UH - 6. kapitola

Překlad: Lucie

Kor.: Klára

Třináct let (před třinácti lety)

 

„Kde je Kale?“ Zeptal se strýček Harry, když jsem si obula své zbrusu nové kožené kotníkové boty, které mi mamka koupila s padesáti procentní slevou v River Island. Byly to ty nejroztomilejší boty, jaké jsem kdy viděla a možná to byl ten nejmodernější a nejmódnější kus oblečení, který jsem vlastnila.

„Lane,“ zasmál se strýček, „posloucháš mě?“

Vzhlédla jsem, když jsem si obě boty zapnula a na okamžik jsem jen zírala na svého strýčka. Kromě Kalea, byl určitě mým oblíbeným člověkem. Byl to doslova ten nejlepší strýček, kterého jsem kdy mohla mít. Byl jako můj nejlepší přítel – ne, škrtněte to, byl můj nejlepší přítel. Po celou dobu jsme se poflakovali a dělali jsme spolu spoustu věcí. Ukázal mi rybaření – které jsem neměla ráda. To ticho mezi námi byl jediný důvod, proč jsem s ním chodila – a bowling a milion dalších věcí, které se nezdají zábavně, ale byly skvělé, protože můj strýček byl ten, kdo se mnou ty zkušenosti sdílel.

Strýček Harry byl matčino dvojče, byl o pět minut starší než ona, což jí moc rád a často připomínal. A důvod, proč mi byl blízký, byl, že si byli blízcí i oni. Vídali se každý den, a myslím to doslova. I otec si byl se strýčkem blízký, dostalo se to až do bodu, kdy se taky spolu často poflakovali. Bydlel jen pět minut od našeho domu, takže jsem často byla u něj doma, stejně jako on byl u nás.

Ujistila jsem se, že jsem se u něj zastavila každý den, i kdybych ho přišla jen pozdravit, protože jsem nechtěla, aby byl sám. Bylo mu teprve čtyřicet jedna, ale už si musel projít jednou z nejtěžších věcí, kterou člověk musel kdy udělat. V loňském roce musel pohřbít svou ženu, moji tetu Teresu. Měla rakovinu prsu a ani neměla šanci s tím bojovat, protože to zjistila, když už bylo příliš pozdě.

Nerada jsem na ni myslela, protože se mi po ní stýskalo. Nebyly jsme si tak blízké, protože byla v mém životě jenom několik krátkých let, než umřela, a taky jsem byla příliš mladá, abych si na ni udělala čas, ale věděla jsem, že ji strýček Harry velmi miloval, a to mě rmoutilo, protože jsem věděla, že bez ní se cítil ztracený.

Osobně jsem si myslela, že strýček Harry byl ten nejstatečnější člověk, který kdy chodil na zemi, protože jsem milovala Kalea celým svým srdcem, a to jsem si ho ještě ani nevzala. Kdyby zemřel, myslím, že bych umřela taky, protože bych byla příliš smutná, abych žila bez něho. Tak jsem věděla, že nikdy nemůžu být tak skvělá, jako byl strýček – protože nikdy nebudu tak silná, jako byl on. Bralo to hodně síly žít bez někoho, koho jste milovali, jako on miloval tetu Teresu. Za to jsem ho zbožňovala.

„Lane,“ pobídl mě jeho hlas.

Zamrkala jsem. „Promiň, cože?“

Strýček se zasmál a zavrtěl hlavou. „Kde. Je. Kale?“

Protočila jsem oči. „Kde myslíš, že je?“

Strýček se na chvíli odmlčel, než řekl, „S tvými bratry.“

Kéž by.

Zafuněla jsem. „Je s Drew. Je s ní pořád, už netráví čas se mnou nebo s mými bratry.“

To byla lež. Pořád se poflakoval s mými bratry. Byla jsem to já, kdo byl v poslední době odstrčený. Jen jsem si myslela, že když řeknu, že netráví čas ani s mými bratry, budu znít méně pateticky.

Strýčkův nízký dunivý smích mě rozzlobil. Otočila jsem se k němu a založila si ruce na prsou. „To není vtipné, strýčku Harry.“

Láskyplně se na mě usmál. „Já se nesměju tvému utrpení, zlatíčko, směju se tvému postoji. Připomínáš mi tvou matku, když byla ve tvém věku.“

Opravdu?

Rozzářila jsem se. „Ona byla taky tak dobrá, aby na některé špatné věci zapomněla?“

Strýček se hlasitě zasmál, a to mi vykouzlilo úsměv na tváři. Milovala jsem jeho smích.

„Ráda by si to myslela,“ řekl a dobromyslně potřásl hlavou.

Cítila jsem, jak mi úsměv opadl, když jsem si povzdechla. „Promiň, že jsem byla tak popudlivá. Jsem jen… otrávená.“

Strýček držel své soustředění na mě. „Proč?“ Zkoušel.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím.“

Koutky strýčkových očí se mírně pokrčily, když řekl, „Jo, drahoušku, víš.“

Kousla jsem se do spodního rtu, podívala se na strýčka, a pak na své nohy. Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek nad tím, když mě udeřilo to, co jsem se chystala říct.

„Žárlím,“ připustila jsem a stále se dívala dolů. „Líbí se mi Kale. Mám ho ráda víc než jen jako kamaráda, a nesnáším to, protože to znamená, že na něj vždycky budu nalepená a budu ho sledovat se staršími a hezčími dívkami. Je to na hovno, strýčku Harry. Je to fakt na hovno.“

Cítila jsem, jak se mi teplo rozlézá po tvářích, když mezi námi nastalo ticho.

„Jak dlouho se takhle cítíš?“ Zeptal se po chvíli.

S úlevou jsem vydechla, že se mi nesmál.

Polkla jsem. „Od té doby, co mi bylo asi deset, ale teď se to zhoršuje, protože jsem z toho rozčílená, protože když jsem byla mladší, tolik jsem nemyslela na to, že se poflakuje s ostatními dívkami.“

Vzhlédla jsem, když si strýček odfrkl. „To je těmi hormony, dítě,“ řekl. „Jsi zasažená pubertou. Z toho se berou ty hovna.“

Byla jsem trochu v rozpacích, že mluvím se svým strýčkem o hormonech a pubertě, ale zasmála jsem se, když domluvil, protože jeho výraz byl smrtelně vážný.

Usmál se na mě. „Proč si o tom nepromluvíš se svou mámou?“

Dělal si srandu? Tím návrhem jsem byla zděšená.

„Nemůžu,“ řekla jsem. „Miluje Kalea jako vlastního. Nejspíš by se mě zřekla.“

Strýčkovo obočí vystřelilo vzhůru. „To je trochu přitažené za vlasy, nemyslíš?“

„Ne,“ odpověděla jsem, „myslím, že je to naprosto přesné.“

Strýčkovy oči se rozzářily, když se usmál. „Tvoje slovní zásoba roste.“

Odstranila jsem si pramen vlasů, který se mi dostal do očí. „Četla jsem spoustu knih,“ řekla jsem s pokrčením ramen. „I některé, které nejsou pro děti.“

Strýček povytáhl obočí. „Romány?“

Přikývla jsem. „Věci pro mladé – nic explicitního nebo něco takového.“

Ne až tak explicitního.

„Nepochybuju o tom, že tyhle romány tě akorát dělají víc naštvanou ohledně Kalea,“ řekl strýček.

Zamračila jsem se. „Ne tak docela. No, díky nim chci mnohem víc přítele. Ráda čtu o lidech a jejich ´šťastně až navěky´. Zdá se, že by bylo hezké, kdyby mě někdo miloval.“

„Já tě miluju,“ uvedl strýček rychle.

Protočila jsem oči. „Mám na mysli partnerský typ lásky. Rodinná láska je jiný druh.“

„Rodinná láska je nade vše,“ upřesnil. „Jakmile máš lásku své rodiny, dokážeš cokoliv.“

Odfrkla jsem si. „Dobře, Oprah.“

„Srandistko,“ zasmál se. „Teď všechny žerty stranou, dobře? Můžeme přeskočit sledování toho filmu o X-Menech, jestli chceš.“

„Ani náhodou. Umírám touhou vidět ten film.“

Strýček na mě zíral. „Jsi si jistá? Protože kdybys chtěla, můžeme dělat něco jiného.“

Usmála jsem se nad jeho obavami. „Budu v pohodě. Takhle to budu mít pokaždé, co mě odkopne. Hádám, že je to něco, na co si budu muset zvyknout.“

Strýček se poškrábal na krku. „Nebo bys mohla prostě, já nevím, říct Kaleovi, že ho máš ráda, a-“

„Ty ses zatraceně zbláznil?“ Přerušila jsem strýčka s dramatickým zaskřípáním. „Kale se nikdy nesmí dozvědět, že ho mám ráda. Byl by to konec mého života!“

„Drahoušku,“ řekl strýček, jeho rty se zkroutily.

„Ne!“ Řekla jsem a pohrozila mu prstem. „Hned teď mi slib, že cokoliv ti o Kaleovi řeknu, zůstane jen mezi námi. Jen mezi námi.

„Lane-“

„Slib mi to, strýčku Harry.“

Strýček se zasmál tak silně, že si musel otřít slzy z očí. „Jsi přesně jako tvoje matka,“ zachechtal se. „Tak náročná.“

Založila jsem si ruce na prsou. „To mi nezní jako slib.“

Strýčkovi se objevil na tváři zářivý úsměv, když na mě zavrtěl hlavou, a řekl, „Slibuju, že udržím všechny věci, které souvisejí s Kalem, výhradně mezi námi.“

Pohlédla jsem na strýčka, pak jsem napřáhla pravou ruku se vztyčeným malíčkem. „Uděláme neporušitelný slib,“ řekla jsem s přimhouřenýma očima.

Strýček se znovu zasmál. „Věděl jsem, že budu litovat, že jsem ti koupil všechny ty knihy o Harrym Potterovi.“

Cože to řekl? V duchu jsem se zarazila. To bylo možná to nejlepší rozhodnutí, které kdy udělal. Milovala jsem ty knihy.

„Malíčková přísaha,“ naléhala jsem. „To je moje verze neporušitelného slibu.“

Strýček se chvíli kousal do spodního rtu, pak zvedl ruku a zahákl svůj malíček kolem mého. „Já, Harry Larson, dávám malíčkovou přísahu tobě, Lane Edwardsová, na svou čest, že nikdy nebudu sdílet žádné informace o Kaleu Huntovi s Kalem nebo s jakoukoliv jinou žijící dýchající bytostí.“

Přehlédla jsem jeho zjevné pobavení a zaměřila jsem se na jeho slova. „Dobře,“ řekla jsem a přikývla. „Teď tě nemusím zabít.“

Strýčkovy rty se zvlnily. „Dívka, která si chrání své srdce před možnou láskou – co by se mohlo pokazit?“

„Nic,“ odpověděla jsem. „Absolutně nic se nemůže pokazit. Mám to všechno vymyšlené.“

„Jsi si tím jistá?“ Zeptal se strýček, v jeho tónu jsem cítila skepsi. „Držet pocity, jako ty, které teď máš, na uzdě, ti akorát ublíží.“

Odmávla jsem strýčkovy obavy. Věděla jsem, že říct Kaleovi o tom, že ho mám ráda, by mi mohlo ublížit, protože jsem věděla, že mě nemá rád, nebo aspoň ne tímto způsobem. Vzhledem k tomuto poznatku jsem si byla jistá, že moje volba nechat ho v nevědomosti ohledně mých citů vůči němu byla tím nejlepším rozhodnutím. Bylo to součástí mého udržet-Kalea-v-dostatečné-vzdálenosti-od-mé-lásky plánu.

„Věř mi,“ řekla jsem strýčkovi. „Můj plán je neprůstřelný.“

„Jo.“ Přikývl a zvedl koutek úst. „Zní to tak.“

Hravě jsem ho strčila. „Už nechci o Kaleovi mluvit. Chci mluvit o kavárně, kterou babi právě koupila. Myslíš, že mě vezme na brigádu?“

Strýček zvedl obočí. „Je ti třináct.“

„No a?“ Zamračila jsem se. „Chci se dostat ven z domu a pracovat u babi v kavárně na to bude ideální.“

„Proč se chceš dostat pryč z domu?“ Zeptal se strýček.

„Protože“ – dramaticky jsem si povzdechla – „když Kale není s Drew, je s mými bratry, a od té doby, co je mým jediným opravdovým kamarádem, nemám nic jiného na práci, když není kolem. Mám povoleno pouze jednu novou knížku týdně, protože táta říká, že jsou drahé, a já čtu rychle, takže tím zabiju jen několik hodin svého času. Máma s tátou mě nikdy nepustí ven na vlastní pěst, a i kdyby mě nějakým zázrakem nechali, Lochlan se nabídl, že na mě bude dávat pozor, jako kdybych dělala špatné věci. Je to tak otravné.“

„Tvoji rodiče a bratři se o tebe jen bojí. Víš, že ta dívenka z venkova, co byla ve tvém věku, byla znásilněna a zavražděna. Žila jen čtyřicet minut odtud, a oni toho parchanta, který to udělal, stále nechytili. Nemůžeš nikoho z nich vinit za to, že tě chrání.“

Ne, nemůžu, ale to, že mě tím dusí, není také příliš ochranitelské.

„Jo, já vím,“ zabručela jsem.

„Proč nepozveš ty dívky, se kterými občas studuješ – je to Hannah a Sally?“

Odfrkla jsem si. „Anna a Ally?“

„Jasně.“ Strýček si prokřupl prsty. „Ty dvě se zdají být milé.“

Pokrčila jsem rameny. „To jsou, ale trochu jsem se s nimi ve škole pohádala, a ještě jsme to úplně nevyřešily.“

Vlastně jsem nevěděla, jestli to vůbec vyřešíme, protože Anna řekla nějaký opravdu hnusný věci o mém vzhledu. Ally ji nezastavila, nebo mě nebránila, takže jsem to vzala tak, že souhlasila s Annou ohledně toho, co si o mně myslela. Snažila jsem se, aby mě to netrápilo, ale bylo to těžké, když Anna ty samá slova o mně roznášela všude kolem.

Tlustá. Škaredá. Šprtka.

Byla to prostá slova jen několik písmen dlouhá, která na mě měla vliv, i když jsem nechtěla.

„Kamarádský boj – to se stává – ale měj trochu víry. Ty to vyřešíš.“

Přikývla jsem pro strýčkům klid, upravila jsem si své nové brýle, a řekla, „Dobře.“

„Hodná holka,“ řekl s úsměvem.

Opřela jsem se o opěradlo židle, rozhlédla se po strýčkově kuchyni a taky se usmála. „Miluju tento dům.“

„Opravdu?“ Zeptal se strýček, v jeho tónu bylo zřejmé překvapení.

Přikývla jsem. „Je to moje oblíbené místo. Neříkala jsem ti to už dřív?“

Zavrtěl hlavou. „Proč je to tvoje oblíbené místo?“

„Protože mám miliony skvělých vzpomínek, jak jsem tady s tebou.“ Usmála jsem se, když jsem si na několik vzpomněla. „Jako tenkrát, když jsme si udělali polštářovou pevnost z polštářů z pohovky v obývacím pokoji, nebo když jsme to tu vytopili, když jsme naplnili balónky vodou, abychom vyhnali bráchy ven.“

Strýček si odfrkl. „Za to poslední byla na mě tvoje teta Teresa tak naštvaná.“

Usmála jsem se. „Já vím, ale pořád to byl opravdu skvělý den.“

„To byl,“ souhlasil s něžným úsměvem, když nebylo pochyb, že myslí na tetu Teresu.

„Miluju svůj dům, samozřejmě, ale já nevím, ve tvém domě se prostě cítím dobře. Jako že se cítím super v bezpečí, když jsem tady, jako by se mě nic nemohlo dotknout. Je to divné?“

„Ne, není to vůbec divné. Každý by měl mít své oblíbené místo a já jsem rád, že tento dům je tvým, zlatíčko.“

Usmála jsem se. „Jsi připraven jít na X-meny?“

Strýček vstal a nadmul hruď. „Narodil jsem se připravený.“

Se smíchem jsem zavrtěla hlavou, když jsme opustili strýčkům dům, zatímco jsme vtipkovali a škádlili se navzájem. Věděla jsem, že jsem požehnaná: Měla jsem neuvěřitelnou rodinu, a i když mě Kale přehlížel, stále to byl ten nejlepší přítel, o jakého jsem kdy mohla žádat. Věděla jsem, že to s ním nikdy nebude tak, jak bych chtěla, ale i kdybych ho nemohla mít, chtěla jsem, abychom si byli blízcí tak jako teď.

Doufám, že se věci nikdy nezmění, zašeptala moje mysl, když jsem se odvážila vyjít ven se strýčkem vstříc novým vzpomínkám.