UH - 18. kapitola

Překlad: Lucie

Kor.: Klára

První den věčnosti

 

„Babi?“ Řekla jsem, když jsem později toho blaženého a život měnícího se dne kráčela po chodníku Yorkského hřbitova a našla babičku, jak stojí před hrobem tety a strýčka.

Ohlédla se přes rameno a usmála se. „Ahoj, drahoušku.“

Objala jsem ji kolem pasu a stiskla ji, než jsem se postavila vedle ní. „Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se jí.

Pokrčila rameny. „Jsem tak v pořádku, jak jen to jde.“

Naklonila jsem se k ní a políbila ji na spánek, než jsem si opřela hlavu o její. Zůstaly jsme tak pár minut, než babi promluvila. „Lane,“ začala. „Chybí mi můj syn,“ řekla smutně, „a je mi smutno, že je pryč, ale jsem také velmi ráda, že ses vrátila domů. Vím, že Harry by byl z tvého rozhodnutí v sedmém nebi, zlatíčko.“

Znovu jsem ji stiskla. „Je mi moc líto, že mi to trvalo tak dlouho. Ještě nemám všechno promyšlené, ale už se k tomu dostávám. Přála bych si, aby to netrvalo tak dlouho. Navždy toho budu litovat.“

Babi si mě k sobě otočila. „Poslouchej mě, Lane Edwardsová: udělala jsi, co jsi v té době potřebovala udělat. Nejsi stroj – jsi člověk a nejsi o nic lepší v počínání života než my ostatní.“ Natáhla se po mých rukách a přejela mi palcem po kloubech, čímž mě okamžitě uvolnila.

„Moc se omlouvám za to, jak jsme všichni reagovali, když jsi nám oznámila tu novinu o odchodu, a přála bych si, abychom to mohli vzít zpátky, ale byla jsi rozhodnutá odejít a my za tebe chtěli bojovat. Všechno, co se stalo, to dobré, to špatné, a to vyloženě hrozné, vedlo k tomuto okamžiku. Mělo to tak být, drahoušku. Osud je legrační věc a my nad ním nemáme žádnou kontrolu. Neumíme to ani vysvětlit.“

„Prostě se vydáš na cestu, která tě vede životem, a uvidíš, kam tě zavede?“ Zeptala jsem se, čímž jsem ji citovala.

Na tváři se jí objevil krásný úsměv. „Přesně tak, a čím dřív to všichni pochopíme, tím dřív nás malichernosti vrátí zpátky k tomu, na čem skutečně záleží. Rodina. Přátelé. Věci, bez kterých by nikdo neměl žít. Nevíš, co pro tebe život přichystá, zlatíčko. Harry je ukázkový příklad toho, že musíš žít současností a přestat lpět na minulost. Lidé si vytvářejí své vlastní štěstí, ale také svou zkázu. Žij život takový, jaký chceš.“

„Myslíš, že lidé mají nad svými životy takovou kontrolu?“ Vyptávala jsem se.

Babi lehce zavrtěla hlavou. „Ne, nikdo nemá kontrolu nad svým životem – to jde mimo nás. Ale můžeme tahat za otěže ohledně toho, jak se cítíme, zatímco pojedeme po té cestě. Musíš to opravdu chtít, jinak tě štěstí opustí a tvůj život s ním. Tvoje rodina stojí přímo za tebou, bude ti pomáhat na každém kroku. Už nemusíš utíkat. Můžeš se zastavit a všemu čelit spolu s námi.“

Už nemusíš utíkat. Tuhle větu jsem si v duchu opakovala pořád dokola.

Vždycky jsem věděla, že když jsem se odstěhovala, opravdu jsem utíkala, ale nebyla jsem dost silná, abych v tu chvíli udělala něco jiného. Zůstat pro mě nepřipadalo v úvahu poté, co šel život s Kalem do háje. Srdce mě bolelo pokaždé, když jsem ho viděla, a došlo mi, že když sejde z očí, tak sejde i z mysli.

Kruci, povzdechla jsem si mlčky, jak jsem se mýlila.

Vzešla z toho jen zatrpklost, nejvíc ze všeho jsem nenáviděla, že byl strýček mrtvý, ale nemohla jsem dál putovat po té cestě zoufalství, kterou jsem si sama vydláždila. Kdybych chtěla cítit něco jiného než otupělost a někdy smutek, musím se řídit radou babičky a vytvořit si vlastní štěstí. Musela jsem tu být sama pro sebe. Musela jsem se o sebe postarat. Musela jsem být svou vlastní skálou, vlastním hnacím motorem.

Být s Kalem a mít všechno, co jsem vždycky chtěla, mi dávalo smysl, ale odmítala jsem dovolit, aby byl on nebo náš nový vztah mým jediným životním hnacím motorem. Nemohla jsem se stát tak závislou na jiných lidech. V minulosti mě zlomilo, když mě opustili.

Zamrkala jsem, vytrhla se tak ze svých myšlenek a zjistila, že na mě babi zírá.

„Vypadáš, jako bys něco rozhodla,“ přemítala.

Polkla jsem. „Jo. Rozhodla jsem se vytvořit si vlastní štěstí.“

Babi se na mě zářivě usmála. „Věděla jsem to.“

Roztřeseně jsem se nadechla. „Pár minut ve vaší přítomnosti, Yodo, a už jste mi obrátil život naruby.“

„Změň svůj život,“ řekla, udělala svou nejlepší imitaci Yody, až se mi zkřivily koutky úst. „Jen jsem tě malinko nakopla, protože to bylo to, cos potřebovala.“

Usmála jsem se. „Vždycky jsem si myslela, že nejsem dostatečně silná, ale začínám chápat to, co na mně viděl strýček Harry, a i vy všichni ostatní. Svým způsobem jsem bojovník.“

„Tvůj strýček mi o tobě hodně vyprávěl. Řekl mi o tvém terapeutickém kouzlu a dalších věcech, ke kterým ses dostala ve městě, a říkám ti, že jsi silná. Rozhodla ses jednat, když jsi měla takové myšlenky. Řekla sis o pomoc. Rozhodla ses, že přestaneš pařit po tom, co tě napadli. Rozhodla ses vypořádat se ztrátou Lavender a Kalea. A teď ses rozhodla vrátit domů a postavit se všemu čelem. Jsi nejsilnější člověk, jakého jsem kdy poznala, zlatíčko.“

Nechala jsem babiččina slova vstřebat a usmála se, když jsem pochopila, že opakuje to, co mi předtím řekl Kale. Měli pravdu. Byla jsem silná.

Byla. Jsem. Silná.

Beze slova jsem se podívala na hrob tety a strýčka, ale vzhlédla jsem zpátky na babi, když se dotkla mé paže a řekla. „Přijede pro mě tvůj otec. Počkáme na tebe na parkovišti. Se strýčkem si vezmi tolik času, kolik potřebuješ. Řekla bych, že máš pár věcí, které bys chtěla říct tomu záludnému hajzlíkovi.“

Uchechtla jsem se, když jsem se dívala, jak babi odchází, než jsem se znovu soustředila na zem přede mnou. „Věděl jsi, že to dopadne tak, jak to dopadlo, že, strýčku Harry?“ Uviděla jsem v mysli strýčkovu usměvavou tvář a rozesmála se. „Za všechno vděčím tobě,“ řekla jsem s pevným přikývnutím. „Změnil jsi mi celý život a já ti budu navždycky vděčná.“

Pak se mi roztřásl spodní ret. „Nebudu lhát. Jsem zraněná a jsem na tebe naštvaná, že jsi mi neřekl o svém srdečním onemocnění.“ Setřela jsem si zbloudilou slzu, která mi spadla z oka. „Přišla bych domů dřív. Pomohla bych ti. Byla bych tu pro tebe.“

Popotáhla jsem. „Vím, že jsi měl své důvody, a i když je možná neznám všechny, nebo jim nerozumím, jsem si jistá, že jsi cítil, že ještě není čas, abych se sem vrátila. Ty jsi byl v rodině vždycky ten moudrý a teď, když jsi pryč, všichni budeme muset dělat dost riskantní rozhodnutí, ale doufám, že s námi zůstaneš a pomůžeš nám nasměrovat nás správným směrem, kdykoli budeme potřebovat malý šťouchanec.“

Ucítila jsem, jak mě obklopil chladný vánek, a skoro mi to vyrazilo dech.

„Jsi rozhodně jedna z lásek mého života a budeš mi navždy chybět.“ Smutně jsem se usmála. „Počkej tam na mě, ano? Tvoje tvář bude první, kterou chci vidět, až přijde můj čas.“

V tu chvíli jsem se ohledně strýčka cítila smířeně a byl to jeden z nejlepších pocitů, jaké jsem kdy zažila. Když jsem se otočila a odešla od hrobu strýčka, měla jsem na tváři úsměv. Milovala jsem ho a chyběl mi víc, než jsem mohla zvládnout, a i když bych si ho přála ještě jednou obejmout, věděla jsem, že jednoho dne znovu tu šanci dostanu.

Když jsem odcházela, ohlédla jsem se přes rameno a to, co jsem uviděla, se logicky vysvětlit nedalo. Možná si se mnou moje mysl nebo srdce zahrávaly. Viděla jsem strýčka, jak sedí na náhrobku, objímá tetu Teresu kolem pasu a její hlava se mu opírá o rameno a při tom se radostně usmívá. Za strýčkem jsem viděla Lavender, jak tančí v trávě a květinách s malým dítětem v náručí, dítětem, které vypadalo přesně jako Kaden. Smál se plný radosti, jak se točil dokola a dokola.

Zastavila jsem se a chvíli na ně zírala, a když se na mě strýček podíval, mrkl na mě a mně přeběhl mráz po zádech. Pak se vytratili teta Teresa, Kaden a pak i Lavneder. Strýček se ještě chvíli potloukal kolem, jako by mě chtěl bezpečně vyprovodit, a to mě donutilo se usmát. V tu chvíli jsem se rozhodla, že nechci vidět, jak se vytratí, protože jsem věděla, že nikdy nebude doopravdy pryč. Budu ho nosit v srdci navždy.

Ještě jednou jsem se na něj usmála, pak jsem se otočila a začala odcházet, při každém kroku jsem se cítila lehčí než při tom předchozím. Cítila jsem se kompletní.

„Uvidíme se později, strýčku Harry.“

 

KONEC