UH - 11. kapitola

Překlad: Lucie

Kor.: Klára

Den třetí v Yorku

 

„Lane?“

Zamrkala jsem, abych zahnala tu vzpomínku, která nade mnou převzala kontrolu, a otočila jsem hlavu za hlasem, který volal mé jméno, a když jsem zjistila, že tím zdrojem byla Ally Dayová, pohled mi ztvrdl.

Byla neděle, den po strýčkově pohřbu, a moje rodina, rodinní přátele a spousta dalších lidí se zastavili v domě rodičů, někteří, aby mluvili o svých dobrých časech se strýčkem, zatímco jiní popíjeli.

Ujistila jsem se, že se budu vyhýbat alkoholu. Za sedm let jsem neměla ani kapku, a i když jsem se cítila na dně, zachovala jsem svůj soukromý slib, že se nikdy nedotknu alkoholu, abych znovu zamaskovala svou bolest. Udělala jsem toho dost v mých pozdních náctiletých letech a už nikdy jsem nechtěla padnout zpátky do toho stavu mysli.

„Co chceš, Ally?“ Prohodila jsem, když jsem si z obličeje odstranila volně spadané vlasy. „Nemám náladu, abys mě tu urážela. Měla jsem víkend na hovno, pokud sis nevšimla.“

Ally sebou škubla. „To si zasloužím.“

„Myslíš?“ Zeptala jsem se sarkasticky.

Hrála si s lemem svého kardiganu, když řekla. „Lane, omlouvám se.“

Otočila jsem se, abych jí čelila. „Za co?“

Polkla a řekla. „Za to, jak hrozně jsem se k tobě chovala, když jsme byly mladší. Nemám pro to žádnou omluvu. Byla jsem vůči tobě podlá, zlá a chovala se jako naprostá kráva bez jakéhokoliv důvodu. Přeji si, abych to mohla vzít zpátky.“

Naklonila jsem hlavu, když jsem se na ni dívala.

„Taky jsem si to nespočetněkrát přála,“ prohlásila jsem. „Každou noc po tom dni u Anny doma jsem si přála vrátit čas zpět, abych tam nechodila. Už chápeš, jaký dopad na mě měla tvoje a Annina slova? Chtěla jsem umřít, protože jsem se ohledně sebe cítila opravdu špatně. Hraješ roli v tom, že jsem se takhle cítila.“

V Allyných očích se objevily slzy.

„Je mi to hrozně líto. Neměla jsem tušení, že jsme ti způsobily takovou bolest.“

Ani jsem nemrkla.

„Samozřejmě, že ne. Byla jsi tak ovlivněná Annou, že jsi neviděla nic jiného. Neviděla jsi, jaký měla tvá slova a činy dopad na ostatní.“

Slzy se jí kutálely z oči a padaly na její teď červené tváře.

„Nenávidím se za to, jak jsem se ve škole chovala. Nikdy jsem nechtěla být takový člověk, Lane. Chovala jsem se tak podle, abych získala uznání od Anny. Nevím, proč jsem se s ní chtěla kamarádit, protože se ke mně chovala hrozně, ještě hůř, než jak se chovala k tobě.“

Zamračila jsem se. „Mělo by mi tě být líto, Ally?“

„Ne,“ odpověděla. „Tohle není o mně. Jen jsem chtěla, abys věděla, proč jsem byla taková, jaká jsem byla. Dělala jsem hrozné věci, abych se mohla kamarádit s někým, kdo za to nestál, a během toho jsem ublížila tobě a mnohým dalším. Vždycky se budu omlouvat za věci, co jsem ti řekla.“

Nevěděla jsem, jestli mám přijmout její omluvu nebo ne, i když bylo zřejmé, že jí bylo líto to, co udělala. Zlomená teenagerka uvnitř mě ji chtěla vidět brečet a chtěla, aby se cítila špatně za to, co mi udělala, ale tu verzi sebe sama jsem zapověděla. Kdybych to udělala, nebyla bych lepší než Ally a Anna toho dne.

„Vidím, že je ti to líto,“ poznamenala jsem.

„To je,“ popotáhla. „Přísahám.“

Zhluboka jsem si povzdechla. „Nevím, co chceš, abych řekla, Ally. Nemůžu prostě vypnout tu nenávist, kterou vůči tobě cítím. Byla jsi součástí toho, že moje dospívání bylo mnohem těžší, než by mělo být.“

„Vzala bych všechno zpátky, kdybych mohla,“ přísahala.

Zvedla jsem obočí. „Proč teď?“

„Huh?“ Zadrhla se.

„Proč mi to všechno říkáš teď?“ Objasnila jsem.

Ally pokrčila rameny. „Chtěla jsem se ti omluvit už před lety, ale byla jsi ve Státech, a nechtěla jsem si tě vyhledávat na Facebooku a posílat ti všechno, co jsem ti chtěla říct, přes textovou zprávu,“ vysvětlila.  „Něco menšího, než je omluva, kterou ti dávám teď, za to nestála, ne mně.“

To mě překvapilo.

„Změnila ses od té doby, co jsem tě naposledy viděla,“ poznamenala jsem po chvíli mlčení.

Neměla jsem na mysli její vzhled a Ally to věděla.

„To jo,“ řekla a přikývla. „Dospěla jsem a musím žít s těmi věcmi, co jsem řekla nebo udělala, ale to jediné, co teď můžu udělat, je nabídnout svou omluvu a dokázat, že jsem lepší člověk.“

Srdce mi říkalo, že byla upřímná.

„Já… nemůžu uvěřit tomu, že to říkám, ale odpouštím ti, Ally,“ řekla jsem po odmlce. „V nejbližší době z nás nebudou kamarádky, ale věřím, že je ti líto, co jsi udělala, a přijímám tvou omluvu. Nemusíme už o tom mluvit, je to minulost, tam to taky patří.“

Allyin pláč zesílil, dokud nepopotahovala tolik, že ani nemohla mluvit. Nevěděla jsem, co bych pro ni měla udělat, takže jsem tam jen tak před ní nehybně stála a zírala na ni. Ošila jsem se, jako kdybych se dostala na její místo.

Vypadala jsem takhle, když jsem brečela? Přemýšlela jsem. Cítili se i ostatní tak bezmocní jako já?

„Co se tady děje?“ Lochlanův hlas náhle udeřil po mé pravici.

Podívala jsem se na něj v ten okamžik, když se jeho pohled uzamkl na stále bulící Ally, a já jsem odolala tomu, abych protočila oči, když se Lochlanův tvrdý pohled střetl s mým. Kdyby mohl pohled zabíjet, byla bych už mrtvá a pohřbená z toho pohledu, který po mně můj bratr střelil.

„Co. Jsi. To. Udělala?“ Zavrčel.

A je to tady.

„O čem to mluvíš?“ Zeptala jsem se. „Nic jsem neudělala.“

Zvedl ruku a ukázal na Ally. „Pak mi vysvětli její stav!“

Podívala jsem se na Ally, která se snažila promluvit, ale nebyla schopná ze sebe vydat slovo.

„Nedonutila jsem ji brečet – to si udělala sama.“

Lochlan zavrčel. „Nikdy jsem ji takhle brečet neviděl a najednou je s tebou pár minut o samotě a je z ní jeden velký ubrečený nepořádek.“

Proč se tolik stará?

„Radši zavři pusu, otoč se a odejdi, než řekneš něco, čeho bys litoval,“ varovala jsem ho. „Já jsem nic neudělala. Omlouvala se mi za všechna ta hovna, která mi provedla, když jsme byly teenagerky. Brečí, protože se cítí špatně ohledně toho, co udělala. Vyříkávaly jsme si to. To je všechno.“

Část napětí z Lochlanova těla zmizela.

Podíval se na Ally a zeptal se. „Je to pravda?“

Naštvalo mě, že mi nevěřil.

Ally popotáhla a přikývla.

„Ach,“ řekl, pak si odkašlal. „To jsem nevěděl.“

„Jak bys to taky mohl vědět?“ Zeptala jsem se. „Nikdy jsi mi nedal šanci to vysvětlit. Přišel jsi sem, ukázal na mě tím svým tlustý prstem a udělal sis vlastní závěr. Typický Lochlan.“

Napětí, které opustilo Lochlanovo tělo, se vrátilo v desetkrát větší síle.

„Znám tě, Lane, dokážeš najít způsob, jak vytvořit problém z ničeho,“ ušklíbl se.

Stejně tak mě mohl kopnout do tváře. To by bolelo míň.

„Mýlíš se, drahý bratře,“ vysmívala jsem se. „Neznáš mě. Neznáš mě už nějakou dobu.“

„A čí je to zasraná chyba?“ Zařval náhle.

Ally nadskočila, ale já ne. Lochlan mě neděsil. Byla jsem zvyklá na jeho výbuchy.

„Omlouvám se, Ally,“ zamumlal Lochlan, jeho hlas až neuvěřitelně změkl. „Dáš mi minutku s mojí sestrou?“

Vyslovil slovo „sestra“, jako by jiní řekli „rakovina“.

Ally na nás oba kývla, něžně se dotkla Lochlanovy paže, pak opustila místnost a zavřela za sebou dveře. Zamrkala jsem na zavřené dveře, pak jsem se podívala na Lochlana a obličej se mi rozsvítil, když jsem si dala dvě a dvě dohromady.

„Jsem tak blbá,“ řekla jsem, zatímco jsem se smála. „Není divu, žes ji bránil včera i teď. Ty ji pícháš.“

Lochlan se na mě zamračil. „Nemluv o něčem, o čem nic nevíš.“

Smála jsem se ještě víc. „Mám pravdu, že jo?“

Zlostně se na mě díval, ale jeho mlčení hlasitě křičelo ano.

Zavrtěla jsem hlavou. „Dlouhá léta jsi nikdy nedovolil, aby se ke mně přiblížil starší kluk, a teď žiješ na hromádce s někým stejně starým jako jsem já? Se stejně starou jako je tvoje malá sestřička, Lochlane. Tohle je zatraceně úžasné.“

„Nevíš, o čem mluvíš,“ zavrčel.

Ignorovala jsem ho. „Možná, že bych měla vytrhnout stránku z tvojí knihy a vyděsit ji. Zdálo se, že to dobře fungovalo, když jsi to dělal ty mě celé ty roky.“

Lochlanův pohled ztvrdl. „To je něco jiného. Už nejsme děti.“

„Odkdy je mezi sourozenci důležitá zralost?“ Zeptala jsem se.

Bratrovy oči se zúžily do pouhých štěrbin. „Nech. Ally. Na. Pokoji.“

Zvedla jsem ruce před hruď. „Žádný problém, velkej brácho. Nebudu tady dostatečně dlouho, abych ti překazila šoustačku. Věř mi, při první příležitosti padám odsud.“

Celé Lochlanovo tělo ztuhlo. „Přestaň nám tím vyhrožovat.“

Odvrátila jsem se od něj. „Moc dobře víš, že odjíždím, jakmile bude všechno se strýčkovými věcmi vyřešeno. Není to výhrůžka, je to pravda.“

Přistoupil ke mně, „Můžeš tu zůstat, jestli budeš chtít. Víš, že můžeš.“

„Strýček Harry je pryč,“ odpověděla jsem, zatímco jsem se dívala kuchyňským oknem ven. „Co mi tady zůstalo?“

„Já!“ Zařval Lochlan.

Málem jsem vyskočila z kůže, když zakřičel. Rychle jsem se podívala jeho směrem a opřela se o kuchyňský pult, když jsem uviděla jeho napjaté rysy. Nikdy dřív jsem ho neviděla vypadat tak rozzlobeně.

„Já jsem tady,“ vyštěkl. „Layton je tedy. Máma, táta a babi jsou tady pro tebe. Kale je tady taky pro tebe, ne že by ti na tom někdy záleželo.“

Teď byla řada na mně, abych zakřičela.

„O čem to sakra mluvíš?“ Zařvala jsem a vztek mi proudil skrz žíly. „Odjela jsem kvůli Kaleovi! Odjela jsem, aby mohl být s Drew a mít jejich dítě. Nechtěla jsem mu připomínat všechna ta hovna, kterými jsem ho tahala pokaždé, když jsme se viděli. A nechtěla jsem vyvíjet tlak na jejich vztah, protože jsem věděla, že Drew nechtěla, abych se kolem něj motala. Odjela jsem, aby mohl být konečně šťastný, takže se kurva neopovažuj mi říkat, že mi na něm nezáleželo. Milovala jsem ho do morku kostí, ty debile. Kvůli němu jsem opustila celý svůj život!“

Avšak jsem neřekla, že jsem odjela také proto, že jsem se nemohla dívat na to, jak Kale prožívá svůj život s někým jiným před mýma očima, ale to Lochlan nepotřeboval vědět.

Zíral na mě s doširoka otevřenýma očima.

Zavrtěla jsem hlavou. „Miluju tě, Lochlane, ale občas mě nutíš tě nenávidět.“

Polkl, když ho opustilo napětí. „Nechci na tebe být tak tvrdý, ale neopustila jsi jen Kalea nebo strýčka Harryho, když jsi odešla. Mě jsi opustila taky.“

Srdce mě pro něj bolelo.

„A je mi líto, že jsem ti ublížila, ale nevěděla jsem, co jiného dělat. Nemohla jsem tu zůstat. Bylo to až příliš těžké.“

Lochlan zamrkal. „A teď?“

Zamračila jsem se. „A teď nevím, jak se cítím. S tím, co se děje, je ze mě jeden velký svazek emocí. Musím se vypořádat sama se sebou a chvíli přemýšlet.“

„Chodím s Ally poslední čtyři roky.“

Ze všech věcí, které jsem předpokládala, že můj bratr řekne, tohle to nebylo.

„Cože?“ Přerušila jsem ho. „Čtyři roky?“

Přikývl. „Jsme zasnoubeni.“

Díky Bohu, že jsem měla pult, o který jsem se mohla opřít, protože jsem si byla jistá, že bez něj bych sebou sekla.

„Není to píchačka, jaks tak hezky uvedla. Miluju ji a ona miluje mě.“

Beze slova jsem zamrkala.

„Budeme se brát příští červen,“ pokračoval Lochlan, „a – my – bychom tě chtěli na svatbě.“

Odvrátila jsem se od svého bratra, ale vystřelil vpřed a chytil mi obličej.

„Nedělej to! Neodvracej se ode mě. Pokud nepřijdeš na mou svatbu, pak mi to řekni do očí.“

Byla jsem v šoku, když jsem uviděla neprolité slzy, opravdové slzy v bratrových očích.

„Zrovna jsem jí odpustila všechny ty věci, které mi udělala, když jsme byly mladší, ale nemám ji ráda, Lochlane. Jak si mám jít stoupnout do kostela a předstírat, že tomu tak je?“ Zeptala jsem se, zatímco mé oči sledovaly ty jeho.

Lochlanův pohled ztratil trochu na svojí intenzitě a jeho rty se zatřásly. „Můžeš si sednout dozadu, jestli to pomůže?“

Byla jsem překvapená, když jsem dostala záchvat smíchu. Lochlan se taky smál. Potom okolo mě bez varování ovinul ruce a přitáhl si mě do pevného objetí.

„Stále jsi ta největší osina v mém zadku, sestřičko, ale vždycky pro mě budeš na prvním místě. Víš to, že jo? Miluju tě k smrti a chyběla jsi mi celým mým srdcem.“

Slzy mi stékaly po tvářích, když jsem ho objala nazpátek.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem. „Moc se omlouvám, že jsem tě opustila.“

Lochlan mě pevně stiskl.

„Gratuluji,“ řekla jsem, když jsem se odtáhla z jeho objetí. „Myslím to vážně. Jsem za tebe šťastná.“

Lochlan na mě mrkl. „Díky, mrně.“

Škádlivě jsem se na něj zašklebila. „Vypadá to, že se budu muset podělit o svoje první místo.“

Široce se usmál. „Jo, zdá se, že tomu tak je.“

Zvážněla jsem a řekla. „Jestli ti někdy ublíží, tak mi to řekneš, a já si ji najdu a nakopu jí zadek.“

Lochlan se začal řehtat ještě víc, což způsobilo, že jsem ohrnula ret.

„Jsem ráda, že si myslíš, že je to zábavné, ale já to myslím smrtelně vážně.“

A on se smál ještě víc.

Strčila jsem do něj. „Nakopu tvůj zadek, jestli to neuděláš.“

Lochlan se snažil dát dohromady.

„Promiň, Rambo,“ ušklíbl se. „Budu to mít na paměti. Budu se muset modlit, aby mi Ally nikdy neublížila.“

Protočila jsem na něj s úsměvem oči, než jsem ho objala.

„Takže tady budeš na moji svatbu?“ Zeptal se.

Přikývla jsem proti jeho hrudi. „Myslíš si, že mě mamka nebo babi nechají si to ujít?“

Odtáhl se ode mě, představil si to a ušklíbl se.

„Osobně by jely až do New Yorku a posadily tě na letadlo domů.“

To by udělaly – to byla Boží pravda.

Ošila jsem se. „Můžu si to jen představovat.“

Lochlan se na mě usmál, pak se naklonil a políbil mě na čelo. Zavřela jsem oči, pak je znovu otevřela a podívala se na něj. „Jsme v pohodě?“

Chvíli na mě upíral svůj pohled a řekl. „Jo, Lane, jsme v pohodě. Jsem unavený z toho být na tebe naštvaný. Vím, že je to proto, že mi chybíš a dělám si o tebe starosti, ale pokud chceš žít v zahraničí, tak se s tím vyrovnám. Věci mezi námi se změní, slibuju.“

Znovu mě objal a najednou zmizelo to napětí mezi mnou a Lochlanem. Bylo to zatraceně příjemné. Odtáhla jsem se od svého bratra, když jsem uslyšela zvuk zakašlání a zamrzla jsem, když jsem uviděla Kalea stát v otevřených dveřích kuchyně s rukama v kapsách kalhot. Jeho oči bez života si mě prohlížely.

„Lane?“ Zamumlal Kale potichu.

Ach, Pane Bože.

„Jak… Jak dlouho tam stojíš?“ Zeptala jsem se, můj hlas byl sotva šepot.

Olízl si spodní ret. „Dost dlouho.“

Slyšel všechno, co jsem o něm řekla? Zpanikařila jsem. Kruci.

Zavřela jsem oči. „Musím jít.“

Potřebovala jsem se od všech dostat pryč a být sama. Odtrhla jsem se od Lochlana a prakticky proběhla kolem Kalea, jenom abych byla zastavena v polovině obývacího pokoje, kde si přede mě stouplo tělo.

„Nikam nejdeš!“ Ten hlas patřil mému otci.

Odmítla jsem se na kohokoliv podívat.

„Myslela jsem tím, že půjdu do hotelového pokoje. Slíbila jsem mamce a babi, že se tu zdržím, abych pomohla s domem a věcmi strýčka Harryho. Neopouštím město – jen potřebuju být na chvíli sama.“

Otec se ani nepohnul. „Můžeš být sama nahoře ve svém pokoji, nemusíš-“

„Zlato, nech ji jít,“ řekla jemně moje matka.

Nebyla jsem tak překvapená, když jsem uslyšela ji to říkat. Vzhlédla jsem a našla ji stát ve dveřích salónku, jak mě sleduje vyčerpanýma očima.

„Uvidíme se zítra?“ Zeptala se mě.

Přikývla jsem.

„Pak jdi do hotelu a trochu se vyspi, miláčku.“

Přistoupila jsem k matce, hluboce ji objala a políbila ji na tvář.

„Miluju tě – víš to, že jo?“ Zašeptala jsem jí do ucha.

Přikývla a pevně mě stiskla. „Taky tě miluju, drahoušku.“

Otočila jsem se a zamířila k hlavnímu vchodu domu mých rodičů, ale ztuhla jsem, když jsem uslyšela jeho hlas.

„Půjdu s tebou.“

Zavřela jsem oči. „Budu v pořádku.“

Ucítila jsem ho za mnou.

„Nežádal jsem o povolení, Lane.“

Ach, sakra.

Olízla jsem si rty. „Teď s tebou nemůžu být o samotě.“

Kale se dostal do mého osobního prostoru, aniž by se staral, že všichni z mé rodiny jsou za námi a se zájmem nás pozorují.

„Vyrovnej. Se. S tím.“

Jak? Chtěla jsem zakřičet. Jak se mám sakra se vším tím vyrovnat, když přijde na tebe?

Vydechla jsem. „Kale-“

„Lane.“

Stiskla sem čelist a vzhlédla k němu. „Proč to s tebou musí být tak složité?“

Pokrčil rameny. „To je výsledek, když přijde na tebe.“

Co to sakra znamená? Zamračila jsem se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Bezdůvodně se teď chováš jako naprostý debil. Uvědomuješ si to, že jo?“

Jeho ret se zkroutil. „Ano, jsem si toho vědom.“

Ignorovala jsem zahihňání, které se ozvalo za námi.

Kaleovy oči ukazovaly, že nehodlá stáhnout svou nabídku, že mě doprovodí do hotelu, tak jsem potřásla hlavou, protlačila se kolem něj a otevřela přední dveře.

„Tak pojď, jestli se zatraceně stále chystáš jít,“ zabručela jsem.

Uslyšela jsem v jeho hlase úsměv, když řekl, „Ano, madam.“

Mohla jsem slyšet, jak se směje sám pro sebe, když jsem opustila dům rodičů a šla rychle po cestě ven do zahrady. Rychle mi byl v patách, dostal se vedle mě, kde se snadno přizpůsobil mým krokům, protože jeho nohy byly mnohem delší než moje.

„Uženeš si vřed, jestli nezpomalíš,“ poznamenal.

Zavrčela jsem. „Buď půjdu rychle, nebo tě praštím za-“

„Za co?“ Přerušil mě. „Že se ujistím, aby ses dostala v pořádku do hotelu? Myslíš, že budu riskovat, když se jedná o tvé bezpečí?“

Povzdechla jsem si a zpomalila svoje tempo.

„Vzal jsi mi rozhodnutí, jestli mi můžeš dělat společnost k hotelu.“

Kale se zasmál. „Už je to několik let, co jsem ti něco vzal. Řekněme, že to teď doháním.“

Protočila jsem oči. „Ty jsi tedy něco.“

„Jo,“ zasmál se, „já vím.“

Rty mi cukaly.

Několik minut jsme šli v podivně příjemném tichu, a když jsme byli poblíž hotelu, něco se ve mně překlopilo.  V domě mých rodičů bylo mým instinktem utéct, protože to je to, v čem jsem byla dobrá, ale teď mi to došlo – nic se nevyřešilo tím, že jsem je opustila, že jsem opustila Kalea, že jsem opustila York. Po šesti letech se cítím naprosto stejně jako v ten den, kdy jsem opustila York, ne-li hůř. Dovolila jsem, aby mě můj strach zaslepil. Nechala jsem „co kdyby“ vyhrát.

Co kdybych nezvládla Kalea vidět šťastného s jeho rodinou?

Co kdybych se vrátila domů a dostala se ještě do hlubších depresí?

Co kdybych? Co kdybych? Co kdybych?

„Co se děje?“ Zeptal se Kale. Asi zřejmě přemýšlel nad tím, proč jsem se tak náhle zastavila.

Podívala jsem se na něj a zamrkala. „Jen jsem si zrovna něco uvědomila.“

Olízl si rty. „A co?“

„Nechci zůstat v hotelu. Nechci být pryč od své rodiny,“ řekla jsem, když jsem vrtěla hlavou, abych ze sebe setřásla ten oblak zmatku. „Byla jsem sama tak strašně dlouho, že jsem cítila, jako kdybych se musela dostat pryč z domu a pryč od nich, ale to není to, co potřebuju. Potřebuju jejich lásku a podporu a myslím, že oni zase potřebují tu mojí.“

Kaleův obličej zalil úsměv. „Tak pojďme pro tvoje věci do hotelu, odhlásíme tě a půjdeme zpátky do domu tvých rodičů.“

Mohlo to být opravdu tak jednoduché? Přemýšlela jsem.

Přikývla jsem. „Jo… jo, udělejme to.“

Šli jsme do hotelu a než jsme zamířili do mého pokoje, informovala jsem paní v recepci, že se chystám odhlásit. Bylo už po odhlašovací hodině, takže jsem nevěděla, jestli mi bude účtovat poplatek, ale řekla mi, že je to naprosto v pořádku, takže jsme s Kalem zamířili do mého pokoje.

Kale váhavě přešlapoval poblíž dveří, zatímco jsem vešla do pokoje a zvedla kufr na postel.

„Tohle je tvůj kufr?“ Zeptal se.

Přikývla jsem. „Opouštěla jsem město celkem ve spěchu, a tak jsem popadla to, o čem jsem si myslela, že bude praktické s tím běžet přes letiště.“

Kale chvíli mlčel, a pak řekl. „Je mi líto, čím si procházíš, Lane.“

Byl stále tím nejsladším a nejstarostlivějším člověkem, i když z něj čišela prázdnota.

Když jsem neodpověděla, řekl, ať si jdu sbalit všechny své věci z koupelny, že se zatím postará o moje věci na vlasy, notebook a nabíječky. Měla jsem v plánu udělat přesně to, co mi řekl, ale to ticho mezi námi na mě přímo křičelo. Nechápala jsem, proč je na mě tak milý. Pochopila jsem, že byl ke mně laskavý během strýčkova pohřbu, ale proč na mě teď nebyl naštvaný? Odešla jsem za dost špatných podmínek, a navíc jsem tu pro něj nebyla, když Kaden umřel.

Polkla jsem a zeptala se. „Neměl bys mě nenávidět?“

Přestal motat drát kolem fénu a položil ho na stůl.

„Nebudeme tohle dělat v hotelovém pokoji, Lane.“

Překousla jsem svůj strach.

„A ty odsud neodejdeš, dokud mi neodpovíš na moji otázku,“ odpověděla jsem. „Nechci tohle probírat zrovna teď, jen chci vědět, proč ke mně necítíš nenávist, když jsem ti k tomu dala tolik důvodů.“

Kaleovy svaly na zádech se napjaly, než se ke mně otočil a jeho pohled se uzamkl s mým. „Nikdy jsem k tobě necítil nenávist a nikdy nebudu,“ řekl jednoduše s pokrčením ramen. „Znamenáš pro mě víc než kterákoliv jiná žijící osoba na téhle planetě, a jestli si myslíš, že po těch šesti letech, co jsem tě neměl v životě, že tě budu ignorovat a hrát nějaké stupidní hry, tak bys o tom měla popřemýšlet, mrně.“

Cítila jsem, jak mi škublo v oku. „Už nejsem mrně, Kale.“

Oči, které jsem tolik milovala, spadly na můj hrudník, a pak pokračovaly níž, dokud se ve mně neutopily. Připadala jsem si kvůli tomu slabě. Jen jeden pohled do těch jeho očí v barvě whisky a byla jsem hotová.

„To vidím,“ zauvažoval.

Polkla jsem a v srdci jsem ucítila, že je tohle ten správný okamžik, abych mu řekla, co jsem věděla od minulé noci.

„Kale, je mi moc líto Kadena.“

Dlouho mlčel.

„Kdo ti o něm řekl?“ Zeptal se po tom ohlušujícím tichu.

Sklonila jsem pohled na svoje nohy.

„Můj táta. Včera jsem před pohřbem byla u hrobu tety Teresy a strýčka Harryho a on mi ukázal… ukázal mi, kde je pohřbený Kaden. Viděla jsem tě včera po pohřbu s Drew a chtěla jsem jít za tebou, ale nechtěla jsem vás vyrušit.“

„Podívej se na mě,“ řekl po chvíli.

Vydechla jsem, než jsem k němu vzhlédla, a nenáviděla jsem, že se jeho výraz změnil na smutný.

„Děkuji ti za tvou kondolenci ohledně mého syna.“

Pevně jsem zavřela oči. Nechci být formální… ne ohledně tohohle.

„Viděla jsem jeho obrázek na náhrobním kameni… Byl rozkošný,“ zašeptala jsem se stále zavřenýma očima. „Měl tvůj nos a ústa. Dokonce měl tvé malé mateřské znaménko na krku.“

Kaleovo dýchání se zrychlilo a já se nenáviděla.

Otevřela jsem oči, ale zrak jsem nechala sklopený. „Je mi to líto, Kale. Akorát všechno zhoršuju. Půjdu a dokončím balení-“

Otočila jsem se, abych vešla do koupelny, ale Kale vystřelil přes místnost a popadl mě za ruku. „Ne.“

Obrátila jsem hlavu a podívala se na něj. „Ne co?“

Zíral na mě svým štěněčím pohledem. „Neodcházej. Nejsem na tebe naštvaný. Jen jsem vzpomínal na svého syna. Milovala bys ho. Byla to ta nejdokonalejší bytost, na kterou jsem kdy upřel svůj zrak, Lane. Byl… vším.“

Rty mi roztáhl smutný úsměv. „O tom nepochybuji. Byl to tvůj syn, Kale. Nemohl by být ničím méně než perfektním.“

„Myslíš si, že vypadal jako já?“ Zeptal se překvapeně. „Myslím si, že spíš vypadal jako jeho máma.“

Jasně jsem se usmála. „Muži vždy vidí krásu matky ve tvářích svých dětí. Byl perfektní kombinací vás obou. Ty a Drew jste vytvořili něco úžasného.“

Kaleův pohled se provrtával do mého. „Děkuji.“

Přikývla jsem. „Bylo mi potěšením.“

„Chtěla bys vidět jeho video?“ Zeptal se najednou a jeho oči ožily hrdostí. „Mám spoustu videí a také fotek.“

„Jako kdyby ses musel ptát,“ zářivě jsem se usmála. „Ukaž.“

Kale se na mě usmál a rychle vytáhl telefon z kapsy. „V telefonu mám jen několik videí a fotek, ale další mám zálohované na webových úložištích, které ti taky můžu ukázat, kdybys chtěla.“

Táta chránící fyzické vzpomínky na svou pýchu a hrdost. Bolelo mě, že vzpomínky byly to jediné, co měl.

„Mám čas podívat se na každou vteřinu, Kale,“ ujistila jsem ho.

Udělal něco, co mě šokovalo. Natáhl se, obtočil kolem mě ruce a přitáhl si mé tělo ke svému. Nebylo to objetí plné lítosti a smutku jako to, co mi dal před pár dny. Bylo to objetí naděje. Naděje, které jsem nerozuměla, ale ať už to bylo cokoliv, cítila jsem to ve svých kostech.

„Tolik jsi mi chyběla,“ řekl mi do vlasů.

Trvalo mi vteřinu, než jsem zvedla ruce, dala je kolem jeho těla a stiskla ho. „Taky jsi mi chyběl, Kale, víc, než si uvědomuješ.“

Zůstali jsme tak a objímali se, dokud Kale neustoupil a nepodíval se na mě. „Vím, že to možná bude znít hloupě, ale nemůžu uvěřit, že jsi opravdu tady,“ řekl a třásl u toho hlavou. „Když jsem tě poprvé uviděl v pátek v salonku, chtěl jsem být ten, kdo se tě dotkne místo tvého táty, jenom abych se přesvědčil, že jsi skutečná. Tolikrát jsem snil o tom, že ses vrátila, že jsem si nebyl jistý, jestli je to pravda.“

Jeho přiznání mě ohromilo.

„Kale,“ zašeptala jsem.

„Je to hloupé,“ vyhrkl a mírně se začervenal. „Já vím-“

„Není to hloupé,“ přerušila jsem ho. „Když jsem ve svém bytě v New Yorku a v noci usínám, slyším tvůj hlas v hlavě. Někdy mě to drží vzhůru, protože mi tak moc chybíš.“

Nebyla jsem v rozpacích přiznat něco tak soukromého. Bylo správné mu to říct.

Kale polkl. „Stále jsi moje nejlepší kamarádka.“

„Já vím, štěně, a ty můj.“

Odvrátil ode mě pohled. „Nemůžu uvěřit tomu, jak se naše životy změnily. Všechno je tak odlišné od doby, kdy jsme byli děti.“

Povzdechla jsem si. „Povídej mi o tom. Mnohokrát jsem si přála, abych měla stroj času a mohla změnit některé věci.“

Kale se na mě znovu podíval. „Co chceš měnit ohledně své minulosti?“

Byla jsem na řadě, abych se odvrátila. „Říkal jsi, že o tom nechceš tady mluvit.“

Odkašlal si. „To nechci… promiň, to jen, že chci využít každou vteřinu, abych s tebou mohl mluvit, a jen jsem řekl první věc, která mi vyskočila na mysl.“

Znovu jsem se na něj podívala a natáhla ruku, kterou jsem přitiskla na jeho paži. „Vím, že bude těžké tomu uvěřit, když uvážíme, jak jsem předtím vzala do zaječích, ale nikam neutíkám. Zůstanu tady v Yorku, než napravím všechny věci se svojí rodinou a s tebou, než vůbec začnu myslet na něco jiného. Harry by to tak chtěl.“

A tak to bude. Za ty roky mi to řekl nespočetněkrát.

„A co ty?“ Zeptal se Kale rychle. „Co chceš ty?“

„Spoustu věcí,“ odpověděla jsem s těžkým srdcem.

Poklepal na obrazovku, zvedl paži a otočil telefon ke mně. „Tohle je Kaden.“

Zalapala jsem po dechu a okamžitě jsem mu vytrhla telefon z ruky, což mi přišlo zábavné. „Ach můj Bože,“ rozzářila jsem se, když jsem zírala na novorozence na obrázku. „Je krásný, Kale. Prostě… ach můj Bože. Byl perfektní. Věděla jsem, že tvoje dítě bude perfektní a on opravdu byl.“

Kale přikývl. „Byl vším.“

„Andílek,“ zašeptala jsem a malíčkem jsem pohladila obrázek Kadenovy krásné tvářičky.

Kale mě sledoval, jak se s radostí setkávám s jeho synem.

„Omlouvám se, že jsem tu nebyla,“ řekla jsem tiše, jak jsem procházela obrázky a sledovala videa Kadena v různých fázích jeho krátkého života.

Kale dlouho mlčel, ale nakonec řekl. „Byla jsi se mnou, jen to nebylo osobně.“

Vzhlédla jsem od telefonu a zjistila, že mě pozoruje. Opřel se o zeď a ruce si nacpal do předních kapes džín. Vypadalo to, že do téhle pozice se dostával poblíž mě často. „Proč jsi mě tu nechtěl?“ Zeptala jsem se zvědavě. „Řekl jsi Harrymu, aby mi neříkal o Kadenově smrti. Proč? Přijela bych domů. Přísahám, že bych přijela.“

Vrátil se ke mně, klekl si přede mnou a obtočil mi ruce kolem stehen, což poslalo můj žaludek do vysokých otáček. „Vím, že by ses vrátila domů,“ řekl pevně. „Věř mi, Lane, ani samotný Bůh by tě nedokázal udržet stranou – a zlatíčko, já to vím.“

Zamrkala jsem. „Tak proč jsi mě tady nechtěl?“

„Protože,“ začal, „bys kvůli mně všeho nechala. Nechtěl jsem ti znovu ublížit, protože hluboko uvnitř jsem věděl, že bych tě použil k zamaskování bolesti nad ztrátou Kadena, a to si nezasloužíš. Nechtěl jsem využít citů, které ke mně chováš, abych se cítil líp.“

Vážně jsem přikývla. „Chápu.“

„Opravdu?“ Vyzval mě Kale. „Chápeš, jak moc to bolelo, když jsem tě potřeboval, ale nemohl tě mít?“

„Ano, Kale, chápu naprosto přesně, jak moc to bolí.“

Zíral na mě a jeho oči se plnily různými emocemi. „Moc se omlouvám za to, že jsem ti ublížil,“ zašeptal.

Usmála jsem se a zlehka pronesla. „Ublížila jsem si sama, Kale – tys neudělal nic špatného.“

„Ale udělal,“ naléhal. „Mohl jsem jít za tebou a přivést tě domů.“

„Tím by se nic nezměnilo a ty to víš.“

Zamračil se, vstal a přešel přes místnost, kde znovu začal balit můj kufr. Minutku nebo dvě mlčel, než řekl. „Já vím, ale někdy si přeju, aby to mohlo být jednoduché.“

„Já taky, štěně.“ Polkla jsem. „Já taky.“