MTTG - 25. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Chiara

Chiara nevěděla, co očekávala.

Sky Home byl podivný a záhadný – komplex jeskyní na vrcholu hory, skrytý nad mraky. Nikdo z lidí nevěděl, že existuje. Žádná letadla se nikdy nepřiblížila, a to díky magické ochraně, kterou chiméra na toto místo uvrhl.

Bylo to znepokojivé místo, ale nevyděsilo ji to. Přesto to nebyl domov.

Na druhou stranu, Mountain View byl téměř znepokojivě normální.

Městečko se skládalo z domů a zahrad roztroušených pod vrcholem hory. V závislosti na počasí mohly být mraky tak nízko, že město bylo skryto také pod mraky.

Ale na tom nebylo nic magického. Bylo to jako každé jiné malé horské městečko, s výjimkou toho, že všichni zde byli měniči.

Byla tam malá škola, malá knihovna, pekárna, která sloužila také jako městská kavárna, obchod provozovaný rodinou měničů gepardů a restaurace.

Byl tu také lékař – lvice se zlatou pokožkou a pyšnýma očima, které se jí zahřály, jakmile si potřásla s Chiarou rukou, aby ji přivítala.

„Bylo načase,“ řekla Jaredovi. „Už roky říkám, že si nemůžeš tento životní styl udržet celý život. Oddanost povinnosti je velmi dobrá, ale život je víc než jen práce. Bála jsem se, že skončíš jako můj první případ vyhoření měniče.“

„Mám rád svou práci,“ řekl Jared nedotčeně. „A víš, že Rada dělá dobrou práci, jen před dvěma měsíci jsem hasil oheň (urovnával pře) mezi dvěma největšími klany vlkodlaků na západním pobřeží. To stojí za nějaký ten zmeškaný spánek.“

Doktorka se na něj samolibě usmála. „Ach, ale teď už nebuš tolik cestovat, že?“

Chiara se usmála, když viděla, jak se na ni Jared dívá.

„Ne,“ zamumlal a vypadal téměř rozpačitě, když se doktorka vítězoslavně zazubila. „Myslím, že jsem konečně našel něco lepšího než práci.“

Chiara nemohla uvěřit, že Jared vůbec chtěl Mountain View opustit. Čím víc z města měničů viděla, tím víc se do něj zamilovala.

Pomalu se dostali nahoru po široké ulici – dostatečně široké pro dospělého draka, vysvětlil Jared, což dávalo smysl. Na obou stranách ulice viděla obílené domy s obrovskými zahradami.

Seznámila se s rodinou gepardů a o několik domů dále našla rodinu doktorky. Ze zahrady dychtivě vyběhla tři lvíčata, která jí závratnou rychlostí kroužila kolem nohou. Chiara se otočila, bezstarostně se zasmála a milovala způsob, jakým drobní měniči zvědavě tančili všude kolem ní a Jaredových rodičů.

O chvíli později znovu zmizeli stejně rychle, jak se objevili, když z domu vyběhl nahněvaný lev, který mrzutě zařval. Starší lev byl očividně zvyklý je často hlídat, protože se na ně jen zvědavě podíval a pak se vydal přímo ke křoví, kde děti zmizely.

„Miluji to místo,“ řekla Chiara a potřásla hlavou, když se v ní znovu rozproudilo teplo.

Nyní se jí to zdálo divné, že kdysi myslela na nadpřirozený svět jako na strašidelné a temné místo, kde všichni vlkodlaci, upíři a mimozemšťané loví lidi.

Místo toho se zdálo, že svět měničů má přesně stejné problémy jako kterékoli jiné malé městečko: nadšené děti, otrávené chůvy a vystresované rodiče.

„Pojďme pozdravit šerifa,“ navrhl Jared, když se konečně dostali na náměstí.

Uprostřed byla fontána, kde nad neustále padající vodou roztahoval křídla krásný drak.

Všude kolem náměstí rostly květiny, z každé zahrady se vinula exploze vůně a barev.

Mnoho domů zde bylo vyzdobeno takovým způsobem, že okamžitě věděla, jaký druh měničů tam žije. Na jedné zdi viděla nástěnnou malbu zobrazující sviště. Další dům zdobil gepard, zatímco vedle něj žila rodina kočičích měničů.

Domy byly čisté a o každou zahradu bylo dobře postaráno. Chiaru napadlo, jestli nepřerušili nějaký druh soutěže. Nikdy předtím neviděla tolik květin.

Dům přímo po její levici byl obklopen nízkou zdí s bránou, po které rostly růže podél kovaného železného oblouku. Růže byly v plném květu a jejich vůně byla téměř ohromující. Zpoza nízké zdi viděla shluky denních lilií v jasných barvách.

Usmála se na muže, který nyní prošel malou bránou. Bylo mu padesát, měl šedé vlasy a impozantní, stále silné tělo.

To musel být šerif, kterého Jared zmínil. Automaticky se k němu otočila s úsměvem a natáhla ruku – a pak ji s malým výkřikem strhla zpět.

Jeho oči.

Oči měl žlutozlaté. Viděla ty oči ve stovce nočních můr. Pronásledovaly ji už od té noci, kdy se poprvé setkala s nadpřirozeným světem.

Byly to oči vlkodlaka.

Na její výkřik se šerif okamžitě narovnal a jednou rukou šel ke svému pouzdru, když se otočil a instinktivně hledal útočníka.

Ve stejnou chvíli ji Jared objal a jeho obavy ji zalily skrz pouto.

Vše je v pořádku. On je šerif. Jared mu důvěřuje, připomněla si.

I přesto jí srdce stále bilo jak o závod, vzpomínalo si na děsivé setkání, které to všechno spustilo.

„Promiň,“ řekla bez dechu. „Nechtěla jsem tě vyděsit. Jen jsem překvapená, to je vše.“

Jaredova paže kolem ní sevřela. „Do prdele, zapomněl jsem. Měl jsem tě varovat. Neřekl jsem ti, že šerif Banner je vlkodlak.“

„To je v pořádku,“ řekla znovu a zhluboka se nadechla, než se přinutila podívat se šerifovi do jeho zlatých očí. „Jen jsem se polekala.“

Šerif Banner se uvolnil, očividně si uvědomil, že z oblohy nebude útočit žádný drak ohně. Velmi opatrně udělal krok vpřed.

„Beru to tak, že jsi měla střetnutí s nějakými jinými vlkodlaky,“ řekl ironicky. „Je mi to velmi líto. Kéž bych mohl říci, že je to všechno jen předsudek, ale je to pravda – je nás docela dost, kteří nemají moc rádi pravidla. Ale ať už jsi viděla cokoli, slibuji ti, že v Mountain View budeš v bezpečí. Samotný dračí mír to zajišťuje, ale rád si myslím, že i já na tom mám svůj díl.“

„Máš na tom víc než jen svůj spravedlivý podíl, šerife,“ řekl Jared a natáhl ruku, aby si potřásl s jeho. „Je mi to líto Chiaro, měl jsem tě varovat.“

„To je v pořádku,“ řekla znovu. „Opravdu.“

Teď, když měla čas se na šerifa podívat a uviděla, jak se kolem Jareda chová, okamžitě se cítila klidnější.

Z noci před několika měsíci si pamatovala jen velmi málo – vrčící zuby a zlaté oči plné vzteku. Ten vlkodlak byl jako nestvůra z dětské noční můry, tvor vzteku a hladu, natahující se po kabelce.

Sotva si pamatovala, jak v tu chvíli unikla. Poblíž byl nějaký druh hlasitého zvuku – možná někomu selhal motor a vlkodlak utekl.

Stejně s sebou nenosila mnoho peněz.

Ale šerif nevypadal jako monstrum. Kromě očí vypadal úplně normálně. Vlastně jí připomínal jejího otce.

Oba měli stejný prošedivělý vzhled, ošlehanou tvář muže, který miloval být venku, a stejný druh snadné důvěry a vznášela se kolem něj aura autority.

Na šerifovi samozřejmě bylo něco trochu divokého.

Jeho oči, rozhodla se.

Nebyly to oči netvora – ale byly to zlaté oči zvířete, které se narodilo, aby se volně potulovalo.

Co způsobilo, že se vlkodlak rozhodl usadit se v malém městě? A ještě víc – zvolit si stranu zákona, místo aby okrádal lidi během úplňku?

„Nebudu tě zdržovat,“ řekl šerif. „Všichni ostatní se s tebou také budou chtít setkat. A já se musím postarat o své růže – musím si chránit pověst.“

„Jeho růže byly na jarním jarmarku docela úspěšné. Jared se zazubil. „Nepochybuji o tom, že to znamená, že se tví soupeři budou obzvláště snažit.“

Šerif přikývl směrem k domu vedle svého. Byl obklopen plotem z tepaného železa, celý pokrytý popínavými růžemi v bílé, růžové a červené barvě.

„Pokud nezintenzivním svou hru, příště s ní prohraju. Po pravdě řečeno, jsem si docela jistý, že prohraju. Ale to neznamená, že ji nemůžu přimět, aby na tom mákla.“

„Šerife,“ řekl Jared a oči mu zářily, „uvažoval jsi někdy o tom, že bys ji místo toho pozval na rande?“

Jakkoli byl vlkodlačí šerif zpočátku strašidelný, vidět ho nejprve oněmět a potom zrudnout, Chiaře dalo dobrý pocit.

„Jak – proč bys – to není –“ prskal šerif.

To rozhodně je, pomyslela si Chiara pobaveně.

Ale místo toho, aby to řekla nahlas, šťouchla Jareda do ramene. „Jsem si jistá, že brzy uspořádáme malou kolaudační párty, abych poznala všechny naše sousedy. Měl bys také přijít, šerife – a přivést si s sebou rande.“

„Bude mi ctí zúčastnit se,“ řekl šerif, jakmile se trochu vzpamatoval. „A já, uh… budu o tom přemýšlet.“

„Perfektní,“ prohlásil Jared a stále se široce usmíval. „To je tedy vyřešeno.“

Na náměstí se začalo shromažďovat více a více lidí. Zdálo se, že všichni touží poznat Chiaru – a zjistit, kdo jsou dva noví měniči po Jaredově boku.

Chvíli jim trvalo, než se se všemi pozdravili. Chiara již nezažila žádná nešťastná překvapení. Zdálo se, že šerif je jediný vlkodlak ve městě – ale v Mountain View bylo tolik měničů, Chiara by si nemyslela, že by to bylo možné.

Byli tam měniči psů, koček, lvů a gepardů, které už viděla dříve. Ale byli tu také svišti, měniči sokola a malý chlapec, který jí vážně řekl, že je měnič pavouka.

„Nebuď hloupý. Budeš kočka jako my ostatní,“ řekla jeho starší sestra, která vypadala na deset let. Protočila na něj oči, když našpulil rty. „Ještě se neproměnil,“ řekla Chiaře. „Ale já už se dokážu proměnit. Chceš, abych ti to ukázala?“

„Samozřejmě,“ řekla Chiara a pozorně sledovala, jak se dívka proměnila v malou mourovatou kočku, která hrdě mňoukala a pak se rozběhla.

Chiara potlačila úsměv a otočila se zpět k malému chlapci, který za ní díval se závistí a mrzutostí.

„Nic neví,“ řekl podrážděně. „Až budu velký, budu Spider-Man. Proto se ještě neproměňuju. Ale mohl bych, kdybych chtěl.“

„Myslím, že bude skvělé mít Spider-Mana v Mountain View,“ řekla vážně Chiara. „Vsadím se, že by se šerifovi jeho pomoc hodila.“

Chlapec na ni rozzářil a jeho dřívější závist již byla zapomenuta. „Chystám se chytat zločince do svých sítí. A houpat se z domu na dům. Bude to mnohem lepší než být kočkou.“

Jared se tiše zasmál a rozcuchal mu vlasy. Potom poklekl, dokud nebyl s dítětem na úrovni obličeje. „Chceš znát tajemství?“ zašeptal vážně.

Chlapec dychtivě přikývl.

Jared se předklonil a zašeptal mu něco do ucha, i když Chiara mohla jeho slova slyšet.

„Moje družka se vůbec nemůže proměnit, ale přesto porazila draka. Takže bez ohledu na to, co říká tvoje sestra, stačí chodit do školy a naučíš se vše, co potřebuješ znát.“

„A pak až vyrostu, budu chodit se šerifem lovit draky,“ prohlásil chlapec a radostně hleděl na Chiaru.

„Správně,“ řekla a usmála se.

Vypadalo to, že i ve městě měničů existují problémy – jako třeba být jediným dítětem v rodině měničů, které se nedokáže proměnit.

Bylo uklidňující uvědomit si, že rodiny zde fungovaly stejně jako všude jinde.

Ale i kdyby chlapec vyrostl neschopný se proměnit, bude v tomto městě stejně vítaný. Věděla to podle toho, jak se Jared postaral, aby ho uklidnil.

A Jared měl pravdu, společně porazili draka – měniči griffina a lidská žena. Tento malý chlapec může být čímkoli, čím bude chtít, až vyroste.

Možná se nedokáže proměnit v doslovného pavouka – ale nepochybovala, že šerif Banner rád uvítá pomoc místního neměniče.

„Jarede!“

Zezadu na ně zavolal mužský hlas. Instinkt přiměl Chiaru otočit se.

V tom hlase bylo něco, co znělo povědomě. Slyšela podivný podtón moci. I když to znělo rozdílně od toho, jak zazněl hlas chiméry ozývající se jeskyní.

Muž, který se vydal směrem k nim, nevypadal ani nevrle, ani naštvaně. Jeho hlas nezněl s ozvěnou. Ale kráčel přes náměstí a lidé šťastně udělali prostor, aby ho nechali projít.

„Gregory!“ Jared se zazubil a vstal. „Kde je tvá družka?“

Chiara sledovala, jak Jared objal nově příchozího.

To jméno už slyšela. To musel být Gregory, drak bouře, který velel elementu vzduchu.

„Poslala mě ven, abych tě přivedl. Touží po nejrůznějších zprávách – a samozřejmě po společnosti.“

Gregory zvědavě pohlédl na Chiaru. Se širokými rameny a světle hnědými větrem ošlehanými vlasy vypadal přesně tak, jak si ho představovala. Tam, kde Zane vypadal mocně, ale strašidelně, on vypadal mocně, ale přátelsky, s hřejivýma očima, když si ji prohlížel.

A pak se jeho oči přesunuly k Jaredovým rodičům a on ztuhl. Chvíli na ně hleděl s vytřeštěnýma očima.

„Jarede,“ řekl potom tiše, „to jsou –“

Jared přistoupil vpřed a chytil ho za rameno. Jeho radost byla tak nakažlivá, že se Chiara tiše smála, když sledovala jejich setkání.

„Musím ti toho tolik říct,“ řekl Jared hlasem plným emocí. „Tak moc. Pojďme.“

***

Chiara se se spokojeným povzdechem usadila na židli. Gregoryho družka vypadala, jako by měla každý den porodit, což musel být důvod, proč tak dychtila po společnosti.

„Zblázním se, čekám to každým dnem,“ řekla Naomi a zasmála se, když si položila ruku na vypouklé bříško. „Byla jsem tak nadšená, když jsem uslyšela, že Jared našel svou družku a přivedl ji domů. Když Braeden a Alyx odcházeli, bála jsem se, že se nakonec opravdu unudím. Ale nemyslela jsem si…“

Její hlas utichl, když se podívala přes stůl na místo, kde seděli Jaredovi rodiče. Užasle zavrtěla hlavou.

„To je víc, než jsem si kdy dovolila doufat.“

Marianne přikývla a věnovala synovi pohled plný ohromené radosti. „Stále tomu nemohu uvěřit. Nám to připadá jako včera, když jsme byli nuceni ho poslat pryč a zapečetit jeskyně – a nás uvnitř nich. Ale tady jsme.“

„Je to krásné město.“ Dean Gregorymu s úctou přikývl.

„Ty a tví rodiče jste zde vybudovali neuvěřitelnou komunitu. Jsem tak vděčný tvým rodičům, že udělali to, co my nemohli – za to, že mu poskytli milující domov, jaký si zaslouží.“

Marianne si znovu otírala oči, ale pak sáhla po sklenici s vínem. „Nemá smysl plakat za ta léta, co jsme ztratili,“ řekla rozhodně. „Naše dítě je naživu a vyrostl z něj statečný mladý muž. První šampión světla, kterého tento svět viděl po tisíce let. A máme před sebou ještě tolik let.“

„Roky poznávání a budování nových vzpomínek.“ Chiara zvedla vlastní sklenici. „Doufám, že zvažujete zůstat u nás. Oba bychom vás měli blízko.“

Jaredův otec se tiše zasmál. „Nebudeme zasahovat do nově spárovaného páru.“ Mrkl. „Uniklo nám hodně z Jaredova dětství, ale nenecháme si ujít zážitek prarodičů.“

Chiara zjistila, že červená, i když se nemohla ubránit úsměvu.

Koneckonců, byla to pravda – chtěla vlastní rodinu. Oba to chtěli.

„Budete nejlepší prarodiče, jaké si dokážu představit. A ti nejmladší,“ zdůraznila.

Na věčnosti, kterou strávili zamrazení v kameni, byla jedna dobrá věc. Za ta léta vůbec nezestárli a vypadali maximálně o deset let starší než Jared.

Byli by ve správném věku, aby udrželi krok s celou hromadou vyčerpávajících vnoučat, vzali je na rybářské výlety k horským jezerům nebo na dlouhé lety na pobřeží.

„Kdykoli budete vy dva potřebovat chůvu, budeme tady.“ Marianne se na ni usmála, jako by jí četla myšlenky. „Ale můj druh má pravdu. Vrátíme se domů. Potřebujete své soukromí.“

„Ale to není nutné,“ protestoval Jared. „Rádi bychom vás tu měli. A když jsem teď griffin světla, už se nemusíte schovávat v té jeskyni.“

„Ta jeskyně byla náš domov,“ řekl jeho otec. „A je tam ukryto mnoho tajemství… stále bude potřebovat pár strážců.“

„Co kdybychom se rozhodli, co uděláme se svými životy, jakmile budeme mít čas dohnat vše, co jsme zmeškali?“ Marianne položila ruku na paži svého druha. „To nejsou rozhodnutí, která musíme udělat hned teď.“

Deanova ramena se uvolnila. „Samozřejmě. Máš úplnou pravdu. Tolik se změnilo… pojďme pár týdnů dohánět svět.“

Skrze pouto mohla cítit Jaredovu úlevu. Ulevilo se jí také. Teď už měla opravdu dost jeskyní. Samozřejmě, že by pochopila, jestli by se Jaredovi rodiče chtěli vrátit do domova, který znali a milovali, ale byla by nerada, kdyby byli samotní v té hoře, když tu měli tak krásnou malou komunitu.

„To je správná dohoda,“ řekl Jared rozhodně. „Prozatím tu zůstanete a představím vám všechny své přátele. A pokud chiméra zavolá – no, vyřešíme to, až se to stane.“

„To zní jako plán.“

S otcem si potřásli rukama a culili se na sebe. Chiařino srdce se znovu zaplnilo teplem, když se na ně dívala. Oba měli stejnou čelist, stejnou tvrdohlavou bradu, když čelili problému – a stejné důlky, když se usmívali.

A viděla Jaredovu oddanost jeho vlastní povinnosti. Slyšela, jak ho lidé jemně kárají, že je takový workoholik. Možná by nemělo být překvapením, že jeho otec byl stejně pevně oddaný tomu, co viděl jako svou vlastní povinnost…

„A teď,“ prohlásila Naomi, „ukážeme vám zahradu. To je místo, kde se Jared a Gregory naučili létat.“

Ruka se jí znovu zakřivila kolem břicha. Chiara si myslela, že ví, na co Naomi myslí: že se brzy další malé dráče naučí létat ve stejné zahradě.

A kdo ví… možná, že za rok bude to dráče mít kamaráda griffina. Další generace draků a griffinů vyrůstajících společně v Mountain View.

Další generace, která se naučí létat společně a hrát si v proudech vzduchu mezi vrcholky hor.

Když otočila hlavu, uviděla, že ji Jared sleduje. Když všichni ostatní vstali, natáhl se po její ruce. Jen o zlomek vteřiny později, co ostatní odešli, si ji přitáhl k sobě.

„Co myslíš,“ zamumlal. „Myslíš si, že si poradíš s okřídleným batoletem?“

„Jedním?“ zeptala se na oplátku a posunula ruku tam, kde mu srdce bušilo v hrudi. „Chci alespoň tři.“