Reckless - 11. kapitola

 Překlad: Peťa

ETHAN 

Celé ráno se s Loganem bok po boku dřeme, hřebelcujeme koně za koněm. Měl bych skákat radostí, když jsem viděl, jak dobře děti přijaly Tori, ale telefonát, který jsem dnes ráno obdržel od svého právníka, mě znovu uvrhl na hranu.

Brácha si lokne z láhve s vodou a otře si pot z čela. „Takže je to teda stanovené? Až půjdete za pár týdnů před soud, bude to hotová věc? Budete rozvedení?“

Zabručím, nesnáším to tyčící se soudní stání.

To slovo. Rozvod. Zní tak konečně. Hádám, že taky je.

To trápení předešlých dvou let mě tíží na srdci, to selhání se mi rozléhá v kostech. To není to, co jsem pro svoje děti chtěl. Aby dělili čas mezi dva domy. Abych se strachoval, jestli tu nenechali oblečení nebo hračky. Přemýšlel, co dělají. Nesnášel, že s nimi nejsem. Možná teď pracuju moc, ale během dne je můžu tucetkrát zkontrolovat a slyšet jejich smích, když si hrají na dvoře.

„Chceš, abych šel k soudu s tebou?“ Logan si zase lokne a pak si polije obličej. „Mohl bych se přifařit.“

Chová se, jako bychom se bavili o tom, že si dáme pivo, ne o ukončení mého manželství. Jeho podpora by se mi ale hodila. „Jasně. Díky.“

Jak kartáčuju klisnu, dojde mi to – jak mimo dosah se stal můj sen jezdit závodně na kovbojských koních. Už nikdy to nebudu moct dělat, minimálně ne když je finanční budoucnost ranče tak nejistá. A rozhodně ne, když pořád přicházím na to, jak být svobodným rodičem.

Co mi vtrhne do svědomí, je to, jak moc táta chtěl, abych se vrátil do arény, ale nevidím, jak bych to se všemi zodpovědnostmi, se kterými se teď potýkám, mohl uskutečnit.

Se zašklebením si stisknu nosní můstek. Dokonce ani nemůžu utopit svoje trápení dobrou láhví whisky, protože mám tolik sraček na práci.

Umyjeme ještě jednu kobylku, než Logan prolomí ticho. „Sandra se mě na tebe pořád ptá.“

Nemám tušení, o kom to mluví, ale ignoruje mou na nic náladu a mluví dál. „Je to ta roztomilá realiťačka, se kterou jsme se potkali v Lone Star. Ta, která se loni rozvedla?“ Povzdechne si. „Ta se synem?“

Trvá mi to minutu, ale pak si vzpomenu, hlavně proto, že jsem slyšel, že její ex byl násilnický, což mě nasralo. Nechápu, jak může muž ubližovat ženě.

Logan na mě kývne. „Chceš, abych ti to domluvil? Jsi mnich už moc dlouho a toto soudní sezení nám dává perfektní důvod k oslavě.“ Použití slov “oslava” a “soudní sezení” v jedné větě mě přiměje sebou cuknout, ale vím, že je kvůli mně na Allison naštvaný. „No tak, brácho. Jedno pivo. Možná chuťovku. To je všechno. Sandra je roztomilá, ale pokud nejsi připravený na „wham, bam, díky, madam,“ jsem si jistý, že to můžeš udržet na pohodu.“

Brácha, romantik.

Šťouchne mě do paže a já ho setřesu. „Fajn. Jedno pivo. Cokoli, co je třeba, aby tě to přinutilo sklapnout.“

„Nebo ještě líp, mohli bychom si na víkend zajet na pobřeží. Možná až bude děti hlídat Allison.“

Se vším co tu mám kolem na práci je nerealistické, že bych si udělal víkend, kdy se budu chovat, jako bych byl mladý a bezstarostný. „Jak proboha bych to zvládl?“

Slova mi sotva vyjdou z pusy, když zakřičí hlásek: „Tati! Donesli jsme ti oběd!“

Než se úplně otočím, rty mi zvedne velký úsměv. V otevřených vratech se slunečním svitem, který proudí za nimi, stojí Mila, Cody a Tori. Mila nese velký piknikový koš, ten, který máma ukládá nad kuchyňské skříňky, zatímco Tori houpe na boku Codyho a zamává.

Je to tak vzácná věc vidět děti tady vzadu, že okamžitě cítím, jak se smutek z okamžiku před minutou začíná zvedat.

Tori si zdvihne mého syna v náručí výš. „Promiň, že tě otravujeme, ale Mila ti chtěla udělat oběd.“

„To není žádné otravování. Jídlo nikdy neodmítnu.“

Kleknu si do úrovně Miliných očí a ona se mi vrhne do náruče, jako by mě neviděla týden. Srdce mi naplní obavy a moje oči se spojí s Tori, která mi věnuje pohled porozumění.

Její hlas je jemný. Uklidňující. „Má pěkné odpoledne. Jen jsi jí chyběl.“

Zatímco Mile třu záda, uvědomím si, jak těžké to pro ni musí být. Když moje máma odjela a hned další sekundu se toho ujala nová chůva. Měl jsem to líp naplánovat a zajistit, aby tam byl větší překryv.

„Ahoj,“ zašeptám dceři do vlasů. „Totálně jsi mi zlepšila den.“

„Jo?“ Když se odtáhne, otře si oči, ale i když je emocionální, usmívá se.

„Joo. Měl jsem mizerné ráno, ale pak se zastavili moji neoblíbenější lidé.“

Podívá se na Tori a nakloní se ke mně, aby mi pošeptala: „Jídlo dělala Tori, ale já jsem pomáhala.“

„Jsem si jistý, že je to výborné,“ řeknu, přičemž sleduju, jak Tori odvrátí oči, když se na ni podívám. „Co jste připravily?“

Mila skáče nahoru a dolů. „Sendviče a salát.“

Za hodinu budu mít zase děsný hlad, ale tato sladká donáška mě naplňuje v jiných ohledech. „To od tebe určitě bylo ohleduplné.“ Čekám, dokud se na mě Tori nepodívá, abych ta slova dceři řekl, aby Tori věděla, že jsou myšlena i pro ni.

Řeknu pracovníkům ranče, aby si dali přestávku, a zaženu svoje mláďata do rohového stání, které bylo předěláno na malou kancelář se stolem navíc.

Tori mi podá Codyho a já mu dám pusu na baculaté bříško a donutím ho se rozesmát, zatímco holky rozloží jídlo. A do háje, jednoduchý popis jídla mojí dcery to nevystihl úplně. Protože Tori neudělala jen sendviče a salát.

Sbíhají se mi sliny, když vidím tlusté šťavnaté kusy masa vklíněné mezi lehce opečené plátky chleba.

„Udělali jste pečeni? A domácí bramborový salát?“ Máma nechala, než odjela, v lednici pečeni, aby se rozmrazila, a hádám, že někde ve spíži musel být pytel brambor.

Skoro jsem v pokušení říct, že Tori nad tou hostinou vypadá rozpačitě.

Strčí si ruce do zadních kapes ustřižených šortek a přikývne. „Je to v pohodě?“ Podívá se na mě, vlasy jí padají přes ramena a schovávají půlku tváře. „Nejspíš jsem se měla nejdřív zeptat. Je toho víc než dost pro vás na večeři. Pokud vám nevadí jíst později to samé jídlo.“

„Je to úžasné.“ Usadím si dceru vedle sebe a opřu si Codyho na klíně, když se do toho dám. Na jazyku mi explodují chutě s perfektním kořením a přesně správným množstvím majonézy. Maso mi prakticky taje v puse.

Mám v sobě dvě sousta a jsem v půlce celého sendviče, když se k našemu spontánnímu obědu přiloudá Logan.

„Přinesli jste dost i pro mě?“ zeptá se Tori, která stojí mezi mnou a Codym a pomáhá mu dostat do sebe jídlo z Tupperware (pozn. značka nádobí), nakrájené velikostně pro batole. Sakra. To bych měl dělat já.

Strčí si dlouhý pramen vlasů za ucho. „Donesli jsme toho hromadu. Nebyla jsem si jistá, jak hladový Ethan bude, takže pokud mu nevadí podělit se…“

Jsem v pokušení zavrčet a nechat si to pro sebe, až na to že brácha si celý den dře zadek.

Kývnu na prázdnou židli naproti mně a ani se neobtěžuju přestat hltat svůj oběd.

Vrhne jeden pohled na hostinu a obalí paži kolem Tori a dá jí pusu na vršek hlavy. „To je zasr- šíleně úžasné. Ty jsi úžasná.“ Stiskne ji silněji a podívá se na mě. „Není úžasná?“

Tori mu věnuje sebekritický úsměv a tváře jí hoří.

Pozastavím se v půli sousta, zmražený velmi reálnou touhou odlepit Logana od Tori svou pěstí. „Přestaň tu ženu napadat a sedej na ten svůj zatracený zadek a jez.“ Moje pozornost se vrhne zpátky k Tori. „Ano, je úžasná.“

Odvrátí oči, jako by přišla o slova. Zajímavé.

„Přidáš se k nám?“ Kouknu do košíku a všimnu si zbytku ovesných sušenek, které tento víkend dělala máma.

„Ne. Já, um, ztratila jsem chuť, když jsem vařila. Jak jsem to jídlo celou dobu cítila, hádám.“ Obrátí se k Mile a pečlivě jí odbalí sendvič, aby tlusté kusy masa nevypadly.

„Ujisti se, že se v nějakou chvíli najíš, aby tě děti nevyřídily. Můžu je na chvilku pohlídat, pokud potřebuješ pauzu. Neměl jsem v úmyslu, abys zajišťovala maratón vaření, když hlídáš. Myslel jsem, že můžou na oběd jíst nějaké kuřecí nuggety nebo makaróny a sýr nebo něco lehkého.“

Pokrčí rameny a obrátí ty velké oříškové oči k mým. „Není to nic velkého. Vařím ráda a tvoje kuchyň je úžasná, takže to z toho dělá opravdu zábavu. Nevadí mi to. Ale pokud máš nějaké požadavky, dej mi vědět předem, abych se mohla ujistit, že máš všechny ingredience.“

Logan se na místě nakloní dopředu. „Přijímáš požadavky?“

Hodím mu svůj ubrousek do obličeje. „Od tebe ne.“

Uchechtne se a mrkne na Tori a já se nutím, abych nezatnul pěsti. Nejsem si jistý, proč mě to trápí, ale je to tak. Logan rád flirtuje. Takový je, ale sledovat ho, jak se lísá k Tori, to se mi dostává pod kůži.

Když dojíme, zamířím do hlavní části stáje. Děti visí na bráchovi, když si všimnu Tori, jak se natahuje, aby pohladila jednoho z našich žluťáků, který naklání hlavu ze svého stání a užívá si pozornost. Nemůžu říct, že bych ho vinil.

Její štíhlé paže se mu ovíjí kolem krku a tulí se k němu tváří. Ten moment je tak sladký, že mě to přitáhne blíž. Allison sem dozadu nikdy nechodila. Nikdy se o koně nezajímala. Což mě nutí přemýšlet, jestli by věci byly jiné, kdyby se zajímala. Není to tak, že bych ji nikdy nepozval, aby viděla, co dělám. Miloval bych, kdyby oceňovala to, čehož budováním jsme trávili moje rodina a já celé své životy.

„Jak se jmenuje?“ zeptá se Tori, oči plné úžasu a ocenění vůči nádhernému zvířeti v její náruči.

Sáhnu mu za ucho a věnuju mu dobré poškrábání. „Moves Like Mick Jagger, ale říkám mu Mick.“

„To je šílené jméno.“ Sklouzne po něm rukama, na tváři krásný úsměv.

„Jezdíš?“ Jsem teď divoce zvědavý vzhledem k tomu, jak pohodově hladí Micka.

„Nee.“

Hmm. „Chceš se to naučit?“

Její zářivé oči se posunou k mým. „Vážně?“

„Jasně. Proč ne?“

Kousne se do toho plného spodního rtu. „Trávíš s těmito chlapíky příliš mnoho času. Proč bys chtěl pracovat víc, abys mi ukázal, jak jezdit?“

Slova vyjdou bez přemýšlení. „Protože to není práce.“ Nejsem si jistý, jestli mám na mysli chování koní nebo nápad, že bych ji učil, co dělám, ale odpověď je tak jak tak stejná.

Nemám v úmyslu ji okukovat, ale je těžké nevšímat si její krásy nebo jejích hřejivých jantarových očí. Těch růžových zarudlých tvářiček. Jejího škádlivého úsměvu.

Tori si vytočí dlouhé vlasy nahoru do pevného drdolu a nemůžu si pomoct, abych neobdivoval její elegantní krk.

Což mě jen přinutí sjet pohledem její tělo, puls se mi z těch štědrých křivek jejích prsou pod nesnesitelně přilehlým tílkem zrychlí.

Odvrátím pohled, nechci být takový chlap.

O chvíli později mou pozornost zpátky k ní přitáhne její hlas.

„To musí být pěkné mít něco, co tak moc miluješ.“ Stájí fouká studený větřík a ona nakloní hlavu a zavře oči. „Mít něco, co je natolik tvou součástí, že to cítíš až ke špičkám nohou.

„Je to určitě naplňující a není nic jako učit někoho, kdo miluje koně, jak jezdit.“ Je to pravda. Byl by to zatracený požitek ukázat jí jak na to, pokud má takový zájem o tyto chlapíky, jaký si myslím, že má. Odlepím si baseballovou čepku a otřu si pot z čela a dám si čepku obráceně, abych na tváři cítil víc toho větříku. Ztiším hlas, aby mě nezaslechly děti. „Ale lhal bych, kdybych řekl, že to není stresující. Být tady, dělat to pro svou rodinu, to je hodně tlaku. I když ranč miluju, přál bych si, abych mohl trávit víc času se svými dětmi.“

Studuje mou tvář a ty bláznivé zlatavé oči posmutní. „Jsi dobrý chlap, Ethane Cartere.“

Její uznání mě zaplaví a z toho komplimentu jsem skoro bez řeči. Otevřu pusu, ale přeruší nás pronikavý ženský hlas.

„Ethane, zlato. Yoo-hoo!“ Mallory si vykračuje mou stájí, i když si nemyslím, že s ní mám dnes lekci.

Ten sladký, zasněný pohled v Toriiných očích se roztříští rychleji, než brácha v páteční večer spouští kalhoty.

Mallory se dotřepotá k nám. „A kdo je tohle?“ Upřeným pohledem sjíždí Tori nahoru a dolů, ale Tori jí věnuje malý úsměv.

„Já jsem nikdo. Jen chůva. Už tě nebudu otravovat, abyste mohli pracovat.“ S rychlým mávnutím vyžene děti a je venku ze dveří, než se Malloryiny drápy plně prodlouží.

Poté, co se zbavím klientky, pořád přemýšlím o Tori a o tom, jak nám udělala oběd. Můj bratr zřejmě taky.

Šťouchne do mě loktem, když sahám po zbylých sušenkách na stole.

„Možná nemusíš chodit ven, aby sis našel malé povyraženíčko.“ Zavrtí si prsty kolem hlavy. „Protože předtím tu mezi tebou a tvojí novou zaměstnankyní lítaly jiskry.“

„Zavři sakra pusu,“ zavrčím. „Ty i já oba víme, že toho teď mám na talíři až moc, než abych uvažoval nad něčím takovým.“

Ale někdy si přeju, aby to tak nebylo.