UH - 5. kapitola

Překlad: Lucie

Kor.: Klára

Den první v Yorku

 

„Co tady děláš, Lane?“

Vyskočila jsem a podívala se přes rameno, když mě hlas otce vytrhl z myšlenek a přivedl mě zpátky k mé pochmurné realitě. Neodpověděla jsem mu hned, když jsem se otočila a podívala se zpět na čerstvě vykopanou díru.

„Potřebovala jsem přemýšlet, tak jsem se rozhodla, že se projdu,“ odpověděla jsem.

Když se připozdilo a dům rodičů se stal velmi tichým, moje myšlenky se najednou zdály být příliš hlasité, tak jsem se rozhodla, že se projdu. Nohy mě přivedly k hrobu tety Teresy a k budoucímu hrobu strýčka Harryho. Zírala jsem dolů na to, co počínaje zítřkem bude strýčkovým domovem, a to mě deprimovalo.

„Vyděsila jsi nás,“ řekl otec. „Všichni tě hledají.“

Zamrkala jsem překvapením a podívala se na svého otce, který přešel vedle mě. „Omlouvám se, nenapadlo mě někomu říct, že jdu ven. Nikdy jsem to v New Yorku nedělala. Asi jsem zapomněla.“

Otec poslal textovku ze svého telefonu a uložil ho do kapsy, pak si povzdechl a obtočil mi ruku kolem ramen. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“

Cítila jsem se špatně, ale od té doby, co jsem se omluvila, jsem zůstala zticha.

„Když už jsme tu sami, chci ti říct něco, co jsem ti měl říct už před lety.“

Zamrkala jsem. „Dobře.“

„Je mi moc líto toho, co jsem ti řekl ten den, když jsi nám pověděla, že odcházíš. Neměl jsem to říkat a ani jsem to tak nemyslel. Už roky toho lituji, ale byl jsem příliš tvrdohlavý to přiznat.“

Nebyla jsem z otcovy omluvy překvapená. Věděla jsem, že to, co řekl, pramenilo z hněvu a bolesti.

„To je v pořádku,“ ujistila jsem ho. „Odpustila jsem ti v okamžiku, kdy jsi to řekl.“

Otcova ramena trochu poklesla. „Chyběla jsi mi, miláčku.“

Polkla jsem knedlík, který se mi tvořil v krku. „Taky jsi mi chyběl, tati. Vím, že to tak nevypadá, ale je to tak. Já jen… je velmi těžké tu být.“

„Já vím, zlatíčko, já vím.“

Opravdu to věděl? Zašeptala moje mysl.

Podívala jsem se na něj. „Opravdu?“

„Samozřejmě.“ Přikývl. „Myslíš, že Kale se z toho dostal snadno, že tě vyhnal ze země?“

To způsobilo, že jsem se na něj nechápavě podívala.

„Co přesně to znamená?“ Zeptala jsem se, oči jsem měla široké zvědavostí.

Můj otec se ušklíbl. „To znamená, že jsem zbil muže, který je jako můj syn.“

Zděšeně jsem vyjekla. „To snad ne!“

Otec pokrčil rameny. „Jenom trochu, zastavil jsem se, než se mohlo stát něco vážného.“

Zavrtěla jsem hlavou. „To, že jsi uhodil Kalea, je vážné.“

„Tvůj odchod kvůli němu byl mnohem vážnější,“ opáčil.

Podívala jsem se dolů na zem přede mnou. „Je to složité, tati.“

„Taková je láska,“ řekl.

Přinutila jsem se k úsměvu. „Jako bych to nevěděla.“

Otec mi stiskl rameno. „Řekl jsem mu, že mě to mrzí – neboj se.“

„Kdy?“ Zeptala jsem se.

Zabroukal. „Asi před šesti týdny.“

Rozšířila jsem oči a přitiskla si ruku k puse. „Myslíš to vážně?“

„Ne,“ otec se zasmál, když mi ruka spadla podél těla. „Omluvil jsem se asi o šest měsíců později. Bylo pro mě velmi těžké, abych mu odpustil. Jsi moje dcera a vědět, že jsi odešla z domova částečně kvůli němu, mě opravdu bolelo. Na chvíli jsem ho kvůli tomu nenáviděl.“

Můj smích vyschl, ale oči mi zvlhly.

„Nechtěla jsem, abyste se nenáviděli,“ zašeptala jsem a olízla si suché rty.

Otec vydechl. „Já to vím, ale někdy emoce nelze zkrotit, jak víš.“

Věděla jsem to velmi dobře, a tak jsem přikývla.

„Byl velmi shovívavý, když jsem se nakonec omluvil,“ pokračoval otec. „Vlastně mě odsoudil, že jsem se vůbec omluvil. Řekl mi, že si zasloužil to zmlácení, a mnohem víc.“

To mě, opět, překvapilo.

„Tak proč jsi ho nezmlátil ještě ten den?“ Vyptávala jsem se.

Otec byl chvíli zticha, a pak řekl, „Protože udělal dost dobrou práci, aby si sám ublížil. Vše v jeho životě se změnilo poté, co jsi odešla.“

Zavřela jsem oči. „Chci to vědět?“

„Ne,“ odpověděl mi táta okamžitě. „Nechceš to vědět, ale budeš muset, abys pochopila, jak se s ním teď věci mají.“

To mě vyděsilo.

„Nerozumím,“ odpověděla jsem.

Otec se na dlouhou dobu odmlčel, nakonec mě vzal za ruku a vedl mě pryč od hrobu mé tety. „Pojď se mnou, zlatíčko,“ řekl tiše. „Chci ti někoho ukázat.“

Chce mi někoho ukázat na hřbitově?

Šli jsme pomalu od hrobu ke hrobu a stále mě držel za ruku.

„Kam jdeme?“ Zeptala jsem se, když jsem se rozhlédla po temném hřbitově, husí kůže mi stoupala po pažích.

„Uvidíš,“ odpověděl otec vážně.

Přikývla jsem a nervózně se kousala do spodního rtu.

„Můžeš se mnou mluvit, zatímco jdeme? Najednou mám strach tady být,“ přiznala jsem.

Otec zesílil své sevření. „Neboj se. Držím tě.“

„Já vím,“ řekla jsem, „ale chci tě poslouchat mluvit. Chyběl mi tvůj hlas.“

Otec se zasmál. „Tvoje matka by se rozesmála, kdyby tě slyšela. Nabídla mi, že mi dá sto liber, abych byl minulý týden zticha. Je jí špatně z toho, že mě musí poslouchat.“

Rty se mi zkroutily. „Jenom to předstírá.“

„Jestli je to ten případ, je to parádní herečka,“ uvedl otec.

Můj smích naplnil temný prostor hřbitova a přestala jsem stejně tak rychle, jak jsem začala. Připadalo mi špatné se smát tak hlasitě na místě, kde mnozí odpočívali.

„Jaký je New York?“ Zeptal se otec, nachytal mě nepřipravenou.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. „Není správné to říkat tady na hřbitově, ale je tam živo. Pulzující životem, ve dne i v noci. A nikdy to nekončí.“

Otec se na mě podíval. „Zní to zajímavě.“

Nebylo.

„Může být,“ zamumlala jsem. „Kdybych měla být upřímná, nechodím moc ven. Společenské aktivity nejsou pro mě. Mám ráda klid, který jsem našla v mém bytě a v knížkách. New York není zrovna moje ideální místo k životu, natož abych tam zestárla.“

Věděla jsem, že bych takové informace neměla otci odhalovat, ale byl pěkný pocit to říct konečně nahlas a vědět, že to byla upřímná pravda a ne lež, která by potěšila ostatní. Roman si myslel, že New York miluju, ale to bylo pouze tehdy, když jsem byla s ním, když jsem sdílela jeho radost ze života. Nevěděl, že když jsem byla sama, občas jsem si přála, abych se neprobudila, když jsem šla spát.

„Proč se tedy nepřestěhuješ někam jinam?“ Zeptal se otec, přičemž skenoval naše okolí, jak jsme šli.

Všimla jsem si, že nezmínil, abych se vrátila zpět do Yorku.

Pokrčila jsem rameny. „Zdá se, že nemá smysl se stěhovat někam jinam, cítím se tak, protože jsem smutná, tati. Prostředí nezmění to, jak se cítím.“

Souhlasně přikývl, a pak řekl, „Ne, ale můžeš změnit to, jak se cítíš.“

Je to tady, v duchu jsem si povzdechla.

Trochu jsem se usmála. „Nemůžu změnit, jak se cítím, dokud nevyřeším to, proč se cítím tak, jak se cítím.“

„Aha, chápu.“ Táta se usmál taky. „Pokud je tomu tak, kdy se vrátíš zpět domů?“

Zatáhla jsem otce za ruku a zastavila nás.

„Cože?“ Zeptala jsem se, když jsem se zcela otočila jeho směrem.

Otec na mě zvedl obočí. „Tvůj problém začal doma. Nemůžeš to spravit nikde jinde než tady… protože tvůj problém je zakořeněný tady… On žije tady.“

Zasténala jsem. „Proč mi prostě nemůžeš říct, abych se přes Kalea dostala a šla dál?“

„Proč bych ti měl opakovat to, co jsi řekla sama sobě už milionkrát předtím? Nezmění to, jak se cítíš.“

Zamračila jsem se na svého otce. „Kdy se z tebe stal takový filozof?“

„V den, kdy jsi mě opustila.“

Ztuhla jsem. Odpověď mého otce byla okamžitá, a to mě deptalo.

„Je mi to líto, tati,“ vydechla jsem.

Zamračil se na mě. „Já vím, že je.“

Naklonila jsem se a položila si hlavu na jeho hruď. „Být tady je opravdu těžké.“

Objal mě a políbil mě na temeno hlavy. „Já vím, zlato, ale hluboko uvnitř víš, že se nemůžeš držet stranou navždy.“

Povzdechla jsem si a napodobila jsem svého otce, když jsem kolem něho taky obtočila ruce. „Držet se stranou – to byl můj plán.“

„Až do Harryho?“

Přikývla jsem proti otcově hrudi. „Až do Harryho.“

„Vždycky říkal, že tě dostane zpátky domů. Tak trochu měl pravdu.“

Oči se mi zalily slzami.

„Chápal, že to, co jsem měla s Kalem, nebylo jen hloupé pobláznění… Věděl, že jsem byla zničená, když věci mezi námi skončily tak, jak skončily. Pak po Lavender… věděl, že jsem musela odejít poté, co jsem se srazila s bombou, kterou Kale upustil. To je důvod, proč mi pomohl. Pravděpodobně bych bez Lavender znovu začala na své sestupné spirále, když bych sledovala Kalea a Drew, jak společně zakládají rodinu, zatímco já je pozoruju z dálky.“

Odstrčila jsem pryč myšlenku na Lavender a povrchovou vzpomínku na Kalea, jak mi odhaluje, že bude mít dítě s jinou ženou, ale věděla jsem, že když jsem byla sama, přehrávala jsem si ten den znovu a znovu stejně jako milionkrát předtím.

„To je vlastně to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit,“ zamumlal otec.

Odtáhla jsem se a podívala se na něj. „Co tím myslíš?“

Zamračil se. „Už jsme skoro tam.“

Vzal mě za ruku a znovu se dal do pohybu. „Omlouvám se, jestli tě to rozruší,“ řekl otec, když mě přivedl k hrobu, před kterým se zastavil.

Bílá mramorová deska ve tvaru medvídka byla první věc, které jsem si na hrobu všimla. O pár vteřin později se mi oči zvedly na hračky vytesané z kamene a umělé květiny. Zabolelo mě na srdci, když jsem si uvědomila, na co jsem se dívala.

„Chtěl jsi mi ukázat dětský hrob?“ Zeptala jsem se otráveně. „Proč bych ho chtěla vidět, tati? Samozřejmě, že mě to rozruší.“

Vyhnula jsem se pohledu na obraz malého anděla na náhrobku, protože jsem nechtěla vidět tvář krásy, která byla vzata příliš brzy od tohoto krutého světa, na kterém jsem se stále potulovala.

„Protože chci, abys to slyšela ode mě předtím, než bys to slyšela od někoho jiného,“ odpověděl otec.

„O čem to sakra mluvíš?“ Zeptala jsem se, moje mysl byla zmatená. „Chceš, abych věděla co?“

Otec se ode mě odvrátil. „Asi rok poté, co jsi odešla, se stalo něco strašného.“

Okamžitě se mi začal zvedat žaludek.

„C-co tím myslíš?“ Zeptala jsem se přiškrceným hlasem.

Otec si volnou rukou promnul obličej. „Věděla jsi, že je Drew těhotná, když jsi odešla, ale co nevíš je, že porodila chlapce čtyři měsíce poté, co jsi odešla do New Yorku. Dítě se narodilo o dva měsíce dříve. Zpočátku bylo všechno naprosto dokonalé. I když byl malý, byl zdravý a všichni byli šťastní. Pak, když mu byli dva měsíce, mu byla diagnostikována leukémie. Několik měsíců tvrdě bojoval, ale po osmi měsících jim bylo řečeno, že jeho tělíčko nezvládne přijmout více-“

„Tati. Prosím,“ přerušila jsem ho, nic dalšího jsem slyšet nechtěla.

Otec mě ignoroval a pokračoval, „Lékaři zkusili všechno, co mohli, ale on-“

„Nech toho,“ odsekla jsem. „Prostě. Přestaň.“

„Zemřel,“ dokončil otec.

Zakňučela jsem a hodila si ruce na pusu, když jsem udělala krok od otce a od hrobu. „Tati, ne,“ zašeptala jsem. „Prosím, řekni, že lžeš.“

Otcovy rysy se sevřely bolestí. „Přál bych si, aby to byla lež, zlatíčko, ale není.“

Podívala jsem se na hrob a na trávu, která ho zakrývala. „Tohle dítě… tohle je…“

„Lane,“ řekl můj otec smutně, „Tohle je Kaleův syn.“

Pohled se mi rozmazal, ale když jsem se podívala na náhrobek ještě jednou, mohla jsem rozeznat jedinou větu, která mě naprosto zničila: „Zde odpočívá milovaný Kaden Hunt.“