

Spustí ruku a poraženě skloní hlavu. "Dobře."

"Dobře," opakuji jeho slova. Mám pocit jako by mé srdce bylo vyrváno přímo z mé hrudě. Ustoupím od něj.

"Chci být ve tvém životě a života dítěte. Ne ... neukončuj to navždy. Nedovol, aby tohle bylo sbohem,“ prosí, ale v mém již tak křehkém stavu nedokážu určit naši budoucnost.

"Nevím ... opravdu nevím, jestli můžu."

"Madam, chystám se odejít bez vás," zavolá na mě řidič autobusu.

"Sbohem, Warrene," zašeptám a jak znovu zjišťuji, odcházím od muže, kterého miluji. Jediný rozdíl je v tom, že tentokrát jsem to já, která se rozhodla odejít.