MTTG - 27. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Chiara

Chiara nemohla odvrátit pohled od místa, kde stál Jared v jemné záři svíček. Vypadal úchvatně, jak mu tvrdé mužské tělo zářilo ve světle.

Najednou si uvědomila, že mu zaplálo v očích, mohla vidět jiskru světla, které si ho vybralo jako svého šampióna. Neuvěřitelně modrá vypadala osvětlená zevnitř, jako intenzivní azurová letní obloha.

Díky svým novým schopnostem by nemusel zapalovat svíčky. Pravděpodobně mohl vyvolat ohromující světlo, které naplnilo jeskyni, zvednutím jediného prstu.

Ale milovala, že místo toho zapálil všechny svíčky, jednu po druhé. A milovala, že jeho přátelé pro ně připravili toto malé překvapení.

Opravdu měla pocit, že se vrátila domů, i když zde byla poprvé. A ani jednou neměla pocit, že by sem nepatřila. Všichni Jaredovi přátelé ji přiměli cítit se vítaná – a ještě víc.

Chtěná.

Chtěli ji tady stejně jako Jareda. Ji, Chiaru, která se otočila zády ke svému nicotnému, rozumnému životu, aby místo toho lovila mimozemšťany a vlkodlaky, a která si vydělávala na živobytí psaním článků pro konspirační weby.

Ale nikdo v Mountain View se na ni nedíval s lítostí ani s otevřeným posměchem jejích starých přátel a sousedů. Všichni ji tu soudili jen na základě její lásky k Jaredovi a statečnosti, o které ani nevěděla, že ji v sobě má, což vedlo k prozkoumání horských jeskyní a boji se stínovým drakem.

Celkově vzato, nemohla být z nové Chiary, kterou se stala, šťastnější. Stala se někým, kdo následoval své sny. Někdo, kdo se nevzdal – a někdo, kdo byl odhodlaný uchopit tuto svoji šanci na štěstí, kterou jí život dal, a nikdy ji nepustit.

Jako by četl její myšlenky, Jared k ní přišel. Byl bolestivě tvrdý.

Když lačně hleděla na jeho působivou erekci, cítila, jak její vlastní vnitřní stěny pulzují potřebou. Byla mokrá vzrušením – což byla od té doby, co ji začal dráždit rty a prsty.

Nyní bylo její tělo tak vzrušené, že cítila napětí, které jí bušilo pod kůží, a tělo toužilo po jeho doteku. Toužila být nárokována, cítit ho znovu blízko – a cítit, jak správné bylo být spolu.

„Naše první společná noc v tomto domě,“ řekl, když se posadil na postel a pomalu se k ní přesunul.

Nemohla od něj odvrátit zrak. Jeho oči stále zářily tím nadpozemským světlem – ale jeho živel nebyl jediný, kdo si vybral Jareda. I ona si vybrala Jareda. A nikdy ho už nepustí.

„První noc z mnoha.“ Natáhla se po něm a snažila se ho přitáhnout blíž.

S tichým smíchem se vyhnul její ruce. Místo toho se sklonil, lehce jí prstem přejel po kotníku a potom přitiskl polibek na citlivou pokožku.

Pomalu, tak pomalu, že to bylo téměř nesnesitelné, se propracovával po její noze a pokryl každý centimetr kůže polibky. Rozevřela stehna, když ji jemně šťouchl do kolene, a nechala ho vidět, jak je vzrušená. V reakci na to tiše zasténal a zuby ji poškrábal na kůži.

Ale ani teď nezrychlil. Naopak, pohyboval se ještě pomaleji, jako by si vychutnával každý polibek.

Nebo jako by si vychutnával, že po něm šíleně touží.

Zalapala po dechu a zabořila prsty do prostěradla, když se konečně posunul dál po jejím stehně. Mezi prsty cítila sametově hebkou strukturu okvětních lístků růží. Všude kolem nich blikalo světlo svíček. Nemohla ani říct, jestli to bylo Jaredovo vzrušení, které to světlo vydávalo, nebo jestli byla příliš ohromená, než aby měla oči otevřené.

A na tom nezáleželo. Na ničem nezáleželo, protože se konečně dostal do záhybu jejích stehen a rukou klouzal dále nahoru a obtáčel se kolem boku.

Pak byla jeho ústa na ní.

Hladově prozkoumal záhyby a teplo jeho jazyka ji přimělo k téměř zoufalému sténání. Tentokrát to ani netrvalo moc dlouho – a už pulzovala potřebou, než ji vůbec začal líbat na těle.

A teď, když do ní jemně vklouzl prstem, s překvapeným výkřikem se kolem něj sevřela. Vyvrcholila v okamžiku, kdy se špičkou jazyka dotkl jejího oteklého klitorisu.

Nezastavil se tam. I když se stále třásla orgasmem, stále ji hladil, prstem trochu kroutil, pomalu klouzal dovnitř a ven, dokud jeho dotyk nevytvořil novou vlnu tepla.

Škádlivě jazykem kroužil kolem klitorisu, znovu a znovu, zatímco lapala po dechu a vyklenula se proti němu.

Skrze pouto druhů cítila jeho vlastní touhu. Svůdně se to kolem ní proplétalo a mísilo se s její vlastní potřebou, až měla pocit, jako by byly svázány provázky zlatého světla.

A pak na ni přisál ústa a svým náročným jazykem jí lízal, a ona byla ztracena.

Tělem jí projelo teplo. Každý jeho puls vysílal vlny extáze celým jejím tělem, až měla pocit, jako by ji zlaté světlo jejich svazku naplňovalo od kořínků vlasů až po prsty na nohou.

Ale přesto to nestačilo. Už když lapala po dechu, věděla, že potřebuje víc. Potřebovala jeho.

Tentokrát, když ho zatáhla za paži, neodolal.

Tělo měl vlhké potem a zářilo ve světle. Cítila v něm napětí, každý sval v jeho těle tvrdý jako kámen, když se přes ni pohyboval.

A nakonec do ní vklouzl.

Při tom pocitu jí uniklo další sténání. Cítila se téměř v deliriu, jak byla tím pocitem zaplavená. Byl tvrdý jako kámen, dokonale ji naplňoval a při každém nárazu v ní vzplálo nové teplo.

Objala ho rukama kolem krku a bez dechu se ho držela, jak nejlépe svedla.

Tohle vždy chtěla.

Nejen sex – i když to bylo perfektní.

Ale intimitu toho. Způsob, jakým se k němu cítila tak blízko. Na způsobu, jakým se s ní miloval, nebylo nic sobeckého – skutečně se doplňovali.

A viděl ji. Viděl ji tak, jak ji nikdo jiný nikdy neviděl, a přesto ji miloval a toužil po ní.

Ne – kvůli tomu.

Rukama mu přejela po zádech, zatímco jí líbal na rameno. Světlo pouta druhů bylo nyní tak zářivé, že neviděla nic jiného než zlaté světlo, necítila nic jiného než extázi Jareda, který si ji nárokoval, jejich těla byla skutečně jedno.

Zavřela oči, ale zlaté světlo ji obklopilo i teď, když se zoufale vyklenula.

Rty měl přitisknuté k jejímu krku, když se k němu tiskla jak o život. Připadalo jí, jako by visela nad propastí, držená jen tenkou nití…

A pak do ní znovu vklouzl, teplo v ní se rozhořelo a nit praskla.

Matně se slyšela, jak křičí, když přes ni proudilo světlo. Vlna za vlnou jí naplňovala extáze, když její tělo pulzovalo kolem něj.

Slyšela, jak zasténal její jméno, jak se mu napínalo tělo, když se udělal.

Ale nespadla. Vznášela na vlně potěšení. Stoupala – vznášela se se svým griffinem, obklopená světlem, bezpečně držená v jeho náručí, a jejich těla byla stále spojená.

Vyklouzl z ní až po dlouhých minutách, kdy se jejich dech konečně znovu uklidnil.

Dokonce i teď, když se přesunul na bok, aby ji nerozdrtil, opatrně držel kolem ní ovinutou paži. S povzdechem potěšení vklouzla do jeho objetí a milovala způsob, jakým pevné, mužské plochy jeho těla byly cítit proti jejímu.

Stále neměla od tety žádnou zprávu. Možná jí otec řekl, aby s Chiarou nemluvila – ale nemohla tomu uvěřit.

Její otec se o ni bál, proto s ní přestal mluvit. Ale nikdy by do toho nevtáhl tetičku Mary.

A i kdyby se o to pokusil, nedovolila by mu to.

Chiara zamyšleně přejela prsty po Jaredově hrudi.

„Na co myslíš?“ zamumlal ospale a přesunul ruku, aby zakryl její.

Bezmocně se usmála, když propletl jejich prsty. Pod dlaní cítila, jak mu bije srdce. Silné údery byly uklidňující. Byla to melodie, která jí říkala, že všechno bude v pořádku.

Že stále existují věci, které nutně potřebuje dát do pořádku – ale že bude mít po svém boku Jareda. Navždy.

„Myslím na svého otce.“ Věnovala mu ironický úsměv. „Promiň. Vím, že to není nejlepší rozhovor v ložnici.“

Vytáhl jejich propletené ruce a jemně jí políbil na prsty. „Hej, pokud existuje někdo, kdo chápe, co to znamená ztratit rodiče, jsem to já.“

Cítila, jak se jí rozšířil úsměv, předklonila se a přitiskla rty k jeho. „Jsem tak moc za tebe šťastná.“

Se zvukem spokojenosti ji znovu objal a pevně držel.

„Ráno zavolej své tetě,“ řekl pevně. “A pokud stále neodpoví, odletíme tam. K tomu ta křídla jsou.“

„A co tví rodiče? Nemůžeme je jen tak opustit. Právě jste se našli!“

„Nikam nepůjdou.“ Prsty jí jemně hladil po šíji, jeho dotek byl teplý a uklidňující. „Myslím to vážně. Napravíme to zítra. Zasloužíš si mít svůj vlastní život zpět.“

Uvelebila se v jeho objetí a stěží dokázala potlačit zívnutí.

„Dobře,“ zamumlala a políbila ho na rameno. „Ale já nechci svůj starý život zpět. Jen svého otce. Už mám nejlepší život, jaký si dokážu představit…“

Odpověděl něco, co nedokázala rozeznat, jak na ni dopadal spánek. Ale jeho hlas byl vřelý a měkký a skrze pouta druhů cítila jeho lásku k ní, stálou a silnou jako samotné slunce.

Všechno bude v pořádku, pomyslela si, když usnula s úsměvem na tváři. Musí být.

***

„Sakra, proč nezvedá telefon?“ Chiara frustrovaně zírala na svůj telefon.

Spali – ona potřebovala spánek po tom všem vzrušení z minulých dnů. Jared připravil snídani ve své velkolepé kuchyni se širokými skleněnými dveřmi, které vedly na terasu s výhledem na městečko zasazené do horského údolí.

Všechno bylo perfektní. Paprsky ranního slunce ji zahřívaly na tváři, svírala svůj druhý šálek kávy, byla přejedená vejci a slaninou a její nádherný druh seděl naproti ní, nádherný a bez trička.

Ale teta Mary stále neodpovídala a neměla tušení, komu ještě zavolat. Moc velkou rodinu neměli a nikdy si nebyla s nikým zvlášť blízká. Žádný z jejích vzdálených bratranců by neměl tušení, co se děje s jejím otcem. Teta Mary byla jediná, která se obtěžovala vždy držet krok s rodinnými drby.

Frustrovaná si dala další doušek kávy a zkusila znovu zavolat.

A tentokrát to konečně někdo zvedl.

„Chiaro, jsi to ty?“ řekl známý hlas její tety. “Ach, díky bohu, snažila jsem se tě najít!“

Chiara potlačila povzdech. Cokoli se její teta pokusila udělat, zjevně to nezahrnovalo kontrolu svých zpráv.

„Co se děje?“ zeptala Chiara. „Právě jsem volala, abych zjistila, jak se daří tátovi –“

„To jsem se ti snažila říct! Chiaro, kde jsi? Tvůj otec zjistil, že jsi všechno prodala a odešla do Francie! Byl rozrušený; nedokázala jsem mu to rozmluvit. Řekl, že to byla všechno jeho chyba…“

Do prdele.

„To je v pořádku, tetičko Mary. Teď jsem zpátky. Je mi dobře – vlastně mi je dobře. Někoho jsem potkala…“

„To je teď jedno,“ řekla teta znepokojeně.

Chiara se narovnala. Co se dělo? Pokud její teta ignorovala zprávu, že Chiara konečně někoho našla, něco muselo být velmi špatně…

„Jde o tvého otce. Bál se o tebe. Nedokázala jsem ho od toho odradit!“

Chiařino srdce najednou bušilo jak o závod. “Co udělal?“

„Koupil letenku a odletěl do Francie. Aby tě hledal.“

Chiara sklouzla zpět na židli, proběhla skrze ni úleva i hrůza zároveň. „Už nejsem ani ve Francii! A jak by mě tam našel? Pěší turistika v horách…“

„Tak moc se o něj bojím,“ řekla její teta. „V jeho věku a úplně sám v cizí zemi!“

„Bude v pořádku,“ řekla Chiara pevně. „Mluví se tam anglicky. Možná bude mít opravdu pěkný čas na prohlídku Paříže.“

Ale co když narazil na jiného stínového draka?

„Neboj se – ach, tetičko Mary, prosím, neplač! Postarám se o to, slibuji!“

Trvalo další minutu nebo dvě, než přesvědčila svou tetu, že je naprosto při smyslech a že muž, kterého potkala, není imaginární a ani jeden z jejích mimozemských lovců.

Ve chvíli, kdy ukončily hovor, se na ni Jared ustaraně díval.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou. „Můj táta… myslela jsem si, že se na mě zlobí, že jsem zahodila svůj život. Myslím, že tomu tak i bylo. Ale také se bál. Věděla jsem, že má strach, proto se na mě tak naštval. Ale nemyslela jsem si…“

Zhluboka se nadechla. Právě se vrátili domů. A nerada by táhla Jareda od jeho rodičů, když se právě našli.

Ale také věděla, že by si nikdy neodpustila, kdyby teď svého otce opustila.

„Koupil si letenku do Francie, aby mě šel hledat. Věřil bys tomu?“

I teď v ní navzdory obavám vřela teplá záře. Její otec se jí nevzdal. Stále ji miloval. Miloval ji natolik, aby ji  šel hledat.

„Věřil,“ řekl Jared tiše a usmál se na ni. „Neudělala bys totéž, kdybys měla dítě, které uteklo hledat mimozemšťany?“

Proti své vůli se musela zasmát. Moc jí to zrovna neposlouží, jestli se ukáže, že její vlastní děti jsou stejně velcí potížisti jako ona!

„Ty víš, že ano.“

„Dobře.“ Vstal s úsměvem. „Takže, ty nám zabalíš a já nám zarezervuju další let?“

„Opravdu?“ Nemyslela si, že by se jí pokusil vymluvit, aby šla za otcem – ale přesto to byla úleva.

Zavtěl hlavou, oči měl teplé. „Já ze všech lidí vím, jak důležitá je rodina. Samozřejmě jedeme!“

„Pravděpodobně to nejsou líbánky, jaké sis představoval…“ začala.

„Ale je to pravděpodobně ten druh líbánek, které si dva lidé jako my zaslouží,“ dokončil pro ni. „A jakmile ho najdeme, mohli bychom taky přidat víkend v Paříži.“

„Paříž,“ povzdechla si zasněně.

Moc toho z ní neviděla – příliš se soustředila na svůj úkol najít magický předmět, který na ni čekal v horách. Nedostala se ani na vrchol Eiffelovky, i když ji viděla zezdola.

„A skutečné líbánky si uděláme, jakmile se nám podaří usadit a všichni naši rodiče budou tam, kam patří,“ řekl pevně.

Zjistila, že se na něj usmívá a snaží se představit si, jaké by to bylo strávit týden nebo dva, aniž by jakákoli krize nebo rodinná pohotovost přerušila jejich líná rána v posteli.

„To bych ráda,“ řekla tiše. „A děkuji, že jsi to tak dobře vzal.“

Přistoupil blíž a natáhl se pro ni, jeho ruce pevně seděly na jejích ramenou, když ji přitáhl k sobě. „Jsme druhové. To znamená, že tvůj otec je také moje rodina. Kdykoliv ho půjdu zachránit z magických hor.“

Zasmála se, ale vděčně přikývla a v hrudi se jí třepotalo něco teplého, když si uvědomila, že to, co řekl, je pravda. Byli rodina. Všichni. Včetně jejího otce a Jaredových rodičů.

Bude to chtít nějaký čas si zvyknout – ale to, že tyto věci nemusela nést sama, bylo tak rozdílné. Skoro zapomněla, jaké to je mít někoho, komu může věřit, že má vždycky krytá záda.

„Pravda. Balit,“ řekla rozhodně a otočila se ke skříni.

Čím dřív to udělá, tím dřív budou moct jít a zachránit jejího otce před sebou samým.