UH - 14. kapitola

Překlad: Lucie

Kor.: Klára

Dvacet let (před šesti lety)

 

„Lane,“ křičel otec do schodů, „můžeš sem na chvíli přijít?”

Povzdechla jsem si a pohlédla ke stropu.

„Nemůže to počkat?“ Zeptala jsem se podrážděně, protože mě vyrušoval. „Za dvacet minut mám sraz s Lavender v kině, a ještě nejsem připravená. Zabije mě, jestli přijdu pozdě.”

Myslím, že věděla, že přijdu pozdě, proto asi ignorovala moje hovory a zprávy. Chtěla mi to říct osobně. Odfrkla jsem si sama pro sebe, ale když otec odpověděl, zarazila jsem se.

„Musíme si promluvit. Teď hned.”

Něco bylo špatně, slyšela jsem to v tónu jeho hlasu. Bez rozmýšlení jsem vyšla z pokoje a zamířila dolů do obýváku, kde jsem našla rodiče. Překvapilo mě, že tam vidím i bratry a Kalea. Všichni byli na nohou, zírali na mě a místnost byla naplněná úzkostí.

„Je něco s babi?“ Zeptala jsem se se srdcem až v krku.

Matka zavrtěla hlavou. „Ne, miláčku.”

„Strýček Harry?“ Naléhala jsem, protože jsem si všimla, že ani on není v místnosti.

Matka znovu zavrtěla hlavou, ale tentokrát se jí oči zalily slzami.

„Řekni mi to,“ skoro jsem panicky vykřikla.

Matka propukla v pláč a nemohla přes ty vzlyky promluvit, tak jsem se podívala na otce, který se na mě hluboce mračil. „Posaď se, zlato.“

 „Nechci si sednout,“ namítla jsem.

Kale, který stál za mým otcem, ke mně přistoupil, položil mi ruku na záda a šťouchl do mě, abych se přesunula k pohovce, kam jsem tedy zamířila a posadila se.

„Dobře, sedám si. Teď mi řekněte, co se děje.”

Otec se smutně nadechl. „Jde o Lavender,“ řekl s očima upřenýma na mě.

V té chvíli se mi vše vykouřilo z hlavy a jakákoliv logická forma myšlení vyletěla oknem. „Co je s Lavender?“ Zeptala jsem se beze slov.

Táta vypadal naprosto zdeptaně. „Dneska jela domů z práce,“ řekl se smutným povzdechem, „a měla nehodu.”

Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek.

„Lavender měla autonehodu?“ Zeptala jsem se překvapivě klidně.

Měla jsem pocit, jako bych mluvila z reproduktoru, protože najednou jsem zněla roboticky a zpomaleně, jako bych na něčem jela a měla sluchové halucinace.

„Ano, zlatíčko, měla,“ odpověděl otec, zatímco mě jeho oči i oči všech ostatních napjatě pozorovaly.

Slyšela jsem, jak mi bušilo srdce. „Musíme jet do nemocnice,“ řekla jsem a pokusila se vstát, ale Kale, který byl stále vedle mě, mi položil ruku na koleno a zastavil můj pohyb.

Podívala jsem se na jeho ruku a očima jsem do ní vyvrtávala díry. Bylo to poprvé od chvíle, kdy jsme byli spolu, co se mě dotkl způsobem, který nebyl přátelským objetím ani šťouchnutím. Přinutilo mě to se na něj podívat se strachem, co řekne dál. Zoufalství, které jsem uviděla v jeho očích, mě roztrhlo vedví.

„Ne,“ řekla jsem mu skoro zlostně. „Je v pořádku.”

Svaly na čelisti se mu převalovaly sem a tam a on na mě zíral. „Moc mě to mrzí.”

„Ne!“ Řekla jsem hlasitěji. „Je v pořádku, je jen v nemocnici-“

„Její táta zavolal tvojí mámě, Lane.“ Přerušil mě Kale. Bolest, kterou cítil, mu přelétla přes obličej.

Uvědomovala jsem si všechno.

Tlukot srdce.

Víření v žaludku.

Kapky potu v dlaních.

„Laney Baby,“ zamumlal a zvedl ruku k mému obličeji. „Moc mě to mrzí.”

Sklapni, zaječela má mysl.

Zavrtěla jsem hlavou. „To není pravda.”

„Zemřela, mrně,“ zašeptal. „Její zranění byla příliš velká, než aby je překonala.”

Chytila jsem se za břicho, když sebou zazmítalo. „Bude mi špatně,“ zamumlala jsem.

Ucítila jsem kolem sebe jeho ruce. V jednu chvíli jsem byla s rodinou v obývacím pokoji a v další jsem běžela po schodech s Kalem v patách. Dostala jsem se do koupelny právě včas, abych se mohla vyzvracet do záchodu. Kale mi jednou rukou držel vlasy a druhou mi třel záda.

Když jsem skončila, posadila jsem se na paty a vzala si kapesník, který mi Kale nabídl. Otřela jsem si pusu, hodila kapesník do záchodu a spláchla ho. Ani jsem se nehnula a jen jsem si v duchu opakovala, co mi Kale řekl o Lavender.

Zemřela, mrně.

„Musím do nemocnice,“ řekla jsem Kaleovi, aniž bych se na něj podívala. „Musím vidět Lavender.”

Kale mi pomohl na nohy a pevně mě držel za ruku, když jsme sestupovali po schodech. Došla jsem přímo k hlavním dveřím a otevřela je, což za mnou vyvolalo rozruch.

„Kam jde?“ Zeptala se matka o oktávu vyšším hlasem.

Kale si povzdechl. „Chce jet do nemocnice.”

Matka se znovu rozplakala a já nevěděla proč, ale naštvalo mě to, a tak jsem vyšla z domu a čekala u bratrova auta. Lochlan vyšel ven a odemkl dveře, takže jsem nastoupila dovnitř, posadila se na zadní sedadlo a zapnula si pás.

Bratr i Kale nasedli do auta a ani jeden z nich nepromluvil ani na sebe, ani na mě, když Lochlan vycouval ze zahrady a odjel do nemocnice. Byla to ta nejdelší cesta autem v mém životě, ale ve skutečnosti to bylo jen pár minut. Když jsme tam dorazili, Kale šel se mnou do nemocnice a obstaral všechno mluvení na recepci, zatímco já jsem jen zírala na dámu, která mi kladla hloupé otázky.

Dostal pro nás povolení jít do rodinného pokoje v zadní části nemocnice poblíž márnice, kam jsme spolu šli mlčky.

„Řekni něco, Lane,“ prosil.

Polkla jsem. „Musím vidět Lavender.”

Došli jsme ke dveřím s velmi zřetelným nápisem „Rodinný pokoj“ a Kale lehce zaklepal. O několik vteřin později otevřel dveře muž s krví podlitýma opuchlýma očima, muž, který byl Lavendřiným otcem.

„Pane Greyi,“ zašeptala jsem, když jsem vešla do rodinného pokoje.

Paní Greyová, která seděla uprostřed místnosti obklopená několika dalšími ženami, vzhlédla, když jsem vstoupila do místnosti, a když mě uviděla, rozplakala se a vstala. Okamžitě jsem k ní došla a popadla ji do náruče.

„Je pryč, Lane,“ brečela mi do prsou.

Srdce se mi sevřelo bolestí, ale z nějakého důvodu slzy nepřicházely.

Ani jedna.

„Moc mě to mrzí,“ zašeptala jsem a jemně s ní pohupovala ze strany na stranu.

Sedla jsem si vedle paní Greyové a dalších rodinných příslušníků, zatímco Kale se vznášel u dveří a pozoroval mě se smutným výrazem. Obrátila jsem svou pozornost na Lavendřinu rodinu a poslouchala jsem, jak mluví o tom, co se jí stalo.

Jela domů z práce, opilý řidič projel na červenou a vrazil do jejího auta z boku na řidičově straně, což jí způsobilo ránu do spánku, která ji okamžitě zabila. Břicho mi hrozilo vzpourou, když jsem poslouchala podrobnosti, které policie předala Lavendřině rodině, a tak jsem se je snažila zablokovat.

„Paní Greyová,“ řekla jsem.

Podívala se na mě.

„Můžu ji vidět?“ Zeptala jsem se a modlila se, aby mě neodmítla.

Spodní ret se jí zachvěl, když přikývla. „My už jsme ji viděli, vůbec nevypadá zraněně.”

Vstala jsem a zeptala se. „Kam mám jít?”

Kale si odkašlal. „Dovedu tě tam. Viděl jsem ceduli ukazující k márnici.”

Objala jsem Lavendřiny rodiče, rozloučila se s její rodinou a odešla s Kalem z pokoje. Následovali jsme značku k márnici, a když jsme k ní dorazili, řekla jsem tomu muži před dvojitými dveřmi, že mám dovolení vidět Lavender.

Dala jsem mu celé její jméno a on tu informaci předal zaměstnanci uvnitř. Řekl mi, ať pár minut počkám, že pak mě pustí dovnitř, až budou připraveni mi ji ukázat. Poděkovala jsem tomu muži a zůstala venku s Kalem.

„Seš si jistá, že to chceš udělat?“ Zeptal se mě.

Nikdy v životě jsem si nebyla ničím jistější.

„Musím ji vidět,“ odpověděla jsem.

Minutu nebo dvě mlčel, a právě když se chystal promluvit, se otevřely dvojité dveře do márnice a řekli mi, že se můžu jít podívat na Lavender.

„Počkej,“ řekl Kale, když jsem vykročila vpřed.

Chytil mě za ruku a řekl. „Nechceš ji takhle vidět, Lane. Myslíš si, že jo, ale ve skutečnosti to nechceš.”

Vytáhla jsem ruku z té jeho. „Nevíš vůbec nic o tom, co chci, Kale. Nikdy jsi to nevěděl.”

Odvrátila jsem se od něj a prošla dveřmi, které vedly do márnice. Kývla jsem na muže, který mi dovolil vstoupit, a následovala jsem jiného muže v dlouhém bílém plášti do velmi chladné místnosti. U vchodu do místnosti jsem na několik vteřin zaváhala, ale prošla jsem dveřmi. Když se mi pohled zastavil na mé kamarádce ležící na ocelové posteli, položila jsem si ruku na žaludek v tiché modlitbě, aby se nevyvalil.

Pomalu jsem přešla k Lavender s očima upřenýma na její krásnou tvář, a ne na bílé prostěradlo zakrývající její tělo. Když jsem byla vedle ní, natáhla jsem ruku a opřela se hřbetem prstů o její tvář. Srdce se mi svíralo bolestí, když jsem ucítila, jak je studená. Zemřela teprve před několika hodinami, ale z jejího těla už vyprchalo teplo. Bylo těžké to snést, protože jsem věděla, jak moc nesnášela, když jí byla zima.

„Jak ses sem dostala, Lav?“ Pošeptala jsem jí.

Když neodpověděla, zachvěl se mi spodní ret.

Viděla jsem bod na jejím spánku, kam se udeřila. Byl bezbarvý a vypadal trochu promáčklý, jako by se jí něco zarylo z boku do lebky. Bylo uklidňující vědět, že necítila žádnou bolest a vypadala, jako by spala, ale mé srdce říkalo něco jiného. Její studená pleť byla bledší, než jsem kdy viděla a rty už neměla růžové; měly bledě bílou barvu.

Podlitiny na čele a na zbytku obličeje nevypadaly tak zle, ale logicky jsem věděla, že je to proto, že je mrtvá, a to znamenalo, že její tělo už nefungovalo. Srdce už nepumpovalo krev, aby dodalo kůži jasnější barvu.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem s ní zůstala, ale když jsem ji políbila a odešla z místnosti, třásla jsem se zimou. Kale, který seděl na podlaze tam, kde jsem ho nechala před márnicí, vyskočil na nohy, když mě uviděl se vracet.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou, ale nic jsem neřekla.

„Zlatíčko,“ zamumlal.

„Je opravdu mrtvá,“ zašeptala jsem. „Dotkla jsem se jí. Je opravdu studená, její kůže je mdle bledá a netluče jí srdce. Nehýbe se, je tak strnulá… Jen tam leží s bílým prostěradlem přes tělo.”

„Lane,“ povzdechl si Kale, objal mě kolem těla a přitiskl si mě k sobě.

Byla to divná myšlenka, ale napadlo mě, co by asi dělala Drew, kdyby věděla, že je Kale se mnou. Nejspíš by mě položila do márnice hned vedle Lavender.

„Miláčku,“ zamumlal, „děsíš mě. Nikdy předtím jsem tě neviděl tak uzavřenou do sebe.”

Zamrkala jsem na Kalea a řekla. „Nic necítím. Co je to se mnou?”

Zamračil se. „Je to jen šok, nic víc.”

Cítila jsem se otupěle a nelíbilo se mi, když jsem nic necítila. Pak jsem se podívala na Kalea a rozhodla se, že musím něco cítit. Bez varování jsem zvedla tvář k jeho a otřela se o jeho rty. Na chvilku ten tlak opětoval, ale pak se odtrhl.

„Nemůžu, Lane,“ zašeptal a odtáhl se ode mne. „Jsem s Drew.”

Cítila jsem se, jako by mě někdo kopl do břicha a bolelo mě na prsou. Dostala jsem, co jsem chtěla. Už jsem se necítila otupěle.

„Já vím.“ Podívala jsem se dolů a uvědomila si, že to bylo svinstvo, o které jsem se právě snažila, protože jsem dobře věděla, že je zadaný. „Omlouvám se.”

„To je v pořádku,“ řekl tichým hlasem. „Chceš jít domů?”

Zavrtěla jsem hlavou. „Chci vidět strýčka.”

Kale přikývl a vyšel se mnou z nemocnice. Zavolal Lochlanovi, aby přijel a vyzvedl nás. Čekali jsme venku v naprostém tichu. Kale se na mně několikrát otočil, ale slova ze sebe nedostal. Lezlo mi to na nervy, takže po šestém otočení jsem řekla. „Prostě sakra řekni, co máš na srdci.”

„Drew, ona je… je těhotná,“ vyhrkl.

Přestala jsem dýchat.

„Bude mít moje dítě.“ Slyšitelně polkl. „Bude ze mě táta, Lane.”

Cítila jsem, jak mi z obličeje odtéká krev, a v tu chvíli jsem byla vděčná, že jsem dnes už zvracela, protože jinak by Kaleovy naleštěné boty pokrývaly zvratky.

„Lane?“ pobídl mě. „Řekni něco, prosím?”

Věděla jsem, že byla jen jedna odpověď, která byla přijatelná.

„Gratuluji,“ šeptla jsem.

Kale ke mně přistoupil o krok blíž. „Nechtěl jsem ti to říkat ze všech dní zrovna dneska, ale… ale s tím, co se mezi námi stalo, jsem měl pocit, že bys to měla vědět.”

Nechala jsem to uležet a po chvíli jsem se podívala Kaleovi do tváře.

„Jak dlouho víš, že je Drew těhotná?“ Zeptala jsem se.

Kale zbledl. „Už pár týdnů.”

Ustoupila jsem o krok od něj. „Pár týdnů?”

Pokoušel se uzavřít prostor mezi námi, ale držela jsem mu ruku před hrudníkem.

„Ne,“ řekla jsem, znělo to skoro jako zavrčení. „Nedotýkej se mě.”

„Moc mě to mrzí. Vím, co ke mně cítíš, nebo cos ke mně cítila, takže vím, že to není to, co chceš slyšet,“ prozradil. „Ublížit ti je to poslední, co bych chtěl udělat.”

Měla jsem pocit, že bych měla brečet, ale slzy nepřicházely. Zakořenil ve mně čerstvý pocit otupělosti.

„Zdá se, že mi jen ubližuješ, Kale,“ řekla jsem vážně.

„To jsem nechtěl,“ zašeptal.

Sklopila jsem zrak k zemi. „Musím odejít.”

„Lane, prosím-“

„Kale,“ přerušila jsem ho a hlas mi klesl o oktávu. „Musím odejít. Nechci být teď nikde poblíž tebe, tak mě prosím nech jít.”

„Nemůžu tě nechat jít,“ odpověděl napjatým hlasem.

Nevěděla jsem, jak to přijmout, ale v tuhle chvíli mi byl Kale ukradený – i všechno to, co říkal.

„Pogratuluj za mě Drew, ano?”

Kaleův dech se zrychlil. „Lane, prosím, nech mě to vysvětlit-“

„Není tu co vysvětlovat,“ řekla jsem upřímně. „Ty a Drew spolu chodíte, s přestávkami už to budou roky, takže není překvapením, že se nakonec nadobro spojíte a založíte rodinu.”

Nemělo by to být překvapení, ale zatraceně bylo.

„Nebylo to v plánu,“ vyhrkl Kale.

Na tom nezáleželo. Drew nosila Kaleovo dítě, ať už to bylo to, co chtěli, nebo ne, a to byl absolutní fakt. Dalším faktem bylo, že jsem se potřebovala dostat pryč. Potřebovala jsem se dostat daleko, daleko odsud.

„Do strýčkova domu se projdu,“ řekla jsem a odvrátila se od něj. „Potřebuju se projít.”

„Lane!“ Zavolal Kale a bolest v jeho hlase byla slyšitelná, když jsem od něj odcházela.

Naštěstí mě nenásledoval, ale cestou z nemocnice ke strýčkovu domu jsem na sobě cítila oči a věděla jsem, že Kale a Lochlan jedou za mnou v autě, aby se ujistili, že se dostanu do strýčkova domu v pořádku. Nepřekvapilo mě to.

Lavender je mrtvá, připomněl mi krutý hlas v hlavě.

Moje nejlepší kamarádka a jediná osoba, která znala všechna má tajemství, byla pryč. Moje důvěrnice a partnerka ve zločinu už nebyla. Byla jedinou osobou na celém světě, se kterou jsem mohla mluvit o čemkoliv. Mohla jsem se kolem ní chovat jakkoliv a ona mě nikdy neodsuzovala; jen se zasmála a přidala se k jakékoliv šílenosti, kterou jsem udělala.

Nikdy jsem nevěděla, jak moc ji mám ráda, dokud jsem neviděla její mrtvé tělo na té ocelové posteli. Ani jsem nevěděla, jestli ví, jak moc ji mám ráda a jak moc si jí vážím, a že bez ní bych se utrhla ze řetězu ještě víc, než se stalo.

Vytáhla jsem z kapsy mobil a nevěděla jsem proč, ale vytočila jsem její číslo a přiložila si ho k uchu. Ani to nezazvonilo, místo toho to šlo přímo do hlasové schránky.

„Tady je Lavender a je tu velká šance, že jsem viděla, že mi voláte, ale nechala jsem to jít do hlasovky, protože nesnáším mluvení po telefonu. To, co byste měli udělat, je napsat mi. Nic z toho nezanechá tvoje jméno a blbý číslo – prostě mi napište a já se ozvu. Zatííím!”

Zasmála jsem se, když se ozvalo pípnutí, které naznačovalo, že můj vzkaz se nahrával.

„Přísahám, že tvoje hlasová schránka je pořád ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy slyšela, ale miluju ji a miluju tebe, Lav.“ Polkla jsem. „Víš, kde jsem právě byla? V márnici, dívala jsem se na tebe na posteli ve studené místnosti. Opravdu doufám, že mi napíšeš a řekneš mi, že se ti právě povedl ten nejepičtější a nejzlejší vtípek všech dob. Opravdu doufám, že to uděláš, protože nechci, abys byla pryč. Nemůžeš být pryč, slyšíš mě? Máme toho před sebou ještě tolik. Musíme dokončit vysokou a jet na Ibizu, pamatuješ? Řekly jsme si, že tam pojedeme a pobavíme se, až dokončíme školu. Takže nemůžeš být pryč, dělaly jsme si plány a ty nemůžeš porušit plány, jako jsou tyhle. To prostě nejde… Prosím, napiš mi, Lav. Nebudu se zlobit za tak hrozný žert. Přísahám na svůj život, že na tebe nebudu křičet. Slibuju.”

Přiblížila jsem se ke strýčkovu domu a zamračila se, jak jsem drtila telefon.

„Napiš mi později, miluju tě.”

Zavěsila jsem zrovna, když jsem přišla ke strýčkovu domu, a použila klíč, který mi dal před lety, abych se dostala dovnitř. Stála jsem na chodbě jeho domu, a i když se právě stalo něco strašného, cítila jsem se v bezpečí.

„Strýčku Harry?“ Zavolala jsem.

„V kuchyni, zlatíčko,“ přišla jeho odpověď.

Vešla jsem do kuchyně a našla ho u kuchyňského stolu, před sebou měl šálek čerstvého čaje a jeden na podtácku. „Tvůj bratr zavolal dopředu,“ odpověděl strýček na mou nevyslovenou otázku.

Přikývla jsem, posadila se ke kuchyňskému stolu a napila se čaje.

„To s Lavender mě moc mrzí, Lane.”

Dlouho jsem mu neodpovídala, ale když jsem to udělala, měla jsem pocit, jako bych sama umírala. „Nikdy mi nikdo blízký nezemřel,“ pošeptala jsem strýčkovi. „Vím, že teta Teresa zemřela, a je mi smutno z toho, že je pryč, ale když se to stalo, bylo mi teprve dvanáct. Tehdy jsem to nechápala, ale teď už tomu rozumím. Lavender je opravdu pryč, strýčku Harry, a už se nevrátí.”

Zhroutila jsem se, když mě strýček objal. Ronila jsem slzy, které nepřišly v nemocnici, když jsem viděla Lavender nebo její rodinu, nebo když mi Kale řekl, že Drew čeká dítě.

„Kale,“ popotáhla jsem. „Bude z něj táta. On a Drew budou mít dítě.”

Slyšela jsem strýčka zamumlat. „Kurva.”

Odráželo to přesně to, co jsem si myslela.

„Na co myslíš?“ Zeptal se mě strýček.

„Chci odsud odejít,“ zašeptala jsem.

Strýc se na mě zamračil. „Zlatíčko, nemyslím si, že odchod je pro tebe to nejlepší-“

„Moje nejlepší kamarádka právě zemřela a Kale a Drew budou mít dítě,“ řekla jsem a přerušila ho. „Nemůžu se dívat, jak má rodinu s někým jiným. Nemám Lavender, která by mi s tím pomohla. Musím se odsud dostat, od něj. Myslím, že mi to pomůže se přes něj konečně dostat.”

„Lane-“

„Už tady nemůžu být, strýčku Harry,“ brečela jsem. „Už takhle nemůžu.”

Cítila jsem na sobě strýčkův pohled. „Opravdu se chceš odstěhovat?“ Zeptal se.

Přikývla jsem. „Být tady mě moc bolí. Zabíjí mě to.”

„Tak udělej, co pro sebe považuješ za správné, miláčku,“ řekl po dlouhém mlčení.

Nebyla jsem jeho podporou překvapená. Věděla jsem, že mi ji dá.

Popotáhla jsem. „Bojím se.”

„Je to něco nového a neznámého. Samozřejmě, že je to děsivé, ale to neznamená, že to bude nemožné. Lidé se stěhují pořád. Nejsi první a nebudeš ani poslední.”

Otřela jsem si obličej hřbetem ruky.

„Každý si bude myslet, že jsem blázen.”

Strýček si povzdechl. „Ublíží jim to a pravděpodobně budou říkat věci ze strachu o tebe, které tak nebudou myslet, ale nebudou tě nenávidět. Jsi drahocenná pro nás všechny, Lane.”

Doufala jsem, že má pravdu.

„Nevím, kde začít nebo jak začít s procesem stěhování.”

Strýček se zeptal. „Kam chceš jet?”

Daleko, daleko odsud.

„Byla jsem v New Yorku s mámou a babičkou. Myslím, že to tam bylo skvělé.”

Strýc na mě jen zíral. „Amerika, Lane? Opravdu?”

„Potřebuju odstup,“ zašeptala jsem. „Potřebuju to.”

Pokýval hlavou a znovu mě objal.

Tak jsme se do toho dali. S pomocí strýčka jsem našla byt v New Yorku, který jsem si mohla pronajmout, který podle fotek vypadal jako naprostý odpad za cenu, kterou jsem si mohla dovolit. A navíc online školu jsem mohla dokončit odkudkoliv na světě.

Snažila jsem se odmítnout strýčkovy peníze, ale dal mi dost na nájem na prvních šest měsíců a taky mi koupil jednosměrnou letenku do New Yorku. Donutil mě slíbit, že začnu hledat redakční práci, protože i když jsem ještě nebyla kvalifikovaná se nazývat editorem, řekl, že jsem dost dobrá na to, abych editovala všechno, co mi bude nabídnuto. Říkal, že vždycky věděl, že budu pracovat někde v literární oblasti kvůli své lásce ke knihám, a že budu zatraceně dobrá ve své práci. Dokonce mi slíbil, že pro mě založí webovou stránku, protože říkal, že externí redaktoři potřebují mít něco profesionálního, aby oslovili klienty. Jakmile jsem souhlasila, požádal pro mě o ESTA vízum. To znamenalo, že můžu zůstat ve Státech devadesát dní, než budu muset odjet. Ale hned jak se tam dostanu, zažádám si o pracovní vízum, abych si prodloužila pobyt.

Po třech hodinách, co jsem upevnila své rozhodnutí odstěhovat se, jsme všechno zařídili a bylo stanoveno, že po Lavendřině pohřbu odletím. Zaslechla jsem v nemocniční čekárně, že její pohřeb je za čtyři dny, takže jsem prakticky neměla čas oznámit své rodině, že odjíždím. Věděla jsem, že ten rozhovor bude těžký, ale byla jsem rozhodnutá. Musela jsem odejít. Zůstat v Yorku prostě nebylo něco, co bych mohla udělat.

* * * 

Chystala jsem se říct rodině, že jsem se stěhovala pryč, a i když jsem měla strýčka na své straně, pořád jsem byla posraná strachy. Opřela jsem se o kuchyňskou linku, zatímco moje rodina seděla kolem stolu. Strýček se opíral o zeď naproti mě s rukama založenýma na prsou. Všichni čekali, až promluvím.

„Lavender je pryč a už se mi nikdy nevrátí.“ Posadila jsem se a dívala se na podlahu. „A to jsem si to ještě ani nezačala plně uvědomovat. Zemřela teprve před třemi dny a nic mi nepřipadá skutečné. Stále čekám, že mi napíše nebo vejde do mého pokoje.”

„Drahoušku,“ zamumlala babi.

Kousla jsem se do spodního rtu. „Chci, abyste mě všichni dobře poslouchali, potřebuji vám něco říct. Je to důležité, dobře?”

Vzhlédla jsem a zjistila, že všichni přikyvovali.

„Miluju Kalea,“ vydechla jsem.

Bratři si vyměnili pohled stejně jako rodiče, než se jejich pohled znovu zaměřil na mě.

„Miluješ Kalea?“ Zamrkal táta.

„Vždycky tomu tak bylo,“ řekla jsem a přikývla.

Máma si hrála s prsty. „Jsi do něj zamilovaná?“ Zeptala se.

„Ano,“ odpověděla jsem.

Otec zaťal zuby. „A on? Miluje tě?”

Zavrtěla jsem hlavou. „Takhle ne. Ani neví, že ho miluju. Nikdy jsem mu to neřekla.”

„Proč ne?“ Zeptal se Layton.

Kde začít? zabručela má mysl.

„Protože všichni pořád mluví o tom, jak jsme jako bratr a sestra, i když jsem o něm takhle nikdy nepřemýšlela. Ne od té doby, co jsem byla malá.”

Matka zbledla. „Já ne… Nevěděla jsem, že to byla láska,“ vyhrkla. „Myslela jsem, že je to jen pobláznění.”

Zamračila jsem se na ni. „Není to tvoje chyba, mami. To, co jsem ke Kaleovy cítila, jsem si nechávala pro sebe. Jen Lavender a strýček Harry věděli, co k němu cítím, ale oba museli přísahat, že nic nepoví.”

Otec se ohlédl na strýčka a upřeně se na něj zadíval. Překvapilo mě to, protože jsem nikdy neviděla tátu a strýčka se hádat.

„Přestaň, tati,“ pokárala jsem ho. „Donutila jsem ho přísahat, že to neřekne.”

Táta se zadíval na mě. „Něco se tu děje, něco většího než Lavender a Kale. Co je to? Řekni mi to. Hned.”

Krucinál, pomyslela jsem si. Unikne mu někdy něco?

Promnula jsem si obličej rukama. „Už tady nemůžu zůstat,“ řekla jsem a nervózně polkla. „Lavender je pryč a Kale… On a Drew budou mít dítě.”

„Cože?“ Bratři jednohlasně zalapali po dechu.

„Drew je těhotná?“ Zeptal se Lochlan.

Přikývla jsem.

„Ach, zlatíčko,“ zamračila se babi.

„Nemůžu tady zůstat a dívat se, jak mají rodinu. Nemůžu tu zůstat bez Lavender. Musím odtud pryč.”

Otec zaťal zuby. „Jako na dovolenou?”

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, tati, ne jako dovolenou.”

Chvíli bylo ticho, dokud Layton neřekl. „Chceš se odstěhovat?”

Přikývla jsem.

„Kam?“ Zeptal se.

Teď nebo nikdy, řekla jsem si.

„Do New Yorku.”

Ticho.

„Můžeš to zopakovat?“ Řekl otec nebezpečně tichým hlasem.

Polkla jsem. „Stěhuju se do New Yorku.”

Otcova tvář zrudla tak, jak jsem ji nikdy předtím neviděla. Střelil očima na místo, kde stál strýček a zamračil se. „Co to kurva je?“ Zeptal se.

Strýčkovi poklesla ramena. „Už tady nemůže zůstat, Tome. Potřebuje odsud pryč a vyčistit si hlavu.”

„Tak jeď na víkend do lázní mimo město nebo tak něco,“ zařval táta, když se na mě podíval. „Nestěhuješ se do Ameriky. Ani náhodou.”

Chytla jsem se za kořen nosu. „Je mi dvacet, tati. Nepotřebuju tvoje svolení.”

„Neházej mu to do obličeje,“ vyštěkl na mě Layton. „Nemyslí ti to jasně. Nemůžeš...“

Přerušila jsem bratra. „Tady nikdy nedokážu jasně uvažovat, Laytone. Musím odejít a vyřešit si to v sobě.”

„Zapomněla jsi, co se ti loni stalo?“ Zuřil. „Mohla jsi umřít a teď chceš sama odjet ze země? To je od tebe kurevsky sobecký. To nám nemůžeš udělat.”

Odhrnula jsem si vlasy z obličeje. „Nesnažím se nikomu ublížit, Laytone, ale je to moje rozhodnutí.”

„Je to rozhodnutí na hovno!“ Zařval a všechny nás překvapil.

Layton nebyl z těch, kdo by bojoval. Byl obvykle mírotvůrce, ale ne dnes. Dnes zuřil a já byla jeho cílem.

„Je mi líto, že to tak cítíš,“ řekla jsem klidně.

Lochlan zavrčel. „Nestěhuješ se do Ameriky.”

Nastavila jsem čelist. „Ano, stěhuju. Všechno je zařízené.”

„Cože?“ Zašeptala matka.

Podívala jsem se na ni a nenáviděla, že vidím v jejích očích slzy. „Odjíždím zítra odpoledne po Lavendřině pohřbu.”

„Cože?“ Vykřikli všichni.

Vyskočila jsem a snažila se vymyslet něco, co by všechny uklidnilo, ale nemohla jsem říct nic, co by situaci změnilo.

„Lane,“ vykřikla babi a upoutala mou pozornost. „Nemůžeš jen tak opustit zemi. Jsi rozrušená ze ztráty Lavender a z toho, že Kale zakládá rodinu, ale tohle není ten správný krok, zlatíčko.”

„Zůstat tady nepřipadá v úvahu,“ odpověděla jsem. „Potřebuju odstup. Potřebuju prostor. Potřebuju čas.”

„Slyšíš ty kecy?“ Vyštěkl Lochlan na strýčka. „Jak tam můžeš stát a být tak klidný, když mluví o tom, že opustí zemi, sama, když je v tomhle duševním rozpoložení?”

Strýček upřel pohled na Lochlana. „Vymluvit jí to byla první věc, kterou jsem měl v úmyslu udělat, když se o tom zmínila, ale viděl jsem v jejích očích, že odsud odejde, ať chceme nebo ne. Můžeme jí pomoct nebo-“

„Nebo nic!“ Vyštěkl Lochlan. „Jestli odejde, já jsem kurva skončil. Odmítám se o ni strachovat. Dělal jsem to celý život.”

„Děláš si srandu?“ Řekla jsem bratrovi. „Ani jednou jsem tě nežádala, aby ses obtěžoval dělat si o mě starosti. Nikdy jsem to po nikom nechtěla, ale všichni jste to dělali, a vím, že je to proto, že mě milujete, ale nemůžete mě ochránit před vším. Musím to udělat.”

„Proč?“ Zakřičel otec. „Proč musíš odejít?”

Svěsila se mi ramena. „Je to příliš těžké.”

„Překonáš své pobláznění Kalem-“

„Není to pobláznění. Miluju ho!“ Zvolala jsem.

Otec přimhouřil oči. „Je ti dvacet a nikdy jsi neměla vztah. Co ty víš o lásce?”

Slova mého otce mě hluboce zasáhla.

„Vím, že sledovat ho s někým jiným mě zabíjí, dokážeš to pochopit?“ Zeptala jsem se hlasem sevřeným dojetím. „Zabíjí. Mě. To.”

„Je ve stavu, kdy se snaží vyrovnat s Lavender, a-“

„Babi, přestaň,“ řekla jsem a přerušila ji. „Nejsem zaslepená. Vidím jasně a musím odsud odejít.”

„Jestli odsud odejdeš, Lane,” řekl otec chladně, „už se sem zatraceně nevracej!”

S těmito slovy odešel z místnosti a nechal mě, abych za ním zírala a v žaludku mi vířil strach. Podívala jsem se na Lochlana a Laytona, když vstali.

„Prosím,“ prosila jsem. „Nechci odejít a hádat se.”

„Tak zůstaň a nebude to problém,“ vyštěkl Layton.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu.”

„Pak už ti už nemám, co říct.“ Layton odešel a já se z něj podívala na Lochlana, který na mě zíral s bolestí v očích, které jsem nerozuměla.

„Jestli odsud odejdeš a způsobíš roztržku mezi námi všemi, tak jsem skončil. Zasraně skončil.”

Spodní ret se mi zachvěl, když matka s babičkou vstaly a odešly beze slova opačným směrem. Bez zaklení, bez rozloučení. Nic.

„Panebože,“ vydechla jsem. „Nenávidí mě.”

Cítila jsem, jak mě strýček objal. „Není pravda, že tě nenávidí. Jsou zranění a bojí se o tebe. Říkal jsem ti, že jsi pro nás drahocenná, pro nás všechny.”

Pevně jsem strýčka objala. „Nerozumí mi.”

„Porozumí, jen jim dej čas.”

Přikývla jsem a vdechla strýčkův pach, v tu chvíli jsem si vzpomněla na všechno, co se ho týkalo, protože jsem nevěděla, kdy ho zase budu moct takhle držet.

* * *

Mám všechno? Pomyslela jsem si, když jsem po milionté prohlížela obývací pokoj svých rodičů. Dnes jsem letěla do Ameriky, abych začala nový život, a byla ze mě nervózní troska. Byla jsem tak plná emocí. Sdělit tu zprávu rodině byla naprostá katastrofa. Nemohla jsem lhát: bolelo mě, že se se mnou ani nechtěli rozloučit, ale věděla jsem, jak jsou kvůli mně naštvaní a ustaraní. Prostě to nedokázali pochopit a Edwardsovi byli až příliš tvrdohlaví, ale ani tak jsem si to kvůli nim nerozmyslela.

Nepomohlo mi ani to, že jsem svou milovanou Lavender pohřbila teprve před několika málo hodinami a prožívala bolest, kterou jsem nepoznala, dokud ji nespustili dva metry pod zem. Můj výlet byl ale velkým rozptýlením a ponořila jsem se do něj, místo abych myslela na svou kamarádku.

„Peníze,“ zamumlala jsem si pro sebe a znovu zkontrolovala své osobní věci.

Strýček Harry se měl brzy zastavit, aby mě vzal na letiště a prošel se mnou kontrolní seznam. Cestoval snad stokrát a určitě přijde na něco, na co jsem zapomněla.

„Lane?“ Zvolal náhle Kaleův hlas.

Ach, kruci. Zbledla jsem. Co tady kurva dělal?

Otočila jsem se s vytřeštěnýma očima a podívala se na Kalea, který vcházel do obývacího pokoje. Jeho oči sklouzly přímo ode mě ke dvěma velkým kufrům, které ležely vedle mě. Upřeně se na ně zadíval, než zvedl zrak zpátky ke mně.

„K čemu jsou?“ Zeptal se zamračeně.

Prosím, prosila jsem mlčky, jdi pryč.

„Co tady děláš?“ Zeptala jsem se a vyhnula se jeho otázce.

Zamrkal těma očima v barvě whisky, které jsem tak milovala. „Volal mi Lochlan a řekl mi, že se mnou potřebuješ mluvit a že musím hned přijít.”

Projel mnou hněv. „Lochlan je zasranej parchant!“ Zavrčela jsem.

Jak se kurva opovažuje, zuřila jsem.

Kale se znovu zaměřil na moje kufry. „Lane, k čemu jsou?”

Kurva.

„Já… Musím odejít.”

Kale se nepohnul ani o píď. „Tomu nerozumím,“ řekl po chvilce. „Chci říct, chápu, jak to vypadá, ale proč?”

Odvrátila jsem od něj pohled. „Ty víš proč.”

Nadechl se. „Prosím tě, neříkej mi, že je to kvůli nám?”

Existovalo vůbec nějaké „my“? Posmívala se mi mysl.

„Odcházím, protože potřebuju prostor, hodně prostoru, abych si vyčistila hlavu. Už roky je to s tebou zamlžené a já tě jen potřebuju dostat ze svého systému. Lavender je taky pryč a já tu bez ní prostě nemůžu být. Dnes jsem ji pohřbila a dochází mi, že je pryč. Musím odsud vypadnout.”

Sval na Kaleově čelisti se při mých slovech převaloval sem a tam. „Kam půjdeš?“ Zeptal se.

„New York,“ polkla jsem. „Našla jsem si byt s levným nájmem v dobré čtvrti.”

Dívala jsem se, jak Kale vstřebával má slova. „Amerika?“ Zašeptal. „Odjíždíš do Ameriky?”

 Přikývla jsem. „Omlouvám se, ale musím odejít.”

„A já to zjistím až teď?“ Vyštěkl zlostně. „Těsně předtím, než vyjdeš ze dveří a odstěhuješ se ze země, se mi to zkurveně rozhodneš říct?”

Hněv byl dobrý. Mohla jsem s ním bojovat svým vlastním.

„Jo, třeba jak jsi týdny věděl, že je Drew těhotná a neřekl mi to dřív než pár hodin poté, co jsem zjistila, že je moje nejlepší kamarádka mrtvá?”

Kale se zapotácel, jako bych ho udeřila. „To je něco jiného.”

„Jak?“ Odsekla jsem.

„Protože jsem vymýšlel způsob, jak ti to říct, aniž bych ti ublížil.”

Vždycky to bude bolet. Vždycky.

„Budeš mít dítě s někým jiným. Jak by mi to mohlo neublížit?“ Zeptala jsem se, když mi poklesla ramena.

Kale si olízl ret a místo odpovědi na mou otázku řekl: „To je tak zkurvený.”

Konečně něco, s čím jsem souhlasila.

„Jo,“ přikývla jsem. „To je.”

Mlčel ve dveřích obývacího pokoje a blokoval mi východ. Posunula jsem si brýle po kořeni nosu a podívala se na hodinky na zápěstí. Když jsem uviděla čas, zaklela jsem.

„Nestihnu let, jestli teď neodejdu,“ řekla jsem Kaleovi. „Musím projít odbavením a kontrolou a brána se mi otevírá za hodinu.”

Stál jako přikovaný.

„Kale,“ řekla jsem netrpělivě. „Uhni.”

„Ne,“ odpověděl pevně. „Neuhnu. Můžeme to vyřešit. Nemusíš opustit tuhle zatracenou zemi, Lane.”

Nechtěla jsem nic z toho slyšet, tak jsem popadla kufry, odtáhla je ke dveřím a snažila se dostat přes jeho štíhlé tělo. Vztekle jsem ho strčil do hrudi, když se ani nehnul.

„Uhni!“ Prosila jsem.

„Lane!“ Vykřikl a chytil mě za paže. „Co ode mě sakra chceš? Nic z toho, co dělám, pro tebe není dost dobré. Co sakra chceš? Řekni mi to, protože já to kurva nevím.”

Přestala jsem být ostražitá a uvolnila pocity, které jsem v sobě schovávala hluboko po celé roky.

 „Tebe, Kale!“ Zařvala jsem. „Chci jen tebe!”

Kale klopýtl o krok nebo dva ode mě, jako by ho má slova zasáhla silou vlaku. Když se uklidnil, zůstal nehybně stát a zíral na mě. Ticho mezi námi bylo ohlušující, ale využila jsem ho, abych ze sebe dostala všechno, co jsem chtěla celý život říct. Potřebovala jsem mu říct, jak jsem se cítila, i kdyby to znamenalo konec všeho.

„Vždycky jsem tě chtěla, ale nemohla jsem tě mít,“ zvolala jsem a zlomila se, když mi z koutků oteklých očí vyhrkly obrovské slzy a skutálely se mi po zarudlých tvářích. „Musím odejít. Trhá mě na kusy, když vidím, jak jsi šťastný s někým jiným. Chci, abys byl šťastný, přísahám, že chci, ale bolí mě, že nejsem žena, která tě rozesmívá. Už mě unavuje být smutná, Kale.”

Kale nepromluvil, jen na mě dál zíral.

„Miluju tě. Vždycky jsem tě milovala… Jen ne tak, jak ty miluješ mě.“ Podívala jsem se mu do očí. „Jsem do tebe zamilovaná. Už věčnost.”

Kale otevřel pusu, aby promluvil, ale když nic nevyšlo, zase ji zavřel.

Zvedla jsem ruku. „Nemusíš nic říkat – dokonce se ani kvůli tomu nemusíš cítit špatně,“ ujistila jsem ho. „Tohle není tvůj problém, ale můj.”

Kale několikrát zamrkal.

„Miluješ mě?“ Zašeptal, oči měl rozšířené a odměřené.

Polkla jsem. „Ano, miluju tě.”

Kale znovu zamrkal a zaostřil pohled na mě. „Ale... ale řekla jsi mi, že to mezi námi tak není – řekla jsi mi, že to tak není. Zeptal jsem se tě a tys mi řekla ne. Řekla jsi mi ne.”

Srdce se mi znovu roztříštilo.

„Děsilo mě, že to, co cítím, je špatné. Léta jsem se mučila, protože jsem si myslela, že jsem špinavá, protože jsem milovala člověka, kterého všichni považovali za mého bratra.“ Sklopila jsem oči, abych se pokusila ovládnout slzy. Kdybych se na něj nepodívala, možná by mě to tolik nebolelo.

„Známe se ode dne, kdy jsem se narodila. Byl jsi první muž, který nebyl můj otec a držel mě. Vím, že jsi byl taky malý, a v té době to bylo přátelství, ale pro mě se to změnilo, Kale. Milovala jsem tě od té noci, kdy mi bylo deset a ty jsi spal celou noc před mým šatníkem s baseballovou pálkou, abys ode mě udržel ty příšery. Jen jsem si neuvědomila, že když je budeš ode mě držet, probudíš ve mně nové.”

Podle výrazu jeho tváře jsem poznala, že byl v šoku. Nemohl začít přemýšlet o váze mých slov, dokud neměl čas zpracovat to, co jsem mu řekla. Potřeboval prostor a já mu ho chtěla dát.

„Řekla jsi mi ne,“ zašeptal.

Vzlykala jsem, když se mu oči naplnily slzami.

„Řekla jsi mi ne. Chtěl jsem tě a tys mi řekla ne. Bolelo mě, když jsi mi odmítla dát své srdce.“ Utřel si slzy, které mu stékaly po tvářích. „Moc to bolelo, Lane, ale naučil jsem se s tím žít. Naučil jsem se, že Kale a Lane spolu nikdy nebudou tak, jak bych chtěl. Naučil jsem se tě milovat, aniž bych tě potřeboval. Naučil jsem se jít dál bez tebe.”

Nemyslela jsem si, že by to mohlo bolet víc než dosud, ale když jsem od Kalea uslyšela slova „jít dál“, rozbilo mě to na milion kousků. Chtěla jsem, aby se otevřela podlaha a celou mě spolkla.

„Jsem s Drew a miluju ji. Je to úžasná žena a stála při mně, co si pamatuju.“ Když mluvil, vzhlédla jsem, i když mě to zabíjelo. „Budu s ní mít dítě, jednoho dne si ji vezmu. Ale nemyslím si, že se na ni někdy budu moct podívat a cítit se tak, jak jsem se cítil díky tobě.”

„Cítil“, nikoli „cítím“. Minulý čas.

„Kale, je mi to tak líto,“ zašeptala jsem a sevřela opěradlo pohovky vedle sebe, abych nespadla na kolena.

„Mně je to taky líto,“ odpověděl. „Nemáš ponětí jak moc.”

Ustoupil o krok dozadu, pak o další, až vyšel na chodbu.

„Dávej na sebe pozor, dobře?“ Polkl. „Vždycky tu budu, když mě budeš potřebovat.”

Pak se otočil a odešel z mého života, zničil to, co zbylo z mého srdce. Než se dveře s cvaknutím zavřely, uslyšela jsem ho říct tři slova, která mě budou strašit ve snech dalších šest let.

„Sbohem, Laney Baby.”