Reckless - 2. kapitola

 Překlad: Peťa

ETHAN

 

„A ona má zkušenosti s malými dětmi?“ zeptám se, když si zaklíním telefon mezi ucho a rameno, zatímco se v hoře papírů na stole pokouším najít účet za vodu.

„Má, ty ustaranče,“ zavrčí můj bratr Logan.

Přetřu si strniště na čelisti. „Co teď Tori dělá? Proč chce tu práci?“ Nechystám se nechat jen tak někoho, aby se mi staral o děti.

„Kriste, Ethane. Nejspíš aby zaplatila svoje účty? Jak sakra bych měl vědět, proč chce tu práci? Koukni, Kat básnila o svojí ségře a víš, jak zodpovědní Kat a Brady jsou. Nedokážu si představit, že by tě zapletli s kriminálnicí.“

„Nejsem nadšený, že bych měl najmout někoho přes kamarády. Co když to nebude fungovat? Brady je jeden z mála chlapů v okolí, kterého dokážu tolerovat. Pokud vyhodím jeho švagrovou, bude nasraný, a koho pak seženeme, aby zaplnil jeho místo na pokerovém večeru?“

„Tak ji nevyhazuj, blbče. Jsou to jen dva nebo tři měsíce, ne celoživotní závazek. Pokud se ti nebude líbit, prostě se ujistíš, že jí to jde s dětmi a dává jim najíst, nenechává je, aby se z nich stali chuligáni, a pak si půjdeš po vlastních věcech.“  Tiše se zasměje. „A to všichni říkají, že ty jsi ten chytrý.“

Uculím se. „Bráško, to proto, že jsem.“ Jsem o čtyři roky starší než Logan, ale vždycky jsme si byli blízcí. I když je osina v zadku.

Někdy zapomínám, že se mnou nebydlí, protože mě pořád kvůli něčemu vytáčí. Žijí s mámou v malém domku na druhé straně našich pozemků, ale oba tu jsou skoro denně.

I když to byla máma, kdo původně zdědil Carterovy kovbojské koně, když táta zemřel, nechtěla tu zodpovědnost v podobně ranče, zvlášť proto, že jsme nakonec na dennodenní chod dohlíželi já s Loganem, tak ho na nás převedla. Což bylo skvělé, dokud se se mnou moje manželka nerozhodla rozvést a vyřešit náš majetek.

Logan zvedne obočí. „Přemýšlej o tom takhle. S chůvou v domě, možná pro jednou opustíš ranč. Půjdeš ven a zabavíš se. Budeš se zase smát. Sakra, možná si i zapícháš. Tentokrát doopravdy. Protože tvoji ruku nepočítejme, stejně jako umělou číču, kterou jsem ti dal na Vánoce.“

„Tu věc jsem vyhodil. Jako bych fakt chtěl kolem Mily a Codyho nechat povalovat sexuální hračku, aby ji mohli najít.“ Kromě toho byla moc úzká. „A směju se hodně.“

Odfrkne si. „Kravina. Býval jsi zábavný chlápek. Teď na všechny jen vrčíš.“

Stěží zadržím zavrčení a pokrčím rameny. Hádám, že má pravdu.

Zatímco se prohrabuju další kupou pošty, konečně zahlédnu obálku, kterou hledám. „Víš, co opravdu potřebuju? Dalšího trenéra. Billa bolí záda a není šance, že budeme připravení na podzimní aukci, pokud neseženu někoho, kdo bude pracovat s novými hříbaty. Kdy už jsme u toho, potřebuju někoho, kdo mi zorganizuje psací stůl, než prošvihnu něco důležitého. To je to, co opravdu potřebuju. Ne číču.“

Ačkoli bych nejspíš neodmítl. Být nezadaným tátou a řídit tento ranč je stresující jako ďas. Dal bych si říct s uvolněním. Ale randění? Vztahy? Závazek? Ne, díky. Tam už jsem byl a udělal to. Pořád se z toho granátu vzpamatovávám. Pokaždé, když narazím na rozvodové papíry, které mi letos na jaře oficiálně doručili, pořád to zatraceně bolí. Je jedno, že jsme se rozešli víc než před rokem. Když sledujete svoje sny, které máte ohledně své rodiny, jak vzplanou, zabije to něco uvnitř vás, co se nedá vrátit.

Zaskřípou dveře a Mila strčí hlavičku dovnitř a tře si ospalé oči. Sakra, doufám, že mě nezaslechla, jak mluvím o sexuální hračce.

„Ahoj, broučku. Co děláš vzhůru?“

„Nemůžu spát,“ zašeptá.

Opřu se na kožené židli a poplácám si klín, přičemž řeknu bráchovi, že musím jít.

„Přemýšlej o tom, co jsem řekl,“ zamumlá mi do ucha. „Protože nemůžeš dělat práci dvou trenérů, starat se o děti a vyřizovat všechnu tu kancelářskou práci. A pokud se setkáš se sestrou Kat, snaž se ji neodstrašit svými kreténskými způsoby.“

To je můj bratr, říká mi sračky, které už vím.

„Jo, jo.“ Zavěsím a natáhnu se pro svoji dceru, která se na mně schoulí a zavrtá se mi do krku. „Zlý sen?“ Přikývne a já kolem ní utáhnu paže. „Potřebuješ pár velkých objetí, huh?“

Dostane se mi dalšího přikývnutí a dám jí pusu na hlavičku. Mile je pět a tu a tam má noční můry, od té doby, co jsme s její mámou šli loni od sebe. Poradce říká, že je přirozené, že kvůli tomu dramatickému posunu v naší rodinné situaci zažívá úzkost. Protože přešla od toho, že se svou mámou byla celý den, každý den, k tomu, že ji vídá jen každý druhý víkend, pokud má štěstí.

Snažím se rozdýchat úzkost, kterou cítím pro svoje děti. Rozdýchat přetrvávající pocit odmítnutí. Pokud to cítím já, vím, že oni taky. Pořád nechápu, jak nás Allison mohla opustit. Jak mohla přejít od toho, že byla manželkou a matkou k tomu, že je zase single a přestěhovala se dvě zatracené hodiny odsud? Pokud mě už nemiluje, fajn. I když to bolí, chápu potřebu nějakého prostoru. Ale co děti? Neudělali nic špatného.

To je věc, kterou vám o lásce nikdo nikdy neřekne. Pěkně rychle se změní v nenávist, když objekt vašich citů ubližuje vašim dětem.

Nikdo nenutil Allison, aby se stěhovala do San Antonia. Takže ty sliby, co dala Mile a Codymu, že tu bude v momentě, kdy ji budou potřebovat? Byla fuč rychleji než prach za jejím autem, když odjíždělo z naší příjezdovky.

Máma nám pomáhá, jak jen může, ale mezi její artritidou a tím, jak ji děti stresují, musím najít jiné řešení. Nedovolím jí zrušit plány, aby tohle léto pomáhala sestře v Chicagu, protože vím, že potřebuje pauzu, což znamená, že ta blbost se uskuteční, pokud během příštího týdne nenajdu někoho na hlídání dětí.

Kat je zlatíčko. Pokud je její sestra tak milá a trpělivá jako ona, máme to v kapse.

Je tu problém – nikdy jsem děti nenechal s nikým kromě rodiny a nejsem nadšený s tím začínat. Zvlášť když slyšíte o těch příšerných sračkách ve zprávách. Komukoli, koho najmu, nechám sejmout otisky prstů a prověřím jeho životopis. Sakra, kdybych mohl, požádal bych o to, abych mohl vidět SAT výsledky (pozn. vědomostní a schopnostní test, na základě kterého přijmou uchazeče na vysokou), psychologický profil a přehled vysokoškolských výsledků. Nemyslím si, že kdy o lidech, které máte kolem svých dětí, můžete vědět příliš. Pracovníci na pozemcích ranče jsou už tak dost zlí, ale aspoň jsou kolem už roky, takže je znám a znám jejich rodiny. A vědí, že vím, jak používat zatracenou zbraň.

Milino dýchání se proti mně ustálí a než uplyne dlouhá doba, spí. Opatrně, abych do ní nestrčil, zamířím chodbou a jemně ji položím do postele. Sáhnu po dece, když můj pohled zachytí něco lesklého u jejího polštáře.

Hrudí se mi rozšíří bolest, když si uvědomím, že je to zarámovaná fotka z krbové římsy v obýváku.

Na ní jsme Allison a já zavěšení do sebe. Drží novorozeného Codyho a Mila je ovinutá kolem mého krku jako opička chápan pavoučí. Vypadáme tak zatraceně šťastně. Sakra, já byl šťastný.

Myslel jsem, že i moje žena byla šťastná. Ukázalo se, že jsem se mýlil.

Protože Allison říkala, že tohle je to, co chce – život na ranči, děti, o víkendu, když jsme nepracovali, barbecue s našimi rodinami. Jednoduchý život s láskou a smíchem.

Až na to že dala děti k mámě nebo bráchovi pokaždé, když mohla a nesnášela koně. Nevím, jak můžete nesnášet koně, ale u ní to tak bylo.

Nejsem bastard. Uvědomuju si, že všechny ty domácké věci jsou těžké. Dělal jsem toho tolik, kolik jsem mohl, zatímco jsem dvanáct hodin denně pracoval s koňmi a snažil se udržet toto místo nad vodou. Ale nejsem bohatý jako její rodina, takže jsem si nemohl dovolit luxus, ve kterém vyrostla. Majordomové? Služebné? Řidiči? Pardon, to se nestane. To nejvíc, co jsem mohl udělat, bylo zmodernizovat dům, aby pro ni byl pohodlnější.

Zaplaví mě smutek, když se dívám na naše tváře na fotce. Na naději v mých očích. Myslel jsem, že to všechno můžu mít.

Stupidní idiot.

Už nikdy tu chybu neudělám.

Stalo se to tak rychle. Jeden den jsme seděli u večeře a dělali si plány na víkend a další si balila tašky a řekla mi to na rovinu těmi dvěma smrtícími slovy: Chci rozvod.

Rukou si přetřu tvář, napůl přemýšlím, jestli mě a život, který jsme spolu vybudovali, vůbec kdy milovala nebo jestli byla vždycky plná sraček.

To se pravděpodobně nikdy nedozvím, protože to by vyžadovalo jasnou komunikaci a poslední dobou máme jen křičící utkání. Nemůžu se rozhodnout, jestli je to lepší, než když mi věnuje tiché zacházení. Není tu zlatý střed, kde bychom se bavili jako dospělí?

Ale ta věc, která mě v noci drží vzhůru, ten trn, který nemůžu vylovit ze svého boku? Kdybych se zítra ráno vzbudil a našel ji na předních schodech a přiznala by, že mě pořád miluje a prosila, abychom byli zase rodina? Pravděpodobně bych ji vzal zpátky.

Aspoň bych pak v noci nemusel poslouchat svoje děti, jak pláčou, zatímco se drží starých fotek, protože jim chybí jejich máma. Já můžu žít bez lásky, ale nejsem si jistý, že i oni.