TWWB - 2. kapitola

 Překlad: Lucianna

2 – Poppy

Chicago, současnost

 

Zvednu naložený tác na rameno, vyvážím ho dlaní a protlačím se nerezovými dveřmi, které vedou z kuchyně. Jako obvykle, očima skenuji svou sekci, abych viděla, jestli přišel někdo další, do jednoho z mých boxů.

A někdo ano.

Podnos se nejistě nakloní doprava, když ho vidím.

Noah.

Nádherný, tichý, zmučený Noah.

Alespoň tak mi připadá – zmučený. Ale všechno, co opravdu o něm vím, je jeho křestní jméno. To je všechno, co všichni o něm víme. To, a skutečnost, že přichází každý den v sedm hodin přesně, a vklouzne do boxu v zadním rohu. Vždycky je sám a vždycky si objednává to samé – talíř hranolek, vodu z kohoutku, žádný citron. Kromě toho, o něm nevíme nic.

Ostatní holky, které tu pracují, zkoušeli zjistit víc, samozřejmě. Chci říct, muž tak nádherný, tak tichý, a tak nebezpečně-vypadající, je jako šanta pro kočky. No, vlastně je jako šanta pro všechny ženy. Dokonce pro mě, a to dost vypovídá. Dávám si záležet, abych si nevšímala mužů, zvlášť těch nádherných/nebezpečných/přitažlivých, ale Noah získal dokonce i mou pozornost.

Ačkoliv pro mě je to jiné. Normálně utíkám od mužů, jako je on – těch krásných, sebevědomých, se zabijáckými úsměvy a, z mé zkušenosti, s kreténskou povahou – ale nevypadá to, že by mě to odradilo od Noaha. Ale tak, nejsem přitahována kvůli jeho černým vlasům, které mu rostou střapatě, protože se už chvíli nestříhal. Nejsem k němu přitahována kvůli jeho ostře řezané čelisti, díky které vypadá naštvaný a zraněný v jednu chvíli. Nejsem dokonce přitahována ani jeho senzačním tělem, takovým, které má šest stop vysokou kostru a vypadá tvrdě jako kámen, a je stvořeno k potěšení. Ne, já jsem k němu přitahována kvůli tomu smutku, který sužuje ty nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděla. Znám ten druh agonie. Vím, jak těžké břemeno to je. Vím, co to je být ztýraný a neschopný utéct svým duchům.

A Noah má duchy. Tolik můžu říct. Tenhle muž viděl věci. Věci, které se neztratí. Viděl věci, které se ozývají, sténají a otřásají tvou duší, ještě dlouho poté, co skončí noční můra. Všechno je to přímo tam, v jeho očích, očích, které jsou jako hřbitov v nejkrásnějším dni roku – teplý, zářivý a bezpečný na povrchu, ale plný monster a duchů, kteří leží a čekají, hned pod zelenou, zelenou trávou a pěstěnými květinami.

Jsou to ti duchové, kteří vedou mé srdce k jeho stolu, spolu s mým úsměvem, když změním směr, abych mohla dojít k jeho boxu. Ani se nestarám, že stále držím tác plný jídla, které patří někomu jinému.

„Co piješ dneska večer? Můžu to vzít, než se vrátím pro tvou objednávku.“

Zvedne svůj zachmuřený pohled ke mně a já vidím, jak se jeho rty maličko stočí v koutcích. Vsadím se, že úsměv těchto rtů, by obrátil tohle místo vzhůru nohama.

Jsem si jistá, že by i mě obrátil vzhůru nohama. Tenhle muž je stejně devastující, jako tichý, vážný a zlomený. Kdyby se vážně usmál…

Bože!

Nikdy jsem žádný neviděla – úsměv. Ne od něj. Pokud vím, ani žádná z ostatních holek. Noah se prostě neusmívá. Mám neodbytný dojem, že se nemá čemu usmívat. To je důvod, proč mi nikdy nevadí, že vždycky sedí v mé sekci. To je důvod, proč si nestěžuji, ačkoliv si nikdy neobjedná mnoho a vždycky zůstane déle než většina zákazníků, což mi snižuje spropitné. Vždycky jsem šťastná, že ho vidím, protože získávám pocit, že chození sem, je jediný čas, kdy může vidět přátelské tváře. A ačkoliv to zní bláznivě, mám pocit, jako bych mu mohla dát něco, ke zmírnění té obrovské bolesti, i kdyby to byl jen úsměv.

Nakonec.

Možná.

Ale ještě se to nestalo. Podle toho, jak to vypadá, si myslím, že se mi nepovedlo vyhnat ani jednoho ducha. Bolest je tam stále, když se podívám do jeho jasně modrých očí. Je čerstvá a krvácející a téměř nemaskovaná.

„Obyčejnou vodu, bez citrónu, prosím.“

Přikývnu. Nejsem ani trochu překvapená, jeho objednávkou. Tohle je způsob, jak naše komunikace vždycky začíná – obyčejná voda, žádný citron. „Máš to mít.“

Střelím po něm dalším úsměvem, než pospíchám ke svému dalšímu stolu, už beznadějně roztržitá. Takhle se to děje každý večer. Jakmile Noah dorazí, všechno mé soustředění, se přesune na něj. Nemůžu si pomoct. Vlastně, nikdo nemůže. Noah sedí v zadním boxu, kde je dost tma, ano, ale klidně by na něj mohl svítit reflektor. Pochybuji, že on může jít kamkoliv bez povšimnutí.

Pohlédnu na tváře, když se proplétám mezi stoly. Většina očí, ať už mužských, nebo ženských, kmitají k Noahovi, jako by se nechtěli podívat, ale nemůžou si dost dobře pomoct. Není jen nápadně krásný, stejně tak je i záhadný. Něco na něm prostě je… Ani muži nejsou imunní. Možná se cítí ohroženi. Možná ho chtějí mít trochu na očích, protože má kolem sebe ten temný, nepředvídatelný, výbušný vzduch. Nevím, ale děje se to tak každý večer – Noah vejde a lidé s všímají.

Dokončím předání jídla svým zákazníkům u stolu čtyři, a pak zamířím zpátky do kuchyně. Plním velkou sklenici obyčejnou vodou, když vejde Tilly. Šťouchne mě svým ladným bokem do mého a zavrní mi do ucha. „Noah je tady. Potřebuješ pomoct?“

Můj úsměv je automatický. „Ne, mám jen jeho a další dva stoly.“

„Já vím, ale vypadá to jako příliš moc, pro někoho tak malého a hubeného, jako jsi ty. Možná bych ti mohla jedno vzít,“ žertuje se mnou svým bílým úsměvem, který ukazuje její velmi, velmi, velmi červené rty.

„Jedno, jako Noaha?“

„No, pokud na tom trváš.“

A, jen tak, je pryč.

Mám hotovou sklenici, když strčí hlavu zpátky dveřmi a pokývne na ni. „Tohle?“

Přikývnu.

Vytrhne mi vodu z ruky, políbí vzduch před mým obličejem a zmizí, takže zůstávám a vrtím hlavou nad tím oblakem levného parfému, který nechala ve vzduchu.

Tohle dělá často. Tilly se dál a dál, snaží nalákat Noaha. Flirtuje, napadá ho, upouští před ním věci. Udělala všechno, včetně toho, že se mu přímo nabídla, ale nikdy nedostane nic zpátky. On je vždycky milý, ale mile nemá zájem, a pro ženu jako Tilly, s jejími hustými blond vlasy a velkými prsy, je nezájem něco, na co není zvyklá. Proto odmítá to vzdát bez boje.

Takže to zkouší dál.

A já dál vrtím hlavou.

Hádám, že to nakonec pochopí. Noah je něco jiného. Ona jen zatím nezjistila co.