UTalon - 2. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 2 – Mia

 

Zaparkuji své auto na příjezdové cestě u své sestry a vypnu motor. Jakmile se kolem mě rozhostí ticho, nechám hlavu padnout dozadu na opěrku. Posledních pár týdnů, bylo jako uragán, a já jsem vyčerpaná. Mluvila jsem s Kenem každý týden, a on mě ujišťoval, že jakmile dostane souhlas od statika, že prodejna může být otevřená, budu mít svou práci zpátky, ale zatím, se to nestalo. Mezitím, jsem pracovala v baru, kde pracuje moje sestra, a brala jsem směny přes obědy, což znamenalo velké snížení platu. Ale tak, jsem šťastná, že mám vůbec nějakou práci, i když peníze, které vydělám, jsou rychle pozřeny každodenními potřebami a pomocí mé sestře.

Vydechnu očistný povzdech a pak otevřu oči. Ačkoliv moc chci zůstat tady v tichu, ještě o několik minut déle, vím, že v domě, jen pár stop ode mě, je moje sestra, obklopená chaosem. Před aférkou jejího manžela, byla máma v domácnosti, jen s maturitou. Nyní, pracuje v baru po večerech a během dne má online školu, aby získala učitelskou licenci, něco, co vždycky chtěla dělat. Jsem na ni hrdá, že bere život do vlastních rukou a pracuje na svém vlastním zlepšení. I tak, jsem naštvaná, že nechá Mikea – který je technicky stále její manžel – mimo tím, že odmítá od něj jakoukoliv pomoc. Část mě to nesnáší, ale musím uznat, že je stále skvělým tátou a každý měsíc, platí to, co má, a ještě se ptá, jestli není potřeba víc. Ne, že by moje tvrdohlavá sestra od něj přijala cokoliv navíc.

S frustrovaným povzdechem, zvednu tašku ze sedadla spolujezdce a pak otevřu dveře. Zabouchnu je bokem a pak mířím po chodníku k předním dveřím čtyřpokojového, cihlového domu, kde žije moje sestra. Poprvé, když jsem viděla její dům, myslela jsem si, že vypadá jako menší verze domu ze Sám doma – červené cihly, černé okenice a bílé sloupky vpředu, zvýrazňující přední průchod.

Čím jsem blíž ke dveřím, tím hlasitější je křik a smích zevnitř. Usměji se, když namačkám kód zámku a když se otevře, vejdu dovnitř. „Ahoj, moje zlatíčka.“ Skrčím se dolů, abych pozdravila Mercury a Retru, které obě leží v pelechu Retry, blízko dveří, a ani jedna nevypadá, že by vstala, nejspíš vyčerpané z hraní s holkami, když přišly ze školy. Podrbu je a jejich ocasy a chlupatá těla, se nadšeně zakývají.

Adoptovala jsem obě moje holky před pěti lety od chlapa, který byl před obchodem s nápisem, že má volná štěňata. Neplánovala jsem ten den získat štěně, ale nemohla jsem si pomoct. Chlap mi řekl, že jsou to buldoci s něčím. Bylo mi jedno, co jsou za rasu; prostě jsem věděla, že je musím mít, když jsem se do nich okamžitě zamilovala. Moje holky jsou skoro dvojčata, kromě toho, že Mercury je celá bílá a Retro má jedno ucho béžové.

Potom, co je obě podrbu, pustím kabelku na rostoucí hromadu tašek, bund a dalších věcí, končící uvnitř zádveří, a pak jdu dlouhou chodbou, která vede do kuchyně a obýváku. Jakmile dojdu na konec chodby, vidím svou sestru Cece v kuchyni, zády ke mně, s telefonem na uchu. Moje šestiletá neteř Ruby, stojí u linky a míchá ve skleněné míse něco, co je zářivě zelené. Mé devítileté neteře, dvojčata Lola a Kate, sedí přes ostrůvek ode mě, každá z nich na svém iPadu, když Kate nejspíš hraje hru a Lola si pravděpodobně čte.

„Mimi!“ křikne Ruby, když mě spatří a já se skrčím dolů, když seskočí ze stoličky a běží ke mně, a pak se zasměji, když do mě plnou silou vrazí.

„Ahoj, ty malá zlobilko.“ Políbím ji na spánek, když mě obejme pažemi kolem ramen a já jí podržím zezadu hlavu, jak vstávám. „Byla jsi dneska hodná?“ zeptám se a ona se zakloní, usměje se pokřiveným úsměvem a ukáže, jak jí chybí jeden z předních zubů. „Já jsem vždycky hodná.“ Zvednu obočí a její úsměv se zvětší. „Co? Já jsem, vždycky hodná.“

„Lhářko.“ Polechtám ji, když jdu k jejím sestrám, které se obě usmějí. „Ahoj, holky,“ zašeptám a pak je obě políbím na hlavy, čímž si vysloužím „Ahoj, Mimi“ na oplátku, než donesu Ruby k lince. Postavím ji na stoličku, na které předtím stála a pak ji sleduji přes rameno, jak zvedne metličku z mísy a začne s ní znovu otáčet v tom sajrajtu. „Co to děláš?“

„Sliz.“

„Sliz,“ zopakuji zhrozeným šepotem a otočím se, abych se podívala na svou sestru. Když se její pohled setká s mým, zvednu obočí a sleduji, jak odpoví pokrčením ramene. Slabochu, naznačím ústy, a ona protočí oči, než se vrátí zpátky ke svému telefonu. Je slaboch, jestli se mě ptáte. Když jsem viděla, že se vrátil sliz, byla jsem první, kdo ho koupil, jelikož jsem neměla ponětí, že ten zábavný sajrajt z dětství, zmutoval do něčeho, co nikdo nedokáže ovládat. Dala jsem toho svým neteřím půl kyblíku, jako správná, hodná teta. Byla to pohroma. Ten neonově růžový sajrajt se roznesl od jednoho konce domu ke druhému, a zachytil se na místech a v místech, kde by sliz neměl co dělat. Po téhle poslední zkušenosti, jsme si Cece a já odhlasovaly, že už nikdy nedovolíme holkám, mít sliz. Hádám, že to nezahrnuje ten, který si Ruby udělá sama.

Vezmu metlu od své neteře a oklepu ji o hranu mísy, než ji položím na linku, ignorujíc loužičku, kterou tam zanechá. „Co takhle,“ začnu, aniž bych vzala na vědomí její našpulení, „to nechat chvíli stát, aby to dosáhlo nejvyšší lepkavosti, a podívali se na film?“

„Ledové království 2?“ zeptá se, se šťastným výrazem na tváři, zatímco její sestry nesouhlasně zasténají. Ne, že bych je vinila. Myslím, že jsem viděla tenhle film víckrát, než by kdokoliv měl. Bez ohledu na to, jak roztomilý je Olaf, nebo jak chytlavé jsou ty písničky, je jen omezený počet sledování, které zvládne jeden člověk, než je přijat do blázince.

„Myslela jsem si, že bychom se mohly podívat na něco nového.“ Nesu ji okolo ke gauči a zvednu ovladač od televize.

„Jako co?“ zeptá se. Stojí na opěrce, ruce omotané kolem mého krku a skáče. Stáhnu ji dolů na klín a její sestry se k nám připojí a pak procházím filmy, které jsou nahrané v DVD přehrávači. Když vidím Noční dobrodružství, na seznamu, usměji se a zmáčknu Play.

„Tohle se ti bude líbit.“ Políbím ji na vršek hlavy a pak ji držím na hrudi, s Lolou opřenou o mě a Katy, přitulenou se svému dvojčeti.

„Půjdu se připravit do práce,“ řekne Cece, a zastaví se u gauče, když film začne, a já se setkám s jejím pohledem, a všimnu si stále-přítomného stínu smutku v jejích očích. Posledních pár měsíců, bylo pro ni ve znamení přizpůsobování. Není to prostě jen to, že končí její manželství; je to také o tom, že už nemůže trávit každý možný okamžik se svými holkami, což je něco, co miluje.

„Jsi v pořádku?“

Při mé otázce, pohlédne rychle na děti, a já si chci nakopat zadek za to, že se ptám na takovou otázku před nimi. Nechce je znepokojovat; nechce, aby věděly víc, než vědí, o tom, co se stalo mezi ní a jejich otcem, a já ji za to obdivuji.

„Jsem v pohodě. Jen si přeji, abych zůstala doma a sledovala film s vámi čtyřmi.“

„Můžeš s námi zůstat, mami,“ řekne Ruby svým sladkým, dětským hláskem, když se postaví. Chytnu ji za ruku, když jde po polštářích k opěrce ruky a cuknu sebou obavou, když seskočí dolů, aby šla ke své mámě.

„Kéž bych mohla, holčičko,“ řekne Cece a zvedne ji. „Ale budu s vámi doma v pátek večer.“ Přitiskne si tvář Ruby ke krku a zavře oči. Když se Cece odtáhne, Ruby se dotkne svým čelem mámina a mě se rozpustí srdce. Miluji vidět sestru s jejími holkami, a když ji s nimi vidím, vždycky mě to nutí přemýšlet, co chci pro sebe.

Myšlenka na to, mít dítě, mě děsí. Není to jen o tom, nosit v sobě devět měsíců lidskou bytost, ale celá ta zodpovědnost za někoho jiného, po zbytek života, že je příliš znepokojivé, jen o tom přemýšlet. Posledních několik let, jsem žila svůj život ze dne na den, bez skutečné myšlenky na budoucnost, a s dítětem nemáš na výběr, než myslet na to, co se stane za týden, za měsíc, nebo za pár let. Navíc, je tady skutečnost, že musím najít muže, o kterém bych vůbec přemýšlela, mít s ním dítě. To ovšem neznamená, že necítím tikot svých biologických hodin.

„Běž se tulit k Mimi a dívat se na film, a uvidíme se ráno.“ Políbí Ruby na čelo, než ji dá dolů na zem.

Když se naše pohledy setkají znovu, věnuji jí úsměv, spolu s pohledem, říkajícím „Promluvíme si zítra, než holky vstanou“ a slyším ji si povzdechnout. Její holky nejsou jediné, před kterými ráda zatajuje věci. Je nekonečně odhodlaná držet věci ode mě, od mámy, a od kohokoliv dalšího, komu na ní záleží. Jediný rozdíl je v tom, že já ji nenechám vyklouznout, když se snaží vyhnout mým otázkám, a rozhodně jí nespolknu, když říká, že je všechno v pořádku.

Odvrátím se od sestřina pohledku, když Ruby vleze zpátky na můj klín a pak si opřu hlavu o vrcholek její hlavy, zatímco zavřu oči, a chci si prostě jen na chvilku odpočinout.

„Můžeme udělat popcorn, Mimi?“ zeptá se Lola, a já zamrkám očima, jak je otevřu, pak otočím hlavu na stranu, abych se podívala na svou neteř, a všímám si, že její oči mají ten stejný odstín hnědé, jako moje. A bronzová barva téměř stejně barví naše vlasy.

„Jistě, zlato.“ Sundám Ruby ze svého klína a vstanu. Přejdu do kuchyně a prohrabu skříňky, než najdu krabici popcornu. Vytáhnu ji ven a pak zavrtím hlavou a vezmu další, protože slaný, máslový popcorn, zní právě teď velmi dobře. Jakmile mám plnou mísu dobroty, jdu zpátky na gauč a sednu si se svými neteřemi. Zanedlouho potom, Cece přijde dolů a rozloučí se, než odejde do práce.

Když je pryč, strávím další hodinu smíchem a vzpomínáním během filmu, který byl malou součástí mého dětství, která neměla nic společného s okolním dramatem, prostě jen čisté a jednoduché štěstí. Když film skončí, objednám nám pizzu k večeři a potom, co se najíme, odvedu holky nahoru, kde nastrkám jednu po druhé do sprchy, zatímco se vystřídají na telefonu s tátou, což dělají každý večer před spaním.

Když vidím spokojené úsměvy na jejich malých, sladkých tvářičkách, když je konečně nacpu do postelí, vím, že moje sestra dělá všechno správně. Ano, její život je vzhůru nohama. Ano, pracuje víc, než předtím, a netráví tolik času doma, jak byla zvyklá. Ale její holky jsou šťastné, zdravé a co je nejdůležitější, vědí, že je jejich táta miluje, i když není pod stejnou střechou s nimi.

 

Když budík, nastavený na mém telefonu, začne zvonit, bojuji, abych vytáhla ruku zpod deky a těžké váhy Mercury. Jakmile ho popadnu, rychle ho vypnu, nerada, že mě vytáhl ze snu, který jsem měla, snu, který zahrnoval muže, na kterého jak to vypadá, nemůžu zapomenout.

Nechám oči zavřené a snažím se z paměti vytáhnout nějaké detaily o něm, ale bez ohledu na to, jak moc se snažím, zdá se, že žádný z nich ho přesně nevystihuje. Nejsem si jistá, jestli je to vděčností, nebo něčím jiným, ale neuplyne hodina, kdy bych si na něj nevzpomněla. Dokonce i ve spánku, mě najde.

Studený čumák na mé tváři, mě vytáhne z přemýšlení, a já otevřu oči a najdu Lolin, třpytivými hvězdami pokrytý strop, než se zasoustředím na pár hnědých, vřelých očí.

„Jste připravené na snídani?“ Držím kulatou tvář Retry, a ona se nakloní dopředu, olízne mi tvář a já se usměji. Pak se zasměji, když se Mercury připojí ke své sestře, v dávání mi trochy ranní lásky. „Dobře, holky. Vstáváme.“ Jakmile obě seskočí z postele, odhodím deku s jednorožcem, která mě zakrývá, a posadím se, s nohama na duhovém koberci na podlaze.

Rozhlédnu se po pokoji Loly a přemýšlím, jak dlouho tady budu schopná zůstat. Vím, že sestra a holky, mě mají rády kolem, ale přijde chvíle, kdy všichni budou potřebovat trochu normálnosti, a to zahrnuje to, že budu mít své vlastní místo, aby se Lola mohla vrátit do svého pokoje. Přinutím se vstát, pak se doplazím ke dveřím a otevřu je pro své psy. Dům je tichý, holky stále spí přes chodbu, ale vůně kávy mi dává vědět, že sestra je už vzhůru a dole, potom co se dostala pozdě domů, a dělá snídani a svačiny – něco, co dělá každé ráno.

Poslouchám tlapky svých holek, jak jdou po schodech dolů, a když slyším Cece pozdravit Mercury a Retro, jdu do koupelny, vyčistím si zuby a obléknu podprsenku, legíny a velké tričko, abych mohla vysadit holky ve škole. Vklouznu do žabek a pak tiše opustím svůj pokoj, se zoufalou potřebou kávy.

Jdu přímo k zadním dveřím, abych pustila holky dovnitř, a ony mě následují do kuchyně, kde Cece stojí u ostrůvku a dělá sendviče. Zvedne hlavu, když mě uslyší, a já mohu vidět smutek a vyčerpání, které se snaží skrýt. Moje sestra byla vždycky krásná, aniž by se snažila, ale váha, kterou ztratila a bolest srdce, kterou cítí, se vrývá do jejích krásných rysů.

„Ránko.“

„Ránko, už jsem nakrmila Merc a Ret, a pustila je ven.“

„Díky.“ Projdu kolem ní a zamířím rovnou ke kávové konvici. Naplním si oblíbený hrnek, přidám vanilkovou šlehačku a vezmu ji k ostrůvku. „Jak bylo v práci?“ zeptám se jí, když se posadím a foukám do hrnku své kávy.

„Dobře,“ zamumlá, a natře plátek chleba burákovým máslem, než ho dá opatrně na druhý plátek, potřený džemem.

Čekám, až řekne víc, a pak položím hrnek. „Mluvila jsi s Mikem?“

„Mluvili jsme včera. Vyzvedne holky v sobotu ráno a stráví u něj noc.“

„Vážně?“ tahle novina mě překvapuje. Mike zůstával u svých rodičů, od té doby, co se přišlo na jeho aféru, a oba, on i Cece, souhlasili, že holky nebudou přes noc tam. Jeho rodiče mají jen dvou-ložnicový byt, a v místnosti navíc v domě jeho rodičů, je jen nafukovací matrace, kterou Mike používá, zatímco tam s nimi je. Nikdo z nich nechce, aby byly holky bez pořádné postele.

Dokončí slepení dalšího sendviče a pak se setká s mým pohledem. „Má dvoupokojový byt ve městě a koupil holkám palandu s dvojitým lůžkem dole a jedním nahoře, takže můžou všechny spát v jednom pokoji, když budou u něj.“

„Och,“ řeknu, pozoruji ji a vidím, že se jí oči plní vodou. „To je dobře, ne?“

„Potřebují svého tátu. Chybí jim být s ním.“ Sehne se, ve snaze zakrýt slzy. Koušu si vnitřek tváře, jak se snažím vymyslet, co mám říct. Tahle celá situace je zmatek, a znovu, mě Mike štve, že nedokázal udržet svého ptáka v kalhotách. Kdyby byl věrný, nebo kdyby aspoň byl natolik chlap, aby řekl, že není šťastný, než se posunul dál, věci by byly těžké, ale ne tak těžké, jako teď jsou.

„Brečíš proto, že holky budou na noc u něj?“

„Ano.“ Zavrtí hlavou, dívajíc se na mě. „Ne.“ Zavrtí znovu hlavou. „Já nevím. Myslím, že jsem si myslela, že to vyřešíme, a nakonec by se mohl nastěhovat zpátky domů.“ Rychle odvrátí pohled, než se na mě znovu podívá. „Teď má svoje vlastní místo, takže si myslím, že to znamená, že je opravdu pryč.“

Zamrkám, naprosto oněmělá úžasem. „Ty ho chceš zpátky?“

Nevím, co ten pohled, co mi věnuje, znamená, ale i tak zadržím dech, když promluví. „Chci to, co jsme slíbili jeden druhému, když jsme spolu začali chodit a když jsme se vzali.“ Otře si slzy z tváří. „Nechci jeho, toho muže, jakým je teď. Jen si přeji, aby… prostě si přeji, aby věci byly jinak. Přeji si, aby neudělal to, co udělal. Přeji si, abych nemusela přemýšlet o tom, jak znovu začít, opravdu znovu začít. Přeji si, aby moje děti nemusely skákat mezi jeho domem a mým, a nemusely zažít to, co jsme zažívaly my, když jsme vyrůstaly.“

„Cece.“ Její jméno vyšlo z mých úst jako šepot, protože jsem měla v krku pocit, jako by byl zavřený. „Nevyrůstají jako my. Jediná věc, kterou vědí je, že je oba jejich rodiče milují a věnují se tomu, aby se ujistili, že jsou šťastné. Vím, že je tohle všechno pro ně těžké, ale nemyslím si, že někdy cítí to, co jsme cítily my, když jsme vyrůstaly.“

Sklopí bradu k hrudi a ramena se jí chvějí. „Já jsem na něj prostě jen strašně naštvaná.“

„Máš právo být nasraná. To z tebe nedělá špatného člověka. Vím, že tohle pro tebe není snadné, ale vím, že jsi úžasná máma, a dokonce i když je Mike hajzl, stále je dobrý táta.“

„Nenávidím ho,“ zašeptá, a já se zvednu, přejdu k ní a vtáhnu ji do své náruče.

„To není pravda.“ Třu jí záda a houpu s ní ze strany na stranu. „To je důvod, proč jsi tak naštvaná.“

„Máš pravdu, ale opravdu ho chci nenávidět.“ Zaboří mi tvář do krku.

„Já vím, že ano, a je to v pořádku. Je v pořádku ho nenávidět, i ho milovat. Můžeš cítit cokoliv potřebuješ cítit. Na to nejsou pravidla.“

„Já jen prostě nechci, aby moje děti byly kvůli tomu zraněné.“

Zavřu oči a přeji si, abych měla moc splnit její přání, ale vím, že to není možné. Na konci toho všeho, zažijí holky rozvod svých rodičů, a v jejich věku, nejspíš uvidí a uslyší víc, než by měly. Ne proto, že by je jejich rodiče nechránili, ale protože jsou děti, a bez ohledu na cokoliv, vždycky najdou způsob, jak věci zjistit a přijít ke svým vlastním závěrům. „Bude to v pořádku. Je jedno, co se stane, bude to v pořádku.“

„Jo.“ Popotáhne a odtáhne se. „Máš pravdu.“ Zkusí se usmát, ale vykulí oči a já vím proč, ve chvíli, kdy obě uslyšíme zvuk malých nohou, dupajících dolů po schodech, a malé tlapky, které jdou pozdravit své nejoblíbenější lidi. Sleduji Cece, jak se rychle otočí ode mě pryč, s rukama směřujícíma k obličeji, takže jsem si jistá, že si otírá slzy z tváří. Chci jí dát pár vteřin, aby se dala dohromady, takže se otočím ke schodům a usměji se na Ruby, když seskočí z posledního schodu, aby byla napadena psími polibky.

„Ahoj, zlobidlo.“ Zastoupím jí cestu, než může běžet k mámě a zvednu ji.

„Mimi!“ Hihňá se, když ji otočím a lechtám ji na bocích.

„Mimi, co?“ stále ji lechtám, a poslouchám její smích, jak ji nesu dál do kuchyně. Pohlédnu na Cece a když vidím její něžný úsměv, vím, že je v pořádku. S posledním zahihňáním od Ruby, ji podám její mámě a pak stojím stranou a sleduji ty dvě, jak se obejmou, jako by byly od sebe roky, a ne, jen pár hodin.

Jak se mazlí uprostřed kuchyně, posadím se, zvednu svou kávu zpátky k ústům, a napiji se. Ještě, než stačím polknout, slyším Lolu a Kate, jít dolů ze schodů, a pak obě dostanou stejné zacházení od Mercury a Retry, než se připojí ke své mámě a sestře. S vědomím, že tenhle okamžik je jejich, vrátím se zpátky ke kávě, zatímco se ty čtyři tulí společně v objetí. Jak piji, sleduji je, a vím zcela určitě, že ačkoliv budou čelit některým těžkostem, jak se budou věci vyvíjet, vyjdou z toho silnější a bližší, než byly.

Když jejich okamžik skončí, Cece se podívá na každé ze svých dětí a zeptá se, „Tak, kdo chce lívance a kdo chce vejce?“ Holky rychle vyhrknou své snídaňové objednávky, a pak dalších čtyřicet minut, pomáhám své sestře, je nakrmit.

Jako už to dělám týdny, naložím je do jejího minivanu a vezmu je do školy, takže ona se může vrátit na pár hodin do postele, než bude muset vstát kvůli škole. Potom, co je vysadím, zastavím se ve Starbucks pro ledovou kávu a teplé, borůvkovo-pomerančové koláčky – jednu z mých několika neřestí. Spolknu je oba cestou zpátky do domu, a pak, jakmile jsem doma, tiše vyjdu nahoru, opatrně, abych nenadělala moc hluku. Nechci Cece probudit, kdyby spala; vím, že potřebuje odpočinek, ačkoliv by to nikdy nepřiznala.

Po sprše, vezmu telefon a zkontroluji čas, a všimnu si zmeškaného volání od Kena. S nadějí na dobré zprávy pro mě, vytočím jeho číslo a pak dám hovor nahlas, zatímco vytáhnu svou taštičku na make-up.

„Mio.“

„Ahoj, Kene. Jak to jde?“ zeptám se a nanáším si korektor.

„Mám nějaké dobré zprávy.“

„No, potřebuji nějaké dobré zprávy.“ Usměji se na telefon, když se zasměje.

„Já vím, že ano, což znamená, že ti rád volám. Máme povolení a naše dveře otevíráme v sobotu.“

„Vážně?“ Zaštípá mě v nose a zamlží se mi oči.

„Opravdu.“

„Je divné, že se mi teď chce brečet?“

„Prosím, ne. Nezvládnu slzy, dokonce ani po telefonu,“ řekne a já se začnu smát.

„Takže se uvidíme v sobotu?“ zeptá se.

„Rozhodně mě uvidíš v sobotu.“

„Dobře, tak se uvidíme,“ odpoví a pak linka zmlkne.

Párkrát se zhluboka nadechnu, dokončím svůj make-up a obléknu se do práce, do džínsů, tmavě modrého trička s bílým nápisem Winston´s Bar and Grille přes hruď, a svých Conversek. Kdybych šla kamkoliv jinam do práce, dát výpověď, cítila bych se špatně, ale šéf Cece, Winston, mi dal práci jako laskavost pro mou sestru, do které je, jak jsem si jistá, naprostý blázen – aspoň to je můj odhad, když se na ni ptá pokaždé, když pracuji.

Když o tom teď přemýšlím, uvažuji, proč se o něm Cece nikdy nezmíní. Ale tak, možná má stále zlomené srdce, že nevnímá čtyřicetiletého, vážně atraktivního muže, který podepisuje její výplatní šek. S vědomím, že možná na tuhle otázku nikdy nedostanu odpověď, zvlášť se sestřinou historií tajemství, sejdu dolů, abych vzala ještě holky naposledy ven. Potom, co jim třicet minut házím míček, zamířím zpátky dovnitř a naškrábu rychlou zprávu Cece, aby věděla o Kenovu volání a pak nasednu do svého auta a mířím do práce, a cítím se mnohem šťastnější, než za poslední týdny.