UH - 15. kapitola

Překlad: Lucie

Kor.: Klára

Den čtvrtý v Yorku

 

„Ahoj, Lav,“ řekla jsem s úsměvem nad obrázkem mé kamarádky na přední straně jejího krásného šedého mramorového náhrobku.

Natáhla jsem ruku, přejela palcem obrázek, pak jsem se posadila na studenou trávu jejího hrobu a zkřížila nohy. Položila jsem kytici lilií, kterou jsem jí přinesla, před roztomilé ozdoby na jejím hrobě a jen zírala na její obrázek.

„Omlouvám se, že jsem tě přišla navštívit teprve podruhé,“ začala jsem, ale pak jsem se zamračila, když mě sevřel pocit viny. „Po tvém pohřbu šlo všechno tak nějak do háje.”

Prakticky jsem v hlavě slyšela její hlas, jak říká. „Nekecej, Sherlocku,“ a to mě rozesmálo.

„Všechno s Kalem se zvrtlo, Lav, a pak se věci s mojí rodinou ještě zhoršily, když jsem se sbalila a vypadla odsud.“ Polkla jsem a podívala se na své ruce. „Utekla jsem a držela se pryč dlouhých šest let.”

Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou.

„Zlomilo mi to srdce, když jsem zjistila, že jsi umřela, a pak jsem ve stejný den zjistila, že Drew čekala Kaleovo dítě. Bylo toho na mě moc a usoudila jsem, že kdybych byla tisíce kilometrů daleko, nějak by to pomohlo, ale nepomohlo. Moje mysl je můj největší nepřítel. I když jsem Kalea neviděla, představovala jsem si jeho a Drew společně s jejich dítětem, a to mě zabíjelo.“ Hluboce jsem se zamračila. „Když jsem na ně nemyslela, myslela jsem na tebe a na to, co by se stalo, kdybys neumřela. Nemyslím si, že bys mě nechala odejít... Nemyslím si, že odejít by vůbec připadalo v úvahu, kdybys tu ještě byla. To, že jsem tě ztratila, mě dostalo přes okraj, Lav.“

Olízla jsem si suché rty a vzhlédla k Lavendřině náhrobku.

„Všechno ale skončilo jako noční můra. Věci dopadly hůř, než jsem si kdy dokázala představit. Kaleův ubohý chlapeček zemřel a teď je sám. Cítím v něm tu změnu. Vidím mu to na očích. Je jako já, prostě přežívá, nesnáším to. Nechci, aby se tak cítil, protože vím, jak takové žití dokáže být prázdné a studené.”

Sebrala jsem ze země několik stébel trávy a roztrhla je prsty.

„Taky na tebe pořád myslím, Lav,“ řekla jsem pro případ, že by si myslela, že ne. „Věděla bys, co dělat, kdybys tu byla. Vždycky jsi měla ty nejlepší rady.”

Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli mi byl někdo nablízku. Byla jsem ráda, když jsem viděla, že tu nikdo nebyl. Hned mi bylo líp, když jsem věděla, že můj rozhovor s Lavender je soukromý. Když jsem s ní mluvila, cítila jsem se líp. I když mi neodpověděla, věděla jsem, že poslouchala.

Cítila jsem ji.

„Jsi s mým strýčkem?“ Zeptala jsem se šeptem. „Jestli ano, můžeš mu říct, že mi opravdu chybí?“ Usmála jsem se, když kolem mě zavířil chladný vánek. „Myslím, že jsem pořád v šoku, protože jsou chvíle, kdy úplně zapomenu, že je pryč, a pak si uvědomím, že tomu tak opravdu je, a znovu mi puká srdce.”

Promnula jsem si hřbetem ruky nos. „Myslela jsem, že pohřbít tě bylo to nejtěžší, co jsem kdy musela udělat, ale smrt strýčka Harryho bolí na úplně jiné úrovni. Byl vším, co jsem měla z domova, když jsem odešla. A teď je pryč.”

Promnula jsem si oči.

„Zase jsem to s rodinou napravila. Být pryč od nich, odsud, nic nevyřešilo. Způsobovalo to jen další zbytečnou bolest srdce. A po těch hovnech, co se staly s Jensenem, když jsem byla mladší, jsem v první řadě opravdu neměla utíkat a odjíždět ze země. Layton mi řekl, jak moc se o mě budou bát, ale já ho neposlouchala. A teď jsem doma a věci se zlepšily.”

Povzdychla jsem si a odhrnula si pramínky vlasů z obličeje.

„Ještě jsem si pořádně nepromluvila s Kalem a upřímně se toho docela bojím. Vůbec netuším, co se stane, až si promluvíme, a ta nevědomost mě děsí, ale ať se stane cokoliv, musíme vyčistit vzduch. Musí vědět, co k němu pořád cítím, a musí vědět, proč jsem tu už nemohla být.“

Když jsem domluvila, dlouho potom jsem mlčela. Jen jsem tam nehybně seděla jako socha, zatímco mě zaplavovala obrovská ztráta. Byla to součást života, ale stála za prd. Byla jsem vděčná, že konečně vidím světlo na konci tunelu. Potřebovala jsem teď svou rodinu – viděla jsem to jasně. Jejich láska a zájem už nebyly přehnané. Bylo to uklidňující.

Nezůstávala jsem, abych potěšila někoho jiného, dělala jsem to pro sebe a nemohla jsem se ubránit úsměvu kvůli tomu, jak v tom byl strýček zapletený. Udělám správnou věc. Promluvím si s Kalem, protože jsem s ním potřebovala mluvit kvůli sobě, ne kvůli dědictví. Při myšlence na Kalea jsem se podívala směrem ke Kadenovu hrobu a ztuhla jsem, když jsem uviděla, kdo před ním stojí.

Drew.

Chvíli jsem ji pozorovala, a než jsem se stihla vzpamatovat, byla jsem na nohou a kráčela k ní. Neměla jsem tušení, co jí řeknu, ale potřebovala jsem něco říct. Cokoliv.

Přistoupila jsem k ní s křupajícím štěrkem pod nohama. Zastavila jsem jen pár metrů od ní a zhluboka se nadechla. „Ahoj, Drew,“ řekla jsem tiše.

Vyděsila jsem ji, protože nadskočila a překvapeně se na mě podívala. „Lane?“ Vydechla a položila si ruku na hruď. „Vyděsila jsi mě.”

„Omlouvám se.“ Zamračila jsem se. „Myslela jsem, že mě slyšíš přicházet.”

Zavrtěla hlavou. „Byla jsem ve svém vlastním světě.”

Strčila jsem ruce do kapes kabátu. „Byla jsem navštívit Lavender a viděla tě tu. Chtěla jsem tě pozdravit.”

Přejela mi očima přes rameno, než sklouzla očima zpátky ke mně. „Nikdy jsem neměla příležitost to říct, ale tvojí kamarádky mi je líto. Kale mi řekl, jak jsi byla zničená, když zemřela. Říkal, že tě ztratil ten den v nemocnici.”

Zírala jsem na ni překvapeně, že mi to prozradila.

„To řekl?“ Zapochybovala jsem.

Drew přikývla. „Měl z toho noční můry. Posadil se uprostřed noci, omlouval se ti a snažil se tě utěšit, ale pak se probudil a uvědomil si, že tam nejsi.“

Žaludek se mi sevřel, protože jsem věděla, že se mě snažil utěšit, protože tehdy mi řekl, že s Drew budou mít dítě.

„Omlouvám se,“ řekla jsem.

Drew zamrkala. „Za co?“

„Za to, že na mě myslel, když byl s tebou.”

Drew se usmála a já si nemohla nevšimnout, jak je hezká. Byla teď starší, ale pořád to byla ta devítiletá holčička, kterou jsem před lety poprvé potkala na školním hřišti.

„Lane, Kale na tebe pořád myslel. Mluvil o tobě, aniž by si uvědomoval, co dělá. Dívali jsme se na film nebo si jen povídali, když jsi mu vlezla do hlavy a všechno se točilo kolem tebe.“

Naplnil mě stud.

„Moc se omlouvám.”

Zasmála se. „Proč se omlouváš? Nemohla jsi za to, že na tebe myslel.”

Věděla jsem to, ale stejně jsem se cítila provinile. „Dlužím ti obrovskou omluvu, Drew,“ řekla jsem a nespouštěla z ní oči.

Zamrkala smaragdově zelenýma očima. „Za co?”

Polkla jsem. „Za to, jak jsem se k tobě chovala, když ty jsi na mě byla jen milá. Byla jsem malicherná, dětinská a prostě jsem na tebe byla hrozná jen proto, že jsi měla Kalea. Byla jsem úplně mimo, když jsem na tebe byla někdy hrubá, a měla jsem to vědět. Je mi to tak líto. Doufám, že mi odpustíš.”

Drew na mě chvíli zírala, a pak se jí při úsměvu zvrásnily koutky očí. „Nemusíš se omlouvat.”

Spadla mi pusa a ona se rozesmála.

„Jak to myslíš?“ Zeptala jsem se. „Samozřejmě, že musím. Chovala jsem se k tobě hrozně.”

„Odpustila jsem ti už před lety.“ Pokrčila rameny. „Měla jsi zlomené srdce a teď vím, že lidé dělají věci, které nemají pod kontrolou, když mají zlomené srdce.”

Podívala jsem se na Kadenovu fotku.

„Byl to malý krasavec, Drew. Ty a Kale jste stvořili někoho tak neuvěřitelného a je mi moc líto, že zemřel.”

„Pořád je s námi.“ Drew pohlédla ode mě na Kadenův obrázek na náhrobku a usmála se. „Bylo to tak veselé dítě – milovala bys ho.”

„To určitě ano,“ řekla jsem rychle.

Povzdechla si. „Chybí mi každý den. Bylo by mu skoro šest, kdyby byl naživu.”

„Šest,“ zašeptala jsem.

„Byl malou verzí Kalea,“ přemítala.

Usmála jsem se. „Kale mi ukazoval videa a fotky a já řekla, že Kaden je jeho dvojník, ale byl neoblomný, že vypadal jako ty.”

Drew se uchechtla, a pak se rozprostřelo dlouhé ticho, než se na mě Drew podívala a řekla. „Musíš mu pomoct.”

Zamrkala jsem. „Prosím?”

„Kaleovi,“ řekla. „Musíš mu pomoct. Léta jsem se mu snažila pomoct najít klid ohledně ztráty Kadena, ale je chycen v čase. Každý den je to jako by znovu prožíval ten den, kdy náš syn zemřel. Trvalo to, ale teď prožívám další vzpomínky, které jsme sdíleli s naším chlapcem. Vzpomínám si na dobré časy. Když na něj myslím, naplňuje mě štěstí, ale vím, že když na něj myslí Kale, je plný smutku.”

„Nevím, jak mu pomoct,“ přiznala jsem. „Není to ten Kale, kterého jsem znala. Moc se toho mezi námi změnilo.”

K mému překvapení se Drew dotkla mého ramene a řekla. „Vy dva jste dvě strany jednoho zrcadla. Jste stejní, ale odrážíte různé věci. Znáš ho, Lane, lépe než kdokoliv jiný. Jestli mu někdo může pomoct, jsi to ty.”

Nevěděla jsem, jestli její víra ve mě má dobré předpoklady.

„Kalea budu vždycky milovat, Lane,“ pokračovala, „ale nikdy nebyl můj.”

Začaly se mi třást ruce. „Samozřejmě, že byl.”

Zavrtěla hlavou. „Byl tvůj. Jen to nevěděl. Ale já to věděla a bojovala jsem zuby nehty, abych ho měla, i když jsem věděla, že ho mám nechat jít, aby byl s tebou. Dal přednost tobě přede mnou a já vím, že kdybych s Kadenem nikdy neotěhotněla, nezůstal by se mnou tak dlouho. Kaden nás spojil, ale náš syn nás nikdy neměl udržet pohromadě. Milovali jsme se, ale tebe miloval víc.”

„Drew-“

„Tu noc na oslavě narozenin tvého strýce, kdy jsem ti vyhrožovala, ať ho necháš na pokoji, jsem ho sledovala k tobě domů a slyšela jsem, jak ti říká, že tě miluje a že chce být s tebou.”

Projel mnou šok.

„Vážně?“ Zašeptala jsem.

Přikývla. „Místo toho, abych se zlobila na něj, začala jsem nenávidět tebe stejně, jako jsi ty nenáviděla mě. Nenáviděla jsem tě, protože jsi měla jeho srdce, které jsem nikdy nemohla získat, a ty jsi nenáviděla mě, protože jsem měla jeho tělo a pozornost.”

Nevěděla jsem co říct, tak jsem zírala na Kadenův náhrobek.

„Nemůžu uvěřit, že to skončilo takhle,“ řekla jsem po několika minutách ticha.

Drew se uchechtla. „Věř mi, přemýšlela jsem o tom celé roky.”

„Ale jsem ráda, že o tom mluvíme,“ řekla jsem jí. „Utekla jsem do Ameriky, abych unikla před takovými rozhovory.”

„Jak ti to šlo?“ Zeptala se se sarkasmem v hlase.

Zasmála jsem se. „Moc dobře ne. Pořád se cítím stejně jako před šesti lety.”

„Tak to řekni Kaleovi, Lane,“ naléhala. „Nenechávej nic náhodě. Nevíš, co na tebe za rohem čeká. V jednu chvíli tu můžeš být a v další můžeš být pryč.”

Přikývla jsem. „Tomu naprosto věřím.”

„Je mi líto tvého strýce,“ řekla Drew, jako by vycítila, že myslím na Harryho. „Byl to drahoušek a uměl to s Kadenem, když ho Kale přivedl.”

Usmála jsem se. „O tom nepochybuji. Když jsme byli malí, uměl to se mnou a mými bratry skvěle. Myslím, že nás rozmazloval, protože nikdy neměl vlastní děti.“

Drew provlékla paži pod mojí. „Chci být tvoje kamarádka. Chci poznat Lane, o které Kale vždycky mluvil, protože zněla docela jako bezva holka. Trochu bláznivá, ale pořád bezva.“

Zasmála jsem se, když jsem se k ní otočila a pevně ji objala. Když jsme se pustily, Drew došla ke Kadenovu náhrobku a políbila jeho fotku. „Uvidíme se později, miláčku.“ Otočila se ke mně a mrkla. „Nebuď jak cizí.”

Přikývla jsem. „Nebudu. Uvidíš mě teď víc, slibuju.”

Drew potom odešla a já se málem zhroutila z té váhy, která mi spadla z hrudi. Ani za milion let by mě nenapadlo, že by rozhovor s ní mohl takhle dopadnout, ale děkuji Bohu, že tak dopadl, protože jsem si neuvědomila, jak moc jsem potřebovala, abych to s ní vyřešila.

Ještě jednou jsem se podívala na Kadenův sladký obrázek, než jsem se otočila a vrátila se k Lavendřině hrobu, kde jsem znovu zaujala své místo na trávě.

„Holka,” vydechla jsem, „právě jsem se usmířila s Drew Summersovou.“ Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Chce být mojí kamarádkou a chce mě poznat. Chce, abych pomohla i Kaleovi – věřila bys tomu?”

Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem tomu pořád nemohla uvěřit.

„Lane, jsi to ty?“

Ohlédla jsem se přes rameno, když mužský hlas zavolal mé jméno. Vyškrábala jsem se na nohy a oprášila si oblečení, když jsem uviděla známou tvář, jak míří ke mně.

„Jsi to ty,“ řekl, doširoka se usmál a oči se mu leskly.

Zírala jsem na něj v naprostém šoku. Ve chvíli, kdy se usmál, jsem přesně věděla, kdo to byl. Byl tu jen jeden člověk kromě Kalea, o jehož úsměvu jsem si myslela, že byl ohromující, a to tenhle muž rozhodně uměl.

„Daven?“ Zalapala jsem po dechu. „Daven Eanes?”

Pokynul si pro sebe velkou kyticí květin, kterou držel v ruce.

„Ten jeden a jediný,“ zasmál se.

Byla to zvláštní věc, ale měla jsem pocit, že ho musím obejmout, takže přesně to jsem udělala. Přistoupila jsem k němu, obmotala kolem něj paže a pevně ho objala. Chvíli nic neudělal, ale nakonec mi objetí vrátil a usmíval se, když jsem od něj s vytřeštěnýma očima odstoupila.

„Vypadáš, jako bys viděla ducha,“ přemítal.

Zamrkala jsem. „Mám pocit, že ano, neviděla jsem tě od té doby, co...“

Přestala jsem mluvit a zamračila se.

Daven se na mě pousmál. „Od pohřbu naší holky?“

Naše holka. To mě rozesmálo.

„Jo, od té doby,“ přikývla jsem. „Už je to tak dávno. Jak ses měl? Vypadáš skvěle.”

Opravdu vypadal. Když jsem odjížděla, byl to útlý dvacetiletý kluk, ale teď to byl šestadvacetiletý štíhlý muž.

„Díky, tobě to taky moc sluší,“ řekl a hravě mrkl. „Vedu si skvěle. Mám krásnou ženu a máme dva kluky – dvojčata. Moje žena pracuje zrovna na třetím.”

Zalapala jsem po dechu. „Ty máš rodinu?”

Zaburácel z něj smích. „Vypadáš docela překvapeně.“

Do prdele.

„Připadá mi to tak dospělé.“ Zasmála jsem se a doufala, že jsem ho neurazila.

Doširoka se usmál a vzal můj šok na sebe. „Když jsem přišel o Lavender, hodně jsem dospěl. Poté, co zemřela, jsem hodně přemýšlel a nelíbilo se mi, jakým člověkem jsem byl. Byl jsem neskutečný kretén a nezacházel jsem s Lavender tak, jak si zasloužila. Díky Bohu, že všechny ty roky dokázala snášet všechny ty moje sračky. Vážím si každého dne, kterého se mi s ní dostalo.“

Zahřálo mě u srdce.

„Milovala tě,“ řekla jsem s úsměvem. „Věř mi, když říkám, že jsem se s ní hádala, jak velký kretén jsi byl, ale ona tě hluboko uvnitř znala a milovala to, co viděla.“

„Díky, Lane,“ řekl a v hlase mu zazněla jakási emoce, kterou zahnal odkašláním.

Přikývla jsem. „Je to pravda – velmi tě milovala.”

„Já vím,“ řekl a smutně se usmál. „Já ji taky miluju. A vždycky budu.”

Přítomný čas. Pořád byl zamilovaný do mé úžasné kamarádky a já mu to neměla za zlé. Byla to neskutečná holka. „Já ji taky miluju.“ Zarmouceně jsem se usmála. „Chybí mi každý den. Pořád nemůžu uvěřit, že je pryč. Nepřipadá mi to skutečné a myslím, že ani nikdy nebude.“

Daven souhlasně přikývl, pak se otočil a chvíli se díval na její hrob, než položil krásnou kytici vedle květin, které jsem jí přinesla. Na tváři měl malý úsměv, sklonil se, políbil její fotku a zamumlal: „Ahoj, holčičko.“

Dusilo mě to.

„Chceš něco vědět?“ Zamumlala jsem k němu.

Zvedl se a podíval se na mě. „Co?”

Stékaly mi slzy. „Od pátku, co jsem sem přijela, jsem se už několikrát probrečela k dehydrataci.”

Daven se mi zasmál a ze zadní kapsy vytáhl balíček papírových kapesníků. Vytáhl z balíčku jeden kapesník a podal mi ho. Přijala jsem ho se zvednutým obočím, a to ho rozesmálo. „Mám dvě děti, kapesníky a mokré ubrousky u sebe musím mít pořád.“

Také jsem se zasmála a otřela si tváře a pod očima.

„Takže ses v pátek vrátila domů?“ Zeptal se.

Přikývla jsem. „Jo, ale připadá mi, jako bych tu byla zatraceně mnohem dýl. Myslím, že to, že jsem zpátky, je ten důvod, proč jsem tak rozhozená.“

„Je mi líto tvého strýčka, Lane,“ řekl Daven a stiskl mi rameno. „Párkrát jsem ho potkal v hospodě, když jsem skončil v práci. Byl to skvělý chlap. Šel jsem na jeho pohřeb a promluvil bych s tebou, ale ten den bylo kolem tebe neustále tolik lidí. Kale byl jako tvůj osobní bodyguard. Nechtěl jsem se přiblížit moc blízko. Z nějakého důvodu mě nemá moc v lásce.“

Se slzami v očích jsem se znovu otřela. „Věděl, že tě nemám ráda, takže jako můj nejlepší kamarád tě taky automaticky neměl rád. Zdá se, že z toho ještě nevyrostl.“

Daven si odfrkl. „Můžu ti říct, že někdy, když jsme ve stejném obchodě nebo tak něco, tak se na mě dívá, dokud si nejsem jistý, že by mi nakopal zadek.”

Zasmála jsem se. „Nikdy by tě neuhodil – takový není.”

Nebo aspoň takový nebýval.

„Doufám, že máš pravdu,“ Daven se zamyslel a spustil mi ruku kolem ramen.

Usmála jsem se. „Asi je jen ochranitelský.”

Daven našpulil rty. „Po všech těch letech, jestli je s tebou pořád takový, tak to vypadá, že má pro tebe slabost.“

Cítila jsem, jak se mi rozpalují tváře. „Nech toho.“

Daven se zasmál mým rozpakům, které jsem cítila z jeho škádlení. „Zůstaneš tu dlouho?“ Zeptal se, a pak sebou trhl. „Promiň, to bylo vlezlé. Nemusíš odpovídat, nic mi do toho není.”

„Nedělej si s tím starosti,“ řekla jsem a mávla na něj. „Zůstávám. Rozhodla jsem se přestěhovat zpátky.”

Po Davenově tváři se rozlil další ohromující úsměv. „Víš, co to znamená?“ Zeptal se.

Zamrkala jsem. „Co?”

„Budeme muset trávit společný čas a stát se opravdovými přáteli, které z nás Lavender vždycky chtěla mít.”

Vřele jsem se usmála. „Vyhazovala pojistky, když jsme si šli po krku.“

Daven se zasmál a podíval se na její fotku. „Byla dokonalá, že jo?“

Přikývla jsem. „To byla. Její srdce jsem měla nejradši. Byla prostě skvělá.”

Daven se usmál, a pak se ohlédl zpátky na mě. „Budeš se muset seznámit s mou ženou a dětmi – budou tě milovat. Slyšeli o tobě při vyprávění příběhů o Lavender, takže se s tebou budou chtít setkat.”

Daven se touhle jedinou větou propracoval do mého srdce.

„Řekl jsi jim o Lav?“

„Samozřejmě.“ Přikývl. „Moje žena je ta, která mě vytáhla z deprese a pomohla mi začít znovu žít. Miluji ji celým svým srdcem a jsem šťastný zkurvysyn, že ji mám. Moji kluci viděli pár fotek Lavender a znají ji jako mou dobrou kamarádku, která je v nebi.”

Položila jsem si ruku na hruď. „Davene, asi se zase rozbrečím. Dotýká se mého srdce, že udržuješ její památku naživu, i když nemusíš.“

Smutně se usmál. „Když jsem byl mladší, choval jsem se hloupě, ale byl jsem do ní tak zamilovaný, Lane. Byla můj svět, a když zemřela, taky jsem chtěl umřít.“

„Já taky,“ zašeptala jsem.

Daven se náhle zasmál a otřel si oči. „Smála by se, až by se potrhala, kdyby tu teď byla.”

„Jako bych to nevěděla.“ Zasmála jsem se a znovu si osušila obličej.

Daven vzhlédl a řekl. „Támhle je tvůj Kale, vchází branou.“

Můj Kale. Cítila jsem, jak mi rudne obličej, ale Davena jsem neopravila. Vzhlédla jsem a uviděla, že má pravdu. Kale kráčel po levém chodníčku, který ho měl dovést do části, kde byli pohřbeni Kaden a můj strýček s tetou.

„Je opravdu smutné, co se stalo jeho dítěti. Neumím si představit, čím si prochází.”

Líbilo se mi, že řekl „prochází“ místo „prošel“. Daven věděl, že ztratit někoho není jen dočasný pocit, který trvá určitou dobu. Bylo to něco, s čím člověk musí žít po zbytek života. Podívala jsem se z Kalea na Davena, když si odkašlal.

„Dej mi svoje číslo,“ řekl s úsměvem, „abychom se mohli domluvit na hrací rande.”

Znovu jsem se zasmála, pověděla mu své číslo a sledovala, jak si ho ukládá do kontaktů v telefonu. Mrkl na mě, a pak dal Lavendřině fotce pusu.

Slyšela jsem ho zamumlat. „Uvidíme později, holčičko.“

Když vstal, zakroutil na mě telefonem. „Brzy si zavoláme.“

„Těším se na to,“ řekla jsem.

Potom Daven odešel. Když kráčel po pěšině k východu ze hřbitova, přešla jsem pohledem na Kalea. Našla jsem ho stát před Kadenovým hrobem s rukama v kapsách, jak shlíží na náhrobek. Chtěla jsem jít k němu, ale nechtěla jsem rušit. Místo toho jsem se posadila zpátky na Lavendřin hrob a usmál se na její fotku.

„Vidím, že se staráš o Davena.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Je mi líto, že jsem nikdy neviděla, co ty, ale teď ho vidím a měla jsi pravdu: je opravdu báječný.“

Zasmála jsem se, a pak jsem jen chvíli seděla mlčky, sbírala stébla trávy ze země a řezala je nehty. Ještě jsem chtěla Lavender něco říct, když na mě padl stín. Vzhlédla jsem a nade mnou stál Kale.

„Ahoj,“ řekla jsem s úsměvem, vstala a oprášila si džíny.

Přikývl a připojil se ke mně s pohledem upřeným na Lavendřin hrob. Zamračila jsem se, když jsem zírala na obrázek své krásné kamarádky, který byl pořízen příliš brzy.

„Viděl jsem tady s tebou Davena Eanese,“ zmínil po chvíli Kale. „Dělal ti nějaké potíže? Vím, že jsi s ním nikdy moc dobře nevycházela.“

Zasmála jsem se. „Bylo to fajn. Myslím, že jsme se právě skamarádili. Byl navštívit Lav a místo toho tady našel mě.“

„Vídám ho tu často,“ okomentoval to Kale. „Každý týden jí nosí čerstvé květiny. Někdy je s ním jeho žena a děti a udržují její náhrobek čistý a okolí pěkné a uklizené. Je si dost blízký i s jejími rodiči.“

To mi přineslo velkou útěchu.

Vydechla jsem. „Je šílené přemýšlet nad tím, že je ženatý a má děti. Tolik lidí, se kterými jsem chodila do školy, se pohybuje kupředu a dělá normální věci, které lidé dělají, když dospějí. Zamilují se, vezmou se a mají děti. Cítím se zaseknutá v čase. Právě teď se cítím, jako by mi bylo zase dvacet a zrovna jsem pohřbila Lavender.“

„Cítím se tak každý den, mrně,“ povzdechl si Kale. „Už je to pět let, co můj Kaden zemřel, a pořád mám pocit, jako bych ho právě spustil do země.“

Bolelo mě pro něj srdce.

„Doufám, že to pro tebe bude jednodušší, Kale, opravdu ano.”

Neodpověděl, ale ohlédl se na Lavendřinu fotku.

„Byla jedním z nejlepších lidí vůbec,“ řekla jsem s úsměvem. „Vstoupila do mého života, když jsem ji potřebovala. Bylo to, jako by byla můj anděl strážný. Pomohla mě zachránit přede mnou samou.“

Zachvěla jsem se, když mě Kale objal kolem pasu.

„Budu jí za to navždy vděčný,“ zamumlal.

Vzhlédla jsem k němu a smutně se usmála. „Bolí to.”

„Já vím, miláčku.“

„Než zemřel někdo, koho jsem znala, bývaly doby, kdy jsem sem chodila s tátou,“ zamyslela jsem se. „Byla to pro nás zkratka, abychom se dostali na hřiště přes živý plot, a vzpomínám si, že jsem si myslela, i když jsem byla malá, že bych se nerada loučila s někým, koho miluji. Teď je tu pohřbena moje teta, strýček, kamarádka a syn nejlepšího přítele. Pořád nemůžu uvěřit, že je Lavender pryč, a myslím, že se přes svého strýčka a Kadena nikdy nepřenesu.”

Kale mě políbil na temeno. „Život ti hází klacky pod nohy, Laney Baby. Vždycky tu bude něco nečekaného. Musíme jen posbírat větvě, které popadají, a pokusit se je dát dohromady.“

Zamračila jsem se. „Nejsem tak silná jako ty, Kale.“

Obrátil si mě k sobě. „Děláš si legraci?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem zbabělec.”

Málem na mě zavrčel. „Už o sobě nikdy nic takového neříkej. Po všech těch sračkách, kterými sis prošla, jsi pořád tady, a to něco znamená, Lane.“

Vzhlédla jsem k němu a uchvátilo mě, že v něm konečně vidím nějaké emoce.

„Potkal jsem Drew, když byla na odchodu,“ poznamenal. „Říkala, že jste si promluvily.“

Přikývl jsem. „Omluvila jsem se jí za to, jak jsem bývala hrozná, ale ona trvala na tom, že se nemám za co omlouvat. Je celkem skvělá.“

„Jo,“ souhlasil Kale.

Vzhlédla jsem k němu. „Řekla mi, že jsi o mně často mluvil a že jsi míval noční můry o-“

„Tom dnu, kdy jsem tě ztratil.“

Zamračila jsem se. „Kale, nedělej si to.“

Pokusil se usmát, ale rty se mu nikdy úplně nezkřivily. „Nemůžu si pomoct.“

„Hej,“ zamumlala jsem.

Jeho oči v barvě whisky bloudily po mé tváři. „Jo?”

Olízla jsem si suché rty a řekla. „Myslím, že je čas, abychom si promluvili.”