TWWB - 1. kapitola

 Překlad: Lucianna

1 – Noah

Maryland, před osmnácti měsíci

 

„Vadilo by vám, projít ten příběh se mnou ještě jednou?“

Zírám na toho detektiva. Vidím v jeho očích opovržení. Vidím v jeho očích nedůvěru. Přišel sem už rozhodnutý. Jsem podezřelý číslo jedna a my oba to víme. Co oba nevíme je, že já své ženě nic neudělal. Nikdy bych jí neublížil. Nemyslím si, že bych mohl, ani kdybych musel, dokonce, ani kdyby se ona pokusila ublížit mě. Je to jediná žena, kterou jsem kdy miloval, jediný člověk, jehož štěstí pro mě znamená víc než moje vlastní.

Kromě naší dcery.

Její štěstí, by pro mě znamenalo také víc než to moje.

Znamenalo by.

Minulý čas.

Smutek mi projede hrudí, jako skalpel. Čistě, precizně, chirurgicky. Jako by mi někdo vyříznul srdce.

Před pěti měsíci, jsme ztratili naši dceru. A nyní jsem ztratil Carly. Jak má chlap sakra žít s něčím takovým? Dítě. Pak manželka. Z toho jsou noční můry.

A já bych to měl vědět. Já viděl noční můry. Zblízka. Osobně. Takové, které zatnou zuby a zanechají otisk. Rány. Jizvy.

Na horním rtu se mi zaperlí pot. Nikdy jsem necítil tak intenzivní pocit ztráty, tolik bolesti. Tolik bezmocné, beznadějné agonie.

Před pár měsíci, bych řekl, že člověk nemůže snést, být tak zničený. Řekl bych, že lidské tělo to nemůže zvládnout.

Ale mýlil jsem se.

Může.

Jsem důkazem. Jsem stále naživu, stále stojím. Zatraceně, kdybych věděl jak, ale jsem. Ale nyní, jako vrchol všeho ostatního, jsem vyslýchán, jako těžký zločinec. Jsem prvním podezřelým ve zmizení mé manželky, a s každou vteřinou, kterou stráví soustředěním se na mě, je ona o další vteřinu dál najití.

Ale nemůžu na tom nic změnit. To je zákon číslo jedna v základech vyšetřování. Manžel je podezřelým numero uno. Proč? Protože to obvykle manžel je. Vím to. Také vím, že není způsob, jak je přesvědčit o opaku.

Možná, pokud bych mohl otevřít hruď, uvěřili by mi. Možná kdyby mohli vidět, co cítím, vidět tu potlučenou, krvácející věc, co bývala mým srdcem, pochopili by. Možná, kdyby mohli fyzicky vidět, co mi tohle všechno dělá, podívali by se za hranice zřejmého. Ale zvenku není nic, co bych mohl říct, abych je přiměl pochopit. Proto mám ostří v hlase, když odpovídám tomu hajzlovi na otázku. Možná to nemůžu změnit, ale zatraceně jistě se mi to nemusí líbit.

„Není to „příběh“, detektive. Je to pravda. Carly odešla v úterý ráno do práce v sedm. Říkala, že má brzo schůzi. Psal jsem jí při obědě, abych zjistil, jestli nepotřebuje, abych něco přinesl z obchodu. Neodpověděla mi. Neviděl jsem ji, ani o ní neslyšel, od toho rána. A to bylo před téměř šedesáti hodinami.“

Šedesát hodin. To je dvanáct hodin po „máme velkou šanci ji najít“, a dvanáct hodin před, „doufejte v nejlepší, ale očekávejte nejhorší“. Okno se zavírá.

„Pohádali jste se, než odešla?“

Těsně nad kořenem nosu mi začne pulsovat. Sevřu ho mezi palec a ukazováček. „Ne, nepohádali. Nikdy jsme se nehádali. Vůbec. Řekl jsem vám, že jsme se oba zotavovali z… z…“

Nemůžu ta slova dostat ven. Jsou zaseknutá v mém krku, jako dehet – černý, lepkavý a cizí. Hořký.

„Ze smrti vaší dcery. Dobře, dobře. Cítím s vámi.“ Uklidní se a dělá si další poznámky do svého bloku. „Ale nikdy neobjevili její tělo, mám pravdu, pan Williamsone?“

Oči mi vystřelí k němu. Proboha, nenaznačuje, že…

Z nuly na sto, v jedné vteřině. V jediné větě. Tak dlouho trvá mé krvi, aby se začala vařit. Jako láva z hory, letí mými žilami širokou, žhavou řekou, ničíc stromy a trávu a květiny, a život, jak pokračuje. Zabíjí další malý kousek toho, co ze mě ještě zbylo.

Zhluboka se nadechnu, ve snaze zchladnout. Nebo svlažit. Cokoliv, místo toho vzteku, který mnou pumpuje.

„Detektive, já jsem trpělivý muž. Pracuji pro FBI, takže chápu, jak tohle funguje. Také rozumím, že já jsem na špici seznamu podezřelých, takže to chápu. Chápu to. Ale nechte mě něco zcela vyjasnit.“ Udělám krok dopředu. „Moje dcera byla zavražděná. Moje dítě je mrtvé. Takže i když jsem souhlasil, že tímhle vším projdu, nenechte se mýlit. Moje tolerance má své hranice a vy, jste nebezpečně blízko toho, zjistit, co se stane, když moje trpělivost vyprchá. Nemám už co ztratit. Ani jednu věc, takže vytřít podlahu vaším samolibým zadkem, by mohlo moji situaci jen zlepšit. Je vám to jasné?“ To poslední zasyčím skrz zatnuté zuby tak pevně, až mě bolí čelist. Prakticky má prskám do obličeje, a moje hruď je tak blízkou jeho, že bych do něj šťouchnul, kdybych se dost nadechl.

Mohu říct, podle jeho semknutých rtů a přimhouřených očí, že jsem ho nasral. Ale taky můžu vidět, že není natolik hloupý, aby mě tlačil jen o centimetr dál, v tuhle chvíli. Ani o jeden. Je to v tom, jak se mu rozšíří zorničky. V tom, jak mu planou nozdry. Nebude mě tlačit. Na to je dost chytrý.

Moje dcera je mrtvá.

Moje žena se pohřešuje.

Nic nezbývá. Na ničem nezáleží. Není nic, co by mi mohli vzít, nebo čím by mi mohli vyhrožovat. Tenhle patetický poskok ví to, co já vím za léta a léta zkušeností – muži jako já, jsou nepředvídatelní. Nepředvídatelní a nebezpeční.