UH - 16. kapitola

Překlad: Lucie

Kor.: Klára

Den čtvrtý v Yorku

 

„Vysvětli mi to ještě jednou,“ řekl Kale, když jsme vstoupili do jeho bytu. „Tvůj strýček ti odkázal celý svůj majetek, ale pod podmínkou, že my… si promluvíme? Chápu to správně?“

Díky Bohu, že to znělo stejně šíleně i někomu jinému.

Přikývla jsem. „Jo, bylo to napsané černé na bílém. Pokud si nepromluvíme, a oba víme, co tím myslel – formuloval to přesně takhle – pak jeho majetek bude zpeněžen na paušální částku a darován… Liverpoolskému fotbalového klubu.“

Kale zalapal po dechu čirou hrůzou.

„Ten manipulativní bastard,“ zamračil se.

Nemohla jsem se ubránit smíchu. Kale, stejně jako zbytek mé rodiny, byl tvrdým zastáncem Manchasteru United.

„Prostě nemůžu uvěřit tomu, že musel přijmout tak drastická opatření. Štve mě, že měl kvůli mně pocit, že nemá jinou možnost. Asi si myslel, že když mě požádá, abych si s tebou promluvila, že bych ho odstřihla jako všechny ostatní.“

Spodní ret se mi roztřásl, jak mě naplňoval stud.

„Hej,“ zamumlal Kale, přistoupil ke mně blíž a položil mi ruce na ramena. „Věděl, že ho miluješ, ale také věděl, že si na všechno musíš přijít sama. Všichni jsme to věděli. Tví bratři a rodiče to jen nesli hůř, protože se dostali do křížové palby, že tě ztratili.“

Přikývla jsem. „Já vím, ale má rozhodnutí ničemu nepomohla.“

„Každý dělá chyby, Lane. Učíme se z nich a rosteme.“

Vzhlédla jsem k němu. „Kdy ses stal tak moudrým?“

Našpulil rty a na vteřinu se mi zdálo, že jsem zahlédla známý záblesk, který kdysi přebýval v jeho krásných očích. „Za ty roky jsem hodně přemýšlel.“

O tom jsem nepochybovala. Taky jsem hodně přemýšlela.

V rohu obývacího pokoje byla nádherná knihovna, a než jsem se nadála, přistihla jsem se, že stojím před ní a přejíždím prsty po hřbetech knih. Milovala jsem knihy a milovala jsem, že je Kale pořád četl. Už jsem se chtěla od knihovny odvrátit, když mi padlo do oka jméno autora: K. T. Booneová. Byla to autorka, se kterou jsem pracovala. Přelétla jsem očima ostatní knihy a zalapala po dechu.

„Kale,“ vydechla jsem.

Cítila jsem, jak ke mně přistoupil.

„Ty... koupil jsi každou knihu, kterou jsem kdy editovala,“ zašeptala jsem, když jsem očima přelétla přes známé tituly.

Kale si odkašlal. „Jako bych nechtěl sledovat tvoji práci. Jsi moje nejlepší kamarádka a máš skvělou práci. Četl jsem je všechny. Připravoval jsem knižní klub s tvým tátou a strýčkem Harrym.“ Zasmál se. „Jsi opravdu brilantní v tom, co děláš. Na žádné z nich jsem nenašel chybu. Také rád čtu autorovo poděkování tvým směrem. Jsem na tebe tak pyšný, mrně.“

Nebreč, varovala jsem se. Neopovažuj se sakra brečet.

„To je tak sladké, Kale,“ řekla jsem a odkašlala si, když se můj hlas ztišil o oktávu.

„Když už mluvíme o sladkém, dáš si šálek čaje?“ Zeptal se po chvíli Kale a já ocenila změnu tématu.

Odfrkla jsem si. „Musíš se vůbec ptát?“

Zazubil se na mě a zamířil do kuchyně, aby postavil na čaj. Šla jsem za ním a cestou jsem se rozhlédla, protože jsem si všimla, jak bylo všechno jednoduché. Nikde nebyly žádné Kadenovy fotky, ale bála jsem se na to zeptat, kdyby to Kalea rozčílilo. Prošla jsem kolem něj a přešla k velkému oknu vedle jeho kuchyňské linky.

„Skvělý výhled na katedrálu,“ okomentovala jsem.

Kale se uchechtl. „Proč si myslíš, že jsem tohle místo koupil? Pro velkoryse velké pokoje?“

Všimla jsem si jeho sarkasmu a zakřenila se.

„Líbí se mi to,“ řekla jsem. „Je to útulné.“

„V porovnání s tvým novým domem to nic není. Harryho dům má pět ložnic.“ Hvízdl Kale. „Co budeš dělat se vším tím prostorem? Vynese ti to pěknou cenu, to je jisté.”

Nepřekvapilo mě, že předpokládal, že prodám dům svého strýčka. Vyhrožovala jsem, že odjedu od chvíle, kdy jsem přijela.

„Ten dům neprodám,“ řekla jsem jen tak mimochodem a dál se dívala z okna, abych obdivovala krásu města.

Cítila jsem na sobě Kaleovy oči. „Co to znamená?“ Zeptal se tichým hlasem.

Pokrčila jsem rameny. „Znamená to, že ho neprodávám. Je to můj dům a nechci ho prodat někomu jinému.“

Kale polkl. „Budeš ho pronajímat a staneš se paní domácí?“ Zeptal se, chytal se stébla. „Dostala bys za něj slušný měsíční nájem.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, kdybych to udělala, musela bych navždy žít v domě rodičů, a i když je mám moc rád, tak to není to, co bych chtěla.“

Ucítila jsem ruce na ramenou, a pak se mé tělo otočilo.

„Nedělej si ze mě srandu,“ varoval mě Kale s očima upřenýma na mě.

Vzhlédla jsem k němu. „Já nic nehraju. Říkám ti pravdu.“

Zamrkal, jeho překvapení bylo zřejmé. „Ty se… stěhuješ zpátky–“

„Domů,“ dokončila jsem za něj. „Stěhuju se zpátky domů.“

Vytřeštil oči, ale neřekl ani slovo, jen na mě zíral. Zadržela jsem vzdech, když se mu v očích mihl záblesk, o kterém jsem si myslela, že jsem ho viděla před několika minutami, a tentokrát tam zůstal.

Můj Kale, zašeptala má mysl.

Hledala jsem něco, co by mě rozptýlilo, abych neudělala něco hloupého. Přelétla jsem očima po jeho prázdných zdech a zamračila se. „Proč tu nemáš pověšené žádné fotky?“

Kale se kousl do tváře. „Kadena?“

Přikývla jsem.

„Protože jsou připomínkou toho, že je pryč.“

Naklonila jsem hlavu. „Nemohly by být připomínkou, že tady byl? I když to bylo jen na krátkou dobu?“

Kale se ode mě odvrátil. „Nevím, jestli o něm chci mluvit. Bolí to.“

„Já vím.“ Zamračila jsem se. „Přála bych si, abychom se jednoho dne probudili a jeho odchod byl jen noční můrou.“

Kale sevřel pult, pak vzal mou ruku do své a vedl mě do obývacího pokoje, kde jsme si sedli na velmi pohodlnou pohovku. Několik minut jsme seděli mlčky.

„Chybí mi můj syn, Lane,“ zašeptal. „Chybí mi jeho smích, jeho pláč, jeho křik, a dokonce i jeho vážné konverzace s buclatými prstíčky u nohou. Chybí mi na něm všechno.“

Zatímco mluvil, jsem mlčela.

„Den za dnem mě to trhá na kusy, protože vím, že už ho nikdy neuvidím. Už ho nikdy nepochovám. Ničí mě, že ho nikdy nepoznáš. Byl jsem okraden o tebe, a pak i o něj. Bůh mě nenávidí. Nenávidím se.“

Vstala jsem, poklekla před ním, položila mu ruce na obličej a přinutila ho, aby se na mě podíval.

„Jsi nejstatečnější člověk, jakého jsem kdy poznala. Jsi tak silný a laskavý, jsi zasraně dobrý člověk. Bezdůvodně se ti staly hrozné věci, protože žádný důvod není dost dobrý na to, abys ztratil dítě. Nikdy nebude vysvětleno proč a nic nezmírní bolest, kterou cítíš, ale opravdu věřím, že jednoho dne nebudeš cítit jen smutek nebo utrpení, když si vzpomeneš na Kadena. Budeš myslet na štěstí a lásku, protože ve svém srdci vím, že byl čisté světlo. Zase ho uvidíš.“

Kaleovy oči v barvě whisky byly zalité slzami, a když zamrkal, spadly a rozstříkly se mu po tvářích. Bez přemýšlení a zaváhání, jsem se naklonila a políbila slané kapky. Přitiskla jsem se čelem k jeho a podívala se mu do krásných očí.

„Nebyla jsem tu pro tebe, když jsi ztratil Kadena, ale budu tu pro tebe teď i v budoucnu. Je mi jedno, co se mezi námi v minulosti stalo. Než jsem se do tebe pobláznila, byl jsi můj nejlepší přítel. Pořád jsi můj nejlepší přítel a já odmítám o tebe znovu přijít.“

„Ty... Opravdu se nevrátíš do Ameriky?“ Zeptal se a naděje v jeho hlase mě málem zlomila.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, miláčku, bez ohledu na výsledek tohohle rozhovoru, nikam nejdu. Zůstanu tady, kam patřím, se svou rodinou a s tebou v jakékoliv formě. Jsi můj nejlepší přítel. Radši bych se všeho vzdala, než bych o tohle znovu přišla, než bych přišla o tebe.“

Sotva jsem domluvila, zakryl mi ústa a políbil mě.

„Kale, ne,“ řekla jsem a odtrhla se od něj. „Líbáš mě, protože jsi smutný.“

„Ne,“ řekl a podíval se na mě pátravýma očima, „líbám tě, protože kdybych to neudělal, zatraceně bych se z toho zbláznil.“

Posadila jsem se na paty. „Nevíš, co...“

„Neříkej mi, co cítím nebo co si myslím,“ zavrčel a přerušil mě. „Je mi zle z lidí, kteří si myslí, že vědí, co je pro mě nejlepší. Sám vím, co je pro mě nejlepší.“

Pocítila jsem déja vu, když opakoval má dřívější slova, která jsem řekla rodině.

„A co je pro tebe nejlepší?“ Vyptávala jsem se.

„Ty,“ zavrčel.

Byla jsem zmatená z jeho hněvu.

„Zlobíš se na mě,“ řekla jsem to, co bylo zřejmé.

„Nezlobím se na tebe, Lane,“ prohlásil klidně Kale. „Jsem z tebe zasraně vytočenej.“

Postavila jsem se, když jsem vycítila blížící se boj. Kale taky, protože byl na nohou dřív než já. „Proč jsi naštvaný?“ Zeptala jsem se zmateně.

„Protože když pomyslím na to, jak to mezi námi skončilo, než jsi mě opustila, tak mě to kurevsky nasere.“

Co to sakra? Pomyslela jsem si.

Ukázala jsem na něj prstem. „Odešel jsi ode mě, Kale.“

„A ty ses o to sakra postarala, viď, miláčku?“ Zařval a jeho tón mě překvapil. „Řekla jsi mi všechno, co jsem chtěl slyšet, až o zasraný rok později.“

„Nikdy jsem nechtěla, aby ses na mě díval tak jako to ráno, co jsme se spolu vyspali, takže když jsi mi řekl, že mě miluješ, lhala jsem a odstrčila tě, abych se ochránila.”

„Děláš si ze mě srandu?“ Vykřikl. „Děláš si ze mě prdel, Lane?“

Couvla jsem před Kaleovým třesoucím se tělem. Zuřil vzteky.

„Ne!“ Zavrčel a vystřelil do mého osobního prostoru.

Neplánovala jsem odejít, ale on se ujistil, abych nemohla ani kdybych chtěla.

„Ty už nikam neutečeš,“ prohlásil. „Všechno si to teď, kurva, vyříkáme.“

„Musela jsem utéct!“ Zaječela jsem a strčila mu do hrudi. „Nemohla jsem jen tak sedět a dívat se, jak si s ní hraješ na šťastnou rodinku. Nemohla jsem to udělat!“

„Po tom přiznání jsi mi nedala čas,“ vyštěkl. „Den poté, co jsi odešla, jsem si uvědomil, že chci tebe a ne Drew, ale ty jsi byla pryč a já měl zodpovědnost zůstat s ní.“

„Přesně,“ zdůraznila jsem. „To jsi měl – buď za to alespoň vděčný!“

„Co to sakra říkáš?“ Vykřikl.

„Kdybych ti řekla, že tě miluju, neměl bys Kadena!“

Kale se zapotácel, jako bych ho praštila. „Už nikdy… Zasraně, už nikdy neospravedlňuj to, že jsi mě opustila tím, že k tomu využiješ mého syna, slyšíš mě?“

„Nic neospravedlňuji, Kale,“ řekla jsem hlasem sevřeným dojetím, „ale je to pravda. Kdybych ti řekla, že tě miluju, kdybych tě vytlačila z tvé komfortní zóny, tak by Kaden nikdy neexistoval.“

Kale se na mě zamračil. „To nevíš.“

„Ano,” řekla jsem a přikývla, „vím.”

„Jak?“ Zavrčel.

„Protože by ses nikdy nevrátil k Drew, kdybys měl mě,“ zašeptala jsem. „Teď už to chápu.“

Kale se snažil zachovat klid. „Takže bych měl být šťastný, že jsi mě opustila? Měl bych být šťastný, že jsem byl okraden o šest let s tebou?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, měl bys být šťastný, že jsem udělala rozhodnutí, které vedlo k tomu, abys měl Kadena, i když to bylo jen na krátkou dobu, protože jsem se naučila, že mít někoho tak výjimečného ve svém životě stojí za každou vteřinu, kterou s ním máš. Soustřeď se na to, soustřeď se na čas, který jsi měl s Kadenem, a budeš šťastný, že jsi ho měl.“

Moje vlastní slova spustila něco, co mi táta řekl noc před strýčkovým pohřbem. Řekl: „Můžeš znovu najít sama sebe a možná tím při tom pomůžeš Kaleovi najít mír.“

„Sama si to uvědomuji, Kale,“ řekla jsem po chvíli namáhavého dýchání. „Zabíjí mě, že je můj strýček pryč, ale vážím si veškerého času, který jsem s ním měla, každé vzpomínky, každého smíchu, a dokonce i každé hádky. Stejně tak s Lavender. Bez ní bych nebyla tím, kým jsem dnes, a chybí mi každý den, ale jen proto, že jsem ji tolik milovala.“

Vzhlédla jsem do Kaleových skelných očí. „Cením si každého okamžiku našeho přátelství, než jsem odešla a ztratila tě.“ Polkla jsem. „Ale i když to bolí, Kale, když se zaměříme na dobré časy, lásku, kterou chováme ke svým blízkým, převáží to tu bolest v srdci, kterou cítíme, když na ně myslíme. Naprosto tomu věřím.“

„Opravdu si myslíš, že se dostanu do bodu, kdy budu šťastný, když si vzpomenu na Kadena?“ Zeptal se mě Kale s tělem stále napjatým.

„Ano, myslím, a budu ti pomáhat při té cestě s každým krokem, slibuju.“ Svěsila jsem ramena. „Měl bys být rád, že jsem se Kadenovi nepřipletla do cesty, Kale.“

Kale na mě zamrkal. „Připletla ses do cesty ve všem, Lane.“

Zamračila jsem se. „Tomu nerozumím.“

„Nevidím přes tebe,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem přes tebe neviděl.“

Čekala jsem, až mi to vysvětlí. „Když se Kaden narodil, všechno, co jsem chtěl, bylo, abys byla jeho máma, abys mohla zažít, jak skvělý byl spolu se mnou. Jak hrozného člověka to ze mě dělá? Přát si, aby Drew byla ty? Když jsem ho ztratil, chtěl jsem tě tady, aby ta ztráta byla jednodušší. Když jsem měl Drew, chtěl jsem, aby ona byla ty. Každé mé rozhodnutí, bez ohledu na to, jak bylo malé nebo hloupé, bylo vždy doprovázeno myšlenkou na tebe. Začlenil jsem tě do všeho, aniž bych to chtěl udělat. Jsi můj život. Vždycky jsi byla.“

Kale mě pozorně sledoval z druhé strany místnosti, jak zpracovávám to, co řekl.

„Chceš nebo chtěl?“ Zašeptala jsem.

Zvedl obočí mým směrem. „C-cože?“

„Chtěl jsi mě, nebo mě chceš?“ Zeptala jsem se a nasála každý kousek odvahy uvnitř svého těla.

Kale se odstrčil od zdi, o kterou se opíral. „Na to se mě neptej, pokud-“

„Pokud co?“ Přerušila jsem ho.

„Pokud nejsi plně připravena na mou odpověď.”